středa 1. ledna 2014

Kaplička

Moc ráda dávám dárky. A ty vlastnoručně stvořené, úplně nejraději.

Bohužel však neoplývám přílišnou manuální zručností a mnohé mé výtvory tak připomínají spíše výsledky práce žákyně základní školy. Ale jedno mi přeci jen v rámci možností jde. Psaní.

Když přišel čas, pomýšlet na dárek pro nebiotatínka Ádu, vyslala jsem někam nahoru prosbu o inspiraci a čekala, co se bude dít.

Nutno podotknout, že dlouho se nedělo nic. Pak to ale přišlo jako blesk z čistého nebe a vznikla povídka Kaplička.

Psát o mužích, notabene z mužské perspektivy, je pro mě výzva, se kterou se nepotýkám často. Tentokrát jsem to zkusila.

Včerejšímu posluchačskému publiku se příběh líbil, tak třeba bude i vám.

Příjemné čtení!

Tak nějak jsem si při psaní onu kapličku představovala...


...

Kaplička

Že to přehnal, mu bylo jasné ještě dřív, než se za ní zabouchly dveře.

Když ji v průběhu hádky nařkl, z hraní si na pošahanou pseudočarodějnici, rozdýchala to. Stejně tak přešla i další urážky, v nichž se navážel do jejího „přiblblého“ vykládání karet a „dementního“ komunikování s naprosto „směšnou“ andělskou sférou. 

Ale když ji obvinil, že si svou poradenskou praxi založila na tom, co prožila po smrti jejich dcery a, že z toho neštěstí má snad dokonce radost, přestřelil.

Jeho žena sebou v tu chvíli trhla, jako by jí dal facku. A odešla. Beze slova.

„Do prdele,“ ulevil si tiše. 

Chvíli uvažoval o tom, že za ní půjde, ale nakonec tuhle možnost zavrhl. Nevěděl, co by jí měl říct. Sakra, nevěděl si rady ani se sebou samým, natož aby ještě utěšoval ji.

Otočil se zpět k prázdně stránce textového editoru, do níž zbůhdarma civěl, než za ním Markéta přišla.

„Do prdele,“ zopakoval ještě jednou, zaklapl notebook a vstal.

Nemá to cenu. Už tři roky to nemá cenu. Všechno co napíše, jsou sračky.

Vyšel z pracovny, vzal si kabát a zamířil ven. Namlouval si, že mu třeba čerstvý vzduch pomůže. Vyčistí mu hlavu. Přinese novou inspiraci. Přivede ho na jiné myšlenky.

Kecy.

Přeběhl rušnou ulici před jejich domem a vnořil se do mlžného klidu parku, který na druhém konci přecházel v neudržovanou divočinu.

Kdysi tu opravdu získával inspiraci. Tohle místo pro něj mělo přímo magickou atmosféru. Po procházce divokým parkem usedal k počítači a byl schopen psát hodiny a hodiny. Propadal se do světa, kde jeho fantazie dokonale splývala s realitou a kde se vynořovaly naprosto živé obrazy, které stačilo jen přenést na papír.

Jeho knížky měly úspěch. Kritici ho nazývali českým Coelhem nebo bardem ztracené moudrosti. Lichotilo mu to.

Dnes po něm neštěkl ani pes.

Strčil si ruce do kapes a automaticky zamířil k malé kapličce oddělující udržovaný park od divočiny, která se pomalu měnila v les.

Kaplička byla zasvěcená Panně Marii, jejíž soška dominovala vybílenému výklenku. Marie měla v náručí malého Ježíška a usmívala se tím tajemným nebo možná jen naivním úsměvem svatých.

Dřív tu prý býval pramen. Jak jinak než léčivý a zázraky konající. 

Když voda údajně vyléčila dceru z rodu Pernštejnů, byla tu na památku postavena kaplička. Pramen dávno zmizel. Kaplička zůstala. Ale ani po ní už nikdo nevzdechl.

Až do nedávna.

Před několika týdny si všiml, že kolem kapličky někdo vytrhal vysokou zažloutlou trávu a vysbíral flašky od vína. Od té doby tu pořád stála váza s čerstvými květinami a svíčka. Někdo ji sem chodil denně zapalovat.

Stejně jako se sem on chodil denně procházet.

Tajemného pámbíčkáře, památkáře či snad prosebníka ovšem nikdy nepotkal.

Zapálená svíčka ho ale přitahovala jako magnet. Při pohledu na sošku Madony, jíž se u nohou mihotal malý plamínek, jakoby zapomínal.

Na svou neschopnost napsat byť jednu smysl dávající větu. Na napětí, které panovalo mezi ním a Markétou. A hlavně na jejich dceru. Na Annu.

I dnes tu hořela svíčka a broušenou vázu zdobily tři čerstvé růže. Kromě toho se však o lem Mariiných šatů opíral ještě plyšový medvídek.

Pohled na tu mrňavou kýčovitou hračku ho i přes hradbu cynismu, kterou si kolem sebe vystavěl, zabolel.

Něco hluboko uvnitř něho se pohnulo. 

Kdysi dokázal číst v lidech. Uměl léčit slovy. A dovedl rozpoznat atmosféru místa. 

Snad proto se jeho knížky tak dobře prodávaly.

Svůj cit však pohřbil spolu s Annou.

Malý bezvýznamný plyšový medvěd jakoby jeho empatii probudil.

Pocítil obrovský smutek a prolité slzy. A někde hluboko malou naději. Naději, kterou v sobě choval člověk, který ke kapličce znovu a znovu přicházel a k nebi vysílal svoje modlitby.

Ale proč? Za koho se ten člověk modlí? A kdo to je?

Neměl zdání. Ale nalezení odpovědí se stalo jeho posedlostí.

Místo psaní, které se už ani nesnažil předstírat, sedával v pracovně u okna a sledoval, kdo vstupuje do parku. Když získal dojem, že by dotyčná osoba mohla být jeho člověk, vyrazil ven.

Ale ani po týdnu neměl štěstí. Začínal si zoufat.

Měl pocit, že toho člověka musí najít. Že musí zjistit, o co mu jde.

A to bez ohledu na to, co svým chováním způsoboval.

Markéta na něj od poslední hádky téměř nepromluvila a on jí to ani neměl za zlé. Musel si přiznat, že nechápe, proč s ním ještě zůstává.

Od chvíle, kdy umřela Anna, se choval všelijak, ale rozhodně ne jako manžel, kterého by si Markéta zasloužila. Nedokázal jí být oporou. A těžce nesl, že ona se snažila být oporou jemu.

Že dokázala najít útěchu v těch svých idiotských duchovních blábolech. Že se alespoň navenek se smrtí svojí jediné dcery smířila. A hlavně, že dokázala dál žít a přijímat neštěstí, které ji potkalo jako něco, co se snad mělo stát.

S tím on se však smířit nedokázal. Annina smrt žádný důvod neměla. Byla to kurevská nehoda, za níž mohl mladý machírek s čerstvým řidičákem, který se chtěl před jeho holčičkou předvést. Hajzl, který jak doufal, se jednou bude smažit v pekle, když světská spravedlnost ho pořádně potrestat nedokázala.

Nemohl spát. Točil se v úvahách o Annině smrti jako v nekonečné spirále a na otázku proč?, mu stejně nikdo nedokázal odpovědět.

Začínalo svítat. Usedl na své obvyklé místo u okna a čelo si opřel o chladné sklo.

Park přes ulici osvětlovaly ostrůvky světla z pouličních lamp. A v tu chvíli ji uviděl.

Žena kráčela rychle. S rameny svěšenými neviditelným břemenem. Nedívala se kolem sebe a bez zaváhání vstoupila na pískem vysypanou cestičku a ztratila se mu mezi stromy.

Vyběhl z domu a s podivnou jistotou, že našel osobu, kterou hledal, se vydal za ní.

Po dlouhé době cítil i jiné emoce než jen vztek, beznaděj a smutek. Tělem mu proudilo vzrušení a po zádech přebíhal mráz.

Byla to ona.

Stála před kapličkou a zapalovala svíčku. Potom si klekla a s pohledem upřeným na usměvavou Madonu se začala modlit. Její slova neslyšel. Všude kolem však cítil energii, která z ní vycházela. Její strach, žal i naději, která jí dodávala sílu žít.

Nechtěl, aby o něm věděla. Když se začala zvedat, otočil se a tiše odešel.

Druhý den vstal ještě před svítáním. Oblékl se, a když ji spatřil přicházet, vyrazil ven. Tentokrát za ní do parku nešel, počkal, až zase vyjde na ulici a s mírně provinilým pocitem ji následoval.

Nastoupil za ní do autobusu. Žena se usadila u okna a zavřela oči.

Bylo mu jasné, kam má namířeno. Sám tuhle cestu absolvoval spolu s Markétou několikrát. Tehdy ještě s nadějí, že se z toho Anna dostane.

Před nemocnicí zaváhal. Od Anniny smrti tu nebyl.

Nemocniční areál se zvolna probouzel. Sem tam minul zřízence vezoucího pacienta na vozíčku, vážně se tvářícího doktora nebo skupinku uhihňaných sestřiček v nestydatě krátkých uniformách.

Žena šla rychle, cestou, kterou zjevně dobře znala.

Když uviděl oddělení, k němuž se blížili, udělalo se mu špatně. Dětská onkologie.

Žena vešla do žlutě omítnuté budovy s papírovými obrázky v oknech. On zůstal stát venku.

Najednou nechtěl nic vědět. Zatoužil vrátit se do své vzteklé apatie, do své pracovny, a pitvat se jen ve vlastním neštěstí a zármutku.

Na to ale bylo pozdě.

Trvalo mu další týden, než zjistil, kdo je ta žena a za kým do nemocnice chodí.

Svobodná matka. Šestiletá holčička. Akutní leukémie. A taky akutní nedostatek financí.

Poprvé od chvíle, kdy pochovali Annu, přehlušilo jeho vlastní trápení neštěstí někoho jiného. Jako kdyby se jeho schopnost vcítění se a soucitu najednou probrala k životu, spolu se zájmem o svět. O lidi kolem. A hlavně o tu konkrétní ženu a její dceru.

Měl pocit, že jim něco dluží. Chtěl jim pomoct. Ale nebyl Bůh. A ten jediný teď zřejmě mohl tu malou uzdravit. Udělat zázrak.

Nakonec zašel do banky. Vybral úspory a strčil je do obálky. Pro Vás a Vaši dceru, napsal na přední stranu.

To ránu ženu sledoval naposledy. Chtěl se ujistit, že se peníze dostanou do správných rukou.

Pak se vrátil domů. Markéta si připravovala snídani. Neptala se ho, kde byl. Pozdravil ji a spolu s ní usedl ke stolu. Jako kdysi...

Když jeho žena odešla do práce, zavřel se v pracovně a začal psát. Opravdu psát. Cítil, jak mu v těle kolují přívaly energie. Cítil, že vesmír k němu zase promlouvá.

Nebo možná jen on začal zase vesmíru naslouchat.

Věty, které usazoval na papír, nebyly dokonalé. Ale už to nebyly sračky, které by měl potřebu ihned poslat do virtuálního koše.

O několik dní později vešla Markéta do jeho pracovny. Zběsile ťukal do klávesnice, vůbec ji nezaregistroval.

„Viděls ten článek v novinách? U nás v parku se prý stal zázrak. Nějaká holčička...“ 

Markéta se zarazila, když si všimla, že její muž je zabraný do práce. Vypadal skoro jako dřív. Pousmála se, noviny položila na knihovnu a tiše za sebou zavřela dveře.

8 komentářů:

  1. Lidský život v každé větě. Skutečné emoce, prohry, výhry...
    Lidský život až do morku kostí. Jsi talent. Mája

    OdpovědětVymazat
  2. Tak toto je vážně dokonalý, neskutečný, kolik emocí v tom je a jak nádherně se to čte.. velký obdiv!

    OdpovědětVymazat
  3. Báro,
    opravdu náš talent!
    A moc gratuluji k dalšímu těhotenství :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Báro, krásná!!! Prosím, prosím, častěji. Tak dobře, se to čte a je v tom tolik ... emocí, životní pravdy a ... naděje?!? ... Díky!

    OdpovědětVymazat

Děkuji za Váš komentář :-)