Proti stesku s andělem

Jak si tak zpětně pročítám své poslední články, musím uznat, že vypadám jako mnohem labilnější hysterka než ve skutečnosti jsem. To asi ty hormóny. 

Nicméně velice děkuji za všechny milé i podnětné komentáře ke školkové tématice. A slavnostně slibuji, že jsem připravena pustit svou školkománii z hlavy. K úlevě své, Matýskově a jistě i vaší, čtenářské.

Jen jedna maličkost...

Když už jsme u toho stýskání (děkuji za praktické tipy), za sebe přidávám ještě dvě protistýskací a zabezpečovací metody. Jen předem upozorňuji, že to není nic pro zarputilé skeptiky a nevěřící ateisty. Ti mě asi budou mít za cvoka.

V první řadě jsou to totiž andílci opatrovníčci, jak jim říká Matýsek.

Tak nějak přirozeně u nás andělská tématika prolíná všedním životem, tedy i veškerými potenciálně stýskacími situacemi, bolestivými zákroky nebo jen skleslými náladami. A tak jsme andělské průvodce zapojili samozřejmě i do školky. Matýsek proto ví, že není nikdy sám a tohle vědomí mu celkem pomáhá v mírnějších fázích stesku.

Po školce mi pak hlásí, že mu andílek seděl celou dobu na rameni, a že dneska měl zelenou barvu a malý křídla. Občas mu jich tam vysedává třeba i deset. To asi když je splín extrémní. Každopádně poslouchat náš rozhovor někdo nezainteresovaný, asi volá Chocholouška.

A to není všechno!

(Jestli už na vás byli moc andělé, raději přestaňte číst. Bude to ještě praštěnější.)

S dětmi totiž využíváme takzvanou protistýskací srdeční poštu. Funguje spolehlivě, bez čekání a bez poplatků!

Stačí totiž jen se trochu zastavit a poslat ze srdce vlastního, do srdce adresátova láskyplný paprsek spolu s dopisem obsahujícím například pusu, pohlazení nebo malé polechtání. Odpověď v podobě cinkajícího paprsku přinášejícího pusu či objetí na oplátku, přijde jistě záhy.

Levné, rychlé, fantazií posvěcené.

Maty i Ami jsou v tomto směru opravdu vynalézaví a srdeční poštou mi tak chodí věci nevídané, alespoň dle jejich dobrozdání.

Až přijdeme na další bláznivé leč účinné triky, dáme jistě vědět. 

Zatím vám srdeční poštou posílám přání dobrého rána a doufám, že mi i přes hormonální výkyvy a antiracionální články zachováte přízeň. Hezký den!

Krásná andělská knížka pro děti :-)

Stojí to za to?

Jsem monotematická. Silně monotematická. Ale v mém mateřském mikrosvětě teď školka hraje zásadní prim. A s tím souvisí i školkové úvahy. 

Po dnešním krušném ránu, které bylo mírnější verzí toho včerejšího, ale pořád dost nervydrásající, se zase vracím sama v sobě k otázce. Proč já to kurňa vlastně dělám? Proč já ho do té školky cpu?

Když jsem doma. Když on tam nechce (i když původně chtěl). Když je to drahý. A když kvůli tomu musíme dojíždět a dokonce i brzo vstávat (což je trest zejména pro mě).

Na druhou stranu.

Maty je chytrý kluk. Takový koumák. A mě poslední dobou přišlo, že se už doma trochu nudí a mateřská mozková stimulace je pro něj nedostačující.

Taky moje únava dosahuje výšin nečekaných a já prostě kapacitně nejsem schopná celý den našeho malého vědátora mentálně uspokojovat.

Kromě toho mi přišlo, že budování dalších sociálních vazeb by našemu introvertovi bylo ku prospěchu.

Školka se proto zdála jako ideální řešení. Vlastně by se dalo říct, že je to spíš něco jako zájmový montessori kroužek. Na tři dny v týdnu a tři až čtyři hodiny denně.

Moje mateřské pudy, momentálně navíc intenzivně stimulované malým nájemníkem mé dělohy, však vyzvání na poplach. A mně nezbývá, než upnout se k rozumovému sebepřesvědčování se, že pro Matyho je to dobrá zkušenost.

Přesto se pořád musím ptát. Fakticky je pobyt ve školce a kolektivu obecně pro děti tak podstatný? Převážná většina lidí odpoví: rozhodně ano. Já si tak jistá nejsem. 

Nicméně Matýsek je, mám ten dojem, kolektivizován minimálně. Školka je malá, a když je extra dobrý den, čítá celých patnáct dětí. Dětem se tam věnují. A on školku ve výsledku opouští s úsměvem a leckdy mi i vcelku radostně líčí, co že se tam dělo...

Takže zbývá překonat jen to stýskání.

Nemáte náhodou nějaké zaručeně fungující, téměř zázračné ale hlavně nenásilné protistýskací tipy? :-)

Školkové drámo

Trochu naivně a s nadějí jsem očekávala, že dnes proběhne Matýskův ranní nástup do školky v pohodě. Konec konců, horší než minulý týden to být nemůže, že jo?

Blbost.

Maty pokňourával preventivně už od včerejšího večera a prorokoval, že se mu bude děsně stýskat. Dokonce i slzama to doprovodil. Nakonec ale usnul a já se jala ukolébávat nadějí, že ráno moudřejší večera a podobně.

Jenže ráno Maty evidentně vstal levou nohou a celé vypravování, včetně cesty autem, se neslo v duchu pohřebního průvodu. No a co se dělo v šatně?

Mateřský horor.

Matýsek prohlásil, že chce domů a na tom tvrdošíjně trval dalších třicet minut. To vše za střídavé přítomnosti jemného poplakávání, srdceryvného pláče a hysterického řevu.

A taky Amálčina vysmátého povykování na ostatní děti a soucitného konstatování, že „Matýsek mutný, nó“, co pět minut.

Jedna maminka mi bodře doporučila, že ho mám předat a neřešit. Jí syna prý v prvních dnech musela odtrhávat učitelka z náručí násilím.

Při té představě jsem se orosila, ale když se blížila třicátá minuta našeho neefektivního vyjednávání vedoucího leda k rychlejšímu sledu lítostivých a hysterických fází, byla jsem už svolná s ledasčím. Moje psychická obrana se totiž začínala hroutit, povzbudivý úsměv mě opouštěl a netrvalo by dlouho a já bych Matyho sama hystericky plačící uchvátila a už nikdy se nevrátila.

Ale těsně před mým zhroucením a potupnou kapitulací se podařilo dojít ke konsenzu. Domluvili jsme se, že na nákup pirátských propriet na karneval půjdeme až po školce všichni společně a učitelka navíc Matymu nastavila hodiny, ukazující dobu mého očekávaného poobědového příchodu.

Pláč i hysterie zmizely a Matýsek vstoupil s pusou a zamáváním do školky. Dle domluvy jsme na sebe mávly ještě přes školkové okno a pak byl Maty pryč.

V tu chvíli jsem potřebovala jen tichý kout a měkké rámě k vyplakání. Volba padla na mou maminku. U ní se mi dostalo obojího a ještě navrch k tomu líčení děsivých školkových nástupů mě samotné.

Vzhledem k tomu, že mě i bráchu museli z maminky, jíž jsme se drželi s klíštěcí vytrvalostí, odtrhávat dvě učitelky prstík po prstíku, nemůžu zkrátka po vlastním dítěti chtít nějaké heroické výkony.

Vždyť se chudák jen pomamil!

Na druhou stranu, prožívat tyhle ranní adrenalinovky ještě pár týdnů, zřejmě z toho ve školkové šatně porodím. Proto v Matýskově i vlastním zájmu doufám, že si brzy zvykne a miminko si k příchodu na svět vybere příhodnější místo i čas.

Velký brácha v obchodním centru...

...vede ségru na tobogán :-)

(Pro uklidnění své, popřípadě dalších citlivých duší, musím dodat, že po obědě už vypadal Maty  v pohodě a hlásil, že zítra brečet nebude... Tak uvidíme. Nicméně nejvíc mu zvedla náladu konzumní návštěva obchoďáku, tamního tobogánu a nákup pirátského dalekohledu a pásky přes oko. Díky ní si následně v tobogánu způsobil téměř otřes mozku, neboť, vidíc jen na jedno oko, neodhadl vzdálenost své hlavy od klouzací plochy :-)

Maminko, poslyš...

Jsou věci, které byste snad ani vědět nemuseli , neboť leckdo mateřsky, otcovsky, babičkovsky, či jinak blízkorodinně nezainteresovaný nad nimi jen mávne rukou a řekne si: Ta z toho nadělá! 

Ale já bych na slovíčkaření našich potomků zapomenout nechtěla, proto si je archivuji právě teď a tady.

Kupříkladu Matýskova krásná uvozovací větička, kterou používá, když chce něco důležitého říct, což je v podstatě neustále, ta mě vážně dostává. Aneb, kde to dítě vzalo sousloví „Maminko, poslyš“, to je mi záhadou. Nicméně líbí se mi to moc.

Stejně tak Matýskovo originální označení močového měchýře, kterému náš malý biolog neřekne jinak než močůvek.

A co teprve jeho poslední dobou časté češtinářské objevy!

„Nemám žízeň, už jsem pil. Jé, tatínku, to zní jako ten pyl od včeliček!“ Načež si náš čtyřleťák se zájmem vyslechne tatínkovu přednášku o měkkém a tvrdém i/y.

„Maminko, to je jen samolepka. Jé, to zní jako ta lebka s mozkem!“ a jsme pro změnu u biologie člověka.

Zkrátka, na to, že ve školce se prý Matýsek zatím dorozumívá pouze pantomimicky a očním kontaktem, doma toho nakecá tolik, že člověk už má občas v osm večer tendenci sáhnout po špuntech do uší.

Amálka byla donedávna tišší, tedy co se artikulovaných slov týče. Řevem zpravidla bráchu předčila. Již od narození. Prostě ženská. Ale poslední dobou se její slovní repertoár rozšiřuje snad každou hodinu.

Pryč je doba, kdy místo aby zkoušela cokoli opakovat, krčila ramínky a hlásila „nende“ (jako že nejde), „venká“ (jako, že umět to bude, až bude velká). A kdy Matýsek byl z neznámých důvodů Kapka, popřípadě zkráceně Kapi.

Teď bez obav zkouší všechno, co slyší. Co neslyší pořádně, to si domyslí. A bráchu oslovuje dle nálady Matýsku, Maty nebo Matesáku.

Jen jeden prazvláštní pozůstatek její citoslovečné prařeči jí zůstal. Je jím tajemstvím opředené slůvko „hambehi“. 

Nikdo neví, co to znamená, možná ani Ami ne, ale naše slečna ho užívá moc ráda. Ani kontext se nám dosud vysledovat nepodařilo a tak soudíme, že se jedná o jakési dospělácké „prostě“, „jakoby“ či jiné parazitní slůvko. A odborně mu říkáme Amálčino „dine“. (Což je specifický výrazový prostředek mého brášky, který takto označoval naprosto vše, do svých tří let.)

Dřív jsem tak trochu frfňala, že si na mateřské nemám s kým popovídat. Myslím tím víc na „úrovni“ než jen přeříkávat po stotisící "Pepíku, Pepíku, copak dělá babka".

Dnes, kdy každou chvíli vedu s Matýskem sofistikované diskuze na témata jako dobývání vesmíru, lidské zažívání, či řeším filozofické otázky života, smrti a možnosti probudit nebožtíky z našeho hřbitova polibkem, jsem ráda, dostanu-li příležitost aspoň na deset minut mlčet.

Až na mě budou slovně a intelektuálně „útočit“ děti tři, přijde zřejmě čas, začít zvažovat složení slibu mlčenlivosti. Nebo se rovnou zavřít do ticha klášterních zdí. 

Ale jen na den dva, protože po delší době by mi to jejich mudrlanství začalo neuvěřitelně chybět :-)

To tulení jen předstírají...ve skutečnosti koukaj na pohádku :-)

Zpověď citlivčina

Pro ženy přecitlivělé až emočně labilní (tedy pro mě), by měl někdo sepsat speciální iformační manuál či prováděcí příručku na děti. Respektive na situace, které zákonitě s dětmi nastanou. 

Kupříkladu že budou muset být vypuštěny do toho velkého nebezpečného světa a považte, dokonce mezi neznáme lidi!

Možná se sepisování obdobné příručky ujmu sama. Jednou. Až přijdu na to, kterak ovládnout vlastní hyperprotektivní choutky.

Pořád jsem dumala nad tím, čím to je, že zatímco většina matek uroní slzu a zaachá si. Já vypláču slz vědro a achám kdykoli, kdy jsem sama. Naštěstí to není moc často.

Asi jsem na to přišla.

Moje maminka je úžasná bytost, které si nesmírně vážím a miluju ji. Ale s dětstvím mám v prvé řadě spojená malá traumátka spjatá s alkoholem, agresivitou, náhlými změnami... Většinou žiju v domnění, že už jsem přeci velká holka. Všechno to mám vyřešený. A co bylo, bylo.

Jenže občas to vyplave na povrch a já zjišťuju, jak nepříjemně dokážou člověka takové rádoby uzavřené věci ovlivnit.

Třeba v tom, že se teď až úzkostně snažím, abych vlastní děti jakýchkoli nehezkých emočních prožitků ušetřila. Ba co víc. Nejraději bych je chovala jako v bavlnce a měla neustále pod vlastními ochrannými křídly.

Alespoň v záležitostech srdečních. Poněvadž, když si rozbijí koleno, lezou po stromech, padají do rybníka a učí se jiným potenciálně nebezpečným záležitostem, tak moc mě to netankuje. Tedy, hrůzou trnu jaksi standartně. 

Ale jakmile přijde na řadu stýskání a slzy způsobené odloučením od těch nejbližších, nejistotou, jsem v háji.

Racionálně vím, že je to pitomost. Je mi jasné, že uchránit je absolutně od všeho nemilého není v mé kompetenci a už vůbec by to nebylo do budoucna žádoucí. Ale podvědomí je sviňa.

Nicméně první krok jsem učinila. Našla jsem skrytá ložiska vlastní přecitlivělosti. Teď už zbývá jen to nejtěžší. Nějak se s tím vyrovnat a v ideálním případě svou emocionální nestabilitu ukotvit ve snesitelných mezích.

Snad to zvládnu dřív, než budou chtít děti opustit své rodné hnízdo a s ním i svou bláznivou matku natrvalo. Poněvadž už jen ta školka ze mě dělá koktavou plačku, co bude dál, na to se neodvažuju ani pomyslet!

Po dopoledni ve školce je vláčkodráha v odpoledním obležení :-)

Kterak Matýsek vyletěl z hnízda

Malý krok pro lidstvo a obrovský krok pro nás. Dále čtěte prosím s vědomím, že se jedná o sáhodlouhý a místy nudný mateřský monolog, který má zejména památeční a autoterapeutickou hodnotu. To abyste neměli pocit, že jsem vás nevarovala. A teď už k věci.

Matýsek byl dnes poprvé ve školce!

Dlouho jsme řešili, jak to se školkou u nás bude, protože jsem stejně doma a školku jakožto hlídací instituci vlastně nepotřebujeme. A hlavně, Matýsek o pobyt v obdobném zařízení a mezi dětmi jevil pramalý zájem. Lépe řečeno, měl k němu vcelku odpor. Většinou si vystačil sám, se ségrou či s blízkými dospěláky.

Kolem Vánoc jsem ale začala registrovat změnu. Maty mluvil čím dál víc o dětech. O kamarádech. A obecně se projevoval vcelku společensky, což je u něho jev dosud nevídaný.

I zeptala jsem se synka, co by říkal na školku. Zpočátku se na to moc netvářil. Jednu máme před domem a tam je na něj až moc živo, hlučno a přelidněno. Ale já přišla s alternativou. Maty může chodit s kamarádkou Leli do školky malé, soukromé a montessori. A jen na tři dny v týdnu.

Pro mě to sice znamená dojíždění, nemalé finance navíc, ale taky relativní klid na duši.

A hlavně, pro variantu chodit do školky s Leli, se Matýsek nadchl. Když si pak při informační návštěvě školky smontoval vlastní židličku a objevil panáčka s vyjímatelnými orgány, bylo rozhodnuto. Především ten panáček mu nedával spát a na jeho preparaci se obzvláště těšil.

I přesto jsem trnula, zda jsem udělala dobře. Opravdu mám toho svého malého stydlivého chlapečka posílat do nějaké instituce? Když nemusím? Když to vlastně objektivně vzato není třeba? Fakt k životu tak nutně potřebuje nějaké další sociální vazby? Maminka by mu snad doživotně nestačila?

Dvě noci jsem kvůli tomu nespala. (Vím, jsem hyperprotektivní bláznivá matka se sklony k dramatizaci a přílišnému projektování vlastních antispolečenských tendencí do svých dětí. A k tomu ještě válcovaná hormonálními výkyvy.) A tak jsem si jednou o půl čtvrté ráno vytáhla ze zoufalství andělskou kartu.

Stálo na ní: Vaše děti na zemi i na nebesích jsou šťastné.

Oddechla jsem si. Sem tam se sice dostavil drobný úzkostně panický stav, ale zůstávala jsem nad věcí. Relativně.

Včera jsem Matymu sbalila raneček, dle školkových instrukcí sepsala pro učitelky průvodní dopis objasňující Matýskovy zvláštnůstky, úchylky, či jiné podstatné aspekty jeho povahy, a dnes nastal onen velký den.

Vzbudila jsem se v pět ráno a další dvě hodiny meditovala nad tím, jak to Maty zvládne. Jako na potvoru, děti se samozřejmě ke vstávání neměly. Nepomohlo světlo, rámus ani jemné domlouvání. Oba jsem nakonec probrala až přenesením do obýváku. Alespoň se však evidentně vyspaly do růžova.

Následovala obvyklá ranní honička, trojité překontrolovávání obsahu mého i Matýskova zavazadla a také neutuchající chuť Matýska objímat. Nicméně pořád bylo co dělat a paniku se mi dařilo držet pod kontrolou. Stejně tak v autě, při vystupování a konečně i ve školkové šatně.

Matýsek se totiž stále usmíval. A byl v pohodě. Mě proto nezbývalo nic jiného, než být taky v klidu a nedělat mu ostudu. K tomu, abych se nedejbože neovládla a rozbrečela jsem navíc nedostala ani prostor. Naštěstí.

Jen se Matýsek svlékl a dal své přecitlivělé matince pusu, už ho Leli táhla za dětmi. Pak se zavřely dveře a konec. Z Matýska se stalo školkové dítě.

Přiznám se, celé dopoledne jsem na něj myslela, vizualizovala si, že se baví a zaháněla představy, kterak hyne steskem.

Po obědě pak nastoupila rodinná delegace. Vyzvednout Matýska jsem nepřišla jen já a Amálka, která mimochodem hrozně toužila, přidat se ve školce k bráchovi, ale taky tatínek, babička a strýček. Prostě velká událost.

Jakmile jsem vstoupila do šatny, Matýsek instruovaný, že přijdu po obědě, už na mě čekal. Vrhnul se mi do náruče a pustit se nechtěl. Jen jsme se náležitě poobjímali, sdělila mi učitelka, že Maty se zapojil krásně, jen před obědem ho zvýšená hladina hluku a malý stesk přiměly uronit pár slziček. Ale že prý se nemusím bát.

No, chvíli jsem se bála a v autě taky pár slzí při představě plačícího synáčka prolila, ale už jsem v klidu. Matýsek o školce mluvil jen v dobrém, byl stále vysmátý jak beruška, zítra se tam opět těší a já věřím, že těch pár hodin bez nás si užije.

A navíc, maminko, tam mají přeci toho úžasnýho panáčka s vyndávacíma orgánama! :-)

A jedno víkendové foto z mašinkové výstavy. Ze školky totiž žádné foto nevzniklo, takový to byl všechno fofr :-)