Jak se narodil Matýsek

Většina lidí na Silvestra bilancuje a uvažuje o roce starém a roce nadcházejícím. Já vzpomínám na to, jak se narodil Matýsek...

Probudila jsem se kolem páté ráno s tím, že mě cosi pravidelně bolí. Ha, kontrakce! Došlo mi po chvíli a jako správně instruovaná prvorodička jsem se jala měřit interval a napouštět si vanu.

Interval byl všelijaký, ale přestože mi ve vaně bylo dobře, stahy sílily. I usoudila jsem, že to asi opravdu bude porod.

Když se probudil muž a našel mě ve vaně, začal se hned shánět po hodinkách, aby se ujal role časoměřiče. Jedna z mála věcí, v nichž měl kolem porodu jasno a mohl se v nich angažovat.

Na předporodním kurzu nám říkaly, že do porodnice máme vyrazit, až když budou stahy alespoň po sedmi minutách. Dřív to prý nemá cenu.

Muž ovšem naměřil interval dvouminutový a oba nás tak zachvátila větší než malá panika, že to snad do porodnice ani nestihnem.

Rychle obléknout, vlasy zaplést mezi kontrakcemi do copů, které jsem zvolila jako ideální porodní účes a vyrazit pro auto.

To bylo pohřbeno pod sněhovou závějí, a zatímco se muž snažil auto zpod ní dostat, já se svíjela u pouliční lampy a doufala, že nastartujeme.

Nebylo to sice napoprvé, ale nakonec náš starý formánek nastartoval a odvezl svou funící paničku, kam bylo třeba.

 

Na příjmu se mě ujala porodní asistentka a muže poslala na chodbu, což mě dost znepokojilo. Následně mě zaúkolovala, abych si do skříně uložila tašku, navlékla nemocniční košili a přemístila se na lehátko ke kontrole.

Abych se při monitorování srdeční akce našeho na svět se deroucího Kulíška nenudila, dostala jsem spoustu lejster a informovaných souhlasů k podpisu. Přiznám se, že náladu na čtení jsem zrovna neměla, ale kolonka Vzhledem k diagnóze doporučujeme tento postup: porod, mě dostala.

Podepsala jsem a už mě vedli na porodní pokoj. Za chvíli dorazil i muž ve slušivém zeleném nemocničním mundůrku.

Události následující mají k idylickému porodnímu příběhu daleko.

Asistentka mi chtěla pořád vnutit oxytocin, aby to šlo zkrátka rychleji a na moje snahy o prosazení přirozeného porodu reagovala ve smyslu „to máte zase nějaký moudra z toho internetu, že jo!?“. Chodit jsem měla zakázáno, neb prý bylo nezbytné, abych ležela a nechala Kulíška monitorovat. A pití mi muž podstrkoval skoro tajně, aby asistentka nevěděla.

Když pak konečně došlo na věc, byla jsem unavená a téměř rezignovaná. Doktorka mě nastřihla natřikrát, prý pro jistotu. A jelikož mi poloha vleže naprosto nevyhovovala a nezvládala jsem tlačit, střídali se mi v poskocích na břiše, s loktem zabořeným kdo ví jak hluboko, dvě asistentky a nakonec ještě doktor, který šel zrovna kolem.

A pak byl Kulíšek na světě a byl to kluk. Byl to náš Matýsek.

Sotva mi ho ukázali a odnesli ho pryč. Do inkubátoru. Prý na prohřátí a proto, že se to tak zkrátka dělá.

Bylo mi divně. Úleva, že to mám za sebou, se střídala se smutkem z toho, že je moje malé miminko samo někde ve skleněné bedně.

Když mi ho ale po několika hodinách konečně přivezli, věděla jsem, že je to to nejkrásnější miminko v celé porodnici. Byl celý tatínek. Jen dolíčky ve tvářích měl po mamince.

Nemohla jsem se na něj vynadívat. Byl tak maličký a dokonalý. A taky hned od začátku náruživý savec.

Když začaly o půlnoci bouchat rachejtle a sršet ohňostroje, ležela jsem právě se svým prvorozeným chlapečkem v posteli, pozorovala ho jak ode mě pije a bylo mi krásně.

Byl to ten nejúžasnější a nejbolestivější Silvestr, který jsem zažila.

A vzpomínat na něj budu celý život.

Děkuju Ti Matýsku, že jsi a k Tvým čtvrtým narozeninám ti přeju všechno nejlepší. Mám tě moc ráda! 

Pro srovnání článek o tom,  Jak se narodila Amálka. Jaký bude náš třetí porodní příběh, to se teprve uvidí, ale už teď jsem nesmírně zvědavá :-)

A abych nezapomněla, když je ten konec roku. Všem čtenářům moc děkuji za přízeň a do roku nového přeju jen to dobré!!!

O našich Vánocích

Letošní svátky jsme pojali jako absolutní lenošení a velkou regeneraci. Byla vážně potřeba.

Už jen náš Štědrý den byl celkem zabíračka.

Hlavně Matýsek si ho celkem vychutnal. Začalo to jeho parakotoulem z, naštěstí, přízemního okna, když nadšeně vítal mou přijíždějící maminku, nebiotatínka a bráchu a zřejmě zapomněl, že okno je otevřené. Následně ho při poobědovém krmení kačenek brácha omylem málem smetl do rybníka. A ve finále si chudák udělal výstavní monokl pod okem při blízkém setkání s rohem stolu.

Celý den tak byl plný smíchu i pláče. Velké radosti, ale také spěchu.

Bylo nás zkrátka hodně. U štědrovečerní tabule devět. My domácí, moji rodiče a brácha a manželova maminka a ségra. 

Tím pádem také hodně dárků. Člověk skoro nestačil zaznamenat, co kdo dostal a jak se na co tvářil. Ale dětská přání došla naplnění a za to jsem ráda, protože dětská radost je stejně nejryzejší a nejevidentnější.

Na druhou stranu, Vánoce jsou svátky rodinné a kdy jindy by se lidi měli takhle družit, když ne při nich. Odpočívat můžeme pak. A my toho také hojně využíváme.

Tak i vám přeji dostatek odpočinku a doufám, že se vaše vánoční přání bezezbytku splnila.

Vánoční ladění

Z nemocí jsme se snad již zdárně vykřesali. A i když nemáme naklizeno, zabaleno, dozdobeno ani dokonale připraveno, snažíme se bez stresu promeditovat do zítřejšího slavnostního dne.

Vánoční náladu si průběžně dávkujeme zhruba od konce léta, takže nás sváteční atmosféra zpravidla nezaskočí. Ale s přibližujícím se inkriminovaným dnem D naše snažení zintenzivňujeme.

Například včera jsme na pardubickém zámku absolvovali vánoční koncert sboru Orfeus, v němž pěje má maminka. Chodíme tam každý rok i s dětmi.

Pokaždé jsem trochu na pochybách a v obavách, jestli se dětem nepodaří koncert překazit, ale dosud vždy předčily má očekávání.

Stejně tak včera. Vzorně vydržely celou hodinu a půl nerušit. V kritických okamžicích postačilo ucpat pusy sušenkami a cukrovím z pohotovostní KMZ (krabičky mateřské záchrany). A když před koncem Amálka přeci jen začala působit poněkud rozverně, sama si vylovila z mé kabelky zábavu v podobě telefonu.

 Díky její intervenci tak vzniklo jediné foto onoho večera.

Matýsek byl zase fascinován hudebním doprovodem a zdá se, že se nemůže rozhodnout, zda by chtěl hrát na klavír, flétnu, či až donedávna oblíbenou heligonku.

Dnes přišel konečně na řadu stromeček a jeho zdobení. Děti dirigovaly a rodiče rozvěšovali. Výsledek se zdá být uspokojivý pro všechny zainteresované strany.

Jen škoda, že místo sněhuláka jsme si dnes venku plácali jen bábovičky na pískovišti.

Ale, hlavně že jsme zdraví. (Včetně miminka v bříšku, které bylo nějak mimochodem překřtěno na Skřítka a dnes důkladně zultrazvukováno.) A že se u nás snad zítra sejdeme v plném počtu, který letos čítá celých devět rodinných příslušníků.

Teď už jen rychle douspat všetečné potomstvo, pustit si vhodný vánoční film a vrhnout se na balení dárků. Opět na poslední chvíli...

Krásné Vánoce Vám všem a hlavně bez stresu!!! :-)

PS: O několik hodin později.

Dárky zabaleny. Únava vrcholí... Snad ještě trefíme do postele.

Přesto, stresu zmar!

 

Knihu stížností, prosím

Ne, že bych si chtěla stěžovat.... 

Ale jo, já si postěžuju. Krapet toho frfňání má jistojistě ozdravné účinky. Minimálně v tom, že člověk ze sebe ty negáče prostě dostane. 

A na co že bych si ráda postěžovala? Na bacily.

Kosí jednoho člena naší rozsáhlé rodiny za druhým.

Zůstaneme-li jen u nejužšího rodinného kruhu, zde dosahují v podstatě stoprocentní úspěšnosti.

Začalo to Matýskem a jeho „věrným přítelem“ kašlem. Když se ve vzduchu ocitne nějaká dusná atmosféra, nepohoda nebo dokonce hádky, pokaždé se to projeví na Máťově kašli.

Tentokrát se přidaly i horečky. Ty sice polevily, ale kašel ne a ne zmizet. Přestože dusno je už snad zažehnáno.

Následně začalo v nose svědit muže. Taková věc samozřejmě znamená velký průšvih a u živitele rodiny je třeba zahájit včasný bacilí protiútok. Nejčastěji v podobě lektvaru skládajícího se z citronu, medu a slivovice. Humus, ale prý účinný.

Bohužel, nástupu mužovy rýmy se zabránit nepodařilo. Tak snad zůstane jen u ní...

Amálka už takové štěstí neměla. I na ní přišel kašel a horečky. A tak jsme dnes tam, kde u Matýska minulý týden. U sirupů na teplotu, nočního vstávání k propocenému a plačícímu dítku a neustálého nošení a mazlení.

Já zatím odolávala. Jen třetího potomka v bříšku mi bylo líto, neb nošení starších sourozenců mé děloze příliš nesvědčí a v poslední době jsem byla nucena, začít na sebe dávat větší pozor. Ale šetřit se? To těžko.

A tak jsem i já dnes padla za oběť zlořečeným bacilům. 

Leč, lehnout si není kdy. V noci se věnuju utěšování a jiným nespacím aktivitám. Chemii, která by mi přinesla krátkodobou úlevu, do sebe cpát nechci. A jako na potvoru se muž tento týden jezdí domu jen vyspat.

Ale bojujeme statečně. Tak nám držte palce a odpusťte prosím ten sebelítostivý tón. Však on mě zase brzy přejde.

Narodily se pohádky!

O pohádkách pro kulíšky, tedy pohádkách primárně určených k předčítání nedonošeným dětem, a jejich nejbližším, jsem tu už psala. Mé dva nesmělé pohádkové pokusy jste si měli i možnost přečíst. (O nedočkavé dušičce a Jak měla sudička zpoždění)

Ale včera přišel velký den!

Pohádky pro kulíšky 2, spatřily světlo světa v podobě krásné knížky plné pohádek, básniček a ilustrací.

A já jsem moc ráda, že i moje pohádky a jedna básnička, k nimž vytvořil kouzelné ilustrace můj nebiotatínek Áda, se staly jejich součástí.

Pominu fakt, že vidět svoje jméno na stránkách knížky je pocit povznášející a úžasný, neb o napsání knížky jsem snila už jako malá, sotvaže zvládající základy psaní. I když tehdy mé pokusy byly velmi nesmělé a mé nejranější dílo, pohádková divadelní hra O Lesním království (v hlavní roli sympatičtí skřítci Stromík a Zemík) zůstalo navždy nedokončené.

Hlavní ovšem je, že celý tenhle projekt je krásnou ukázkou toho, že když se lidé s dobrým úmyslem spojí, může z toho vzniknout něco nádherného. Něco, co může dál šířit radost, útěchu a podporu.

A o to jde v kulíščích pohádkách především.

Moc děkuju Edith Holé, že moje texty do pohádek přijala. Jsem hrdá na to, že můžu být jejich součástí.

A teď z té praktické stránky.

Kdybyste náhodou zatoužili pohádky umístit ve svých knihovničkách nebo je nadělit pod stromeček, měly by být snad v prodeji od příštího týdne. A to v knihkupectvích Kanzelsberger a hračkárnách Bambule. Případně v na eshopu Nedoklubka.

Nakonec kulíškovská básnička, psaná k loňským Vánocům a v knížce taktéž umístěná.

...

Přání

Pod vánoční stromeček,

dnes nadělil se chlapeček.

Je však tuze malinký,

trochu z toho stůně,

jediné přání maminky:

bys silný byl jak slůně!

To přání pošlem do nebe,

na andělských křídlech,

Ježíšku, je pro tebe,

bys napsal šťastný příběh.

O chlapečkovi s čepičkou,

co hřeje mu teď vlásky,

co uzdraví se, prožije,

život se spoustou lásky.

Od nebiotatínka Adolfa Lachmana