pondělí 31. prosince 2018

Matýskův devátý narozeninový dopis


Milý Matýsku,
ještě si potřebuju užít tohle oslovení, protože to možná nebude dlouho trvat, a Ty už nad ním budeš obracet oči v sloup.
Ale pro mě budeš Matýsek už napořád, stejně jako v den, kdy jsem Tě poprvé držela v náručí, svět za okny oslavoval konec starého a příchod nového roku, a já jsem Ti šeptala do ucha, že Tě tady na Zemi vítám, děkuju Ti, že jsi ze mě přišel udělat mámu a moc Tě miluju.
Od té doby jsme spolu ušli dlouhou cestu maminky a syna, ale jsou věci, které se zkrátka nemění.
A jiné, které se mění přímo raketovou rychlostí.
Rosteš mi přímo před očima a já jsem na Tebe moc pyšná.



Právě překračuješ svůj devátý rok a čeká na Tebe spousta změn. Cítím, že se pomalu ocitáš na křižovatce, kde za sebou necháváš svoje bezstarostné a nevinné dětství a před Tebou se otevírají nové cesty, na kterých Ti jde vstříc spousta otázek, nejistot a nových pocitů. Začínáš vnímat, že Ty jsi Ty, jedinečná bytost, která je tady na Zemi sama za sebe a zároveň je součástí celku.
Snad proto se teď tak rád vracíváš zpátky do mojí náruče a šeptáš mi, že doba, kdy Tě tulení s maminkou přestane zajímat, nikdy nepřijde. Mám pocit, že u mě hledáš bezpečí a pocit jistoty ve chvílích, kdy je na Tebe svět, jak ho pomalu začínáš vnímat, příliš velký a neznámý.
Na druhou stranu obdivuju, jak odvážně se pak ode mě vzdaluješ a ten svět objevuješ. I když, přiznejme si to, víc než vzdálené obzory a nová přátelství Tě stejně láká zkoumat a rozebírat věci přímo kolem Tebe. Stále se rád vrtáš v čemkoli, co zavání technikou, ozubenými kolečky či páčkami.
Miluješ lego a po akčních dnech plných zážitků si k němu s radostí zalezeš a celé hodiny stavíš rakety, stíhačky, roboty a věci, na něž mi ani nestačí fantazie. Když je ve škole potřeba něco rozmontovat nebo spravit, často se ozve: „Zavolejte Matyho, ten bude vědět, co s tím!“. A pro taťku už jsi v dílně téměř rovnocenným parťákem.
Svým logickým myšlením a technickou představivostí už mě dávno strčíš do kapsy a na tomhle poli už Ti nemám co předat, ale moc si užívám naše společné chvíle s knížkami. Samostatné čtení Tě zatím vůbec nebere, ale skrze příběhy, které tak rád posloucháš a k nimž sdílíme společnou lásku, Tě třeba jednou pohltí, stejně jako kdysi mě.
Taky je s Tebou báječná legrace a moc rád se směješ.  Když Ti právě Amálka s Vilíkem nelezou na nervy, jsi skvělý starší brácha, který jim moc rád podá pomocnou ruku a jakmile jde o něco důležitého, vždycky se těch dvou zastaneš, i kdyby Tě vytáčeli sebevíc. A i když obecně v mezilidských vztazích občas trochu tápeš, máš velké laskavé srdce a dokážeš se do druhých vcítit.
Moc bych Ti přála, aby Tvé srdce i mysl zůstaly i nadále otevřené. Abys šel vstříc světu s odvahou, laskavostí a důvěrou, že Ty jsi v pořádku a úžasný právě tak jak jsi, a vše se děje tak, jak má. Aby Tě překážky na Tvé cestě životem vždycky posílily. A abys nikdy nezapomněl, že moje náruč je pro Tebe stále otevřená.
Tak tedy hodně štěstí, zdraví a splněných přání, Matýsku!
Mám Tě moc ráda,
maminka


sobota 29. prosince 2018

Výlet na hory aneb Když se jeho a její představy tak úplně neprotnou


S pohledem na tu naši bahnitě zelenohnědou polabskou nížinu jsem si jednoho dne povzdechla, že by mohlo být báječné popojet si někam na hory, za sněhem.



Moje představa byla dost romantická a obsahovala zejména procházku malebně zasněženou krajinou s bíle oděnými stromy, závějemi měkkými jako prachové peřiny a azurově modrou oblohou. V té představě jsme se s dětmi vesele smáli, koulovali se, stavěli sněhuláky, a nakonec zapluli do nějaké útulné horské chalupy s restaurací a u sálajících kamen si vychutnali poctivou domácí polévku.
Leč mužova představa byla (snad až na tu azurovou oblohu, které jsme se nedočkali ani jeden) poněkud odlišná…
Hory v zimě, to přece značí sjezdovky. Ovšem jelikož ani jednoho z našich potomků lyžování prozatím neokouzlilo, adekvátní náhradou sjíždění na lyžích, je sjíždění na bobech. A k tomu je samozřejmě třeba vhodná lokalita, ideálně v lyžařském středisku, a ještě ideálněji se stánkem langošů nesoucích sebou nostalgické dětské vzpomínky, na dosah.
Má romantická představa tak vzala za své, jakmile jsme zaparkovali na přeplněném parkovišti u přeplněného kopce hned vedle silnice. Našeho bobovacího cíle celé výpravy.
A pokračovalo to dál.



Místo chaloupky s kamny a polévkou jsme nakonec pro přelidněnost restaurací vzali zavděk bistrem s hranolky a smažákem. Koulovat jsme se mohli leda zmrzlými sněhovými krustami. Při snaze o skok do „závějí“ bychom si pravděpodobně uhnali minimálně zlomenou klíční kost. A ten vysněný langoš si muž nakonec taky nedal…
Přiznávám, byla jsem místy kyselá, to jsou ta očekávání, nad která se ještě často neumím povznášet.
Na druhou stranu, co mi jde opravdu dobře, je hledání pozitiv i na tom, co se mi vlastně tak úplně nelíbí.
A tak si cením příjemných povídacích chvilek s mužovou rodinou, celodenní husté mlhy zakrývající nelichotivý výhled na silnici, parkoviště a do hněda ohoblovaný kopec, super rychlých bobovacích sjezdů s Amálkou, po kterých jsme měli sníh i v kalhotkách a především skutečnosti, že děti si v tomhle směru na očekávání vůbec nepotrpí, malebnou krajinu nevyžadují a hranolky se smažákem za katastrofu už vůbec nepovažují.
Zkrátka si z nich příště musím vzít příklad.



Případně bychom s mužem naše představy o horsky stráveném dni mohli příště probrat nejpozději v autě… 
Taky se občas s partnerem ocitnete každý na trochu jiné vlně? ;-)

čtvrtek 27. prosince 2018

Střípky vánoční i předvánoční


Letos se mi povedla jedna skvělá věc.
Nenechat se vystresovat dárky, cukrovím, nákupy, úklidem, výzdobou ani žádnou z dalších položek na falešném seznamu: Co musíte mít a udělat, abyste měli dokonalé Vánoce.
V minulých letech se mi taky celkem dařilo, ale přeci jen jsem místy uklouzla a zastresovala si tu na poště, tu v kuchyni, a nebo alespoň ráno na Štědrý den, kdy mi došlo, že ve dvanáct přijede zbytek rodiny a my máme drobečky pod stolem!
A letos: NIC.



Pravděpodobně proto, že vagón stresu jsem si užila při dokončování Adventního putování a zjištění, že spoustě lidem mail s Putováním zapadává do Spamu, a tudíž mi pak chodily maily dalších vystresovaných jedinců, kteří se chystali tisknout dopisy 30. listopadu o půlnoci a teď sakra ten mail se soubory nemůžou najít, což mě samozřejmě stresovalo ještě víc. Uff.
Ale nakonec naléhavé pípání na mobilu utichlo, na sítích se začaly objevovat fotky, kterak děti čtou dopisy od Andělky, zapalují svíčky pro Vincenta s Dorotkou, luští jméno čerta Moribunduse nebo si staví bunkry k nočnímu přespávání a ve zprávách se nám vyrojilo spoustu milých slov a poděkování.
(Což mi připomíná, pokud jste mi psali a já neodpověděla, moc se omlouvám, opravdu jsem byla pod mailovou palbou, a tak jsem odbavovala zejména urgentní dotazy a k dalším zprávám se snad prokoušu co nejdřív.)



A tak jak prosinec postupoval, byla jsem v čím dál větším klidu, postupně dokoupila dárky, užila si nějaký ten večírek, překonala osobní grinchovskou fázi (ženy znalé PMS jistě pochopí… ) a ještě víc zpomalila, když děti postupně zachvátila horečková epidemie. Doma jsme tak nakonec místo školy pekly perníčky, zdobily stromeček a koukaly na pohádky.
Zkrátka předvánoční příprava jak vyšitá.





A samotný Štědrý den?
Oproti loňsku, kdy jsme poprvé trávili Štědrý den jen v pěti, neboť brácha pobývající tenkrát v Austrálii si dal s rodiči sraz v Thajsku, kde prožili svátky na pláži, jsme se zase pro letošek vrátili k přerušené tradici a sešli se s rodinou u nás doma.
Což obnáší hodně jídla, přízemní fórky i filozofické diskuze, čekání na Ježíška, prskavky na stromečku (který nám od nich letos poprvé i chytil a postaral se o lehounkou adrenalinovou vsuvčičku…), dlouhé rozbalování dárků a samozřejmě aranžovanou fotku před zdobenou borovičkou, na níž chybí jen ten, jehož obličej na sítích nesmíme vystavit, a jehož si vy, kteří ho znáte, můžete představit kterak dělá blbiny za foťákem 😉



No a od té doby prakticky jen spíme, hrajeme si, koukáme na pohádky, dojídáme řízky (bohužel bez bramborového salátu, který se nedožil božíhodového rána…) a občas, když už děti nesužují žádné neduhy, se i na chvíli vyvětráme, abychom doma nezatuchli.
Jednoduše vánoční prázdniny značka ideál.





A jak se máte takhle ke konci roku vy? 😊

čtvrtek 6. prosince 2018

Mých osm minut rozhlasové „slávy“


Celé to začalo tím, že jsem dostala pozvání na Den podnikavých žen, kde jsme s Annou Musilovou (autorkou knihy Černooká) a Svatavou Vaškovou (autorkou blogu Coolinářka a několika kuchařek), měli mít takové spisovatelské okénko s autogramiádou



Akce byla vydařená, já byla celá rozjuchaná, a k dovršení mé „slávy“ si mě s diktafonem odchytla redaktorka Mladé fronty k rychlému rozhovoru.
Z toho vznikl malý článeček o mě, Dračí bojovce a Adventním putování v novinách. Na základě článku mi zavolali z pardubického rozhlasu a pozvali mě na malou předtočenou reportáž právě o Putování, a nakonec jsem dostala pozvání ještě do ranního vysílání. Živého vysílání…
A to je docela něco jiného než natáčení s diktafonem, kde můžete jednu větu opakovat klidně třikrát, pokud se do ní zamotáte, a laskavá reportérka vás potom decentně vystříhá. V živém vysílání všechny přeřeky, zakoktání i parazitní slůvka jakoby, prostě, vlastně, zůstanou.
A tak přišel den D.
Přespala jsem raději u rodičů v Pardubicích, abych eliminovala ranní stres pouze na stres z rádia, a ne z hledání stejných dvojic ponožek, neuspokojivých snídaní a rozvozu dětí do institucí. A cestou do rozhlasu jsem si nahlas opakovala všechny jazykolamy, na které jsem si vzpomněla, což nejednomu kolemjdoucímu pozvedlo obočí.
Ranního chrapotu se mi tedy zbavit podařilo, ale opuchlých očí, jak vidno z fotografie, na níž vypadám jako po lehkém zásahu Hermioninou Žihadlovou kletbou, nikoli…



Nicméně, když jsem nakonec opravdu usedla před mikrofon, nervozita opadla a já si celé to naše krátké povídání opravdu užila.
Až mě skoro mrzelo, že sotva jsem se rozmluvila (má oblíbená činnost 😉 ), byla písnička a za chvilku už konec. Z velké části za to jistě mohl moderátor Jakub Malý, kterému nesmírně děkuji, protože z rozhovoru udělal mnohem méně stresující záležitost, než jak jsem si celou tuhle akci, v živých a většinou trapasem zakončených barvách, představovala.
A kromě toho se zdá, že jsem přeci jen mnohem extrovertnější člověk, než jsem si kdy myslela…
V každém případě, přikládám odkaz na archiv Českého rozhlasu Pardubice, kde najdete jak článek, s lehce bulvárním titulkem Zbouchnutá maturantkavyrostla v nevyléčitelnou optimistku. Dětem dělá bojovky, tak i samotný rozhovor.
Přiznávám, že já jsem si ho zatím pustit netroufla, čekám, že odvahu seberu za pár týdnů až měsíců, až budu mít pocit dostatečného odstupu a nadhledu, ale vy si ho třeba ze zvědavosti poslechnete rádi 😊

Rozhovor i článek k poslechu ZDE :-)