pátek 30. června 2017

Z nás "učitelek" si příklad neberte

Nevím, jak dlouho trvá vyhodnotit známky a překlopit je do vysvědčení, ale řeknu vám, že slovní hodnocení, to je pořádná fuška. Když už musíme hodnotit, rozhodně mu dáváme přednost, ale člověk aby ty elaboráty začal sepisovat tak s měsíčním předstihem. A to máme jen sedm dětí…
Každopádně, když už to být musí, proč si to nezpříjemnit, že?
V duchu této myšlenky jsme se proto s Lenkou, naší multifunkční ředitelkou a učitelkou v jednom, přesunuly na právě uplynulý víkend do wellness hotelu s vidinou, že si to psaní pěkně rozvrhneme, proložíme tu procházkou, tu bazénem, tu dobrou večeří, a v poklidném tempu zkrátka své hodnotící resty doženeme.


Ale to bychom nebyly my dvě, aby se nám zadařilo podle plánu.
„Provinily“ jsme se snad všemi dětem tak často vytýkanými prohřešky.
Zapomínání
Tak hned první bod padá na moji hlavu. Zapomněla jsem si totiž doma podprsenku. Jak je to možné se neptejte, nicméně zvažuji, že si ji budu doma zapomínat častěji. Nejsem si sice tak úplně jistá, co na to módní hotelová policie, ale pohodlné to bylo určitě.
Ponocování
Pořád se vztekám, že Mates chodí pozdě spát. Ale po kom to to dítě má? No samozřejmě, že po mně.
První noc jsme šly spát ve dvě, protože jsme ukacaný. Druhou noc ve tři, protože jsme vysvědčení nechaly na poslední chvíli.
Konzumace alkoholu
V případě dětí je to blbý, ale nám ty dvě Piňa colady a pár Cuba libre budiž odpuštěno. Možná že děti budou mít ta vysvědčení aspoň o něco veselejší.
Pozdní příchody
Na snídaně, obědy i večeře. A zase. Po kom to asi ty děti mají? Ha!?
Nezodpovědnost
Půjčily jsme si šlapadlo ve tvaru labutě. Aniž bychom věděly, jak se ten zatracený pták řídí. A hlavně jsme se nenamazaly. A děsně si spálily břicha (teda hlavně já…asi, že ho mám vystouplejší).


Nechávání věcí na poslední chvíli
Hlavní bod víkendového programu, vysvědčení, byl tak dlouho z programu odsouván, až nám nezbývalo než pustit se do něj v noci (viz. bod Ponocování) a pokračovat v něm i několik hodin následujících po našem odhlášení se z hotelu. Naštěstí alespoň na hotelové terase a s hotelovým občerstvením.
Každopádně, i navzdory našim drobným prohřeškům jsme nakonec každému dítku sepsaly stránku a půl čítající osobní „dopis“. Podařilo se nám ho i přes nespolupracující techniku vytisknout.
A dnes jsme ho slavnostně předaly do lhostejných dětských ruček, které vcelku pochopitelně víc zajímal čokoládový dort (který jsem pro změnu do dvou ráno, spolu s prázdninovými deníky, připravovala...jsem prostě nepoučitelná) než nějaký papír se soupisem toho, co se jim povedlo, a co už méně.
Nás však hřeje u srdce vědomí, že děti, každé svým tempem, udělaly obrovský kus práce, že si školu zamilovaly natolik, že doma frfňají nad hroooozně dlouhými prázdninami a hlavně, že naše práce má smysl. A že nás baví! 


Tak krásné prázdniny nám všem!

neděle 25. června 2017

Momentky ze školního výletu

Na dětech je úžasné, jak se pro věci dokážou nadchnout, s jakým zápalem umí objevovat okolní svět a jak samozřejmě dokáží přijímat všechno, co jim život přináší.
Jsou to prostě borci!


A proč mám potřebu to (zase) psát? Protože to vidím každý den u dětí svých a v „práci“ u těch školních. A nesmírně si užívám, že u toho můžu být s nimi.
Jako třeba v uplynulém týdnu.
Ze čtvrtka na pátek jsme se školáčky podnikli školní výlet k nám na zahradu s plánem uvařit si večeři v kotlíku na ohni, přespat ve stanech a užít si trochu indiánského vzrůša navazujícího na Severní Ameriku, do níž jsme se ve škole právě tematicky přemístili.
Tak začátek nám podle plánu vyšel. Vyrazili jsme od školy, první sváču si dali v Tyršových sadech u zámku a pak se trolejbusem přesunuli do Lázní Bohdaneč. Tam jsme v lázeňském parku trénovali indiánské plížení, zašli na svíčkovou do blízké restaurace a lázeňský pobyt zakončili u fontán na náměstí.
Zpočátku opatrně.


Ale nakonec vedro odstranilo všechny zábrany. I oblečení.


Po přesunu na naši zahradu celá škola naskákala pro změnu do bazénu, ze kterého následující dvě hodiny nevylezla.


Dalším bodem programu byla výroba indiánských triček.


A u souseda pak jízda na „indiánském“ poníkovi.




Po návratu nás čekala drobná bojovka za ochrannými prázdninovými amulety.



A pak nám s plány lehce zamávaly přírodní živly.
Namísto rozdělávání ohně jsme se museli urychleně ukrýt v domě a nad námi se rozpoutal bouřkový armagedon.
Ovšem, náladu jsme si zkazit nenechali. Děti se ochotně, ba přímo nadšeně ujaly krájení brambor a párků na buřtguláš k večeři, sypaly, míchaly i kořenily (případně se uchýlily k legu). A i když jsme kotlík místo na oheň usadili na sporák, svoje kouzlo mělo naše vaření i tak.



Po večeři se někteří odvážlivci chtěli přestěhovat do stanu, ale opětovně sílící bouře s vichřicí nakonec odradila i ty nejotrlejší jedince a bylo tedy rozhodnuto, že zakempujeme v pokojíčku.


Po akčním a zážitky nadupaném dni stačilo jen pár stránek z naší rozečtené Pohoršovny a za chvíli už se z podlahy ozývalo jen hluboké oddechování.
Druhý den jsme si pak užili poklidného vegetění mezi hračkami, ráchání v bazénu, výpravy do lesa i domácích palačinek k obědu. A v odpoledních hodinách byly lehce znavené, ale zjevně spokojené děti navráceny rodičům.
Doma to sice zůstalo jako po výbuchu, ale víte co?
Byl to ten nejbáječnější školní výlet, jaký jsem kdy zažila ;-)


neděle 18. června 2017

Jak jsem se přesvědčila o důležitosti otců

V životě dětí mi dlouho připadaly důležitější matky. A nejen proto, že právě skrze ženy se děti na svět rodí, ale i proto, že jsem jejich pouto s dětmi považovala za trvalejší, pevnější a přinášející větší pocit bezpečí a lásky.
Až díky svému muži jsem zjistila, jak nízko jsem sama v sobě onu otcovskou laťku měla díky vlastnímu dětství položenou. A jak úžasní muži-otcové mohou být.
A to i přesto (nebo možná právě proto), že otec našich dětí:

  • V zásadě nerozpozná, komu z dětí náleží jaké svršky (bez ohledu na to, že ty klučičí od sebe dělí asi tak čtyři velikosti a holčičí jsou jen jedny…a většinou růžové!)
  • Zapomíná, že zvracející děti by neměly snídat kakao a tvaroháček a dítě se zelenou nudlí u nosu by se taky nemuselo půl dne macerovat v bazénu.
  • Z procházek s dětmi se vrací v čase, kdy už má potomstvo objektivně vzato dávno spát.
  • Pokouší-li se uvařit večeři, končí to totálním zničením mixéru při míchání bramborové kaše, což je zřejmě důvod, proč od té doby teplé večeře v mužové podání tvoří převážně zapečené tousty (nutno podotknout, že po pořízení knihy Kuchařka pro mého muže rozšířil muž svůj repertoár o buřtguláš, zapečené brambory a tiramisu!)
  • Amálce nečeše vlasy a bez ohledu na dobu trvání jeho souvislé plně otcovské péče ji „vrací“ ve stejném účesu jaký jsem jí (včera, předevčírem, předpředevčírem) udělala já.
  • A do svačin dětem na přilepšenou dává spoustu sušenek a pak se diví že mu ty jablka a chleby se sýrem nosí zpátky…
Na druhou stranu vymýšlí ty nejlepší výlety a bojovky, staví s dětmi lego, vláčky i letecké modely, přijímá výzvy k drsným polštářovým či šiškovým bitvám, učí děti rozdělat oheň a zatloukat hřebíky, na hodinovou vycházku do okolí balí proviant na půl dne, a tak nikdy nikdo netrpí hlady, a i když má s dětmi možná o něco menší trpělivost než já, nesmírně je miluje. 
A v neposlední řadě, bez ohledu na to, co jsem napsala výše, se o děti dokáže s přehledem (po chlapsku) postarat!
Můj muž je zkrátka skvělý táta. Ten nejlepší, kterého naše děti můžou mít!
A já mu děkuju i za to, že jsem díky němu zjistila, že otcové se v oné důležitosti v dětských životech, matkám hrdě vyrovnají.



PS: Dnes je Den otců. Aniž bych se na to předem chystala, poskytla jsem vlastně muži skvělý dárek! Celý víkend intenzivního užívání si našich ratolestí (zatímco já se, bohužel zatím dost neúspěšně, kurýruju z oboustranného zánětu spojivek se zákeřně přidruženou virózou)! Ani kdybych chtěla, nevymyslela bych to dopředu líp! ;-)

pondělí 12. června 2017

Fialovo-žlutá a retro

Hned v úvodu na vás mám otázku.
Míříte-li na svatbu, oslavu či jinou zhůvěřilou akci, u níž je na pozvánce zmiňován speciální dresscode, berete to jen jako dobrovolné doporučení nebo okamžitě zmobilizujete všechny kamarádky, oběháte půlku města a den před akcí do noci googlíte účesy abyste dostáli barvě a stylu akce?
Já se řadím spíš do skupiny číslo dvě.  I když je pravda, že s tím obíháním města přeháním, stačil mi jeden obchoďák a pak se stejně ukázalo, že žluté „retro“ baleríny a plastové náušnice (za pět ká čé!) nesežene člověk nikde jinde než u Vietnamců…
Každopádně, jakmile muž oznámil, že svatba jeho kamaráda má být ve stylu 60. let, jakožto přirozeně lehce marnivá žena, která se jak doma, tak v práci obléká ryze baby friendly, jsem po příležitosti, trochu si se svým „zjevem“ pohrát dychtivě skočila.
A tak v sobotu přišel den D. Hlavně tedy pro nevěstu a ženicha, samozřejmě. Ale já byla sama se sebou (po hodině v koupelně) taky nezvykle spokojená.
Fialové šaty s bílými puntíky, konečně ta vytoužená spodnička, velké žluté korále, natupírované vlasy, a dokonce i oční linky (které sice odpovídaly tomu, že jsem si je dělala poprvé v životě, ale usoudila jsem, že k šedesátkám to prostě pasuje…i když trochu křivě).


Celá natěšená na ostatní pestře oděné svatebčany jsem v mužově doprovodu dorazila na obřad a tam se to ukázalo.
Jediné, co bylo na téhle svatbě fialovo-žluté a retro, jsem byla já!
Chvíli jsem dumala nad tím, jestli bych se neměla začít cítit trapně, ale usoudila jsem, že si svou výjimečnost raději užiju.
Na kuráž jsem si dala panáka višňovice a pak už to šlo jako po másle.
S mužem jsme si nostalgicky zavzdychali nad tím, že na stejném místě, ve slatiňanském parku, jsme se téměř před osmi lety brali i my.


Na Seči, kam jsme se přesunuli za pokračováním svatební zábavy, jsme si užili romantický západ slunce i tanec do brzkých ranních hodin.
Já jsem zjistila, že abych se nestyděla mluvit anglicky, je nejlepší mít v krvi nějaké to promile, protože to je asi jediný moment, kdy mi je jedno jestli jsem použila správný tvar slovesa být a s úžasnou energickou Američankou, pro kterou je stejně všechno, včetně mojí angličtiny a mých tří nepřítomných dětí, wonderful!, amazing!, crazy!, magic! nebo aspoň lovely!, si popovídám i bez předpřítomného času.
A v neposlední řadě jsem snad nikdy (možná kromě vlastní svatby) nenasbírala za jeden den tolik lichotek, což mi příjemně zvedlo sebevědomí.
Nicméně dnes už jsem zase doma, oděna v pyžamu, s očima jako angorák, s vytrvalou rýmou a bolavým svalstvem, které trpí jednak horečkou a jednak namožením po těch šílených tanečních kreacích, které jsem do půl třetí ráno provozovala. A fialovo-žlutá retro „princezna“ byla uklizena do skříně.

Ale kdybyste někdo plánoval akci v podobném duchu, dejte vědět, ráda ji zase vytáhnu do společnosti ;-)


neděle 4. června 2017

Věříte na náhody?

Benátky, Florencie, Pisa, Toskánské pláže i městečka a nakonec Řím…
To byl náš loňský roadtrip Itálií. Naše zatěžkávací zkouška i důkaz, že i náročnější cestování s dětmi je úžasná věc, které se nemusíme bát.
Občas to byl trochu adrenalin, nastaly drobné krize, ale ve výsledku nám ty necelé tři týdny neuvěřitelně pomohly. Naladit se na sebe, být a užívat si společného času, víc se držet za ruce a míň přemýšlet nad tím, co všechno ještě musíme a co bychom měli.
Nebýt facebooku, který mi posledních pár dní neúnavně každé ráno představuje jednu z mých loňských „vzpomínek“, asi bych se nad tím tolik nepozastavovala, ale takhle se tam vracím alespoň v myšlenkách a po téměř uplynulém školním roce, který byl a je opravdu náročný, je to tak trochu balzám na duši.
Sama sobě svými slovy, která jsem tehdy napsala, připomínám spoustu věcí, které se mi v tom stávajícím kolotoči školy, dětí, domu a tisíce dalších věcí, zakutálely někam hluboko do zákrutů vědomí. A vytahuju je zpátky na světlo.
Obzvláště tuhle fotku se svým komentářem nám asi nalepím na ledničku, do koupelny, nad postel, do pracovny i do auta...


„Věříte na náhody? Nebo spíš věříte, že vaše vlastní myšlenky ovlivňují váš soukromý mikrokosmos? ;-)
Když jsme v Římě prošli kolem Andělského hradu a zamířili s dětmi ruku v ruce k Vatikánu, byla to taková kouzelná chvilka a dokonalá kompozice, že jsem si povzdechla.
"Škoda, ze nás teď nemá kdo vyfotit." 
Jen o dvě minuty později nás doběhl mladý pár a požádal nás o e-mailovou adresu. Že prý při focení Vatikánu náhodou vyfotili naši "amazing" family a rádi by nám foto poslali. 

Někdy zkrátka stačí vyslat myšlenku a Vesmír nám obratem odpoví..."


Tak já jdu zase něco pěkného vyslat a vy vysílejte taky!
Ať se nám tu žije co nejlíp, ať už v Itálii na pláži nebo doma v obýváku! :-)









pátek 2. června 2017

Díky, rodino!

Naše rodina je velká a soudružná.
Což je skvělá věc. Ovšem nese to s sebou jisté nesnáze, které člověk objeví zhruba v sedmi letech, kdy má na práci spoustu důležitých věcí, jako je třeba lezení po stromech nebo mazlení babiččiných králíků, ale protože se koná další „rodinná oslava“, je přinucen sedět svátečně oděný u stolu, jíst řízky z králíka, se kterým se mazlil ještě minulý víkend a poslouchat strašně nudné dospělácké řeči.
(Tohle období trvá několik strastiplných dlouhých let, aby člověk nakonec jednoho krásného dne usadil své vlastní, svátečně oděné, potomky k tomu samému stolu, od kterého s takovým potěšením utíkal stavět bunkry a lézt do dřevníku...)
Ale dokonce i ty oslavy zaznamenávají velký pokrok.
A tak už se nescházíme jen kolem stolů s věnečky a kremrolemi, ale třeba i na „vlastních“ dětských dnech (díky strejdo!).
Takových, kde je skákací hrad, na obličej vám namalují jednorožce, batmana i zelenou příšeru s beďary, což jsou věci, kterým se běžně vyhýbáte jako čert kříži. Kde vyhrajete tunu sladkostí, kterou se pak celé tři hodiny pokoušíte dětem nenápadně zkonfiskovat. Kde opět porušíte všechna hubnoucí předsevzetí, která jste si (včera) dali.
Ale hlavně!
Kde se potkáte s lidmi, které máte rádi. Se kterými jste společně „trpěli“ u těch řízků s ukrytými ledvinkami. A kteří jsou tu vždycky pro vás, jako vy pro ně.
Takže díky, rodino, jsem ráda, že vás mám! :-)






PS: Moc děkuju, pokud jste pro Nevyléčitelnou optimistku hlasovali v anketě MAMAblog roku! Já jsem sice zjistila, že na tohle každodenní uhánění hlasů tak úplně nejsem a žádné umístění nepředpokládám, ale vám všem moc děkuju za přízeň a komentáře. Moc si vážím toho, že se ke mně vracíte a moje psaní vám třeba přináší radost. Děkuju! :-)