(Můj) Ideální muž

Nedávno jsem narazila na provokativní definici pojmu Ideální muž.

Ideální muž nepije, nekouří, nesází, nehádá se a neexistuje.

Přiznám se, škodolibě jsem se tomu zasmála.

Ale (nejen) díky minulém víkendu si uvědomuji, že jsem zřejmě jeden z mála exemplářů tohoto ohroženého druhu ulovila. Ano, vážení přátelé, mám představitele téměř mýtického druhu Ideální muž doma.

Můj muž nepije. A když už si při ojedinělé příležitosti sem tam něčeho cucne, není to na něm znát.

Nekouří. A ač kouřívával a podle fotek vypadal s cigaretou jako frajer, nyní je zavilým antikuřákem.

Nesází. Na to je příliš praktický typ.

Nehádá se. Tak to je obzvláště zajímavá položka. Můj ideální muž sem tam zařve, sem tam se naštve a sem tam se urazí. Ale ve skutečnosti se nehádá. Obzvláště ne se mnou. Nemá totiž rád moje nekonečné argumenty. A přitom taková pěkná, konstruktivní a nenásilná hádka nemusí být jen čisté zlo. Pěkně pročistí vzduch a otevře prostor pro romantické usmiřování.

Ale hlavně mě můj muž umí rozesmát, což je věc, kterou na něm mám snad nejraději. Váží si mě a poslouchá, co říkám. Podporuje mě v mých šílených nápadech (případně mě usměrňuje v mých příliš šílených nápadech).

Chválí všechno, co uvařím, i když dětem ani mě to nechutná. Říká mi, že mi to sluší, i když mám kruhy pod očima a pár kilo navíc. Nechá mě v neděli ráno spát a dětem připraví snídani. A za státnice mi přislíbil dovolenou u moře.

Jo a pokud jde o tu neexistenci. Tak s ní se to má zřejmě tak, že většina ideálních mužů je z důvodu vlastní bezpečnosti zkrátka převlečena za naprosto normální a běžně se vyskytující jedince mužského pohlaví.

A pak je jen na nás ženách, zda za ty masky pronikneme a své ideální muže v těch našich chlapech spatříme.

Já už svého ideálního muže mám. A co vy?

Já mám dokonalé muže hned dva :-)

Kočka leze dírou

Tvrdit, že „umím hrát“ na kytaru je trochu silný výraz.

Ale je to pořád snadnější než vysvětlovat, že zvládám zahrát maximálně 10 základních akordů. S nimiž si při poněkud krkolomných pokusech o interpretaci některých lidovek a táborových odrhovaček vcelku vystačím.

A děti z toho mají radost i tak.

I když začínám mít podezření, že Matýsek mě již prokoukl a na mé snahy o přehrávání nekonečného Čížečka, čížečka nebo Čerešniček se dívá trochu s despektem.

Poslední dobou proto kytaru bere raději do vlastních rukou. Z čehož mám sice ohromnou radost. Neboť Matýskova záliba v hudbě je mi poněkud bližší, než jeho záliba ve vrtačkách a montování. Na druhou stranu s nostalgií vzpomínám na dobu, kdy jsem byla v Matýskových očích s kytarou za frajera.

Teď je za frajera Matýsek.

Dokonce se pomamil natolik, že se objevují i snahy o skládání vlastních textů. Tím nejoblíbenějším je bezesporu nápěv na téma mašinky v depu.

Kromě písní vlastních, ne zcela identifikovatelných a dokončených, už tu ale máme konečně i premiéru písně lidové. Tím hitem, který znamená velký pokrok v Matýskově řečovém projevu je Kočka leze dírou.

Kočku lezoucí dírou a psa protahujícího se oknem tedy posledních pár dní posloucháme jak ve verzi recitační, tak ve verzi písňové. A ačkoliv začínám pociťovat k textu mírnou averzi, jsem nesmírně ráda, že jsme konečně postoupili zase o level výš.

Myslím, že tu vlastní malou kytaru, kterou si Matýsek od Ježíška začal přát, bychom mu dopřát měli. Kdo ví, možná z něj nakonec bude příští Nohavica.

No, a nebo skončí tam, kde já. Ale hlavně, když ho to bude bavit.

Jen doufám, že si udržím nadhled a zdravý rozum a nebudu za pár let fanatickou matinkou cpoucí své průměrně talentované dítě do televizních soutěží. To mě radši předem propleskněte, prosím!

Přízrak byl oceněn

Poslední dobou píšu opravdu hodně. Jen na blog se mé texty zrovna nehodí.

Pokud ovšem máte zájem o pseudoodborné cancy na téma komplexní analýza rodiny v sociální pedagogice, systém postpenitenciární péče, bipolární afektivní porucha či snad psychosociální rehabilitace v pardubickém kraji, stačí říct a já se s vámi ráda podělím.

O to větší radost mi ovšem udělal telefonát z minulého týdne.

Normálně zmeškaným neznámým číslům zpět nevolám. Čekám, až se ozvou znovu nebo předpokládám, že to nebylo důležité. Tentokrát jsem ovšem zcela iracionálně zpět zavolala (díky, moji andělé). A dobře jsem udělala.

Milý ženský hlas mi totiž sdělil, že moje soutěžní povídka Přízrak ze hřbitova, kterou jsem před několika týdny odeslala do soutěže Příběhy z cukru, byla úspěšná. A umístila se mezi deseti nejlepšími povídkami, které vyjdou jako e-kniha a zároveň budou oceněny čtečkou knih a tajemným balíčkem biopotravin.

Následně jsem obdržela pozvánku na slavnostní vyhlášení výsledků konající se v Pražské restauraci La Terrassa a moderované Annou Polívkovou.

Stále jsem trochu v šoku, neboť povídku Přízrak ze hřbitova nepovažuju zrovna za své nejzdařilejší dílo. Na druhou stranu, má radost nezná mezí a ocenění si moc vážím.

Jen to slavnostní vyhlašování mi nedá spát.

Největší kulturní akcí, které jsem se aktivně zúčastnila byl zřejmě můj maturitní ples. A to si ještě nejsem jistá, zda se postpubertální křepčení na parketu spojené s anarchistickým zašlapáváním šerp dá nazývat kulturní akcí.

Ale tentokrát to asi budu muset vzít vážněji.

I ta pozvánka se tváří dost nóbl.

Možná dokonce přišel čas, kdy bych si měla pořídit malé černé a nové lodičky.

Koneckonců, když se zadaří,  budou se třeba hodit i k promoci.

Jedenáctka

Nebude to o fotbale, ale o blogerské řetězovce, která teď frčí téměř všude. Taky jsem byla nominována.

Hned dvakrát.

A protože mi dělá problém říkat ne. A taky proto, že jakákoliv záminka k odskočení si od psaní školních záležitostí je vítaná (odskakuji k psaní tohoto elaborátu už týden). Rozhodla jsem se výzvu přijmout a zameditovat si nad otázkami i vlastními zvláštnostmi.

Pravidla:

1.                  Odpověz na 11 otázek od toho, kdo tě nominoval.

2.                   Napiš o sobě 11 zajímavostí.

3.                   Vymysli 11 otázek pro další nominované .

4.                   Nominuj 11 blogů a informuj je.

Tak tedy, prvním nominátorem byla Olivia a zde jsou její otázky:

1.                  Akým zvieraťom by si chcela byť, keby k tomu došlo?  Ptákem. Ale ne holubem, myslím, že bych měla problém s vyměšováním na veřejných prostranstvích.

2.                  Aké kvety máš najradšej?  Kopretiny.

3.                  Mávaš sny, ktoré sa ti opakujú?  Ano. O létání. Když jsem byla mladší, vlastnila jsem ve snu létající lyže.

4.                  Rada tancuješ?  Ano. Ideálně jsem-li lehce ovíněna.

5.                  Urobila si niekedy niečo nečakané, čo ostatných prekvapilo? Jo, otěhotněla jsem.

6.                  Aká je tvoja obľúbená vôňa?  Momentálně hruškovo vanilková vůně mého sprcháče.

7.                  S kým chodíš najradšej do prírody? S dětmi. Vidí věci, kterých si nevšimnu.

8.                  Aká hudba by mala hrať v tvojej obľúbenej kaviarni?  Příjemná a tichá.

9.                   Čo ťa dokáže rozplakať?  Chlap, který na mě zvýší hlas.

10.              Aké jedlo by si nikdy nevzala do úst?  Nikdy neříkej nikdy. Ale nebudu-li na pokraji smrti hladem, odmítám jíst jakékoliv vnitřnosti.

11.              Aká býva tvoja posledná myšlienka pred spaním? Zítra, už určitě půjdu spát dřív!

Druhým, kdo mě nominoval, je originální a čerstvě blogově přestěhovaná Fay du Fée. A ta by ráda věděla:

1.                  Když se poctivě podíváš do svého svědomí, jsi šťastná? Podzim mě sice válcuje, ale jinak jsem šťastná.

2.                  Co by ti dnes řeklo tvé sedmnáctileté já? Ty už máš dvě děti? Proboha...

3.                  Existuje přátelství mezi mužem a ženou? Ano.

4.                  Na ex nebo na sex? Záleží na příležitosti a společnosti.

5.                  Nejoblíbenější romantická/erotická filmová scéna? Ach, já miluju od dětských let Hříšný tanec. A ještě teď se mi rozbuší srdce, když Johny pronese: „Bejby nebude sedět v koutě!“

6.                  Nejoblíbenější blog a důvod, proč ho tak ráda čteš? Každou chvíli jiný, momentálně favorita nemám.

7.                  Bojíš se chybovat? Jak v čem...

8.                  Jsi sprinterka nebo maratonistka? Vychyluju se na obě strany, dle potřeby.

9.                  Kdybys věděla, že se o tom nikdy nikdo nedozví, udělala bys něco, v čem ti teď svědomí brání? Ano. Ale svědomí mi nedovolí prozradit co.

10.              Co ty a Shakespeare? Dovolím si říct, že s Williamem máme přátelský, až důvěrný vztah.

11.              Kandidát na dalšího prezidenta České Republiky? Jmenuj kohokoli. Jára Cimrman

A teď těch 11 zajímavostí o nevyléčitelné optimistce:

1.            Otěhotněla jsem v devatenácti, těsně před maturitou. Při samotné zkoušce dospělosti mi pak dělalo větší starosti, abych nepozvracela komisy, než jestli vůbec odmaturuju (nepozvracela a odmaturovala, dokonce s vyznamenáním).

2.            Těhotenství je jedno z mých nejoblíbenějších životních období. Klidně bych byla těhotná pořád (i když bez prvních třech měsíců s nevolnostmi bych se klidně obešla).

3.            Čokoládu nemám zdaleka tak ráda, jako většina ženského pokolení. Vzhledem k tomu, že čokoládou si prý suplujeme pocit, že jsme milovaní, jsem zřejmě láskou přímo zahlcena.

4.            Je mi špatně v autě, v autobuse, v letadle i na lodi. Donedávna byl jediným antinauzeovým dopravním prostředkem vlak. Ovšem od doby, co se po našich železničních tratích prohání pendolíno a další moderní vlaky připomínající autobusy na kolejích, nejsou pro mě spásou ani České dráhy.

5.            Jsem Váha do morku kostí. Jít se mnou nakupovat, do restaurace nebo se mnou vybírat jména pro děti je očistec. Jedno z mých nejoblíbenějších sousloví je: „Ale na druhou stranu...“

6.            Kdysi jsem hrála na housle. Ale zatímco já v koutku vrzala Komáři se ženili, brácha trsal na kytaru Bednu od Whiskey, která byla daleko poslouchatelnější než moji komáři. A tak jsem se začala taky učit na kytaru.

7.            Mám ráda červenou knihovnu. I přesto, že to v ní na můj vkus hýří až příliš mnoha eufemismy pro mužské i ženské genitálie.

8.            Moje kosmetická taštička obsahuje pouze řasenku, oční stíny, které neumím používat a červenou rtěnku, kterou nenosím mezi lidi.

9.            Jsem od přírody noční tvor. Vydržím si číst nebo psát klidně do pěti ráno. Ale nařiďte mi budík na jakoukoliv ranní hodinu a já se budu cítit nevyspalá a nervní (a to i po osmi hodinách plnohodnotného spánku, který ovšem už tři roky neznám).

10.        Díky Matýskově zálibě v dopravních prostředcích všeho druhu, se pomalu začínám považovat za znalce v oboru zemědělských a stavebních strojů.

11.        V parku či temném lese se nebojím úchyláků. Spíš mám obavu, abych tam nenarazila na upíra, vlkodlaka či jinou krvežíznivou příšeru. (Jedná se zřejmě o důsledek hltání Kingových knih v citlivé době dospívání.)

A blížíme se do finále. Jedenáct otázek pro dalších jedenáct blogerek:

1.                  Nejoblíbenější předmět z dob povinné školní docházky?

2.                  Osud, náhoda nebo něco úplně jiného?

3.                  Ovládáš hru na nějaký hudební nástroj?

4.                  Chlebíček s majonézou nebo radši kremroli?

5.                  Máš nějakou fobii?

6.                  Kdo je první, komu voláš, když máš dobrou zprávu?

7.                  Jsi konzervativní nebo volnomyšlenkářka?

8.                  Mateřská školka. Dobrý nebo špatný vzpomínky?

9.                  Máš ráda své jméno?

10.              Sukně nebo kalhoty?

11.              Máš svého strážného anděla?

 A na závěr už chybí jen pár blogerek, kterým tento danajský dar "věnuji":

Brigit

Kivi 

Dullsinea

Mandarinka

Gurmánka Leňulka

Livien

Jitu

Víkend s postpenitenciární péčí

Psaní miluju, o tom žádná. Ale ne vždycky člověk může psát to, co ho baví a o tom, co ho baví.

Tak třeba tento víkend.

Kromě toho, že se dětem podařilo utavit nás na dětských hřištích a v balónkových bazéncích, moje nervová soustava dostala řádně zabrat při snaze pokořit předmět postpenitenciární péče.

Nezoufejte, pokud slovo postpenitenciární nedokážete vyslovit, i náš vyučující se nejednou přeřekl.

A pokud jde o význam slova, ani za jeho neznalost se netřeba stydět. Většina z nás studujících se ho dozvěděla v podstatě v den přednášky. (Pro úplnost, jedná se o „péči“ o propuštěné vězně.)

A to přednášky netradiční, kterou vyučující začal slovy: „Dneska se s tím nebudeme moc srát. V poledne chci bejt doma!“

V průběhu přednášky jsme pak oscilovali mezi absolutními sympatiemi a antipatiemi k neortodoxnímu chlápkovi v kanadách, který nám sdělil, že postpenitenciární péče je v podstatě jen akademický výmysl, protože ve skutečnosti nic takového neexistuje. Naším zápočtovým úkolem tudíž bylo, nějaký ten systémek postpenitenciární péče vytvořit, sepsat a u zkoušky předložit.

Před několika málo okamžiky jsem tedy napsala poslední postpenitenciární tečku a s radostí se vymaňuji z myšlenek na kriminální živly, které mě tento víkend opanovaly.

Víkend příští padne zřejmě na psychiatrii. Budu se nořit do hlubin maniodepresivní psychózy. Snad vyváznu bez újmy a intenzivní práce na těchto nelehkých tématech na mě nezanechá neblahé následky.

(Ačkoliv mám dojem, že o našem „duševním zdraví“ pochybuje už kdekdo. Zejména ti, co nás v sobotu viděli na hřišti.)

Být originální

„No páni, ty jsi tak...no...hm... originální!“

Znáte to?

Slovo originální je přesně tím několikavýznamovým slovem, které, zejména ženy, používají, nechtějí-li urazit. Ale zároveň se jim hlavou honí jediné: Co to má s těmi vlasy? A to má být jako sukně nebo pytel na odpadky?

Na druhou stranu, být skutečně a v dobrém slova smyslu originální je skvělá věc.

Pevně věřím a doufám, že Lucka, která mi nedávno udělila blogerské putovní ocenění za Originální český blog, to myslela v tom dobrém slova smyslu.

Lucii tímto moc děkuju. Věřím, že její blog Lucie Living většina z vás zná, ale pro případ, že ne, určitě doporučuji k ní zavítat.

K ocenění se samozřejmě váží i pravidla:

1. Ocenění může získat jen blog  psaný v českém jazyce

2. Počet čtenářů blogu  nehraje roli

3. Blog, kterému cenu dáváte by měl mít originální obsah a být inspirací pro své čtenáře, jak z hlediska sdělovaných informací, tak třeba grafické podoby blogu

4. Pokud dostanete toto ocenění, pošlete jej dále - dejte ocenění dalším třem blogům podle svého uvážení

5. Ve svém příspěvku  zdůvodněte, proč danému blogu cenu dáváte

6. Autora oceněného blogu nezapomeňte informovat

Můj výběr tří blogů, kterým titul Originální český blog bude zajisté slušet:

U Margarety

Knížky, to je moje. A pro inspiraci, zasvěcené recenze a skvělé články o literatuře i českém jazyce vůbec (za něž bych v maturitním ročníku byla neskonale vděčná), chodím právě k Margaretě.

Crustycorner

Vandin blog je místem, kam chodím mlsat očima, a které mě nutí zkoušet věci, o nichž jsem byla přesvědčena, že jsou mimo mé možnosti. Krásné fotky a skvěle a vtipně napsané recepty, mezi kterými si snad favorita musí vybrat každý.

(Doporučuju limetkový koláč, který se stal mou novou vášní.)

Autíček Jeníček

Blog psaný silnou ženou, která to nemá v živote lehké. O autismu a životě s ním v roli rodiče. O pokrocích, optimistických okamžicích, ale i o smutku a těžkých chvílích. Bez obalu, bez příkras, zkrátka tak, jak to Amelie prožívá.

Gratuluji oceněným a doufám, že je nominace potěší stejně, jako potěšila mě!

                                            

Jak se děti opičí

Učení se nápodobou, to je věc, kterou nejen děti provozují denně. A to ať chceme nebo ne.

A že někdy spíš nechceme.

Rodičovská práce je díky tomu na jednu stranu usnadněná. „Stačí“ jen jít dětem příkladem.

Po čůrání si mýt ruce. Hlasitě, ale ne drze, zdravit sousedy.  Neolizovat nůž. A při kašli si dávat ruku před pusu. Pak je velká pravděpodobnost, že to děti taky pochytí.

Na druhou stranu.

Každý z nás má svoje slabé chvilky. Někdy nám třeba ujede slovíčko, pro dětská ouška, naprosto nevhodné. A i kdyby děti našemu pedagogickému působení sebevíc odolávaly, slova jako „dopldele“ nebo „kulňa“ jsou natolik přitažlivá a znělá, že si je určitě zapamatují. A v ten nejméně vhodný okamžik použijí.

Být rodičem je i díky tomu děsivě zodpovědné a sebeovládání vyžadující poslání.

Ale taky je to legrace.

Včera mě o tom znovu přesvědčil Matýsek.

Děti se zrovna koupaly, když na mě muž zavolal ať se jdu rychle podívat, co Matýsek provádí.

Náš synek stál ve vaně, jednu nožku laškovně opřenou o její okraj a předstíral, že si holí nohy, jako maminka.

Měl to dokonale vychytané. Nejdřív si nohu polil vodou z  kelímku a pak si začal táhlými pohyby „odstraňovat“ neexistující chloupky.

Pobavila jsem se.

Muž taky. Ale o něco míň. Má trochu obavu, aby to Matýskovi nezůstalo, nepořídil si baletní obleček a časem nám nepřivedl nějakého „boyfrienda“.

Dopis pro Ježíška

A je to tady.

Dnes jsem objednala první vánoční dárek.

Samozřejmě pro děti. Pro ně se zatím nakupuje nejlíp.

Žádné upejpání, že nic nechtějí. (Chtěli by totiž všechno.)

Žádné velké přemýšlení, zda tu samou věc už někdy nedostaly. (Za ty tři roky se to ještě pamatuje celkem snadno.)

A hlavně zatím ještě nedorostly do věku, kdy by radost z dárků uměly předstírat. Radují se zkrátka ze všeho. A ta jejich radost je nakažlivá.

Navíc jsou narozdíl od mlžících dospělých velice upřímné a konkrétní.

Matýsek mi dnes diktoval dopis pro Ježíška. Napsala jsem Milý Ježíšku, a čekala co bude dál. Matýsek se s tím moc nepáral.

„Plosím, pines mi pod stlomeček kuchyňku, zelába (tedy jeřába) a koleje.“

Po mém dotazu, zda poprosíme i o něco pro Amálku, dodal.

„A ještě kočálek a miminko plo Amálku. A taky zelába, vlastního.“

Poslední položka, tedy jeřáb pro Amálku, mě trochu zaskočila. Ale logiku to má. Matýsek je velice prozíravý a než aby se s Amálkou o jeřába pral, raději jí dopřeje vlastního.

Seznam už tedy máme. Navíc doplněný mými poněkud abstraktními ilustracemi, aby měl Matýsek přehled. A momentálně nám spolu s obrázkem pro Ježíška (krásná hlavonožčí kreace) visí na ledničce. Předpokládám totiž, že ho budeme ještě rozšiřovat.

Tedy, ne že by množství dárků nebylo dostačující, ale množství příbuzných lačnících po obdarování našich dětí ho jaksi převyšuje. Ovšem mám dojem, že Matýsek si s tím hravě poradí. Už před spaním se totiž zmínil, že by potřeboval kytaru. A taky další lokomotiva by se prý hodila...

Jak jste na tom s nákupem vánočních dárků vy? Nakupujete průběžně už od léta nebo splašeně lítáte po městě ještě na Štědrý den ráno?