Barcelona jako dárek ke třicátým narozeninám

Přesně před týdnem mi bylo 30.

Ale místo toho, abych tu pateticky rekapitulovala, co jsem za ty tři desítky let zažila a nezažila, zvu vás na virtuální výlet do Barcelony, protože právě tohle byl ten nejúžasnější narozeninový dárek, který jsem kdy dostala. :-)

Je to pár let, co jsem si vysnila, že bych si ke třicátým narozeninám přála romantický prodloužený víkend v Paříži, jen ve dvou. Jenže v Paříži jsme se stavili s dětmi, při našem francouzském putování Karkulkou, a i když jsme viděli vlastně jen Eiffelovku a s potomstvem v zádech se jednalo spíš o velkou antiromantiku, tak nějak jsme si Paříž zasunuli do kolonky "navštíveno".

Díky tomu mi ovšem muž nachystal dokonalé překvapení.

Dostala jsem termín, který si mám poznamenat v diáři a každý den jednu nápovědu.

Poletíme na prodloužený víkend někam na jih, do města u moře, kde jezdí metro i tramvaj.

Vylučovací metodou jsem záhy došla k Barceloně, a v sobotu jsme konečně odevzdali děti k mé mamince (děkuju!!!) a vyrazili na letiště.

Cestou jsme ze sebe ještě setřásali nahromaděný zářijový stres, ale když jsme dosedli na barcelonské letiště, dýchl na nás kromě přímořského vzduchu i pocit báječné svobody.

Žádné přizpůsobování se dětským potřebám, žádný budíček, žádná večerka, žádné povinnosti.

Místo toho jsme ruku v ruce objevovali a ochutnávali Barcelonu, koupali se v moři, hodně toho nachodili a najezdili na půjčených kolech, ještě víc se nasmáli a nebo jen tak mlčeli.

Za tři celé dny jsme toho stihli tak akorát, abychom se nehonili, ale zároveň si vychutnali a užili všechno, co jsme si naplánovali.

Nejvíc jsme se potulovali pěšky a na půjčených kolech, ale protože bydlení pře Airbnb jsme měli mimo centrum, využívali jsme i metro a tramvaje, kde jsem byla neskutečně ráda, že muž má na rozdíl ode mě orientační smysl a já si můžu dovolit za ním jen tak vlát, protože sama bych se pravděpodobně ztratila hned po příletu.

A pokud víc než na dojmologii dáte na fakta, tak si tu na památku odkládám takový náš barcelonský minicestopis.

Den první

Protože jsme přiletěli až odpoledne, neměli jsme jiný cíl než se ubytovat a zajít na večeři.

Nicméně, když jsme se zapadajícím sluncem v zádech vystoupili z tramvaje poblíž pláže a měli se rozhodnout, jestli se vydáme rovnou do bytu nebo na druhou stranu k moři, voda jednoznačně vyhrála.

Vyzout boty, ponořit nohy do písku a nechat se polechtat první vlnou, která si ke mně najde cestu. Tohle prostě miluju…

Za tmy jsme se pak konečně zašli ubytovat a následovala obhlídka sousedství, kde to po španělsku vesele žilo, k večeři naše první tapas a džbánek sangrie a kolem půlnoci do postele, vyspat se na první pořádný barcelonský den.

Den druhý

Tramvají jsme se přiblížili do města k parku Ciutadella se spoustou palem, pomerančovníků, s jezírkem plným lodiček, kaskádovitou obří kašnou a kouzelnými zákoutími. Ten jsme si prošli, zastavili se na vynikající brunch a vyrazili kolem přístavu na přeplněnou pláž.

Ale moře je moře, a tak jsme neřešili lidi, ale užili si vlny, bosé nohy v písku, sangrii a to nejlínější odpoledne, které jsme v Barceloně zažili.

Výšlap na kopec Montjuic, západ slunce nad městem a hrající barevná fontána Magica pak byli krásným završením dne.

Den třetí

Prošli jsme si gotickou čtvrť Barri Gòtic, zastavili se na kávu, v jedné z cyklopůjčoven si osedlali dvě červená kola a na nich se vydali po stopách Gaudího.

Objevovat krásy města na kole mi přijde jako skvělá věc, ale s dětmi jsme si na to zatím nikde netroufli.

Ovšem ve dvou to bylo naprosto skvělé. Barceloňané sice jezdí místy dost šíleně, ale město je prošpikované cyklostezkami a z kola má skvělou atmosféru.

Udělali jsme si zastávky u dvou nejslavnějších domů Antoni Gaudího, Casa Batlló a Casa Milà neboli La Pedrera, které jsou architektonicky krásně „bláznivé“ a pak konečně zblízka uviděli budovu nejslavnější.

Sagrada familia, kolem které se stále tyčí jeřáby a na níž se pořád pracuje, je barcelonskou klasikou. Dokončená by měla být prý roku 2026, kdy uplyne sto let od Gaudího smrti, ale když člověk vidí, kolik jim zbývá nedokončených věží, mají na těch sedm let ještě mraky práce.

Velkoleposti stavby to ovšem nic neubírá, uvnitř vypadá taky úžasně a já jsem ráda, že jsme se nakonec rozhodli ji navštívit, protože mi opravdu učarovala.

Snad za to mohlo to zapadající slunce a barvy linoucí se skrz vitrážová okna, ale i přes ty mraky lidí jsem měla pocit něčeho nadpozemského a posvátného.

V lehkém pokatedrálovém omámení jsme pak vrátili kola, zašli na večeři, shlédli flamencové vystoupení a cestou domů stihli i noční procházku starým městem.

Den čtvrtý

Poslední celý den jsme opět zahájili tramvajovým přesunem do města a brunchem, jak už se stalo naším barcelonským zvykem.

A protože Barcelona z kola nás bavila, osedlali jsme si je v cyklopůjčovně znovu a vydali se na kopec do Gaudího parku Güell.

Park má část placenou, toho času místy zakrytou lešením, kde jsou ty nejznámější architektonické prvky včetně tradičního výhledu na Barcelonu lemovaného mozaikovou lavičkou, na který se stojí skoro fronta a pak volně přístupnou, která je ovšem stejně kouzelná.

My jsme si prošli části obě a pak se na kolech vrátili znovu do ruchu města, zajeli ochutnat pinchos, což jsou takové katalánské jednohubky nejrůznějších tvarů a chutí. Člověk si je nabere na baru a zaplatí podle počtu prázdných mističek. Mňam.

Když jsme vrátili kola, trochu nás rozesmutnilo, že už se nám náš výlet chýlí ke konci, a tak jsme se se stavili na pláži, dali si mojito a za tmy se vyřádili ve vlnách.

Na hlavní barcelonské třídě La Rambla jsme si pak užili jestě trochu nočního ruchu, a protože nám díky tomu ujela poslední tramvaj, dorazili jsme do bytu nad ránem značně vyčerpaní a se smíchem jsme usoudili, že naše předsevzetí, trochu si tu odpočinout a načerpat síly se sice naplnit nepodařilo, ale rozhodně jsme si Barcelonu naplno užili a jednou se určitě vrátíme.

I kdyby jen proto, abychom ukázali dětem všechno, u čeho jsem se každou chvíli zastavovala s výkřikem: „Jééé, to by se dětem líbilo!“

Den pátý

Návrat ke vstávání s budíkem, rozloučení s mořem chvilku po východu slunce a cesta na letiště.

Bylo to krátké, ale výživné a já jsem nesmírně vděčná, že muž místo aby mi moje narozeninové přání jen splnil, tak ho ještě vytunil a my si tak užili jedny z nejbáječnějších společných chvil, ke kterým se budeme rádi ve vzpomínkách vracet.

Děkuju!

Co nám přinesl pobyt pro mámy a syny?

Co znamená a obnáší být máma syna?

Tohle téma se jako červená nit táhlo naším ženským sdílením na pobytu pro mámy a kluky. A odpověď nám dala už samotná dynamika celého společného víkendu.

Pro některé z nás je to snazší, pro některé obtížnější, ale pokud z našich synů mají vyrůst muži, které bychom ve svých životech samy rády potkávaly, musíme je pustit. A to mnohem dřív než holčičky.

Moc se mi líbí přirovnání, že my mámy jsme jako přístav, zatímco naši malí průzkumníci jsou lodě vydávající se do světa.

Nemůžeme je věčně držet v přístavu, je potřeba nechat je vyplout, ale s vědomím, že kdykoli potřebují, můžou se do přístavu vrátit, protože tam čeká otevřená náruč jejich milující maminky, která pofouká odřená kolena, pohladí, a pak je zase nechá jít…

Ale abych se vrátila úplně na začátek.

V pátek jsme s nejstarším Matym hodili na záda krosny a bez očekávání, zato s velkou zvědavostí a nadšením, jsme se vydali na cestu.

Nejdřív nás kamarádka hodila na zastávku, pak jsme se MHDéčkem přemístili na nádraží, nejdelší úsek absolvovali vlakem, pak autobusem a poslední dva kiláčky na Rusavu pěšky.

Po několika na první pohled zdlouhavých, ale ve skutečnosti spíš dobrodružných hodinách, jsme dorazili mezi dalších patnáct synů s maminkami a jakmile se kluci chopili balónu a klacků, bylo nad slunce jasné, že tohle bude naprosto jiná záležitost, než jemný a hladivě ženský víkend s dcerami, který jsme na jaře absolvovaly s Amálkou.

Kluci opanovali venkovní prostor energií malých bojovníků, dobrodruhů a průzkumníků divočiny.

Zatímco mámy utvořili ženské povídací hloučky a téma odlišnosti mezi pobytem s holčičkami rezonovalo u každé z nás, která zažila ten mámodcerovský.

Bylo zajímavé sledovat to prolínání mateřských a klučičích energií a já si moc vážím úžasné Lucky Ratajské, že se do téhle výzvy pustila. A že vytvořila bezpečný prostor, kde se kluci mohli společně vyřádit a pak zase na chvíli vplout do trochy té jemnosti v podobě tvoření z hlíny, tancování nebo vzájemného masírování nohou s maminkami.

My mámy jsme tu nebyli za Amazonky (pokud jsme samy nechtěly), které s kluky bojují a lezou po stromech, nesnažili jsme se vstupovat do jejich klučičího světa a suplovat mužské role. Právě naopak, mohli jsme tu být právě tak jemné a ženské, jak je každé z nás přirozené a umožnit klukům vidět tyhle ženské kvality, které k maminkám patří a tvoří protipól jejich mužské síle a energii.

Kromě toho to byl zkrátka krásný čas jen pro nás dva s Matym. Bez sourozenců, povinností a běžných provozních témat.

A mě zase naplno došlo, v jak úžasného malého muže Maty vyrůstá.

Že už to není chlapeček, který potřebuje, abych se starala o jeho komfort, umetala mu životní cestičku a snažila se ho ušetřit všech nepříjemností.

Právě naopak, začíná to být on, kdo mi u snídaně přinese čaj, zeptá se, jestli mi není zima a nechci z pokoje donést mikinu, a když se ujistí, že jsem v pohodě, odběhne objevovat svět.

Vzpomínám si na chvíle, kdy se ode mě jako mrňousek nechtěl hnout, a kdy já jsem nás oba svazovala možná až příliš pevně ve strachu, aby mu někdy někdo neublížil, abych jako máma dělala všechno správně nebo aby mu ten velký svět nezpůsobil nějaké trauma.

Dnes už vím, že to jinak nejde. Že ten velký svět ho asi párkrát v životě na lopatky položí a mým úkolem není ho před tím ochránit, ale být mu v takové chvíli právě tím přístavem a oporou. Místo strachu jsem v sobě nechala rozkvést důvěru a je kouzelné pozorovat, jak v jejím světle Maty sílí…

Když jsme pak zpáteční cestu narvaným vlakem proseděli na zemi u záchodků, hráli karty, smáli se a vzpomínali na ty nejlepší víkendové chvíle, zalila mě nesmírná vlna vděčnosti za to, že jsem nám tenhle společný čas dopřála, a že o něj téměř desetiletý Maty ještě pořád stojí.

Protože to není samozřejmost a já si užívám každou chvíli, kdy ještě můžu být tak důležitou součástí Máťova života.

A co znamená pro vás, být mámou syna?

Prázdninová rekapitulace

Září udělalo tečku za naším pohodovým prázdninovým režimem, a tak nezbývá než se vrhnout vstříc novým dobrodružstvím a s lehkou nostalgií se ohlédnout za těmi letními.

Pozvolný start

Západy slunce u vody na písáku, obrovské množství zmrzliny, výlety s kamarády, návštěvy rodiny a vůbec takové to pěkné ladění se na skutečnost, že toho, co teď „musíme“ je nádherně málo.

Tak přesně tahle nám prázdniny začaly….

Tulácký ráno…

V batohu spacák a plecháček, pusy od lesních jahod a borůvek, chytání kobylek, lezení po skalách, přeskakování potoka, v nohách pár kilometrů a noc pod plachtovým přístřeškem kdesi v remízku u lesa.

Tak to byl náš puťák, ze kterého jsme plynule navázaly na malou dovolenou s naší velkou rodinou.

Za ty dva dny jsme ušli necelých dvacet kiláků, hodně se nasmáli, a ještě víc se unavili. Ale hlavně jsme byli neodvolatelně a intenzivně spolu.

A tak jsem pozorovala děti, muže i sebe a užívala si ten pocit svobody a štěstí, kdy zkrátka jdete loukou, posloucháte cvrčky v trávě, hledáte žlutou značku, nikam nespěcháte, když máte hlad (což u dětí přichází asi tak každých dvacet minut), tak vytáhnete svačinu, když bolí nožičky, svalíte se na chvíli mezi kopretiny a při tom všem si zpíváte, vyprávíte nebo jen mlčíte.

Večer jsme pak na plynovém vařiči uvařili polívku z pytlíku, kluci postavili přístřešek a se západem slunce jsme na sebe natáhli všechno náhradní oblečení, vlezli si do spacáku a po vyprávěné pohádce o kobylce Hermioně a víle Kopretince jsme všichni svorně usnuli…

Přiznávám, noc byla trochu krušná, neb po Vysočině se potulovala uprchlá puma, a tak jsme se s mužem na střídačku budili ze snů o šelmě, která nám vytahuje děti ze spacáků, a navíc mi Vilík ve tmě počůral baťoh…

Ovšem když ráno člověk vyleze z „postele“ rovnou na louku, muž uvaří kafe a pod pomalu sílícím sluncem si všichni začnou postupně sundávat noční vrstvy, včetně čepic a lyžařských ponožek, které přibalila i přes mužovo koulení očima hyperprotektivní matka, má to zkrátka své nepopiratelné kouzlo.

Tradiční „verlkorodinná“ dovolená

Snad devět let už jezdíme na pár dní s mamčinými třemi sourozenci a jejich „dětmi“ na malou dovolenou, kde je vždycky krásně vidět, jak se rozrůstáme, jak se z nás, sestřenic a bratranců stávají rodiče a z našich dětí nová generace naší velké rodiny.

Zpravidla odtud nic moc nesdílím a zásadně nefotím, ale o to víc si vychutnávám to hemžení a skutečnost, že je tu spousta strýčků, tetiček, babiček a dalších příslušníků, kteří rádi vezmou děti na procházku nebo na šlapadlo a já si můžu třeba číst.

Indiánský příměstský tábor

Patnáct dětí a k nim jedno batole, to byla celý týden naše indiánská smečka.

Od rána do odpoledne lítali všichni u nás doma, po zahradě, v lese, na hřišti, kolem pole nebo u potoka. Plnili úkoly indiánských Duchů a taky osobní „bobříky“. Skládali mapu, hledali ofáborkovanou trasu, lovili bizony, svazovali zajatce, hráli na lov skalpů, vyráběli totemy a lapače snů, snědli litry svíčkové a poslední den v týpí absolvovali závěrečný obřad plný vůně šalvěje a bubnování.

Bylo to intenzivní, plné zážitků a já padala po přípravách na druhý den a objíždění okolí s fáborky, do postele úplně hotová.

Nicméně, otestovala jsem na dětech Indiánskou bojovku, jsem nesmírně ráda, že děti tak pohltila a jsem ráda, že spousta z vás už ji má doma taky!

Protože takové indiánské (babí) léto, to je zkrátka prázdninová klasika.

Jeseníky s kamarádkou

Pár dní s kamarádkou, se kterou, jak jsme se první večer nad láhví vína dopočítaly, se známe už víc než dvacet let, což obnáší spoustu vzpomínek na školy v přírodě, první platonické lásky nebo první jízdu stopem.

A tak jsme, místo spánku a nabírání sil na dny s neunavitelnými dětmi, trávily noci nad skleničkou...nebo třemi, a snažily se tlumit záchvaty smíchu, probrat všechno, co se probrat dá a na chvíli jsme skoro zapomněly, že jsme matky, kterým táhne na třicet, a místo toho se z nás stávaly zase ty uřehtané patnáctileté puberťačky.

Alespoň než přišlo ráno…

Každopádně, kromě toho, že jsme si pravděpodobně prodloužily život o několik let díky opakujícím se záchvatům smíchu (a následně ty roky zase vynulovaly díky nervům z těch našich místy se vztekajících zlatíček), začala jsem taky přehodnocovat svou tendenci nabádat děti k opatrnosti, protože se to zpravidla obrátilo proti mně.

Zejména tehdy, kdy jsem asi třikrát napomenula Viliho, ať kouká před sebe, aby na rašeliništi nesletěl z toho dřevěného chodníčku a vzápětí jsem šlápla do prázdna já...

Nebo když si Mates chtěl vzít lístek na lanovku k sobě a já je se slovy "bude lepší, když všechny vezmu já, aby ti nespadl, budeme je pak potřebovat k přestupu na druhou lanovku", shrábla do batohu.

A co čert nechtěl, ve chvíli, kdy jsem vytahovala telefon, že nás na lanovce fotograficky zvěčním, uletěla moje jízdenka kamsi hluboko pod nás...

To, že jsem pak Viliho zapomněla v restauraci nebo strhla Amálku do bahna při hledání zelené značky nad srázem Vražedného potoka, to už byla jen taková třešnička na dortu.

Před závěrečným loučením s kamarádkou jsme se (zase) neudržely a rozesmály se, když Vili už zhruba po stopadesaté během hodiny začal vztekle dupat, protože jsem nepochopila, co po mě chce, a kamarádka utírající si slzy smíchu prohodila: "My jsme teda hrozný matky..."

Ale víte, co si myslím?

Že nebrat sebe, mateřství, děti, výchovu a vůbec celý život, tak vážně, je ta nejlepší cesta, jak se z toho všeho nezhroutit a naopak, pěkně si to užít.

Takže za mě, je houšť.

Krkonoše s kamarádkou

Dětem co nejvíc svobody, matkám co nejvíc pohody a recept na další vydařený prázdninový týden s kamarády je na světě.

S Elis jsme se poprvé viděly na chodbě v porodnici, naši nejstarší se narodili jen pár hodin po sobě, a i když jsme každá jiná, jedno jsme už od začátku měly společné. Chtěly jsme být pro svoje děti ty nejlepší mámy.

A to platí i téměř o deset let, spoustu životních kotrmelců a další tři děti později…

Jen tenkrát to bylo hlavně o kontaktním rodičovství a společných diskuzích na téma respektující výchova, zatímco dnes je to o aperolu na zápraží a ponechání dětí jejich osudu, protože to se momentálně zdá být, spolu s otevřenou bezpečnou náručí pro případ nouze (jako jsou hlavy rozbité o kamení nebo ramena opíchaná vosami…), to nejlepší, co pro tu naši smečku můžeme udělat.

Důvěřovat jim a nechat je objevovat svět…

Jo, a taky je vytáhnout na pár horských výšlapů, společně poslouchat Viliho hysteráky, svézt se na lanovce, smočit si nohy v každém horském potoce, který potkáme a tisíckrát za hodinu zodpovědět otázku: Báro, kdy už tam budeme???

Ale i to k prázdninám zkrátka patří.

S Karkulkou na Slovensku

Po roce zase s Karkulkou na cestách a řeknu vám, byla to opět jízda, ale to už určitě víte, pokud jste četli můj poslední článek…

Hon za výroční fotkou

Desáté výročí svatby a tradiční výroční fotka, která nám letos dala docela zabrat.

Původně jsme si sem chtěli zaskočit někdy jindy, ale když naše cesta na stanování s kamarády vedla tak příhodně přes Slatiňany, a to zrovna v den výročí, vyskákali jsme nakonec i přes lehce uválený zjev z Karkulky, a že si tedy na tu fotku skočíme.

Jenže park nám zavřeli, okolí jezírka, na jehož břehu jsme si s mužem tenkrát řekli ANO, rozbagrovali, a nám nezbývalo nic jiného než se improvizovaně uchýlit k zámecké bráně, kde jsme po neúspěšných pokusech s telefonem opřeným o kámen odchytili nebohou kolemjdoucí paní a svou výroční fotku přeci jen ukořistili.

Fotka, stejně jako my a naše manželství, není dokonalá, ale pro mě je nejdůležitější, že si ani v jednom případě na nic nehrajeme a jen tak se po prvním neúspěchu nevzdáváme.

A snad právě proto nám to celých těch deset let klape a věřím, že ještě několik dalších desítek let klapat bude.

Stanování v kempu Moře u rybníka Řeka

Tahle akce je u dětí každoročně jedna z nejpopulárnějších a já mám dojem, že důvodem je skutečnost, že se několik dní nemusí příliš intenzivně zabývat hygienou, spát chodí až když už se míra kňourání a pádů stane neúnosnou a příděl hranolek a kroket je na naše poměry také neobvykle vysoký…

Ale hlavně je to zkrátka báječná pohoda.

Ráno se člověk brouzdá k umývárkám rosou, celý den je venku, večer si rozdělá oheň nebo riskne „koncert“ v hospůdce a když má štěstí, narazí na poměrně dobré folkaře, se kterými si zavzpomíná na táborové večery se Stánky, Frankym Dlouhánem a Ptáčaty.

Zkrátka takové kouzelné pozastavení se v tom běžném uspěchaném světě.

Letos jsme si navíc zopakovali i výlet do údolí řeky Doubravy a lehce tak navázali na všechny ty slovenské výšlapy plné můstků a řetězů nad řekou. Pokud byste si tedy s dětmi chtěli užít podobné dobrodružství v menším měřítku a bez nutnosti navštěvovat Slovenský ráj, tak Doubrava je ideální výletní místo, kde potkáte i raky.

Pouťové finále

Už od dob mého dětství patří ke konci prázdnin „pouť u babičky“ s dalším velkým rodinným setkáním.

Jako dospělá bych pouť sice klidně oželela, ale už tu máme další dětskou generaci, která se těší na řetízkáč a střelnici a buchty u babičky, a tak nezastavujem a jedeme prodloužené jízdy dál…

Koneckonců, tvoří nám takovou pěknou tečku za tím naším prázdninovým životem.

A jaké prázdniny jste měli vy?