U výslechu

Dva dny před posledními státnicemi jsem doma našla výzvu k vyzvednutí dopisu. Byl to dopis úřední. Konkrétně od dopravní přestupkové komise. Přiznám se, že jsem se orosila a začala s mužem dedukovat, kde mě kdy mohli vyfotit při jízdě na červenou nebo zvýšené rychlosti.

Na nic jsem nepřišla. Jsem řidič „vzorňák“. Nejezdím ani na oranžovou, parkovné platím a rychlostí občas spíš omezuju, než ohrožuju.

S nervy na pochodu jsem hned po otevření naší vesnické pošty naklusala na pobočku a netrpělivě se sápala do obálky.

Ulevilo se mi. Nic jsem neprovedla. Jen jsem něco viděla.

Skoro před rokem jsme s dětmi jeli na plavání a auto před námi na přechodu nestihlo zabrzdit. Štrejchlo o pána, který na poslední chvíli skočil do silnice, aby doběhl autobus. Pán se zhroutil k zemi. Ukázalo se ale, že to není nic vážného. „Jen“ pohmožděná noha.

Už jsem na tuhle událost téměř zapomněla. Leč úřednická mašinerie, ač mele pomalu a ne vždy jistě, se k případu po těch několika měsících dostala a vyžádala si mé svědectví.

Dnes jsem tedy, mírně nervózní a značně promáčená, dorazila s dětmi k magistrátu. Dokonce s půlhodinovou rezervou. Chvíli jsem uvažovala nad tím, že se na těch třicet minut ještě někam vypaříme, ale déšť byl poměrně silným argumentem proti. Vydali jsme se tedy hledat dveře číslo 210.

Suverénně jsem přistoupila k plánu budovy a po několika okamžicích tupého zírání se mi konečně podařilo objevit na něm žádoucí číslo. Zbývalo najít výtah, který by nás i s Matýskovým odrážedlem dopravil do druhého patra.

Následovalo trapných dvacet minut zmateného pobíhání a vláčení otrávených dětí z  patra do patra a z jednoho konce budovy na druhý. Přiznávám, ztratili jsme se.

Z pocitu náhlé jasnozřivosti jsem nakonec zkusila poslední neprobádanou chodbu. Bylo to tam. Konečně dveře číslo 210 a z původní půlhodiny zbývalo pět minut.

Štěstí se na nás usmálo a dokonce i maminka, která se uvolila hlídat, dorazila skoro včas. A na rozdíl od nás se neztratila.

Nakonec se ukázalo, že největším stresem bylo hledání té zpropadené kanceláře, jelikož samotný „výslech“ byl tak trochu fraška. 

Nagelovaný týpek v upnutém růžovém triku si nadatloval do počítače, že jsem jela v levém jízdním pruhu, auto přede mnou zabrzdilo, já viděla chodce vyskočit zpoza auta a to vše doplněno poznámkou „svědkyně přiznává, že si podrobnosti nepamatuje“. (A kdo by si taky pamatoval, po roce, jakou barvu mělo auto ve vedlejším pruhu a jestli zastavil metr nebo tři před přechodem?) Pak dva podpisy a konec.

Deset minut v kanceláři a já se kvůli nim takovou dobu stresuju a dělám divadlo celému magistrátu ve snaze najít správné dveře. 

Ale děti se bavily, kytky, kolem nichž bagrovaly kamínky, to taky přežily a nakonec jsem je musela k opuštění budovy skoro přemlouvat. A když nic jiného, s maminkou jsme měli po delší době zase chvilku na povídání. 

Inu, není nad příjemně strávené dopoledne :-)

Matýsek kdysi dávno. Teď má víc zubů. ale láska k vozidlům ho neopustila :-)

Dar, kterého si vážím

Byli jsme navštívit babičku s dědou. Naše milé staroušky, které Matýsek překřtil na babičku a dědečka králíčkovi. Jojo, i mě jako dítě přitahovala ta králíkárna plná chlupatých kuliček, kterým jsem při prázdninových pobytech přilepšovala na tajňačku čokoládou a sepisovala jejich komplikované rodokmeny.

Ale dneska to nebylo tak úplně veselé. Dědovi se udělalo zle. Popravdě řečeno nás dost vyděsil a jeho hláška, „stejně mám jen dvě možnosti, buď se z toho vylížu, nebo umřu“ nás pranic neuklidnila. Nicméně večer jsem u babičky telefonicky sondovala a zdá se, že dědovi je líp. 

A babičce se snad z očí vytratily slzy, které dnes před námi schovávala, když se s obavami dívala na zavřené dveře, za kterými děda odpočíval.

Děda s babičkou jsou spolu víc jak půl století. 

My s mužem budeme slavit osmé výročí od naší první pusy.

Připadá mi to už jako věčnost. On ví, že jsem tu pro něj a já vím, že on je tu pro mě. Známe své slabé i silné stránky. Víme, co koho vytočí, ale i potěší. Máme se rádi.

Ale někdy, spíš většinou, to všechno bereme jako samozřejmost.

A to bychom neměli. To že se máme, je dar, který nechci ztratit. Dar, kterého si vážím. Ale který může být v neopatrných rukou až příliš křehký. Jako samotný lidský život.

Stále se proto učím vážit si každého okamžiku. Vážit si toho co ve svém muži a v naší rodině mám. A také dávat najevo svou lásku, abych nikdy nemusela litovat, že jsem to nestihla udělat.

Jak se nenudíme

Už jsem začínala mít obavy, že od nynějška povedu klidný a dokonalý život. Dovádění s dětmi u vody, zásoba románů, zmrzlina, sem tam pěkný film a žádné velké vzrůšo ani stres. Dokonce ani trapné chvilky.

Leč Matýsek mě vyvedl z omylu. Stačilo jen vyrazit mezi lidi.

Vydat se ve stávajícím počasí autem do města se může jevit jako sebevražedná mise. Jenže pokuty v knihovně dosahovaly závratných výšek a nebylo tedy zbytí. Litovat jsme ovšem mohli začít ještě cestou. Konkrétně v několikakilometrové koloně.

Aby se mi to popojíždění zdálo ještě nepříjemnější, vymyslel si Matýsek novou hru. Začal si s tyčinkami hrát na kouření cigaret. V duchu jsem poslala do háje svého milého otce, jehož Matýsek jako jediného kuřáka v široširé rodině napodoboval, a spustila přednášku o škodlivosti kouření.

Samozřejmě přiměřeně věku a faktu, že bych nerada z dědečka udělala kouřícího démona.

Následně jsme v  knihovně rozvířili poklidnou ospalou atmosféru, když jsme si v uličkách zahráli na honěnou. Jako první uháněla pištící Amálka s mou kartičkou v ruce, následoval Matýsek snažící se Amálku knokautovat a v závěsu já s celkem zbytečným „pššš, v knihovně se neběhá!“

Když byly děti zkroceny, odborná literatury vrácena a nějaký ten román vypůjčen, přesunuly jsme se na zahrádku mé oblíbené restaurace. Oblíbené jednak proto, že jsem tu na prvním rande dostala od muže první pusu, a jednak proto, že zahrádka je skutečně v zahradě a děti nemají kam utéct. Jde-li s nimi člověk na oběd sám, je tato skutečnost vysloveně žádoucí.

Nicméně idyla netrvala dlouho. Paní u vedlejšího stolu si totiž zapálila. Matýsek okamžitě přestal honit vrabce pod stolem a začal onu dámu hypnotizovat káravým pohledem.

„Maminko, ploč ta paní kouzí? To neví, že bude mít špinavý plíce, že je to nezdlavý a že to hlozně smldí?“

Matýskův pronikavý hlásek rozhodně nebylo možno přehlédnout a jeho antikuřácké hlášky přitáhly pozornost celé restaurace. Paní se tvářila uraženě a ostatní hosté měli o zábavu postaráno. Mě nezbylo než zamumlat něco v tom smyslu, že paní to asi chutná a snažit se nasměrovat Matýskovu pozornost zpět k vrabčákovi.

Abych se přesvědčila o tom, že můj život opravdu nebude jen dokonalý, přijela jsem včera z koupaliště s dokonale spálenými zády. Nemůžu ležet, nemůžu se opírat, a jakmile mě chce někdo obejmout, mám chuť střílet.

A nakonec i ten stres se dostavil. Právě jsem zjistila, že mi hoří termín, a že článek, o němž jsem byla přesvědčená, že ho mám odevzdávat příští týden, mám odeslat již zítra. Čeká mě proto krušná a dlouhá pracovní noc. 

Moje obavy se tedy nepotvrdily. Žádná poklidná idyla se zřejmě (naštěstí) nekoná. 

Právě naopak. Ještě to bude určitě pořádné vzrůšo.

Postátnicový stav

Na ten den, až budu moct široké příbuzenstvo obvolat se šťastnou novinou, že jsem zdárně odstátnicovala, jsem se těšila celé tři roky studia. A pak to přišlo.

Všechny jsem se svou novou zkratkou před jménem obeznámila. Nasedla do auta a snažíc se neusnout dojela domů. Pak jsem spala. Většinu víkendu.

Ale pořád to nebylo ono. Žádná euforie. Žádné vrhání se na svůj seznam postátnicových aktivit. Žádný blažený stav mysli nemusící se učit.

K únavě se pak přidalo zvracení a bolest hlavy. Nic moc. Ovšem, když nic jiného, rozhodně jsem za ten týden, který uplynul od poslední zkoušky, shodila všechna kila, která jsem za dobu učení a půlnočních nájezdů na ledničku nabrala.

Týden jsem fungovala na autopilota. V rámci chabých znalostí ze somatopatologie a psychiatrie jsem si postupně diagnostikovala všechno možné od prostého vyčerpání organismu, přes počínající depresi až k rozvoji psychické poruchy.

V tomto směru patří velký dík mému muži, mamince a dalším blízkým, kteří na mě nekoukali jako na cvoka, ale nechali mě se postupně vzpamatovat.

Dnes jsem konečně, po šestnácti hodinách spánku, nabyla přesvědčení, že jsem vše dospala. Moje mimické svaly opět vzaly úsměv na milost. Mám chuť k jídlu. A taky se mi chce psát. Zdá se, že vše je na dobré cestě.

Nicméně, tenhle týden nebyl právě nejpříjemnější. Moje rozpoložení se poněkud vymykalo mému běžnému optimistickému až naivně růžovému pohledu na svět. Ale vypadá to, že jsem z té depresivní bubliny venku. 

A tak můžeme článek o tom, kterak se nevyléčielná optimistka na týden vyléčila uzavřít tím, že do toho nevyléčitelná optimistka zase spadla a opět si nasadila své růžové brýle. 

A řeknu vám, svět je s nimi mnohem krásnější!

zdroj

Státnice potřetí

Vítejte na blogu Bc. Barbory Bečvářové. Aneb dnes se mi podařilo pokořit i etopedii a speciální pedagogiku.

(Taky se vám zdá, že ty tři béčka vypadají tak dobře, že to nemá cenu nějakým magistrem kazit? :-)

Po pravdě řečeno, tentokrát jsem za dvojku vysloveně vděčná. Byl to masakr. Komise nepříliš vstřícná a rozhodně ne pomáhající. Někteří neprošli. A většina z nás si zřejmě sáhla na dno svých studijních sil.

Za poslední dva dny jsem spala šest hodin. Ze včerejška na dnešek hodinu. Jsem naprosto vyšťavená a moje myšlenky se upírají k jedinému. Spát. Spát. Spát.

Těším se, že zítra si tu euforii začnu naplno užívat.

Dneska mi to asi ještě nedochází.

Děkuju moc za milé komentáře a maily!

Státnice podruhé

A pan docent jako by mu z oka vypadl

Další kolo je za mnou.

Tentokrát obecná a sociální pedagogika. 

Mezi námi, jedná se o samé akademické „pindy“. (Jen doufám, že se k tomuhle tvrzení nikdy nedostane náš pan docent.) Ale stejně mě ta dvojka maličko naštvala. Asi jsem těmi jedničkami z poslední doby nějaká zhýčkaná.

Celé to ztroskotalo na Komenském. Našem velikananánském učiteli národa, jehož dílo jsem neprostudovala natolik důkladně, abych mohla s panem předsedajícím docentem konverzovat na dostatečné úrovni. 

Jen bych podotkla, že otázka o Komenském nebyla, já ho jen letmo (já husa!) zmínila a už to jelo. Pan docent si vystačil sám :-)

Ale co. Hlavně, že to mám za sebou. Perfekcionismus ať jde do háje.

Teď už jen to velké páteční finále. 

Etopedie a speciální pedagogika.

Jen doufám, že známky nebudou mít i nadále sestupnou tendenci. I když, i trojka je známka úspěchu, takže když to jinak nepůjde...

Jen si ještě dovolím poděkovat všem palcodržičům a naměmysličům! Děkuji!

Já si jdu opět zaléz někam do brlohu a namáhat mozek. Jen mám pocit, že už je chudák trochu přetažený. Tak snad do pátku ještě vydrží a já slibuju, že mu pak poskytnu dávku jednoduché a snadno stravitelné komerční zábavy.

Do té doby ale nezbývá, než vydržet!