Víkendy

Atraktivita dní v týdnu se zpravidla odvíjí od jejich blízkosti k víkendu. Díky tomu pondělky zpravidla jen útrpně přežíváme a pátky si naopak užíváme.

Víkend pak může být sebenudnější, ale hlavně že je volný a plný možností.

Nám se ovšem nudné víkendy už nějakou dobu vyhýbají. Kdybych to nepovažovala téměř za rouhání, řekla bych, že po některých hektických víkendech se dokonce na rutinu všedních dní těším.

Naše víkendové aktivity totiž leckdy připomínají všechno možné i nemožné, jen ne vytoužený odpočinek. Úklidovými hurá akcemi počínaje a adrenalinem prosycenými výlety konče.

Jako například náš nedávný výlet do Kladrub. Kdy jsme se blahosklonně rozhodli, že dopřejeme Matýskovi zážitek z jízdy vlakem a následně dobíhali v infarktovém stavu téměř odjíždějící vlak.

Muž s Matýskem v kočárku. Já s Amálkou v Manduce a psem na vodítku. Po schodech k nástupišti jsem vyběhla z posledních sil a celá zadýchaná na poněkud konsternovaného průvodčího spustila: „Počkat... My taky... Manžel... Po schodech s kočárkem... Pohlídejte psa... Já pomoct manželovi...“

Načež jsem stále zděšenějšímu zaměstanci drah vrazila vodítko s Berniem a vyrazila pomáhat manželovi s kočárkem do schodů. Museli jsme vypadat jak rodina neandrtálců, ale hlavně že jsme se do vlaku dostali a nemuseli nocovat na nádraží.

O to větší radost mi udělal právě uplynulý, poklidný a chvílemi slunečný víkend. Kdy jsme hodně koukali na pohádky (když bylo ošklivo a zima). Pouštěli draky (když bylo větrno). Chodili na procházky a sbírali kaštany (když bylo slunečno). A tvořili kaštanová zvířátka (když jsme měli jít večeřet).

Alibisticky jsme sice zvířátka z kaštanů vyráběli pro radost dětem, ale ve skutečnosti jsme se s mužem neustále přetahovali o vrtačku (nezbytná věc pro moderní podzimní kaštanohraní) a s nadšením se předháněli v kreativnějších nápadech.

Děti nám však zdařile sekundovaly a ve chvílích rodičovské nepozornosti kaštany využívaly jakožto munici k odstřelu rodičů i sebe navzájem.

Zkrátka jak říkám. Krásný a klidný víkend.

Asi už jde podzim na celou rodinu.

A jaké víkendy preferujete vy?

O jednom splněném snu

Pro své sny, přání a osobní příběhy bychom měli žít všichni.

Můj brácha si dnes jeden z takových životních snů začal plnit. A já ho za to obdivuju a přeju mu hodně štěstí.

Brácha se jmenuje David, řečený Dejv, a je to hokejista.

Mám podezření, že jako hokejista se už narodil a nemohl-li v peřince svírat hokejčičku, alespoň se jeho prvním slovem stalo slovo „gól“

Mít doma hokejistu, ale není žádný med. A sdílet s ním jeden pokoj, to může být teprve očistec.

Začíná to tím, že v pokoji nemůžete mít nic křehkého. Mohlo by se totiž stát, že to bude nadobro zničeno tréninkovou střelou. Takhle nám z pokojíčku zmizelo zrcadlo, nějaký ten obrázek, pár skleniček a nakonec na zdi zůstaly jen vysklené hodiny.

V zimě veškeré víkendy padnou na zápasy a o jiných aktivitách si můžete nechat jen zdát.

V létě pro změnu okupuje váš pokoj silně zapáchající taška obřích rozměrů, z níž se sem tam vykulí nějaký ten suspenzor, štrupny nebo jiná podivná součást výzbroje.

Hokejové fanynky lačnící po svalnatých hrdinech na bruslích bych v létě pěkně zavřela na pár hodin k nám do pokojíčku, však ony by je ty fantazie rychle přešly.

Opominout bych neměla ani nejrůznější zranění, pobyty v nemocnici a nervydrásající soužití s nevybitým hokejistou o berlích. K němu bych ty fanynky zavřela taky.

Na druhou stranu, historky z kabiny a hlášky ze sprch, to je něco o co bych přijít nechtěla. (No, o některé nechutnější bych možná přišla ráda.) A ten pocit, když jen tak mimochodem ukazujete všem na potkání bráchovu hokejovou kartičku, ten taky není k zahození

Ode dneška navíc můžu říkat, heč, můj brácha hraje hokej v Kanadě! A to už jsou velký plusový body.

Jen tam chudák dneska málem neodletěl. Nejdřív totiž cestou na letiště zjistil, že se překoukl a letadlo odlétá o půl hodiny dřív, než si myslel, a později se pěkně zapotil v několika výživných kolonách.

Všechno jsme ale naštěstí stihli (včetně téměř filmového sprintu letištní halou a kličkování mezi cestujícími s kočárkem) řádně se rozloučili, naposledy společně vyfotili, letadlu zamávali a teď už jen čekáme na zprávu, že ho Toronto přijalo s otevřenou náručí.

Foto z letiště

O psaní vážně i nevážně

Když mi bylo deset, napsala jsem nedokončený scénář k pohádkové divadelní hře.

Hra se jmenovala Lesní království a jejími hlavními hrdiny byli skřítci Zemík a Stromík. Kdysi jsem ji četla svému muži, který při tom dostal záchvat smíchu. Já jsem však na své první dílo pyšná a od něj datuju počátky svého tvůrčího psaní.

Dochovala se také má slohová práce ze druhé třídy, s názvem Jak vyrobit měchačku z klacku, ale vzhledem k minimální invenci v popisu postupu výroby nepovažuji toto dílo za tvůrčí.

Od té doby jsem psala pořád. Někdy víc, někdy míň.

Jedním z nejvýraznějších období mé „tvorby“ je éra poezie. Buď milostné, kterou jsem si kompenzovala nedostatek reálných milostných zážitků. A nebo temné, po jejíchž kořenech raději nepátrám.

Básničky jako Vrah nebo Rakev klesá níž a níž ovšem stále umím zpaměti.

Přes spoustu nedokončených příběhů, několik dokončených povídek, článků pro internetový svatební magazín a pro blog na stránkách iDNES jsem se nakonec dostala až sem. K Nevyléčitelné optimistce.

A proč to všechno píšu?

Protože je pro mě psaní životně důležité a protože si toho někdo všiml.

S falešnou skromností se vám tedy musím pochlubit, že jsem byla přizvána k autorskému čtení začínajících literátů.

Jelikož naposledy bylo zřejmě mé jméno veřejně vyvěšeno na listině se seznamem účastníků (povinné) školní matematické olympiády, kde jsem se krásně vyjímala na posledním místě. Jsem na tento plakátek, který mi byl nedávno zaslán, náležitě pyšná. Sice je mé jméno opět na posledním místě, ale neříká se náhodou, to nejlepší nakonec?

Tiskárna a já

Tak jo. Beru zpět tvrzení, že navozování trapných situací je doménou dětí.

Den poté, co jsem dopsala článek s názvem Jak jsem se přestala stydět, pojednávající o tom, kterak mě děti učí odolnosti vůči trapným situacím, dal mi Vesmír hezky za vyučenou a ukázal mi, že stydět se umím pořád, červenat taktéž, a že má odolnost vůči trapným situacím je pouhou iluzí.

V pátek jsem absolvovala první školní den.

Samozřejmě jsem úplně zapomněla na zápis a nutnost mít sebou loňské vysvědčení a seznam zapsaných předmětů. V univerzitní knihovně jsem se tedy přihlásila do univerzitního systému s tím, že vytisknu, co je třeba.

Chyba lávky.

Tiskárny v budově nefungovaly. Laskavá paní knihovnice mě informovala, že si potřebné dokumenty musím poslat do vedlejší budovy do tiskového centra, kde si je následně budu moci vytisknout. Zeptala jsem se, pro jistotu dvakrát, jak se k fungujícím tiskárnám dostanu a suverénně vyrazila.

Tiskárny se nacházely ve dvou prosklených místnostech. Logicky jsem vyrazila do té, v níž seděl chlápek, od něhož jsem si slibovala pomoc. Trochu otráveně mě po mém dotazu odeslal do vedlejší místnosti. Tam jsem, tváří v tvář obří tiskárně zjistila, že bez pomoci to asi nepůjde.

Spolužačky, které již v hale vyplňovaly potřebné papíry mě poslaly zpět k chlápkovi, u něhož jsem si měla nabít studentskou kartičku. Následně jsem měla přejít do místnosti s tiskárnou, přiložit kartičku ke čtečce a tisknout.

Fajn.

Potupně jsem se vrátila k chlápkovi. Nabila. Přešla vedle k tiskárně a začala hledat čtečku na kartu.

Poté co jsem už s výrazem beznaděje objela kartou celou tiskárnu, včetně všech záhybů a výčnělků, ve snaze čtečku objevit „hmatem“, všimla jsem si, že čtečka je na zdi za tiskárnou.

Vděčná za to, že mě nikdo neviděl jsem přiložila kartu a tiskárna naštěstí začala pracovat. Ulevilo se mi. Ovšem ne na dlouho.

Když byl tisk ukončen, zjistila jsem, že jsem opět v koncích, jelikož netuším, kde papíry z tiskárny vylezly. Už jako totální idiot jsem začala tiskárnu znovu obhlížet a hledat. V tu chvíli do místnosti nakráčel hezký kluk asi v mém věku a s milým úsměvem se zeptal, jestli nepotřebuju pomoct.

Celá rudá, s vědomím, že mé marné boje s tiskárnou zřejmě neunikly studentům v počítačové učebně naproti, jsem klukovi přiznala, že tisk už jsem zvládla a teď mi zbývá jen najít vytištěné dokumenty. Kluk se tedy sehnul, vytáhl z tiskárny papíry a já s tichým díky rychle vyklidila pole.

Už chápu to rozhořčení naší paní docentky nad tím, co za studenty teď berou na vysoké školy. Od pátku totiž patřím k těm, kteří dělají vysokoškolákům ostudu.

Jak jsem se přestala stydět



Veselá jízda :-)

Víte, co je dokonale osvobozující pocit? Přestat řešit, co si o vás kdo myslí.

Jenže to se lehko řekne a mnohem hůř udělá.

Já s tím mám problém odnepaměti. Trapné situace ve mě vyvolávají chuť odletět v ilegalitě do tibetského kláštera a už se nikdy nevrátit domů. A při trapných filmových momentech se pro jistotu odcházím napít nebo přepínám program.

Jenže děti jsou přímo magnety přitahující pohledy okolí. Zejména ve chvílích, kdy vy byste se k nim raději vůbec nehlásili.

Třeba když holčička v přeplněném autobuse hlasitě prohlásí, „Mami, jestli mi nedáš tu čokoládu, tak všem řeknu, že prdíš doma v kuchyni!“

Nebo když přistihnete vlastní dítko, kterak si plní nákupní vozík prezervativy za nadšené asistence mladší sestry, která je pro jistotu ještě ochutnává.

Ono vůbec brát děti na veřejná místa je dost riskantní. Obchody jsou pak kapitolou samy pro sebe.

Dnes se kupříkladu Matýskovi podařilo vypnout v obchodním domě jezdící schody.

Měl z toho samozřejmě ohromnou radost. Já už menší. Nenápadně jsem se pokoušela spolu s dětmi zmizet a předstírat, že s náhlou poruchou eskalátorů nemáme nic společného. Jenže Matýsek si usmyslel, že schody musí ještě „zapconc“, tedy zapnout, a začal znovu zuřivě mačkat ono velké červené tlačítko STOP.

Schody se nerozjely, všichni si nás všimli a já se potupně plížila mezi regály a doufala, že nás nehoní ostraha.

Musím ovšem říct, že mám ze sebe radost. Jsem totiž čím dál otužilejší a červenám se trapas od trapasu méně.

Ono totiž vážně není na škodu vykašlat se na okolí.

A tak si na ulici nahlas zpívám, předstírám, že jsem žába a dělám věci, které se pro dospělé nehodí. A užívám si to. Protože až děti vyrostou, už se mi do toho asi chtít nebude.

Jde na mě podzim

Podzim se mi sice líbí, jednak kvůli barevnému listí (vím, je to klišé, ale ono je to vážně hezký!). Jednak kvůli kaštanům, které jsou mou malou žmoulací úchylkou. A v neposlední řadě i proto, že mám narozeniny. Zatím nejsem tak stará, aby mě přibývající roky deprimovaly a tak si dort a dárky náležitě užívám.

Odvrácenou stranou podzimu ovšem bývá nástup ke školním povinnostem. Horšící se počasí. A moje problematické nálady.

Jednou nadšená a otravně veselá. Podruhé zádumčivá a neméně otravně melancholická. Ale pokaždé naprosto mimo, nestíhající, stresující a zapomínající.

Už to není ani vtipné.

Připaluju sušenky, zapomínám obědvat, jezdím všude pozdě, chce se mi brečet i smát a ztrácím klíče.

Dnes jsme kupříkladu opět vyrazili na plavání a já si doma zapomněla nejen Amálčiny plavky, ale také svoje plavky a mobilní telefon.

Následně jsem proto byla div ne pohřešovaná. Plavající v maminčiných zapůjčených plavkách (menších a tím pádem poněkud necudných). A tak vykolejená, že jsem na semaforech stavěla i na zelenou.

Útěchou mi může být fakt, že dnešní den jsem neperlila jen já.

Kamarádka a spoluplavkyně z miminčího plavání dorazila udýchaná čtvrt hodiny po začátku lekce. Načež nám nasupeně vysvětlila, že za její zdržení jsou zodpovědní muži zákona, kteří ji cestou zastavili. Na otázku, zda byla zastavena pro vysokou rychlost, s úsměvem odpověděli, že nikoliv. Prý tu dnes měli samé chlapi, tak chtěli zastavit taky nějakou ženskou. Na to jim kamarádka odvětila, že jsou tím pádem pitomý a ona že spěchá.

Milý policisté ji proto již s kamennými výrazy nechali vystoupit, ukázat doklady, vyndat kočárek a předvést povinnou výbavu. To vše za synkova ostřelování příslušníků nesquikovými kuličkami.

Někdy bych si tak přála být miminem, které se vozí v kočárku, špatné počasí zaspí, povinnosti nemá a problémy řeší tím, že po ostatních hází kuličky s čokoládovou příchutí.

Rande

Vztah se musí pěstovat.

To je známá pravda, kterou psychologové, manželští poradci a prodavači valentýnských přáníček opakují stále dokola, a přesto se na ni v partnerských vztazích tak často zapomíná.

Já zapomínám na spoustu věcí, jako třeba zamykat auto nebo zalévat kytky, ale když jde o vztahy, snažím se být důsledná.

V rámci pěstování vztahu jsme proto minulý týden vyrazili s mužem na rande. A ne jen tak ledajaké. Vyrazili jsme totiž do kina, kde jsme nebyli už téměř tři roky.

Ale aby všechno probíhalo podle plánu, muselo by se to zřejmě dít v jiné rodině. U nás to prostě nefunguje.

Ve chvíli, kdy jsme chtěli vybrat film, přestal fungovat internet. Mimochodem, čtyři dny bez internetu, to může být pro závisláka vážně dlouhá doba.

Páteční den pak přinášel jednu malou nehodu za druhou.

Začalo to roztrženými punčochami a půlhodinovým, marným, pózováním před zrcadlem. Přeci jen, rande nemám každý den. Jenže zkuste se obléknout vhodně zároveň na rande i odpoledne s dětmi. Skloubit požadavek na atraktivní a vysoce praktický, dětem odolný, oděv v jednom, to je vážně oříšek.  

Když byl výsledek nikoliv ideální, ale uspokojivý (mimochodem, skončila jsem u toho, čím jsem začala), s mírným zpožděním jsme vyrazili k městu, kde nás před kinem čekala ještě hodina plavání s Amálkou.

V půlce cesty jsem si uvědomila, že taška s plavkami a ručníky zůstala v chodbě.

S velkým zpožděním jsme proto vyrazili znovu.

V půlce cesty mi začalo připadat, že v autě to divně táhne a že mi zmizelo zadní okénko. Vcelku rychle jsem se zděšením zjistila, že se nám otevřel kufr a kočárek měl již nakročeno k vystupování za jízdy.

Na plavání jsme samozřejmě dorazili pozdě a kupodivu i bez Amálčiných plavek.

Drobná anabáze se ztracenými klíči už jen příjemně dokreslila kolorit našeho „poklidného“ dne.

Ale nesnáze jsme překonali a poté co děti převzala moje maminka, které patří mé velké díky, mohlo naše rande začít.

A bylo to krásné rande.

Muž si mě vyzvedl u rodičů, jako kdysi. Kino jsme měli sami pro sebe, protože kdo by chodil na film pro dospělé ve tři odpoledne, že ano? Přecpali jsme se podivně umělohmotně chutnajícím popcornem. A na tři hodiny „zapomněli“, že už nejsme zamilovaní puberťáci, ale zodpovědní rodiče.

Vlastně teď máme to nejlepší z obou rolí. Jsme totiž zamilovaní rodiče!

Kdysi dávno v Tatrách (r. 2008)

Už se zase těšíme na Ježíška

Letní prázdniny nám sotva daly kopačky a u nás už se flirtuje s Vánocemi.

Na začátku školního roku jsem Matýskovi dělala přednášku o ročních obdobích, samozřejmě přiměřeně věku a slovní zásobě. Chtěla jsem tím osvětlit jednak padající listí, které chtěl Matýsek lepit zpět na stromy. A jednak skutečnost, že léto nám pomalu finišuje a je třeba vypustit bazén.

Nepočítala jsem ovšem s tím, že podzim Matyho zajímat nebude (bere ho na milost jen kvůli příslibu kaštanů) a jeho zájem bude směřován k období lákavějšímu, tedy vánočnímu.

Tenhle zájem už trvá pár dní a tak se celkem často stáčí řeč na vánoční stromeček, dárky a samozřejmě na Ježíška.

Dnes to došlo dokonce tak daleko, že jsme si cestou do města v rozpáleném autě, kde na plné obrátky hučela klimatizace, prozpěvovaly vánoční koledy. Při těch třiceti stupních ve stínu se Ježíšek, panáček skutečně vyjímal.

Jen mi začíná vrtat hlavou, jak si náš syn vlastně Ježíška představuje. Ještě loni pro něj byl Ježíšek synonymem pro ježečka a jelikož v té době skoro nemluvil a převážně gestikuloval, ježka i Ježíška na scénu uváděl dupáním. A nám tak připravoval krušné chvilky, kdy jsme přemýšlely, co tím chtěl ten kluk vlastně říct.

Momentálně však ježka i Ježíška rozlišuje a považuje za bytosti rozdílné. Na druhou stranu ale nedávno kreslil obrázek, jako obvykle s doprovodným slovním komentářem, a Ježíškovi kromě hlavy, očí, pusy a rukou namaloval také ocas. Takže těžko říct.

Každopádně u nás už Vánoce pomalu klepou na dveře a je čas začít řešit vánoční dárky. Jen s výzdobou a stromečkem zatím raději počkáme. Nerada bych, aby si tu o nás lidi šuškali víc než je nutné.



Na zimu se připravujeme důkladně: Matýskova volba dnešního outfitu.



A co děti, mají si kde hrát?

Ty naše určitě.

Jen přitom nevypadají vždycky jako z katalogu.

Právě naopak. Ale moje teta, jejíž slovo má jistojistě svou váhu (je to přeci pediatr) říká: „Hlína není špína.“ A tohoto motta já se držím zuby nehty, protože jinak bych musela mít děti stále na vodítku a na zahradě bychom museli vybetonovat malý dvoreček.

A to by byla velká škoda.

Protože děti by měly mít možnost šťourat se v hlíně, pozorovat brouky, pořádat šnečí závody a chodit bosé v mokré trávě. I když přitom zničí nejedno tričko. Zmáchají boty. Nebo znehodnotí kalhoty skvrnami od trávy.

Proto se mi moc líbí myšlenka vytvářet ve městech přírodní hřiště. Tedy, ne, že by unifikovaná, evropskou unií schválená, plastová a bezpečnostními atesty ocejchovaná klouzačka neměla taky něco do sebe. Jenže lezení po stromech je lezení po stromech.

Je ovšem jedna věc, které konkurovat nelze.

Pískoviště!

Matýskův nejoblíbenější herní prostor, v němž našla zalíbení už i Amálka.

Naše návštěvy různorodých hřišť zpravidla probíhají stejně. Začínají na písku. Následuje bezvýsledné motivování dětí k opuštění písku a vyzkoušení jiných herních prvků, což je málokdy přijato kladně. A končí opět na písku, z něhož je nutné vytahovat děti téměř násilím.

Od tohoto víkendu se můžeme hrdě hlásit k majitelům krásného, barevného a možná trochu naddimenzovaného pískoviště i my.

Nutno podotknout, že dětem dosud bohatě stačila hromada stavebního písku. Ta ovšem přestala splňovat naše estetické nároky, pod jejichž tlakem se z našeho cikánského dvorku snažíme zbudovat příjemnou zahradu. Muž se tedy chopil iniciativy a kladiva a s výsledkem jsme všichni spokojeni.

V blízké době bych arzenál hřištního náčiní ráda rozšířila ještě o houpačku a zbytek už asi necháme na dětech. Však oni si na naší zarostlé zahradě poradí.

Hola, hola, školá volá

Promiň, mami, ale tuhle větu, kterou jsi nás po ránu až nechutně radostným tónem tahala z postelí, opravdu nesnáším. A ještě teď mi běhá mráz po zádech, když si ta rána vybavím.

Učila jsem se dobře, ale přiznám se, že roky své školní docházky jsem v podstatě protrpěla. Jsem totiž šílený stresař a pololetka z matiky mi pravidelně přivozovala téměř žaludeční vředy (a to není eufemismus!). A byla-li jsem vyvolána k tabuli, abych rozlouskla nějakou tu úlohu o pohybu, rozřešila kvadratickou rovnici (přiznám se, že teď už ani nevím, co to je) nebo se veřejně ztrapnila neznalostí fyzikálních vzorečků, neměla jsem daleko k nervovému zhroucení.

Teď už jsem velká holka, ale stejně ve mě přicházející podzim vyvolává bolení břicha. A letos obzvláště, protože mé bakalářské studium se pozvolna chýlí ke konci a happyend je zatím v nedohlednu. Leží někde za devatero zkouškami, mořem učení a velkou horou zvanou stánice.

A k tomu ještě bakalářka, která je ve stavu... No, řekněme, že rozhodně ne v takovém stavu, v jakém bych si ji přála mít.

Ale ono se to nějak skoulí. Ostatně jako vždy.

A já už vím jak na to. Hlavně zůstat pozitivní!

Protože jakmile se ve mě probudí má negativní kámoška Barbora a já se s ní začnu moc vybavovat, jsem v háji. Ani se nenaděju a budu skučet někde na chíře napíchnutá na kapačkách a povídat si s osmdesátiletýma babičkama o jejich žlučnících a zácpě. Zase.

Takže takhle ne. Je třeba se negativní Barboře postavit čelem a asertivně ji poslat do pr...čic.

Což ovšem neznamená být tupě šťastný, spokojený a nenaštvaný. Nějaký ten vztek, špatná nálada nebo melancholie k životu už asi patří. A brečet taky není na škodu. Vyplavíte neduhy, pročistíte kanálky a odsolíte organismus.

Takže brečte, vztekejte se a buďte naštvaní. Ale pokud možno pozitivně!

A jak zahnat trudomyslnost vám poradí třeba Cimrman.

Technika se se mnou dnes nekama neba, takže chcete-li si poslechnout píseň proti trudomyslnosti, klikněte sem. Neboť youtube okno se odmítá zobrazit.

V restauraci

Jídlo.

Pro jednoho potěšení, pro jiného nutnost a pro mnoho matek noční můra.

Poté co přišel Amálčin čas příkrmů jsem poznala, co to znamená mít dítě, které má problémy s jídlem. Matýsek občas prskající své první mrkvičky byl proti Amálčině odporu vůči čemukoliv nemateřskomléčnému žabař.

A tak denodenně svádíme s naší druhorozenou stravovací bitvy (tedy spíš já, jelikož muž na to nemá nervy), z nichž většinou vycházíme poraženi. Naše jedenáctiměsíční, ani ne sedmikilová dcera, je totiž pokud se jedná o únik před lžičkou zeleninové polévky hotový Houdiny.

Vzdát se ovšem nemůžu. Jíst se musí. A to i na cestách a mezi lidmi, bohužel.

Dnes jsme strávili den ve městě. Sestava matka plus dvě děti nedává velký manévrovací prostor. A nemáte-li s sebou studenou stravu, odmítáte-li fastfoody a představa, že nebudete jíst vůbec vás také neláká. Je jedinou možností zajít do restaurace.

Matýsek je naštěstí hoch vcelku civilizovaný a od raného dětství s restauracemi seznamovaný. Nemá tedy ve veřejných stravovacích podnicích problémy. Nehází jídlem. Nekřičí. Obsluze nepodráží nohy a ví, že je vhodnější používat místo rukou příbor. A navíc si téměř po každém soustu vyžádá ubrousek na utření pusy (i když to už je možná spíš obsese než výsledek dobrého vychování).

S Amálkou je to trochu horší. Občas trochu křičí, obzvláště je-li nucena setrvat příliš dlouho v jedné poloze. Zatím není ochotná vzít na vědomí, že jídlem se nehází. A nutné otírání pusy považuje za potupné gesto, které ze zásady odmítá.

Vědoma si výše zmíněných skutečností, vybrala jsem pro místo oběda venkovní zahrádku. A stůl stranou od ostatních.

Poté už jsem jen nostalgicky vzpomínala na dobu, kdy mi bylo trapné jít na oběd do restaurace sama.

Co bych za to dnes dala.

Ačkoliv Matýsek se velice snažil, povedlo se mu převrhnout si do klína půl talíře těstovin. A Amálka nakonec uhájila své pozice a nesnědla ani lžičku. (Stejně jako hladová maminka.)

Zato já jsem měla dýňové pyré na sukni, na triku a poté, co mi v půlce cesty z restaurace káplo cosi oranžového také na ruku, zjistila jsem, že pyré zdobí celou dobu i moje vlasy.

Ano, i to patří mezi radosti mateřství.

Tímto se omlouvám komukoliv, kdo nám dnes v restauraci zkřížil cestu a slibuji, že příště si raději koupíme bagetu a půjdeme jíst do parku.

Prázdniny u dědy

Návraty od mého otce a dědečka našich dětí se rovnají návratům do civilizace z prostředí notně spartanského.

Spíme kde se dá.

Jíme co se dá.

Moc se nemyjeme, neb to stejně nemá cenu.

A užíváme si tu svobodu života značně odlišného od našeho domácího řádu.

A to ještě není nic proti tomu, jak jsme tu trávili prázdniny kdysi jako děti. Kdy se naše starostlivá maminka raději ani neptala, co celé dny děláme, jak se stravujeme a v kolik hodin chodíme spát. Představa zablácených potomků plížících se do postelí dlouho po půlnoci, a často s nevyčištěnými zuby, by jí totiž zajisté na klidu nepřidala.

Od té doby už pár let uplynulo, ale některé věci se zkrátka nemění.

A tak jsme se i tentokrát vrátili se špínou za nehty a kruhy pod očima.

Ale „kojili“ jsme jehňátka, pátrali po zanášejících slepicích a kachních uprchlících. Setkali se se vzdálenější rodinou větví a oprášili staré historky. Samozřejmě se objevily taktéž historky nové a s kytarou jsme se prozpívali do brzkých ranních hodin.

Prázdniny jsme tedy zakončili s trochu špinavou noblesou a teď už zase vstříc novému školnímu roku! (Protože nevím jak pro vás, ale pro mě začíná nový rok v září a první leden, ten mě jenom mate.)