pondělí 31. prosince 2012

Matýsek


Bylo mi devatenáct a měla jsem spoustu plánů. Tím prvním bylo zdárně odmaturovat.
Jelikož těžce snáším stres, budila jsem se už dva týdny před maturitou s žaludkem na vodě. Takové pravidelně se opakující ranní nevolnosti. Začalo mě to zneklidňovat.
Rozhodla jsem se proto pro radikální krok a vyrazila do lékárny. S předstíraným sebevědomím a červenající se jako recitující školačka jsem lékárnici požádala o těhotenský test a s jistotou, že to nejhorší mám už určitě za sebou, vyrazila domů.

Zavřená na toaletě jsem si pak důkladně pročetla příbalový leták, usoudila, že na tom snad nemůžu nic zkazit a počůraný papírek položila na umyvadlo. Chtěla jsem být suverénní a přesvědčit sama sebe, že jsem vážně cvok a ztrácím tu drahocenný čas, který bych mohla věnovat epikurejcům, Čapkovi nebo třeba třicetileté válce. Ale stejně jako se na papírku čím dál zřetelněji rýsovala pověstná druhá čárka, mizel i můj sebevědomý úsměv.
Bylo na čase, přiznat si pravdu. Byla jsem těhotná.
Doktorka to den před posledním zvoněním potvrdila a nebylo nač čekat. Musel se to dozvědět přítel alias otec. Při nejbližší příležitosti jsem mu proto do ruky vrazila těhotenský test. Nejdřív nevěděl, ale je to koneckonců inženýr, takže brzy podstatu celého dvoučárkového poselství odhalil.
Dozvěděli se to také doma. I když ně díky mé iniciativě. To jen že jsem se pořád přiblble usmívala a maminku nenapadlo nic lepšího, než se u oběda zeptat: „To jsi těhotná nebo co?“ No, a bylo to venku.
Bratr a nebio otec propukli v smích a maminka se šla uklidnit ven. Trochu jsme trnuli, když se tak nebezpečně nakláněla a vydýchávala přes zábradlí balkónu. Ale matky sotva dospělých dcer mají pro její pocity zajisté pochopení.
Každopádně, i přes skutečnost, že většinu svaťáku jsem zírala spíš do záchodové mísy než do maturitních otázek, nakonec jsem bez problémů a s vyznamenáním odmaturovala. Mimo jiné za pomoci protinevolnostních lízátek, díky nimž jsem pravděpodobně působila spíš jako studentka pomocné školy než maturantka.
A pak nastal velký čas přehodnocování plánů, svatebních příprav. A hlavně ladění se na stejnou vlnu s tím několikabuněčným organismem v břiše, který dostal pracovní jméno Kulíšek.
Kulíšek se měl čile k světu, já jsem se s radostí a bez výčitek cpala a tak jsme se promeditovali až do devátého měsíce. Na jeho konci jsem v nemocnici na příjmu dostala k podpisu papír se slovy: Vzhledem k Vašemu zdravotnímu stavu a diagnóze doporučujeme tuto léčbu – Porod. I přes kontrakce jsem se musela smát.
A pak se rodilo a rodilo až se narodil krásný a zdravý kluk, který dostal jméno Matěj.
...
Dnes jsou to na minutu přesně tři roky, co se Matýsek narodil, a co pro mě Silvestr získal zcela nový rozměr.
Stala jsem se maminkou a průvodcem jedné úžasné bytosti, která mě každý den učí něco nového a díky níž jsem poznala tu neuvěřitelnou hloubku mateřské lásky.
Děkuju ti Matýsku. Nikdy jsem nelitovala a nelituju, že jsi mi změnil životní plány.
Mám tě moc ráda, chlapečku, a přeji ti všechno nejlepší k narozeninám!
Maminka.

sobota 29. prosince 2012

Narozeninový dárek

Před pár měsíci jsem k narozeninám dostala krásný dárek. Příslib nového šatu pro můj blog.
Trochu se to sice protáhlo, patent na odkládání věcí nemám jen já. Ale dnes vám mohu hrdě představit zbrusu novou vizáž mého virtuálního budoáru. Vivat puntíky!
Za proměnou stojí můj nebio otec Áda (ten plešatý a brýlatý pod vánočním stromečkem).
Áda je pěstitelem mého estetického cítění, laskavým kritikem mého pseudouměleckého snažení a nepostradatelným mužským vzorem mého pozdějšího dětství.
Svým životem spjatým s uměním mi nasadil brouka do hlavy a dal odvahu snít.
Nesnáším jeho perfekcionismus, jsem-li nucena s ním být konfrontována. Ale obdivuju výsledky jeho práce. Nesnáším, když mi nerozumí a tváří se, že mluvím latinsky. Ale celkem si užívám následné poučování o významu řečeného. Nesnáším jeho „všechnojenahouby“ stavy. Ale mám ráda jeho smysl pro humor.
Ovšem dost bylo sentimentu.
Áda je zkrátka borec a já jsem ráda, že ho v životě mám.
Díky, mami, vybralas nám toho nejlepšího náhradního tatínka.
Díky, Ádo, že jsi neutekl, i když jsme občas museli být hrozní prevíti.

Ádův parobot nad Sečí - můj oblíbenec

čtvrtek 27. prosince 2012

Průvodce naším Štědrým večerem


Ne, že by u nás běžně nebylo celkem veselo. Ale ty sváteční dny, kdy se nás sejde víc, to je teprve vzrůšo. Jednomu z toho jde až hlava kolem.
Sestava letošního Štědrého dne byla vydařená. My čtyři domácí a pes (ten zrovna odešel ze záběru, zbyl kus ocasu). Plus moji rodiče a pes (ten se zrovna k záběru otočil zády). 

Chyběl nám můj brácha, který si letos místo Ježíška užíval spíš Santa Clause. Nutno podotknout, že v jeho přirozeném prostředí. Importovat Ježíška do USA se totiž zatím moc nedaří.
Netřeba si ale příliš zoufat, máme moderní technologie. A tak jsme si bráchu posadili do čela stolu virtuálně a povečeřeli s ním přes skype. Chudák, při pohledu na stůl sice trpěl a s mamkou se navzájem dojímali, ale večeře se vydařila. Mamka se rozplakala jen jednou. A kost si do krku nikdo nezapíchl.
Následoval proto přesun dětí do pokojíčku a vyhlížení Ježíška. Ještě, že jsem nemyla okna. Po těch deseti minutách, kdy děti okno důkladně opatlaly, někteří též oslintaly, v marné snaze spatřit onoho tajemného dopravce dárků, bych svou zbytečnou práci stejně jen proklínala.
Mezitím se naši muži potýkaly s prskavkami, které ne a ne prskat. Až ve chvíli, kdy zazvonili fingovaným Ježíškozvonkem a domem se rozlehl Matýskův dusot, zjistili, že nepodpalují prskavky, ale vonné tyčinky.
Dvě prskavky nakonec stihli, tyčkami nás přiotrávili jen trochu a Matýsek měl stejně oči jen pro tu kupu dárků.
Jeho údiv dokonale ilustruje věta: „Ježkovi voči! To je dálků!“ Doprovázená patřičně melodramatickými gesty. Zvolání „to je báječné!“ případně „to je úžasné“ nad většinou, nejen vlastních, dárků, nás pak bavila celý večer.
Všem Ježíškům, a že jich máme opravdu hodně, moc děkujeme za nadílku!
A já se nemůžu dočkat doby, kdy si budu moct přečíst tu tunu knížek, kterou jsem pod stromečkem našla. Naučit se šít na stroji, který se nacházel tamtéž. A vyrazit na akci s názvem Obnova šatníku, která mi byla avizována krásnou poukázkou od muže, ovšem umístěna taktéž pod smrk.
Díky moc, rodino. A těšíme se na další!






úterý 25. prosince 2012

Vánoční povídka


Ikonka soutěže
Věřím a doufám, že váš Štědrý den byl opravdu štědrý a plný vánočních kouzel. A třeba i plný smíchu a dojetí, jako ten náš. Ale o tom příště.
Dnes bych vám ráda nadělila krátkou povídku. Čekají nás svátky, pohádky, cukroví, rodinné návštěvy a snad i zasloužený odpočinek. Tak třeba vám k tomu přijde vhod trochu vánočně laděného čtení.
Povídku Vánoční přání jsem psala do soutěže U Margarety. Dnes jsem zjistila, že ze tří zúčastněných povídek vyhrála ta má. Margaretě tímto děkuji za milý dárek v podobě výhry a vám, kteří v sobě najdete odhodlání prokousat se všemi těmi odstavci, přeji příjemné čtení!


Vánoční přání

První Vánoce jsou nejhorší, říkají všichni. Bude vám chybět u stolu, u stromečku. Kapra bude muset zabít soused. A děti se po něm budou ptát. Ale neboj, doplňují vzápětí, s každým dalším rokem je to jen lepší.
Jděte se bodnout, myslím si v duchu. Ale nahlas děkuju za útěchu a milá slova.
Nejraději bych všechny ty účastně se tvářící příbuzné poslala do háje. Ale neudělám to. Jsem přeci slušně vychovaná holka a vím, co se patří.
„Mami, že nás má tatínek pořád rád?“ Vytrhla mě z rozjímání nad vhodnými výmluvami pro opuštění rodinného večírku Viktorka. Ach ne, tyhle otázky už ne.
„Samozřejmě že nás má pořád rád. Jen s námi už nemůže být, broučku.“
„Vítek tvrdí, že nás tatínek opustil, protože jsme mu lezly na nervy.“ Viktorka se na mě zkoumavě dívá. S nadějí, že ji ujistím, že to je lež, ale i se strachem, jestli náhodou Vítek neříká pravdu.
Spratek mrňavá. Mám sto chutí jít rozmazlenému Víťánkovi jednu vrazit. Synovec, nesynovec. Ani se mi nechce přemýšlet nad tím, jestli tuhle skvělou hlášku od někoho pochytil nebo je z jeho moudré a odulé hlavinky.
Když Viktorka, v rámci možností spokojená s mým vysvětlením, odběhla říct Vítkovi, že je pitomec, zavřela jsem se do kuchyně. Potlačit výčitky svědomí nad tím, že jsem své dceři v podstatě schválila, aby bratránka tak nelichotivým výrazem počastovala, se mi podařilo vcelku rychle. Však on to Vítek přežije.
Zavřela jsem oči. Nesmíš brečet, nesmíš brečet, opakovala jsem si v duchu a přála si být někde jinde. Někdy jindy.
Loni jsme ještě byli spolu. Všichni čtyři. Touhle dobou jsme se vraceli z procházky a těšili se na horký čaj. A když holky usnuli, balili jsme dárky a těšili se, co řeknou na domeček pro panenky, koloběžku a lego s princeznami.
Do kuchyně vešla máma. Nemusela nic říkat a já nemusela otevírat oči. Způsob, jakým rozrazila dveře, byl jedinečný. Nikdo jiný by si sem takhle vpadnout nedovolil.
„Přeci tady nebudeš zavřená, Evičko. Pojď se trochu rozptýlit.“
„Ne díky.“
„Ale no tak. Přijeli jste, abyste nebyly samy.“
„Jasně, jsme tady, abychom si užily tu pravou vánoční pohodu.“
„Proč jsi tak cynická?
„Co se ti nelíbí? Byla bys radši kdybych brečela a dělala hysterický scény?“
Měla jsem vztek. Na sebe, že jsem tak protivná. Na mámu a všechny příbuzné, že se nám snaží zvedat náladu. A na Milana, že nás opustil.
Máma se tvářila ublíženě.
„Promiň, mami.“
Po zbytek večírku jsem se snažila vypadat vyrovnaně, vděčně a přátelsky. Tiše jsem rozmlouvala s babičkou a přikyvovala, když mi udílela rady ohledně vhodného oblečení pro holky, nejlepšího receptu na vánočku a způsobu, jakým bych si teď měla zařídit život.
S úsměvem jsem naslouchala svým sestřenicím vyprávějícím mi o porodech a problémech s manželi. A možná se trochu škodolibě bavila při jejich rozpacích, když si uvědomili, že stěžovat si mi na malicherné hádky o to, kdo v noci vstane k vřískajícímu miminu, asi nebude nejtaktnější.
Dokonce jsem zvládla zachovat klidnou tvář, když se mi brácha chlubil úspěchy jejich dokonalého Vítka. Vítka, který má samé jedničky, účastní se matematické olympiády a neví, kdy držet pusu. Zkrátka dokonalý malý chlapec.
Ale když se za všemi zavřely dveře, neskutečně se mi ulevilo a s radostí jsem poslechla mámu a zalezla si s holkami do pokoje. Klárka usnula hned. Nebyla zvyklá chodit do postele tak pozdě. Ale Viktorka si chtěla povídat.
Vždycky jsem si ty naše hovory před spaním užívala. Ale poslední dobou jsem z nich měla strach. Nikdy jsem nevěděla, s čím Viktorka přijde a jestli nebude chtít mluvit o tátovi. Věděla jsem, že bych jí to měla umožnit, ale pořád to bolelo.
Co má člověk sotva osmiletému dítěti říct, když si přeje od Ježíška jediné. Aby se vrátil tatínek. Nevěděla jsem. Tak jsem se snažila zahrát to do autu, ale celá rozmluva pak vždycky skončila pláčem. Nás obou.
Ráno máma zavelela, že se jede do obchoďáku.
Super. Není nic lepšího, než se dva dny před Štědrým dnem táhnout do centra a plahočit se tam mezi vystreslými zoufalci shánějícími na poslední chvíli dárky. Obligátní voňavka nebo něco do domácnosti pro manželky, panenka a auto pro děti a muž jistě ocení třeba holící strojek. Samozřejmě spolu s kosmetikou ve speciální vánoční edici.
Hlava mi třeštila jen při pomyšlení na ty davy, uječené koledy znějící z repráků i na záchodech a Santa Clause deformujícího dětské představy o českém Ježíškovi. Jenže máma holkám slíbila, že si tam můžou vybrat bonusový vánoční dárek.
Viktorka byla nadšená. Klárce bylo třeba vysvětlit, že tenhle bonus už by Ježíšek zařídit nestihl, a tak poprosil babičku, aby mu pomohla a obstarala ho za něj. Skeptické dítě chvíli brblalo, ale vidina hračkářství s možností volného výběru jeho všetečné otázky efektivně umlčela.
Pro děti odměna, pro mě trest.
Na hlučného Santa Clause s umělým plnovousem jsme narazily hned u vchodu. Kolem něj se nakrucovaly polonahé slečny s červenými čepičkami. Zřejmě vilné Santovi pomocnice. Ubohý Ježíšek. S Milanem bychom se tomu zasmáli. Samotné se mi chtělo tak akorát brečet.
„Mami, poď už!“ Klárku naštěstí Santa nezaujal.
Vyrazily jsme směrem, kde máma tušila hračkářství.
„Hele, to je obří stromeček! Půjdeme se tam podívat?“
„Viktorko, teď ne,“ zavelela rázně máma a odhodlaně rozrážela dav.
„Ale babi! Děti tam píšou Ježíškovi. Já chci taky!“
„Nejdřív se zastavíme v hračkářství. Chceš si přeci něco vybrat, ne?“ Máma byla neoblomná. Viktorka se nafoukla a Klárka začala kňourat, protože ji roztržitý pán se spoustou tašek přetáhl po hlavě igelitkou z knihkupectví.
Jo, to je přesně ta vánoční atmosféra a to rozptýlení, které jsme potřebovaly.
V hračkářství dav trochu prořídl. Viktorka zapomněla na stromeček, Klárka na pána a obě se radostně vrhly mezi regály.
„Co kdyby sis šla taky ještě něco vybrat,“ navrhla mi máma, „třeba něco pěknýho na sebe?“
Jediné, co jsem si přála, bylo zalézt někam do brlohu a tam si pěkně pobrečet a zanadávat na nespravedlnost světa. A převlékací kabinky nebyly právě vhodným místem k takovým výlevům. Přesto jsem se celkem ráda vypařila. Třeba najdu nějakou opuštěnou úklidovou místnost. Saponátům moje bulení určitě vadit nebude.
Jenže žádná úklidová místnost ani přístěnek na košťata mi pochopitelně do cesty nepřišel, zato jsem nabyla dojmu, že si tu dali sraz všichni mí staří známí z rodného města. Pokaždé to začalo veselým „ahooooj, jak se máš? tebe už jsem neviděla...“ a skončilo to trapným mlčením a urychleným odchodem, když nikdo nevěděl, co na mé novinky říct.
Raději jsem se vrátila do hračkářství. Máma už stála s vesele poskakující Klárkou ve frontě u pokladny.
„Kde máš Viktorku?“ zeptala se místo pozdravu máma.
„Jak to myslíš? Vždyť jsem ji tu nechala s vámi.“ Zlé tušení mi sevřelo žaludek.
Ne, ne, ne. Už žádná neštěstí a špatné zprávy.
Vyběhla jsem z hračkářství. V hlavě se mi honily všechny ty historky o dětech unesených z obchoďáku. Zatažení na záchody, ostříhané vlásky, cesta někam na východ. Bože, prosím, ať je v pořádku.
Proklínala jsem mámu, že ji nedokázala uhlídat. Proklínala jsem debilní obchod a zástupy netečných lidí. Proklínala jsem sebe.
Byla jsem tak zahleděná do vlastní bolesti, že jsem začala zapomínat, že se netrápím jen já. Měla jsem se holkám víc věnovat. Nic by se potom nestalo. Dokázala bych si prosadit, že se nikam nepojede. Že zůstaneme u našich. Že se budeme dívat na pohádky a klidně i brečet a mluvit o tatínkovi.
Kam mohla jít? Co když ji opravdu někdo odvedl?
Že brečím jsem si uvědomila až když se na mě lidi začali divně dívat a vyhýbat se mi.
„Můžu vám nějak pomoct?“
Prodavačka ze stánku s čokoládovými pralinkami se na mě starostlivě dívala.
„Neviděla jste malou holčičku? V červené bundě a...“ bože, ani nevím, jak mám popsat vlastní dítě!
„Je mi líto, ale zajdětě na informace, oni vám to vyhlásí. Nebojte se, ona se najde.“
Jasně, informace. Tam jsem přeci měla jít hned.
Vrážela jsem do lidí a ignorovala jejich nesouhlasné pohledy a řeči. Někdo mě nazval krávou a starší pán začal litanii o neuctivém chování té dnešní „mládeže“.
Informace stály stranou hlavní tepny, po níž proudily dárkůchtivé zástupy. Posledních pár metrů jsem konečně mohla běžet. Ale můj pohled najednou přitáhl obří vánoční stromeček, plný kartiček s dopisy pro Ježíška.
Zlaté koule větší než dětské hlavičky tísnící se kolem. Slečna zvoucí děti k napsání přání Ježíškovi. A malý stolek s pastelkami a předtištěnými přáníčky.
Byla tam. Měla spocené vlásky a pootevřenou pusu, jak se soustředila na psaní.
Stála jsem uprostřed obchodního centra a slzy úlevy mi smývaly poslední zbytky makeupu. Někam nahoru jsem vyslala slova díků a konečně vykročila k Viktorce.
Všimla si mě, až když jsem se k ní sklonila. Usmála se, netušíc, jaké krušné chvilky mi připravila a ukázala mi své pracně sepsané přání. Zelená pastelka, křivá písmenka a na konci srdíčko.
„Pomůžeš mi ho pověsit na stromeček?“ zeptala se bezelstně a podala mi ho.
Přikývla jsem a beze slova ji objala.
„Milý Ježíšku,“ stálo na kartičce, „doufám, že se má tatínek v nebi dobře. Pozdravuj ho. Stýská se mi. Viktorka.“

neděle 23. prosince 2012

Na poslední chvíli


Přípravy gradují. Únava je značná. A Štědrý den je tu za pár hodin.
Každý rok si říkám, že letos začnu včas. Žádné hurá akce na poslední chvíli. Balení dárků třiadvacátého do dvou ráno. A zběsilé pobíhání s hadrem po všech nápadně zaprášených koutech.
Jenže mě se nejlépe a nejefektivněji pracuje pod tlakem. A přitom to tak nesnáším.
Učení na poslední chvíli, to už je taková klasika.
Vzhledem k momentálnímu stádiu, v němž se nachází má nebohá bakalářská práce, budu věrna svému „zasenaposledníchvíli“ stavu i v této věci. A to jsem sama sobě slibovala, že na tom začnu pracovat už v létě. Jak jsem byla naivní.
Co se dárků týče. Čekají pochopitelně stále ve skříni. Nezabalené.
Ještě, že jsme se včera s mužem vyhecovali a smontovali konečně dětskou kuchyňku. Vzhledem k tomu, že nám to trvalo celé Vykoupení z věznice Shawshank, včetně závěrečných titulků a následující reklamy, nechci si ani představovat, jak by to vypadalo, kdybychom si to nechali jako bonus pro dnešní noc.
Mimochodem, doporučuji při montážních aktivitách vybírat méně zajímavé a k přemýšlení podněcující filmy. Snadno se vám totiž v případě vypjatých a jinak emotivních scén může stát, že si šroubem provrtáte koberec nebo budete nuceni dosavadní dílo rozmontovat, abyste mohli převrátit prkno, které jste s pohledem upnutým k obrazovce našroubovali zcela opačně.
Nutno dodat, že muži jsou v tomto směru zřejmě naprosto imunní. A proto také mají jen pramalé pochopení pro ženu, která je v citovém pohnutí schopna použít šroubky z jiného kusu nábytku. Nebo v roztržitosti a přes slzy dojetí přehlédne kroky 4 a 5, aby se vrhla rovnou na krok číslo 6.
Další aktivitou, která se mi vloudila do předvánočního rozvrhu je psaní povídky pro malou literární soutěž U Margarety. Už v případě její letní soutěže jsem věrna svému nechtěnému a nenáviděnému zvyku psala povídku den před uzávěrkou. Tentokrát jsem na tom obdobně. Vím to už týden a začala jsem včera o půlnoci. Jsem nepoučitelná.
Ale jinak než na poslední chvíli to asi neumím.
Ovšem ta úleva, když se to stihne, odevzdá, zakončí a úspěšně zdolá, ta je naprosto dokonalá.
Věřím, že u nás se  úleva dostaví co nevidět a já si tu chvilku naplno užiju.
Stejně tak i vám přeju krásné Vánoce. Ať stres, pokud se kolem vás nějaký točí, brzy odezní. A vy si můžete s úlevou hodit nohy na stůl, zakousnout se do (třeba i neozdobených) perníčků a sjíždět jednu pohádku (nebo sjezdovku, jestli jste spíš na to aktivní trávení volného času) za druhou.


čtvrtek 20. prosince 2012

Pozitivně předvánoční


Dnes se mi podařilo nadělit si s předstihem pod stromeček krásný dárek. Jedničku z první zkoušky, která mi zvedla nejen náladu, ale i sebevědomí.
Jednička byla sice vykoupena učením se do pěti ráno a pouhými dvěma hodinami spánku, ale čert to vem. Hlavně, že si zkoušku můžu odškrtnout z dlouhého seznamu školních strašáků.
Nutno ještě podotknout, že tu znovu zafungovalo často podceňované pozitivní myšlení. A to nejen moje.
Velkou část večera, který měl padnout na učení (odsouvané jako obvykle na poslední chvíli) jsem strávila prokrastinací a virtuální konverzací s milovaným bráškou. Ten se právě nachází v daleké Americe a na mou žádost vysílal pozitivní vibrace k otázce číslo 2 přes celý oceán.
A zabralo to. Dvojku jsem si vytáhla. Téma odprezentovala. A jedničku si odnesla.
Krásná bilance.
Proto opět vzdávám hold pozitivnímu myšlení. A pro dnešek se s vámi loučím parafrází slov jednoho z našich drahých profesorů:
„Když se mezi vámi před zkouškou vyskytne nějaký blbec šířící paniku, zamkněte ho raději na záchod. A hlavně, myslete pozitivně! Protože v sebenaplňujícím proroctví je netušená síla.“
Takže ať už vás čekají zkoušky nebo jiné překážky, nezapomeňte šiřitele paniky zavřít na bezpečné místo a přesvědčit sami sebe, že všechno bude fajn!


Co říci závěrem?

Ať radost z žití neschází ti,
ať máš dobrou náladu,
ať na tvář se ti úsměv nutí,
ať máš vánoční pohodu.

pátek 14. prosince 2012

Prokrastinací ke kulíškům


Prokrastinace světem vládne.
Alespoň tím mým určitě. Ale ne vždycky z toho vzejde jen rozladění nad nesplněnými povinnostmi.
Díky věčnému odkládání své bakalářky jsem při zahálčivém šmejdění vodami internetu opětovně narazila na blog Pohádky pro Kulíšky.
Jedná se o moc milý projekt sdružení Nedoklubko, které pomáhá rodičům předčasně narozených dětí. Díky jejich výzvě dochází k sepisování a publikování pohádek a básniček určených k předčítání právě předčasně narozeným miminkům, pro která jsou pozitivní myšlenky a hlas rodičů nesmírně důležité.
A to bych nebyla já, abych se časem také nezkusila s touto výzvou popasovat.
Tímto vám představuji pohádku o Nedočkavé dušičce a na blogu Kulíšků se mimo jiné můžete podívat i na mou vánoční básničku Přání.

O nedočkavé dušičce
Na nebi, tak vysoko převysoko, že tam málokdo dohlédne. Kousek od sluníčka a za nadýchanými mráčky, jež v noci střídá měsíc s hvězdičkami. Přebývají malé dušičky, které si z té nebeské výšky vybírají své budoucí maminky a tatínky. Zvědavě shlížejí dolů, a když se jim nějaká maminka s tatínkem zalíbí, spustí se duhovým tobogánem na zem a šup k mamince do bříška.
Slyšíte, jak to sviští?
To už se dolů z nebe spouští další dušička. Je maličká, copatá a tuze nedočkavá.
Tak moc spěchala dolů, že málem vypadla z duhového tobogánu. Ale nebojte se, už je v bezpečí maminčina bříška.
V bříšku u maminky je příjemně. Je tam tak akorát teplo. Pěkně to tam houpá a voní. A dušička poznává své nové tělíčko. Tady teď bude sílit, růst a připravovat se na svůj velký den. Na den, kdy se konečně podívá na svět.
Ale co to? Venku se něco děje! Dušička nastraží malinkatá ouška a poslouchá. A hned se raduje. Vždyť právě začala slyšet!
Slyší maminku, jak si zpívá. Slyší tatínka, jak se směje. A když maminka vyjde ven, slyší i ptáčky, kteří cvrlikají na stromech a vítají nový den.
Tam musí být krásně, myslí si dušička a už je zase trochu netrpělivá. Tak moc by se už chtěla podívat na svět. Vidět, jak se maminka usmívá a jak tatínek dělá legrační obličeje. Jak venku svítí sluníčko a jak vypadá duha. Cítit jak voní léto a jak fouká vítr.
Ještě počkej, dušičko, napomínají ji všichni. Jsi ještě moc maličká a slabá.
Ale dušička neposlouchá.
Jenže, když se taková malá netrpělivá dušička vyloupne ven moc brzy, vůbec na to není připravená. Musí pak o své místo na světě bojovat mnohem víc, než dušičky, které si v bříšku počkaly až přijde ten správný čas.
Naše malá nedočkavá dušička už to ví. Nejraději by se vrátila zpátky do bezpečí maminčina bříška. Ale když už se jednou rozhodla, musí být statečná. Dušička je naštěstí velká bojovnice.
Už se rozhlíží po světě a hledá maminku. Vždyť na ni se tolik těšila!
Konečně ji vidí. Maminka se usmívá přesně tak, jak si to dušička představovala. Ba ne. Maminka se usmívá ještě krásněji. A tatínek? Tatínek je ten nejlegračnější ze všech tatínků.
Nedočkavá dušička se konečně dočkala. Vidí ten velký a kouzelný svět. Poslouchá maminčino zpívání a tatínkovo povídání a ví, že si vybrala ty nejlepší rodiče na celém širém světě.
Teď už není kam spěchat. Teď už zbývá jen se radovat a žít.
Hodně štěstí, dušičko!

pondělí 10. prosince 2012

Vesmír nás zkouší aneb zmrzlá dovolená


Z dovolených si lidé vozí různé věci.
Suvenýry, místní lahůdky, kameny nebo třeba pohlednice.
My si z naší super krátké, ba přímo zkrácené, dovolené na horách přivezeme zřejmě jen nachlazení a jako bonus, pocuchané nervy.
To bylo tak.
Měli jsme slevovou poukázku na pobyt v penzionu v Jeseníkách. V létě byla někde zalezlá a na světlo se vyloupla až před pár týdny. Bohužel. V létě tu je určitě krásně.
Využít ji k malé předvánoční dovolené se ovšem i tak zdálo jako geniální nápad.
Jenže tentokrát nás zřejmě vesmír potřeboval před tím plánovaným koncem světa trochu vyzkoušet a prověřit.
Už jen ta cesta.
Kombinace rekordně mrazivých teplot. Auta, které netopí. A téměř čtyřhodinové jízdy. Je náročná i pro otrlé jedince. Natož pro naši poměrně neotužilou rodinku zhýčkanou komfortem naddimenzovaně vytápěné domácnosti.
Pro mě, jako osobu velice špatně snášející teplotní diskomfort, rozuměj teploty pod dvacet stupňů, přišel další šok při ubytování. Stručně řečeno, v našem pokoji byla zima skoro stejná, jako v autě. Naštěstí, muž je vynalézavý, a tak nám trochu přitopil plotýnkami na vařiči. Ovšem svetr a dvoje ponožky byly stejně nezbytností.
První vycházka měla hodinovou předehru s hledáním klíčů od kolárny s uzamčeným kočárkem (nutnost pro Amálku) a kolem (nutnost pro Matýska). Muž je dal po příjezdu do kapsy, ale před vycházkou tam nebyly. Převrátil vzhůru nohama celý pokoj, procvičil seznam před dětmi zakázaných slov a nenašel.
Po hodině nebylo na zahradě co zkoumat, Amálce se chtělo spát a Matýsek měl hlad. Tak jsme se vrátili na pokoj k zuřícímu muži. Svlékli boty, čepice, šály, kombinézy, kamaše a vrchní svetry. Vzápětí muž vzhlédl a spatřil klíč na věšáku.
Těšila jsem se, že alespoň nebudu muset vařit. Pan domácí nám doporučil restauraci U Huberta. Pravda, plusové body mají za kamna a z nich se linoucí omamné teplo. Ovšem nabídka pokrmů, byla zoufalá. Smažený sýr, smažené žampiony a smažený květák. Vše se smaženými hranolkami. V nabídce též kečup a tatarka.
Už snad ani nepřekvapí, že Amálce se spustila pekelná rýma a já jsem noc a větší část rána strávila na toaletě. Těžko říct, zda v důsledku pozření fritovaného květáku nebo jen běžné střevní chřipky.
Dnes jsme chtěli využít tu trochu sněhu, co tu pokrývá některé výše položené kopce a vyzkoušet pekáče. Pan domácí nám doporučil nedalekou sjezdovku. Dokonce i uměle zasněžovanou. Pamětliví jeho vkusu ohledně restauračních zařízení, vyrazili jsme ke sjezdovce s nevelkým očekáváním.
Pan domácí nezklamal. Sjezdovka byla nepřístupná, plná bagrů, sbíječek a nepřátelsky se tvářících chlápků. Muž na mapě objevil jinou. Zřejmě jsme ovšem vychytali čas velkého budování a rekonstrukcí, neboť i další sjezdovka nás přivítala cedulí: Staveniště, vstup zakázán.
To už se ze zadního sedadla vymrzlého auta ozýval nešťastný Matýsek a otrávená Amálka. Zastavili jsme tedy u nejbližšího svahu, kde byl v porovnání s okolními stráněmi nejmenší poměr ze sněhu vykukující trávy. A vytáhli pekáče.
Po pravdě řečeno, největší radost z jízdy jsem zaznamenala u sebe a muže. Děti to moc nenadchlo. Zřejmě nejsou zimní typy. Asi po mamince. Matýsek pištěl, že nelíbí, a že mu lítá do obličeje sníh. A Amálka pištěla proto, že se v kombinéze nemohla hýbat.
Hlavně neztrácet optimismus.
Dnes večer v důsledku výše zmíněných skutečností a faktu, že mi došly čisté svetry, rodinná rada rozhodla, že to nebudeme pokoušet a zítra balíme.
Už teď mám sice osypky z cesty, ale představa rozpálených kachlových kamen, vany plné vařící vody a péřové duchny od babičky, které na mě doma čekají, jsou dostatečnou satisfakcí.
Posílám proto poslední pozdrav z Jeseníků a zítra hurá domů!!!



 

středa 5. prosince 2012

Vyhlášení


Včera jsme byli v Praze. A nebyla to cesta jen tak  ledajaká. Byla přímo výjimečná.
V restauraci vystrčené do Vltavy se tam totiž konalo slavnostní vyhlášení výsledků literární soutěže Příběhy z cukru.
Jelikož s umístěním v této soutěži jsem se tu již pochlubila, přejdu rovnou k věci.
Jak už to tak bývá, obzvláště s dětmi. Plány zásadně nevycházejí tak, jak si je člověk naplánuje. Ne vždy to lze ovšem dávat za vinu dětem.
Dopoledne před odjezdem jsem byla u kadeřnice. Jelikož sama si z vlasů vyrobím maximálně culík a drdol vhodný tak ke dřezu s nádobím. Rozhodla jsem se, že se nechám zušlechtit profesionálně. Chtěla jsem vlasy navlnit a zaopatřit tak, aby vlny vydržely.
Po devadesáti minutách jsem kadeřnictví opouštěla s vizáží naondulovaného pudla před výstavou. Jediný, komu se lokny, za něž by se nemusela stydět ani Laurinová coby princezna Eufrozína, líbily, byly děti. Pochopitelně.
O tom, že jsme vyjeli pozdě. Děti navzdory očekávání cestu neprospaly. A v Praze jsme trochu zabloudili, už nemá cenu se rozepisovat.
Předání dětí ochotné tetě Hrošici, jíž tímto znovu děkuji, proběhlo s několika zjevnými slzami na straně Amálčině a několika skrytými na straně maminčině. A s okázalou ignorací rodičovského odchodu na straně Matýskově.
Nutno podotknout, že následná jízda metrem a chůze sněhem, deštěm a mrazem vyřešila můj pudlí problém. Zatímco před ní jsem vypadala jako blbec, který to u kadeřníka přehnal. Po ní jsem vypadala jako blbec, který u kadeřníka nikdy nebyl.
Samotnou vyhlašovací slávu jsem si ovšem užila bez katastrof.
Hned jak mi zdvořilý mužík pomohl z kabátu, spatřila jsem idol svého dívčího srdce.
Naivního a trochu neohrabaného básníka Štěpána, recitujícího tklivé verše svým pomalu roztávajícím vyvoleným. Ano, milé dámy (pánové prominou, ale ty to zřejmě do kolen nedostane), byl to Pavel Kříž. Pozvaný za účelem přednesu ukázek z některých vítězných povídek.
Přiznám se, že když předčítal povídku moji, tetelila jsem se blahem a usmívala se jak třináctiletá fanynka v první řadě na koncertě Lunetiku. A mám veliké štěstí, že muž na celebrity nežárlí.
Další osobnosti, které mou prostou, nyní již v podstatě vesnickou dušičku, rozechvěly, byly Rudolf Křesťan, který se ukázal být neuvěřitelně šarmantním a vtipným mužem i naživo. Ondřej Neff, tvářící se trochu jako morous. A Anna Polívková, která byla neskutečně milá a vypadala, že má z moderování stejnou trému jako já z přebírání ceny.
Po úvodních ceremoniích, několika proslovech a čtení úryvků vítězných povídek přišlo na řadu předávání cen. Byla jsem v klidu do okamžiku, kdy jsem zjistila, že se od nás výherců očekává kromě převzetí čtečky a tašky biopotravin i řečnění do mikrofonu. Dle přiložené fotky sice vypadám ještě hůř (a o deset kilo těžší), než jsem se cítila, ale muž tvrdil (je tak ohleduplný k mému sebevědomí), že mi to slušelo, nekoktala jsem a působila jsem suverénně. 
Následoval křest e-knihy vytvořené z vítězných povídek a po tomto obřadním momentu byla konečně tréma vtahu a byl čas přízemně se „vrhnout“ na připravené občerstvení.
Ne, že bych vám takhle při večeru chtěla dělat chutě. Ale ty sofistikované chlebíčky, mušle (které mi, ať už sofistikované nebo ne, prostě nechutnají) nepřeberné množství sýrů, pečiva, zeleniny... A o něco později jehněčí kotlety na mléce, bylinkové kuře, losos nebo snad cannelloni s ricottou a špenátem. Mňam. (Nevím sice, kdo to vlastně platil, ale nezbývá mi než neadresně poděkovat.)
Nakonec to byl opravdu krásný podvečer, a i když jsme odešli ještě před dezertem, byl-li nějaký, po všech stránkách jsme si ho užili. A muž už vyzvídá, kdy se nějaké soutěže zase zúčastním.






Malé doplnění o oficiální fotky:




neděle 2. prosince 2012

Klíče sem, klíče tam


Když opouštím domov, pravidelně si už po léta opakuju mantru: „Mobil, peněženka, klíče! Mobil, peněženka, klíče! Mobil, peněženka, klíče!“
Nejedná se o obsedantně kompulzivní poruchu (alespoň doufám), ale o snahu nezapomenout některou z oněch důležitých propriet doma. Bohužel, úspěšnost této upomínací metody není tak úplně stoprocentní.
Vzhledem k četnosti momentů, kdy u pokladny marně pátrám po peněžence zanechané v jiné kabelce. Nebo se bez úspěchu snažím nalézt telefon zapojený doma do nabíječky. Bych skoro řekla, že tato upomínací metoda je naprosto k ničemu. Ale zvyk je zvyk.
A do minulého týdne jsem mohla být spokojená minimálně s tím, že většinou s sebou mám alespoň ty klíče.
Ale poté, co jsem byla po dva dny zanechána napospas mrazu před dveřmi našeho domu. Pochopitelně bez klíčů. Jsem ztratila veškeré iluze o své spolehlivosti, samostatnosti a genialitě svého upomínacího systému.
V prvním případě to ještě nebylo tak hrozné. I když ten stres...
Už jen pomyšlení na to, že máme jet k zubaři ve mě vyvolává panickou hrůzu spojenou s břichabolem, trnutím zubů a nadměrným pocením. V kombinaci s rozdováděnými dětmi, které se rozhodnou po ránu si přispat v ten nejméně vhodný den, jsem na pokraji nervového zhroucení už v půl deváté ráno.
A přidá-li se k tomu ještě rádoby vtipná situace, kdy oděna do trička a sukně bez punčoch vybíhám uložit do auta kočárek a zapnout topení, přičemž mi děti zabouchnou před nosem dveře, je má trpělivost a sebeovládání v háji.
Vzhledem k mému hlučnému dožadování se vstupu zpět domů, je teď celá vesnice zřejmě přesvědčena, že jsem absolutní hysterka. Ovšem Matýsek, který zhruba deset minut pantomimicky předváděl, že nemůže najít imaginární klíč a otevřít mi dveře, si z matčina psychického rozpoložení nic nedělá.
Nakonec mě ale domů pustil. Zápal plic jsem nedostala. A zubařka nás netrápila (i přes naše půlhodinové zpoždění).
Den poté jsme odpoledne vyrazili na poštu. Děti na odrážedlech, pes na vodítku a já s peněženkou a mobilem. Jenže bez klíčů. Což jsem zjistila přesně ve chvíli, kdy za mnou průvan zabouchl dveře.
Muž do druhého dne na služební cestě. Tma na krku. A děti pokňourávající, že jsme doma zapomněli sušenky.
Donedávna jsme měli náhradní klíč alespoň ve stodole. Jenže abych se k němu dostala, musela bych se nejdříve dostat do zamčené stodoly. Skvělá schovka na náhradní klíč, přesně dle mužova gusta.
Před pár týdny jsme ovšem prozíravě předali náhradní klíč mým rodičům. Následoval tedy potupný telefonát mamince s prosíkem o záchranu. Vyslala nám na pomoc rytíře v modrém mondeu a my byli zachráněni. Ádo, ještě jednou díky!
Nejraději bych si strčila náhradní klíč pod rohožku, ale to by mi u muže asi neprošlo. Teď mi zbývá jen vylepit si na dveře nepřehlédnutelnou ceduli s červeným nápisem: Máš peněženku, mobil a KLÍČE?


pondělí 26. listopadu 2012

(Můj) Ideální muž


Nedávno jsem narazila na provokativní definici pojmu Ideální muž.
Ideální muž nepije, nekouří, nesází, nehádá se a neexistuje.
Přiznám se, škodolibě jsem se tomu zasmála.
Ale (nejen) díky minulém víkendu si uvědomuji, že jsem zřejmě jeden z mála exemplářů tohoto ohroženého druhu ulovila. Ano, vážení přátelé, mám představitele téměř mýtického druhu Ideální muž doma.
Můj muž nepije. A když už si při ojedinělé příležitosti sem tam něčeho cucne, není to na něm znát.
Nekouří. A ač kouřívával a podle fotek vypadal s cigaretou jako frajer, nyní je zavilým antikuřákem.
Nesází. Na to je příliš praktický typ.
Nehádá se. Tak to je obzvláště zajímavá položka. Můj ideální muž sem tam zařve, sem tam se naštve a sem tam se urazí. Ale ve skutečnosti se nehádá. Obzvláště ne se mnou. Nemá totiž rád moje nekonečné argumenty. A přitom taková pěkná, konstruktivní a nenásilná hádka nemusí být jen čisté zlo. Pěkně pročistí vzduch a otevře prostor pro romantické usmiřování.
Ale hlavně mě můj muž umí rozesmát, což je věc, kterou na něm mám snad nejraději. Váží si mě a poslouchá, co říkám. Podporuje mě v mých šílených nápadech (případně mě usměrňuje v mých příliš šílených nápadech).
Chválí všechno, co uvařím, i když dětem ani mě to nechutná. Říká mi, že mi to sluší, i když mám kruhy pod očima a pár kilo navíc. Nechá mě v neděli ráno spát a dětem připraví snídani. A za státnice mi přislíbil dovolenou u moře.
Jo a pokud jde o tu neexistenci. Tak s ní se to má zřejmě tak, že většina ideálních mužů je z důvodu vlastní bezpečnosti zkrátka převlečena za naprosto normální a běžně se vyskytující jedince mužského pohlaví.
A pak je jen na nás ženách, zda za ty masky pronikneme a své ideální muže v těch našich chlapech spatříme.
Já už svého ideálního muže mám. A co vy?

Já mám dokonalé muže hned dva :-)


čtvrtek 22. listopadu 2012

Kočka leze dírou


Tvrdit, že „umím hrát“ na kytaru je trochu silný výraz.
Ale je to pořád snadnější než vysvětlovat, že zvládám zahrát maximálně 10 základních akordů. S nimiž si při poněkud krkolomných pokusech o interpretaci některých lidovek a táborových odrhovaček vcelku vystačím.
A děti z toho mají radost i tak.
I když začínám mít podezření, že Matýsek mě již prokoukl a na mé snahy o přehrávání nekonečného Čížečka, čížečka nebo Čerešniček se dívá trochu s despektem.
Poslední dobou proto kytaru bere raději do vlastních rukou. Z čehož mám sice ohromnou radost. Neboť Matýskova záliba v hudbě je mi poněkud bližší, než jeho záliba ve vrtačkách a montování. Na druhou stranu s nostalgií vzpomínám na dobu, kdy jsem byla v Matýskových očích s kytarou za frajera.
Teď je za frajera Matýsek.
Dokonce se pomamil natolik, že se objevují i snahy o skládání vlastních textů. Tím nejoblíbenějším je bezesporu nápěv na téma mašinky v depu.
Kromě písní vlastních, ne zcela identifikovatelných a dokončených, už tu ale máme konečně i premiéru písně lidové. Tím hitem, který znamená velký pokrok v Matýskově řečovém projevu je Kočka leze dírou.
Kočku lezoucí dírou a psa protahujícího se oknem tedy posledních pár dní posloucháme jak ve verzi recitační, tak ve verzi písňové. A ačkoliv začínám pociťovat k textu mírnou averzi, jsem nesmírně ráda, že jsme konečně postoupili zase o level výš.
Myslím, že tu vlastní malou kytaru, kterou si Matýsek od Ježíška začal přát, bychom mu dopřát měli. Kdo ví, možná z něj nakonec bude příští Nohavica.
No, a nebo skončí tam, kde já. Ale hlavně, když ho to bude bavit.
Jen doufám, že si udržím nadhled a zdravý rozum a nebudu za pár let fanatickou matinkou cpoucí své průměrně talentované dítě do televizních soutěží. To mě radši předem propleskněte, prosím!


pondělí 19. listopadu 2012

Přízrak byl oceněn


Poslední dobou píšu opravdu hodně. Jen na blog se mé texty zrovna nehodí.
Pokud ovšem máte zájem o pseudoodborné cancy na téma komplexní analýza rodiny v sociální pedagogice, systém postpenitenciární péče, bipolární afektivní porucha či snad psychosociální rehabilitace v pardubickém kraji, stačí říct a já se s vámi ráda podělím.
O to větší radost mi ovšem udělal telefonát z minulého týdne.
Normálně zmeškaným neznámým číslům zpět nevolám. Čekám, až se ozvou znovu nebo předpokládám, že to nebylo důležité. Tentokrát jsem ovšem zcela iracionálně zpět zavolala (díky, moji andělé). A dobře jsem udělala.
Milý ženský hlas mi totiž sdělil, že moje soutěžní povídka Přízrak ze hřbitova, kterou jsem před několika týdny odeslala do soutěže Příběhy z cukru, byla úspěšná. A umístila se mezi deseti nejlepšími povídkami, které vyjdou jako e-kniha a zároveň budou oceněny čtečkou knih a tajemným balíčkem biopotravin.
Následně jsem obdržela pozvánku na slavnostní vyhlášení výsledků konající se v Pražské restauraci La Terrassa a moderované Annou Polívkovou.
Stále jsem trochu v šoku, neboť povídku Přízrak ze hřbitova nepovažuju zrovna za své nejzdařilejší dílo. Na druhou stranu, má radost nezná mezí a ocenění si moc vážím.
Jen to slavnostní vyhlašování mi nedá spát.
Největší kulturní akcí, které jsem se aktivně zúčastnila byl zřejmě můj maturitní ples. A to si ještě nejsem jistá, zda se postpubertální křepčení na parketu spojené s anarchistickým zašlapáváním šerp dá nazývat kulturní akcí.
Ale tentokrát to asi budu muset vzít vážněji.
I ta pozvánka se tváří dost nóbl.
Možná dokonce přišel čas, kdy bych si měla pořídit malé černé a nové lodičky.
Koneckonců, když se zadaří,  budou se třeba hodit i k promoci.