pondělí 29. února 2016

Splněný sen... Copatá máma vyjde!

Máte nějaké velké přání? Svůj sen, který se vám zdá třeba i nedostižný?

Já ho měla.
Už jako malá holka jsem chtěla být spisovatelkou.
Jenže pak přišlo „prozření“ a pád na dlažbu reality. Autorů je moc, knížek vycházejí tisíce ročně, prvotiny jsou pro nakladatele risk, všechno už bylo napsáno…
Na krátký čas jsem tomu skoro uvěřila, ale grafoman ve mně se nevzdával.
Pár let jsem trénovala na blogu, psala příběhy ze svého mateřského snažení a říkala si, že jednou to přijde a já splním slib daný svému devatenáctiletému zbouchnutému já a tu knížku prostě napíšu. I kdyby měla být jen pro tu lehce vystrašenou a tápající holku, kterou jsem tehdy byla.
Ten pravý čas přišel s ukončením školy.
A tak jsem místo k seminárkám začala po večerech usedat k prvním kapitolám knížky.
Nakonec jsem ale psala všude, kde to šlo. V autě, když děti usnuly a já je po příjezdu domů nechtěla vzbudit. Na záchodě, jediné místnosti v domě, která měla tehdy dveře. V čekárně na gynekologii, když jsem zjistila, že čekáme třetího potomka.


Copatá máma mi rostla pod rukama víc než rok. Mezitím jsem odpromovala, otěhotněla a odrodila. A nakonec, po nekonečných úpravách, přišel čas, zkusit štěstí u nakladatelů.
Průvodní dopis jsem psala asi týden, a když jsem odesílala první e-mail, břicho mě bolelo snad stejně jako před maturitou.
Jenže, z prvního nakladatelství se nikdo neozval. Utěšila jsem se neskromnou myšlenkou, že Rowlingovou odmítli dvanáctkrát, než vyšel Harry Potter a obrátila se na nakladatelství Ikar.
Odtud jsem do půl hodiny obdržela odpověď!
„Vaše kniha nás zaujala. Dejte nám prosím třicet dní na zlektorování rukopisu a posouzení jeho vhodnosti k vydání.“
Zajásala jsem. Moje nadšení značně opadlo, když do třicetidenní lhůty vlezly Vánoce a změny pravomocí v nakladatelství. Už jsem se začínala připravovat na to, že z toho nic nebude…
Když po téměř dvou měsících přišel další e-mail od redaktora.
„Vaši knihu považuji za nesmírně zajímavou a v posudku ji doporučím k vydání.“
Tak nad touhle zprávou už jsem radostí přímo křepčila a slovo „nesmírně“ (slyšíte, jak to zní noblesně a neobyčejně?), se v ten okamžik stalo mým nejoblíbenějším.
A pak už to šlo najednou nečekaně rychle. Tak rychle, že jsem o pár dní později seděla ve vlaku směr Praha, nervózně koukala z okna a snažila se sama sebe přesvědčit, že je to vážně pravda. Že skutečně jedu do nakladatelství jednat o vydání své vlastní knihy!
Když jsem po schůzce opustila budovu, nedokázala jsem z obličeje odstranit lehce fanatický úsměv.
Měla jsem chuť začít pobíhat po Praze a křičet na lidi ať se přestanou mračit a začnou se radovat se mnou, protože mě přeci vyjde knížka! 

Pokus o selfie před nakladatelstvím...hatily mi ho jen žvanící chlápci na kuřácké pauze, kvůli kterým jsem se při focení musela tvářit děsně nenápadně ;-)
 
Naštěstí jsem svůj psychotický záchvat euforie ovládla a radost udělala jen bezdomovci a sobě. Pánovi pár drobnými a sobě makronkami. Jemu jsem je sice taky nabídla, ale nechtěl…
Pokud sledujete můj facebook či instagram, už vlastně všechno víte. Ale stejně to tu musím napsat.
Protože minulý týden jsem do schránky hodila podepsanou smlouvu a díky tomu smím konečně vytroubit do světa, že Copatá máma do konce roku skutečně vyjde!!!
Můj dětský sen se tak najednou stává nefalšovanou a nepřikrášlenou realitou. A je to skvělý pocit…
Proto vám chci na závěr svého sentimentálního monologu říct:
Plňte si svoje sny! I ty bláznivé! I ty, o kterých vám všichni tvrdí, že „to nemá cenu“, „to nemůže vyjít“, „to je blbost“!
Protože když si to budete z celého srdce přát, celý vesmír se spojí, abyste své přání mohli uskutečnit! (Tvrdí Paulo Coelho i Nevyléčitelná optimistka ;-)




úterý 23. února 2016

Matky, pojďme se pochválit!

My matky (nebo aspoň většina z nás) často používáme věty jako: „jsem hrozná máma“, „zase jsem to nezvládla“, „dneska na děti od rána furt jen řvu“, „bože, určitě jsem dětem způsobila doživotní trauma!“
Ale jak často uslyšíte sousloví: „jsem dobrá máma“, pronesené upřímně a bez otazníku na konci?
Dnes jsme se vrátili z třídenního pobytu na Seči. V hotelu. Jen děti a já. 



Kdo má vícero děti, ví, že takové povyražení stojí leckdy mnohem víc nervů než peněz. Ale musím říct, že jsem lehce překvapila i sama sebe, jak krásně jsme to zvládli.
Ne, že by mi nedošla trpělivost (když o půl jedenácté v noci ani jedno z dětí nejevilo známky únavy). Nebo že bych netoužila utéct a předstírat, že ti tři ke mně nepatří (když vycházkou znavený Vilík mrštil vidličkou tak prudce, že ohodil špagetami i vedlejší stůl). Případně že bych nezakřičela (když Ami s Matesem rozebrali domeček v herničce tak důkladně, že už ho asi ani hotelový údržbář nedá dohromady.)
Ale vždycky se mi podařilo najít v sobě dostatek pochopení jak pro děti, tak pro sebe. A díky tomu jsem si ani po odeznění krize nezoufala, jaká že jsem to neschopná a nevlídná matka.
Právě naopak.
Při každé sebemenší příležitosti jsem se hrdě plácala po ramenou a říkala si, jak pěkně jsme to zvládli a jak je prima, že Vili ten med u snídaně rozpatlal jen na sebe a ne na elegantní vybavení jídelny. 
Jak je skvělé, že se Maty s Amálkou v bazénu vzájemně neutopili, ač se o to se vší vervou pokoušeli.
A jakou mám radost, že se všichni tři brzy vyznali v hotelu tak dobře, že mi pravidelně mizeli, aby mohli sami dojet výtahem k pokoji či na oběd.


 

Takže ano, mívám krize a mívám strach z toho, jestli jsem dětem svou hysterickou scénou kvůli kravinám nezadělala do budoucna na drahá sezení u psychoterapeuta.
Ale po většinu času jsem opravdu přesvědčená, že jsem dobrá máma. Jsem dokonce ta nejlepší máma. Právě pro své děti.
A s touhle vírou a přesvědčením se i ty krize zvládají líp.
Přestaňme se proto stresovat tím, co všechno děláme špatně, jak jsme zase selhali a že jsme na dítě nemluvili podle respektující příručky. Pojďme se namísto toho pochválit za to, co se nám daří. Za všechna ta drobná výchovná vítězství, chvíle, kdy se nám podaří děti rozesmát a hlavně okamžiky, kdy se nám podaří s dětmi jen tak být.
Bez velkého vychovávání, přemýšlení a očekávání.
Stojí to za to.
A možná se brzy někde potkáme a pak se vzájemně pochlubíme, jak jsme vlastně naprosto úžasné matky!
Už se na to těším :-)



pondělí 22. února 2016

Optimistická výzva

Máte taky dny, kdy se cítíte pod psa, vyflusnutě a nespokojeně? Jestli ne, tak buď kecáte, nebo jste chodící reklama na nirvánu a já vám gratuluju.
Pro nás obyčejné smrtelníky tu mám dnes jeden návrh.
Ověřila jsem si totiž, že na trudomyslnost mi zabírají „optimistické maličkosti“.
A jelikož právě procházím svou premenstruační a děsně sebekritickou fází (pánové a outlocitnější dámy snad prominou mou otevřenost), tak do negativistických myšlenek upadám vcelku často a menší nakopnutí se vždycky hodí.
A jak na to?
V ideálním případě je skvělé, fotit si, psát či v živé paměti uchovávat, každý den alespoň jednu maličkost, která vás potěšila, za níž jste vděční, a která vám pokud možno vyvolá na tváři úsměv, jen když si na ni vzpomenete.
V případě, že pravidelné činnosti nejste schopni (jako já), dělejte to zkrátka vždycky, když si vzpomenete nebo když na vás padnou chmury.
Proč?
Protože začnete aktivovat svoje myšlenky pozitivním směrem a přestanete se šťourat ve svých bolístkách. Nenecháte se sežrat špatnou náladou, ale uvědomíte si, že rozhodnutí, jak se budete cítit je vlastně ve vašich rukou. A v neposlední řadě, když si pak prolistujete svůj optimistický sešitek či album budete mít pocit, že jste vlastně děsně šťastnej člověk.
A jelikož nejsem lakomá, ráda se s vámi o kousek vlastního štěstí podělím.
Tímto postem si tedy dávám závazek, že vás na svém facebooku po celý týden budu otravovat svými optimistickými maličkostmi a budu moc ráda, když se ke mně připojíte a své drobné radosti budete sdílet též!
Pro začátek dávám k dobru jedno optimistické video z minulého týdne. Děti, park a kopec. O zábavu na hodinku postaráno. Nahoru, dolů, tady a teď. S totálním nasazením a radostí ze života. Mám se od nich ještě co učit.
PS: Pokud vás na konci videa vyděsí Amálka knokautující Viliho, ráda bych podotkla, že Vilda Amálku obral o telefon a k újmě na zdraví či narušení radosti z běhu (a pádů) nedošlo :-)
A co v poslední době udělalo radost vám? A zapisujete si to? :-)


pondělí 15. února 2016

O zápisu



Pamatujete si na svůj zápis do první třídy? Já matně, ale vím, že to bylo vážné a oficiální. 

Toho jsme se u nás ve škole chtěli vyvarovat a tak jsme zápis pojali jako bojovku.

Jak to celé nakonec probíhalo si můžete přečíst v článku Zápis prvních prvňáčků :-)






neděle 14. února 2016

Obyčejně neobyčejné

Občas se přistihnu, jak čekám na velké věci.

Nebo alespoň na ty zajímavé, nevšední, vybočující z každodenní rutiny, jiné…
Čekám, až konečně nastane víkend, až Vilík začne mluvit, až mi vyjde knížka, až půjdou děti spát, až si s mužem vyrazíme do kina.
A při tom čekání zapomínám, že život je právě všechno to malé, nicotné, z dobrého filmu vystříhané pinožení. Je to den za dnem. Maličkost za maličkostí. Krok za krokem.
Je to čekání ve frontě na jízdenku, večerní uspávání, cesta do školky i příprava svačiny.
To všechno může člověk jen tak přetrpět s vidinou něčeho zajímavějšího, co ho čeká večer, zítra nebo v létě na dovolené. Nebo se může zastavit, nadechnout se a žít to právě teď.
Zní to děsně pateticky a klišoidně. Ale stejně mám nutkání to napsat.
Včera jsem se po dlouhé době cítila skvěle. Bez horečky, bez oblbnutí léky, bez kapesníku přilepeného k nosu a jen s minimem záchvatů kašle.
Matýsek s Ami byli ve školce, Vilík spal v kočárku a já dvě hodiny seděla v kavárně, psala a pozorovala ostatní hosty.
Pak jsme jeli společně s dětmi domů a hrozně nahlas si v autě zpívali.
Po večeři, v pyžamech a s velkým nasazením jsme hráli všichni na schovávanou.
V posteli jsme si vyprávěli pohádku o princi, co přemohl draka lechtáním, a dostali jsme záchvat smíchu.
Potom si na mě Vilík lehl zleva, Maty zprava a Amálka se mi nacpala mezi nohy, kde postupně všichni usnuli.
A nakonec jsme si s mužem dali skleničku vína a přidali se k dětem a jejich spánku.
Celý den byl tak hrozně obyčejný. A přece z něj zbyl pocit, že to bylo krásný a jedinečný.
Prostě jen tak být.
Dneska jsme si to prosté bytí, bez poučování a vychovávání, užili znovu.

Házeli jsme do vody kamení, lezli po skále, z termosky pili čaj a do auta se vrátili se spoustou klacků.
A já bych si ten pocit ráda zakonzervovala a uchovala na horší časy. Až se zase zapomenu a budu myslet jen na to, že letos možná vyrazíme k moři, a jak mamka slíbila, že si vezme poprvé všechny tři děti na noc ;-)

 





neděle 7. února 2016

Když chřipka není chřipka



Myslela jsem si, že mám chřipku. Sice hnusnou, ale pořád jen chřipku.

Včera jsem byla vyvedena z omylu.

Mám prý počínající zápal plic.

Můj svět se od úterka, kdy jsem v deliriu způsobeném horečkou 40,3 učila Matýska a Amálku, jak mají zatelefonovat o pomoc, až omdlím, smrskl jen na několik klíčových potřeb.

Kde mám sakra kapesník?

Podejte mi prosím někdo čaj.

Spát, spát a spát. (Nebo alespoň ležet, ležet a ležet, protože spánek se momentálně ukazuje být žádoucí, leč ve stavu mozku těsně před výbuchem, těžko dosažitelnou komoditou.)

A tak polykám prášky na srážení teploty jak lentilky, včera jsem si je doplnila ještě o antibiotika, koukám do stropu a věřím, že jednou to skončí.

Když budu mít štěstí, bude to možná už zítra…




 Jak snášíte nemoci vy? Já prachbídně...nějak jsem si odvykla ;-)