Obhajoba

Mám se chlubit? Nemám se chlubit? 

Tak já se tedy pochlubím.

Dnes jsem úspěšně obhájila svou bakalářskou práci. S hodnocením Výborně. 

Mám radost, že se ty probdělé noci a napjaté nervy vyplatily. Ještě větším zadostiučiněním pak pro mě byla prosba mé vedoucí, zda by si výtisk mé bakalářky mohla nechat a ukazovat studentům jako příklad kvalitní a přínosné práce.

Ještě teď se dmu pýchou.

Tak tedy jedna čtvrtina ze závěrečných školních povinností je za mnou a teď už zbývají „jen“ státnice.

Ještě ráno před odjezdem mi Matýsek nakreslil obrázek pro štěstí. Hlavonožčí rodinka představuje Matýska, Amálku, muže a mě.Věřím, že mi přinesl štěstí :-)

4TET

Totálně jsem si včera odrovnala ruce. Tleskáním.

Může za to čtveřice Škorpík, Kollár, Korn a Uličník. 4TET.

Maminka ode mě dostala lístky na jejich koncert k narozeninám. Pochopitelně dva. Ale jako na potvoru, můj nebiotatínek neměl čas. Jak mě to bylo líto... Do chvíle, než padl návrh, abych si za kulturou s mamkou vyrazila já. 

Bez dětí. Bez muže. Bez návratu na uspávání. Bez večerního kojení. Bez výčitek svědomí.

(Poprvé nebyly děti uspávány maminkou. Ale přežili všichni. I tatínek. Jen pár šedin mu z toho vyrválu do pozdní nočních hodin asi zůstane.)

Koncert, který si spíš zaslouží označení show, byl fantastický. Možná mohlo být více skladeb a méně scénických vsuvek, ale nejsem šťoura. A po třech letech bez kultury bych si to pravděpodobně užila, i kdyby zpívali falešně.

Což se nestalo.

Skvělé aranžmá táborové odrhovačky U stánků všechny příjemně naladilo, uvolnilo a pobavilo. (Hned jsem si vzpomněla, kterak jsem snad do patnácti dumala nad tím, co je to ta „nálevná krása,“ která se u stánků nachází.) Následující Robinson také nezklamal. A z Uličníkova sólového Ave Maria přebíhal mráz po zádech.

Pouze tablety osvětlení zpěváci pějící More than words mě dostali. Lady Karneval s dokonalou Gottovou imitací na závěr mě rozesmála. Mou dětinskou duší milovaná píseň Lion sleeps tonight mi ve vylepšené verzi učarovala. A několik pohádkových skladeb tradičně uváděných Kornovým suchým prohlášením: „Mám rád pohádky,“ bylo naprosto dokonalých.

Na místě je také složit poklonu Jiřímu Kornovi. Protože to, co on předváděl na jevišti, bych já rozhodně neudýchala. A jeho stepo-kytaro-pěvecké sólo vystoupení mě nadchlo a uvrhlo do trudomyslných úvah o vlastní pramalé kondici současně. 

Škorpíkovo sólo v čele s úvodním řečněním pak zřejmě uvrhlo v zamyšlení všechny. Ovšem v tomto případě spíš zamyšlení společenské. O to více deprimující. Ale trefné a po právu oceněné mohutným potleskem.

Závěrečná skladba Svítí slunce nad hlavou, aneb rapovaný hit z pohádky Honza málem králem, zpěvákům vysloužila zasloužený aplaus ve stoje. Taky jsem stála. A ruce mi při potlesku málem odumřely. 

Ale na co ruce, hlavně že mám teď na dalších pár let, než budu zase vypuštěna za kulturou, z čeho žít.

Mockrát děkuju, maminko

...

Na závěr přikládám svůj 4TETový zjev. Ne že bych  fušovala do řemesla módním blogerkám (na to nejsem dost fotogenická, dost módou protřelá a neumím dělat ty správné pózy), ale o svou novou žlutou oděvní úchylku se musím podělit :-)

Navíc by mě mrzelo, kdyby mi děti jednou vyčetly, že jsem na blog drze cpala jen jejich fotky.

Ticho... A proč?

Poslední dobou se rozhodně necítím nevymluvená. 

Právě naopak. Mám dojem, že moje mluvidla jsou v pohotovosti minimálně dvanáct hodin denně, po které jsou vzhůru naše drahé ratolesti. A není to mluvení jen tak do větru.

Matýsek má totiž již nějaký ten měsíc období PROČ? V posledních týdnech došlo k jeho zintenzivnění a naše rozhovory se tak mnohdy podobají spíše křížovému výslechu než láskyplnému rozhovoru matky a syna.

Cestou na víkend za mým taťkou, alias „ovečkovým“ dědou se následující konverzace opakovala zhruba každý desátý kilometr.

„Maminko, kde jsme?“

„V Hořicích.“

„Ploč?“

„Protože tudy vede silnice.“

„A ploč?“

„Protože ji tu postavili.“

„A ploč?“

Jsem v koncích a tak otázku odrážím zpět: „Co myslíš ty, Matýsku?“

„Asi plotože chtěli," odpovídá Matýsek a moudře přitom kývá hlavou.

A chvíli je klid. Než přijde další snaha zjistit, kde se právě nacházíme.

Každopádně magická formulka „A co si o tom myslíš ty, Matýsku?“ je dokonalým strategickým aktem v případě, že je člověk zahnaný do úzkých nebo není právě v rozpoložení, kdy by chtěl dítěti vysvětlovat, proč se ti dva kluci na lavičce líbají. Koneckonců, Matýsek na to stejně přijde sám. A jeho vlastní odpověď, že se asi „mají ládi“ je stejně ta nejlepší.

Po tom celodenním řečnění se ale vždycky těšívám na ten okamžik ticha, který následuje poté, co se dětem konečně zavřou oči a pusy. V takové chvíli je slyšet jen spokojené oddechování  a vlastní myšlenky.

Téměř zázračný pocit, který je třeba si naplno vychutnat.

S Matýskem není ani rybaření tichou aktivitou :-)

Narozeninová aneb první výročí

Nečtěte!  Určeno ke zpěvu!  Tahák v podobě melodie zde:

 

Blogová narozeninová 

Můj blog má narozeniny,

a já mám přání jediný,

ať vás baví, neunaví,

hlavně pobaví.

Díky, že ke mně chodíte,

nevíte, jak mě těšíte,

ať vás baví, neunaví,

hlavně pobaví.

Zvedněte číše, klikejte tiše,

mám v hlavě článků, zas na celý rok,

a proto přijděte jednou, přijděte dvakrát,

přijděte třikrát, míň už ani krok.

 ...

Děkuju za všechny návštěvy a komentáře. Moc si jich vážím a psaní mě baví zase o něco víc.

Tak na ten další společný rok! "Cink!"

I na nás přišlo jaro

Byla bych skoro až trapná, kdybych úplně pominula fakt, že přišlo JARO!

Kam kouknu, tam se to hemží fotkami z výletů a pozitivními texty plnými optimismu. Nebudu trhat partu. Taky se přidám.

Posledních pár dní trávíme venku. S dětmi jsme oprášili cyklovozík a vyrazili na první projížďku. Nutno podotknout, že na své fyzičce budu muset ještě zapracovat.

Ale větším problémem než moje kondice se ještě před odjezdem na první výlet stalo Matýskovo zranění. Na noze, konkrétně kousek nad kolenem, si našel škrábanec. Krvavý. Strašná tragédie. Sice o něm nevěděl, dokud si nesundal kalhoty, ale přesto nutně potřeboval náplast.

Jeho následné kulhání a skuhraní by mu zajistilo roli v jakémkoli válečném filmu. 

Amálka, která se musí podílet na každé konině, kterou velký brácha vymyslí, taky objevila na své noze zranění. Jakýsi pupínek. Samozřejmě bylo taktéž potřeba ho zalepit a vydatně pofoukat.

Teprve poté, co se děti dostatečně politovaly a zranění jim byla dokonale ošetřena, jsme mohli vyrazit. Za cíl jsme si stanovili cukrárnu a za odměnu zmrzlinu.

V cíli ovšem přišla rána pod pás. Cukrárna zavřená.

Tak jsme se stavili v parku, zahráli si šiškovou bitvu, okoukli traktůrek technických služeb, naházeli do rybníka pár kilo kamení a vyrazili k domovu. Matýsek ovšem pochopitelně trval na zmrzlině, která však dostupná nebyla. Jako alternativa byl zvolen nanuk ze sámošky.

Jenže cestou k ní obě děti zázračně usnuly. To dělá asi ten jarní vzduch.

V sámošce jsem přesto koupila pár nanuků, děti zaparkovala na zahradě a strávila pár příjemně nerušených chvilek na dece.

Slunce hřálo, zmrzlina chladila, ptáci cvrlikali, včely bzučely... A já si spálila nos.

Tak tedy, jaro, vítej!