Jak jsem (ne)napsala recenzi na Originální knihu

Když mi loni na podzim dorazil e-mail s nabídkou, abych „zrecenzovala“ knížku z dílny Originálních knih, měla jsem v úmyslu ho ignorovat jako všechny ostatní nabídky, které si ke mně najdou cestu.

Ale nedalo mi to, klikla jsem a našla knížku přesně pro našeho Matyho!

Ovšem ukázalo se, že nejsem právě spolehlivý recenzent…

Nejdřív jsem nebyla schopná vyzvednout si knížku na poště tak dlouho, až mi ji přímo před nosem poslali zase zpátky k odesilateli. Pak jsem knížku sice vyzvedla, ale tak dobře jsem si ji schovala, že jsem ji našla až na Štědrý den ráno. A nakonec, když si ji Maty rozbalil, nutno podotknout, že s obrovským nadšením, protože obsahovala i Certifikát o vlastnictví pozemku na Měsíci(!) a my si ji hned druhý den ráno přečetli, ztopil ji pro změnu Matýsek.

Minulý týden u nás doma ovšem proběhl generální úklid dětského pokoje, dům opustily tři černé pytle haraburdí a Matějova cesta vesmírem se objevila v Matějově šuplíku pod několika obrázky, šroubky, kaštany, kameny, klubíčkem provázku, kudličkou a (taktéž pohřešovaným) očkovacím průkazem…

Z mé plánované listopadové recenze Matějovy cesty vesmírem se tedy stává recenze březnová a mně nezbývá, než poděkovat paní Miroslavě z Originálních knih za trpělivost a sama si dát na monitor lepítko s nápisem: neber ty nabídky, neber ty nabídky nebo se z toho zblázníš!!!

Každopádně, abych tu recenzi nakonec nezakecala…

Matějova cesta vesmírem je knížka, která Matyho jméno nenese náhodou. Jedná se totiž o personifikovanou knihu, u níž si při objednání můžete navolit spoustu věcí. Jménem hlavního hrdiny a jeho kamarádů počínaje a barvou jeho očí a vlasů konče. (Ostatně na výběr máte příběhů mnohem víc ať už pro děti mladší nebo starší.)

Kromě toho můžete přidat i fotku a věnování, čehož jsem taky ráda využila.

Co se samotného příběhu týče, musím přiznat, že velká očekávání jsem neměla, a proto mě příběh docela příjemně překvapil. Nebudu tu tvrdit, že je to dechberoucím způsobem zpracované vyprávění, ale nebylo to stupidní ani stylisticky krkolomné, dětem se příběh líbil a já byla tak ve výsledku víc než spokojená.

S Matym proto za knížku děkujeme a musím říct, že jako dárek je to skvělá věc! 😉

Sezóna rodinných výletů zahájena: Kuks

Se zimou mám jeden problém. Strašně se mi nechce ven a moje fyziologie jako by se spíš podobala medvědům. Jednak si míň holím nohy a hlavně, víc se mi chce spát, pelešit se s knížkou a na bílou zimu se koukat tak maximálně z okna.

Takový luxus mi ale dopřáván není a já jsem nucena i přes zimu vyvíjet větší než malou aktivitu. (Třeba hory rodinné a školní…)

Ale jakmile vzduch provoní mokrá hlína, vykouknou sněženky a slunce začne mít tu správnou sílu, ožívám ze zimní letargie a dostanu chuť migrovat po světě.

Muž ovšem preferuje migraci pouze po krásách okolních, a tak jsme si vyrazili na nefalšovaný rodinný, nedělní, jarní výlet alespoň na Kuks.

Naše „nové“ sedmimístné auto (v němž si já připadám jako královna silnic a které zhodnotil můj nebiotatínek slovy: „hmm, rodinný auto, no…“!), jsme zanechali v obci zvané Žireč a vystoupali k Braunovu Betlému.

Tam jsme odlovili první jarní kešku, dali si první jarní piknik a vydali sena první jarní „tůru“ ke Kuksu.

Naše průměrná rychlost byla dle mužovi chytré aplikace nižší než 2 km za hodinu, jelikož přesně to je minimální rychlost, kterou ona aplikace ještě registruje…a tu naši vůbec v potaz nebrala. Sladěné potomstvo v čapkách a bundičkách den předtím zakoupených se naproti tomu zvládlo zprasit rychlostí blesku. A já si při jediném rychlém pohybu, tedy běhu z kopce, zvrtla kotník a ještě jsem si to zvládla natočit…

Nicméně do Kuksu jsem dopajdala (lehce popuzená tím, jak málo mě zbytek rodiny lituje a za mou výdrž obdivuje) a v cíli jsme se hromadně odměnily výbornou večeří v restauraci Baroque.

Nakonec už zbývalo jen dokulhat k vlaku, za čtyři minuty urazit tu jednu zastávku, co jsme šli celé odpoledne, znaveně se zhroutit do autosedaček a vyrazit k domovu.

"Ty jo, to byl teda výlet! Skvělej, ale náročnej! Asi si budu muset dát zejtra po ránu jógu. Nebo možná spíš meditaci..." zhodnotil naši jarní premiéru osmi kilásky zmožený Mates.

A to chudák ještě netuší, že na příště nám muž plánuje třídenní dobývání Sněžky!

Tedy, až mi splaskne ten kotník, samozřejmě 😉