Prázdninová rekapitulace

Září udělalo tečku za naším pohodovým prázdninovým režimem, a tak nezbývá než se vrhnout vstříc novým dobrodružstvím a s lehkou nostalgií se ohlédnout za těmi letními.

Pozvolný start

Západy slunce u vody na písáku, obrovské množství zmrzliny, výlety s kamarády, návštěvy rodiny a vůbec takové to pěkné ladění se na skutečnost, že toho, co teď „musíme“ je nádherně málo.

Tak přesně tahle nám prázdniny začaly….

Tulácký ráno…

V batohu spacák a plecháček, pusy od lesních jahod a borůvek, chytání kobylek, lezení po skalách, přeskakování potoka, v nohách pár kilometrů a noc pod plachtovým přístřeškem kdesi v remízku u lesa.

Tak to byl náš puťák, ze kterého jsme plynule navázaly na malou dovolenou s naší velkou rodinou.

Za ty dva dny jsme ušli necelých dvacet kiláků, hodně se nasmáli, a ještě víc se unavili. Ale hlavně jsme byli neodvolatelně a intenzivně spolu.

A tak jsem pozorovala děti, muže i sebe a užívala si ten pocit svobody a štěstí, kdy zkrátka jdete loukou, posloucháte cvrčky v trávě, hledáte žlutou značku, nikam nespěcháte, když máte hlad (což u dětí přichází asi tak každých dvacet minut), tak vytáhnete svačinu, když bolí nožičky, svalíte se na chvíli mezi kopretiny a při tom všem si zpíváte, vyprávíte nebo jen mlčíte.

Večer jsme pak na plynovém vařiči uvařili polívku z pytlíku, kluci postavili přístřešek a se západem slunce jsme na sebe natáhli všechno náhradní oblečení, vlezli si do spacáku a po vyprávěné pohádce o kobylce Hermioně a víle Kopretince jsme všichni svorně usnuli…

Přiznávám, noc byla trochu krušná, neb po Vysočině se potulovala uprchlá puma, a tak jsme se s mužem na střídačku budili ze snů o šelmě, která nám vytahuje děti ze spacáků, a navíc mi Vilík ve tmě počůral baťoh…

Ovšem když ráno člověk vyleze z „postele“ rovnou na louku, muž uvaří kafe a pod pomalu sílícím sluncem si všichni začnou postupně sundávat noční vrstvy, včetně čepic a lyžařských ponožek, které přibalila i přes mužovo koulení očima hyperprotektivní matka, má to zkrátka své nepopiratelné kouzlo.

Tradiční „verlkorodinná“ dovolená

Snad devět let už jezdíme na pár dní s mamčinými třemi sourozenci a jejich „dětmi“ na malou dovolenou, kde je vždycky krásně vidět, jak se rozrůstáme, jak se z nás, sestřenic a bratranců stávají rodiče a z našich dětí nová generace naší velké rodiny.

Zpravidla odtud nic moc nesdílím a zásadně nefotím, ale o to víc si vychutnávám to hemžení a skutečnost, že je tu spousta strýčků, tetiček, babiček a dalších příslušníků, kteří rádi vezmou děti na procházku nebo na šlapadlo a já si můžu třeba číst.

Indiánský příměstský tábor

Patnáct dětí a k nim jedno batole, to byla celý týden naše indiánská smečka.

Od rána do odpoledne lítali všichni u nás doma, po zahradě, v lese, na hřišti, kolem pole nebo u potoka. Plnili úkoly indiánských Duchů a taky osobní „bobříky“. Skládali mapu, hledali ofáborkovanou trasu, lovili bizony, svazovali zajatce, hráli na lov skalpů, vyráběli totemy a lapače snů, snědli litry svíčkové a poslední den v týpí absolvovali závěrečný obřad plný vůně šalvěje a bubnování.

Bylo to intenzivní, plné zážitků a já padala po přípravách na druhý den a objíždění okolí s fáborky, do postele úplně hotová.

Nicméně, otestovala jsem na dětech Indiánskou bojovku, jsem nesmírně ráda, že děti tak pohltila a jsem ráda, že spousta z vás už ji má doma taky!

Protože takové indiánské (babí) léto, to je zkrátka prázdninová klasika.

Jeseníky s kamarádkou

Pár dní s kamarádkou, se kterou, jak jsme se první večer nad láhví vína dopočítaly, se známe už víc než dvacet let, což obnáší spoustu vzpomínek na školy v přírodě, první platonické lásky nebo první jízdu stopem.

A tak jsme, místo spánku a nabírání sil na dny s neunavitelnými dětmi, trávily noci nad skleničkou...nebo třemi, a snažily se tlumit záchvaty smíchu, probrat všechno, co se probrat dá a na chvíli jsme skoro zapomněly, že jsme matky, kterým táhne na třicet, a místo toho se z nás stávaly zase ty uřehtané patnáctileté puberťačky.

Alespoň než přišlo ráno…

Každopádně, kromě toho, že jsme si pravděpodobně prodloužily život o několik let díky opakujícím se záchvatům smíchu (a následně ty roky zase vynulovaly díky nervům z těch našich místy se vztekajících zlatíček), začala jsem taky přehodnocovat svou tendenci nabádat děti k opatrnosti, protože se to zpravidla obrátilo proti mně.

Zejména tehdy, kdy jsem asi třikrát napomenula Viliho, ať kouká před sebe, aby na rašeliništi nesletěl z toho dřevěného chodníčku a vzápětí jsem šlápla do prázdna já...

Nebo když si Mates chtěl vzít lístek na lanovku k sobě a já je se slovy "bude lepší, když všechny vezmu já, aby ti nespadl, budeme je pak potřebovat k přestupu na druhou lanovku", shrábla do batohu.

A co čert nechtěl, ve chvíli, kdy jsem vytahovala telefon, že nás na lanovce fotograficky zvěčním, uletěla moje jízdenka kamsi hluboko pod nás...

To, že jsem pak Viliho zapomněla v restauraci nebo strhla Amálku do bahna při hledání zelené značky nad srázem Vražedného potoka, to už byla jen taková třešnička na dortu.

Před závěrečným loučením s kamarádkou jsme se (zase) neudržely a rozesmály se, když Vili už zhruba po stopadesaté během hodiny začal vztekle dupat, protože jsem nepochopila, co po mě chce, a kamarádka utírající si slzy smíchu prohodila: "My jsme teda hrozný matky..."

Ale víte, co si myslím?

Že nebrat sebe, mateřství, děti, výchovu a vůbec celý život, tak vážně, je ta nejlepší cesta, jak se z toho všeho nezhroutit a naopak, pěkně si to užít.

Takže za mě, je houšť.

Krkonoše s kamarádkou

Dětem co nejvíc svobody, matkám co nejvíc pohody a recept na další vydařený prázdninový týden s kamarády je na světě.

S Elis jsme se poprvé viděly na chodbě v porodnici, naši nejstarší se narodili jen pár hodin po sobě, a i když jsme každá jiná, jedno jsme už od začátku měly společné. Chtěly jsme být pro svoje děti ty nejlepší mámy.

A to platí i téměř o deset let, spoustu životních kotrmelců a další tři děti později…

Jen tenkrát to bylo hlavně o kontaktním rodičovství a společných diskuzích na téma respektující výchova, zatímco dnes je to o aperolu na zápraží a ponechání dětí jejich osudu, protože to se momentálně zdá být, spolu s otevřenou bezpečnou náručí pro případ nouze (jako jsou hlavy rozbité o kamení nebo ramena opíchaná vosami…), to nejlepší, co pro tu naši smečku můžeme udělat.

Důvěřovat jim a nechat je objevovat svět…

Jo, a taky je vytáhnout na pár horských výšlapů, společně poslouchat Viliho hysteráky, svézt se na lanovce, smočit si nohy v každém horském potoce, který potkáme a tisíckrát za hodinu zodpovědět otázku: Báro, kdy už tam budeme???

Ale i to k prázdninám zkrátka patří.

S Karkulkou na Slovensku

Po roce zase s Karkulkou na cestách a řeknu vám, byla to opět jízda, ale to už určitě víte, pokud jste četli můj poslední článek…

Hon za výroční fotkou

Desáté výročí svatby a tradiční výroční fotka, která nám letos dala docela zabrat.

Původně jsme si sem chtěli zaskočit někdy jindy, ale když naše cesta na stanování s kamarády vedla tak příhodně přes Slatiňany, a to zrovna v den výročí, vyskákali jsme nakonec i přes lehce uválený zjev z Karkulky, a že si tedy na tu fotku skočíme.

Jenže park nám zavřeli, okolí jezírka, na jehož břehu jsme si s mužem tenkrát řekli ANO, rozbagrovali, a nám nezbývalo nic jiného než se improvizovaně uchýlit k zámecké bráně, kde jsme po neúspěšných pokusech s telefonem opřeným o kámen odchytili nebohou kolemjdoucí paní a svou výroční fotku přeci jen ukořistili.

Fotka, stejně jako my a naše manželství, není dokonalá, ale pro mě je nejdůležitější, že si ani v jednom případě na nic nehrajeme a jen tak se po prvním neúspěchu nevzdáváme.

A snad právě proto nám to celých těch deset let klape a věřím, že ještě několik dalších desítek let klapat bude.

Stanování v kempu Moře u rybníka Řeka

Tahle akce je u dětí každoročně jedna z nejpopulárnějších a já mám dojem, že důvodem je skutečnost, že se několik dní nemusí příliš intenzivně zabývat hygienou, spát chodí až když už se míra kňourání a pádů stane neúnosnou a příděl hranolek a kroket je na naše poměry také neobvykle vysoký…

Ale hlavně je to zkrátka báječná pohoda.

Ráno se člověk brouzdá k umývárkám rosou, celý den je venku, večer si rozdělá oheň nebo riskne „koncert“ v hospůdce a když má štěstí, narazí na poměrně dobré folkaře, se kterými si zavzpomíná na táborové večery se Stánky, Frankym Dlouhánem a Ptáčaty.

Zkrátka takové kouzelné pozastavení se v tom běžném uspěchaném světě.

Letos jsme si navíc zopakovali i výlet do údolí řeky Doubravy a lehce tak navázali na všechny ty slovenské výšlapy plné můstků a řetězů nad řekou. Pokud byste si tedy s dětmi chtěli užít podobné dobrodružství v menším měřítku a bez nutnosti navštěvovat Slovenský ráj, tak Doubrava je ideální výletní místo, kde potkáte i raky.

Pouťové finále

Už od dob mého dětství patří ke konci prázdnin „pouť u babičky“ s dalším velkým rodinným setkáním.

Jako dospělá bych pouť sice klidně oželela, ale už tu máme další dětskou generaci, která se těší na řetízkáč a střelnici a buchty u babičky, a tak nezastavujem a jedeme prodloužené jízdy dál…

Koneckonců, tvoří nám takovou pěknou tečku za tím naším prázdninovým životem.

A jaké prázdniny jste měli vy?

Jsem teta a vzkaz novopečeným maminkám

Před pár týdny se ze mě díky tomuhle kouzelnému skřítkovi stala poprvé teta a z mého mladšího brášky táta.

Přiznávám, v prvních dnech mi to trochu pobláznilo hormony, ale teď už jsem opět ve fázi vděčnosti za to, že ty moje vlastní tři poklady už jsou trochu vypiplané a ze mě může být teta, co ráda pohlídá, poňuchá, povozí, ponosí…a vrátí.

Ale připomnělo mi to, jak křehké to je období.

Jak je pro novopečené rodiče a zejména maminky všechno nové, čerstvé, jak se to všude hemží (dobře míněnými) radami, jak se z hloubi srdce vynořují pochybnosti, strach a emoce jsou jako na houpačce.

A taky jak je to najednou optikou trojnásobné matky vlastně úplná pohoda, mít jen toho jednoho broučka. Jenže taková zkušenost je nepřenosná a každá se k tomu uvědomění musíme asi prorodit.

Nicméně na začátku, s miminkem, co pláče a my nevíme proč, nevyspalé, v pyžamu až do oběda a s prvním jídlem ve tři odpoledne, jsme na tom byly všechny stejně. Nebo alespoň hodně podobně. A když ne pořád, tak občas určitě.

Proto je mi líto, jak jsme my ženy někdy nesolidární. A jak rychle zapomínáme. A soudíme.

A tak bych jen chtěla vzkázat všem novopečeným nebo nastávajícím (a možná i stávajícím) maminkám, aby co nejvíc naslouchaly samy sobě a miminku a co nejmíň tlaku okolí, aby věřily, že pro svoje děti, jsou ty nejlepší mámy na světě a aby se nebály nebo nestyděly říct si o pomoc.

Jo a taky, že to nevyspání, bolení bříška a nemožnost odskočit si, byť jen vyčůrat, aniž by se ozval srdcervoucí pláč, jednou pomine.

Máte taky něco, co byste novopečeným maminkám vzkázaly?

Střípky vánoční i předvánoční

Letos se mi povedla jedna skvělá věc.

Nenechat se vystresovat dárky, cukrovím, nákupy, úklidem, výzdobou ani žádnou z dalších položek na falešném seznamu: Co musíte mít a udělat, abyste měli dokonalé Vánoce.

V minulých letech se mi taky celkem dařilo, ale přeci jen jsem místy uklouzla a zastresovala si tu na poště, tu v kuchyni, a nebo alespoň ráno na Štědrý den, kdy mi došlo, že ve dvanáct přijede zbytek rodiny a my máme drobečky pod stolem!

A letos: NIC.

Pravděpodobně proto, že vagón stresu jsem si užila při dokončování Adventního putování a zjištění, že spoustě lidem mail s Putováním zapadává do Spamu, a tudíž mi pak chodily maily dalších vystresovaných jedinců, kteří se chystali tisknout dopisy 30. listopadu o půlnoci a teď sakra ten mail se soubory nemůžou najít, což mě samozřejmě stresovalo ještě víc. Uff.

Ale nakonec naléhavé pípání na mobilu utichlo, na sítích se začaly objevovat fotky, kterak děti čtou dopisy od Andělky, zapalují svíčky pro Vincenta s Dorotkou, luští jméno čerta Moribunduse nebo si staví bunkry k nočnímu přespávání a ve zprávách se nám vyrojilo spoustu milých slov a poděkování.

(Což mi připomíná, pokud jste mi psali a já neodpověděla, moc se omlouvám, opravdu jsem byla pod mailovou palbou, a tak jsem odbavovala zejména urgentní dotazy a k dalším zprávám se snad prokoušu co nejdřív.)

A tak jak prosinec postupoval, byla jsem v čím dál větším klidu, postupně dokoupila dárky, užila si nějaký ten večírek, překonala osobní grinchovskou fázi (ženy znalé PMS jistě pochopí… ) a ještě víc zpomalila, když děti postupně zachvátila horečková epidemie. Doma jsme tak nakonec místo školy pekly perníčky, zdobily stromeček a koukaly na pohádky.

Zkrátka předvánoční příprava jak vyšitá.

A samotný Štědrý den?

Oproti loňsku, kdy jsme poprvé trávili Štědrý den jen v pěti, neboť brácha pobývající tenkrát v Austrálii si dal s rodiči sraz v Thajsku, kde prožili svátky na pláži, jsme se zase pro letošek vrátili k přerušené tradici a sešli se s rodinou u nás doma.

Což obnáší hodně jídla, přízemní fórky i filozofické diskuze, čekání na Ježíška, prskavky na stromečku (který nám od nich letos poprvé i chytil a postaral se o lehounkou adrenalinovou vsuvčičku…), dlouhé rozbalování dárků a samozřejmě aranžovanou fotku před zdobenou borovičkou, na níž chybí jen ten, jehož obličej na sítích nesmíme vystavit, a jehož si vy, kteří ho znáte, můžete představit kterak dělá blbiny za foťákem 😉

No a od té doby prakticky jen spíme, hrajeme si, koukáme na pohádky, dojídáme řízky (bohužel bez bramborového salátu, který se nedožil božíhodového rána…) a občas, když už děti nesužují žádné neduhy, se i na chvíli vyvětráme, abychom doma nezatuchli.

Jednoduše vánoční prázdniny značka ideál.

A jak se máte takhle ke konci roku vy? 😊

Tři příznaky blížících se Vánoc

Vánoční koncert, vánoční stromeček a vánoční večírek. Tři příznaky nezadržitelně se blížících svátků vánočních.

Často mi až díky těmhle každoročním tradicím dochází, že Vánoce jsou už opravdu zase tady.

Vánoční koncert

Moje maminka zpívá ve sboru, který pořádá každoroční vánoční koncert na pardubickém zámku. Tuhle akci mám vážně ráda, jednak mi každý rok konečně navodí tu správnou sváteční náladu a jednak za námi po každém koncertě už sedm let chodí v průměru tak šest sboristek (a letos i dva sboristi!), aby nám sdělili, jak máme úžasné děti, jak se celý koncert vzorně chovaly a jak jim tam v té první řadě zvedaly náladu.

A na to já každý rok čekám!

Protože i kdybych si celých dvanáct měsíců připadala neschopná a naše děti bych připodobňovala k nezvedené zvěři, tak na maminčině koncertě dostane mé mateřské sebevědomí takovou injekci chvály, že mám pocit, že z ní budu žít aspoň do léta.

Bohužel, dnes mě zachvátila žaludeční viróza, děti se od rána hádaly při zdobení vánočního stromečku, systematicky ničily jednu památeční ozdobu za druhou a já už se zase pomalu uchylovala k těšení se na příští vánoční koncert, kde alespoň desetkrát za večer uslyším: "Vy máte tak neskutečně hodný děti!"

Vánoční stromeček

S dětmi a kárkou si pro něj už pár let jezdíme k nedalekým sousedům.

Děti se obvykle nadšeně vrhnou na jeho zdobení, roztřískají pár skleněných koulí, naštvou se, protože jim „nedovolím“ pověsit na stromeček půlku krabice s hračkami, a tak po deseti minutách je to zdobení přestane bavit.

Ale letos! Se děti vrhly na zdobení, roztřískaly pár skleněných koulí, NEchtěly na něj navěsit půlku krabice s hračkami, a dokonce jeho zdobení dotáhly až do zdárného finále. Je vidět, že mi ta omladina roste a moudří a stromeček je rok od roku osobitější 😉

Vánoční večírek

Půlku noci jsme strávila s hlavou v záchodě, dopoledne vyčerpaně prospala a svátečně nedělní oběd nechala v mužově režii (byly zapečené tousty).

Takový start dne nevyzníval právě příznivě pro účast na tradičním rodinném večírku a já už začínala propadat chmurám, že zatímco já se budu vinout k míse toaletní, zbytek rodiny se bude vrhat k mísám s cukrovím.

Naštěstí, žaludeční virózy na mě většinou rychle udeří a rychle zmizí, a tak jsme i třetí vánoční tradici dostáli.

Bylo to veselé a hlučné. Byla tam spoustu jídla i příbuzných. A nechyběl ani zpěv koled za zvuku houslí, kytary, piana a bubnů.

Byl to zkrátka rodinný vánoční večírek se vším všudy a na mě už to konečně jde… To pozvolné těšení se, lechtivé očekávání a sváteční nálada.

Protože jak by řekla naše pytlíčky na adventním kalendáři každodenně odpočítávající Amálka: „Už jen sedmkrát se vyspíme a přijde Ježíšek!“ 😊