čtvrtek 19. září 2019

Když dozraje čas


Je pátek odpoledne, Amálku jsme vysadili o pár ulic dál u kamarádky, Maty skočil doma na kolo, aby jí dovezl pyžamo a kartáček na přespání a já si sedám ke kafi s úlevou, že si můžu po celotýdenní logistice dát nohy nahoru a chvíli nic nedělat…
Když to přijde.
„Mamko, já bych se chtěl naučit jezdit na kole,“ přitočí se ke mně pětiletý Vilík.
Takovou dobu jsme ho k tomu lákali, jako jediný z našich potomků odmítal jezdit dokonce i na odrážecím kole a tomu šlapacímu si vyhýbal obloukem a pokaždé se vymluvil, že se to naučí, až bude starší.
Nikdy jsme na něj netlačili, ale už to bylo na hraně, neb na cyklosedačku začínal být povážlivě objemný.
Teď poprvé přišel s touhou naučit se jezdit sám. A to se nesmí propásnout!
S lehkou lítostí nechávám kafe studenému osudu a jdem na to.
Hodinka dvě běhání za nejistým cyklistou, pár šipek do krajnice a jedno brždění o lavičku a než padne tma, má Vili základy v malíčku a dává si první kolečko po vesnici.





Od té doby uplynul týden a my za sebou máme první šestikilometrový cyklovýlet. Vili se naučil sám rozjíždět, těší se až bude dělat „trýčky“ a skákat jako strejda Marťa, ale hlavně ho to neuvěřitelně baví a je nesmírně cílevědomý.
Jsem na něj obrovsky pyšná a potvrdilo se mi tím jedno důležité pravidlo, kterého se doma držíme.
Pokud to jen trochu jde, necháváme dětem ve věcech jejich tempo.
Kojením, spánkem nebo chozením na nočník počínaje a přespáváním u babičky, navštěvováním institucí, lyžováním, ježděním na kole nebo čtením konče.
Všechno má zkrátka svůj čas a je škoda o ten „správný“ děti připravit, protože když se vychytá, je naprosto kouzelné sledovat, jak to všechno najednou zapadne a frčí.
Tak si na to třeba taky vzpomeňte, až si budete zoufat, že už by vaše děti tohle a támhleto měly umět.




středa 4. září 2019

Prázdninová rekapitulace


Září udělalo tečku za naším pohodovým prázdninovým režimem, a tak nezbývá než se vrhnout vstříc novým dobrodružstvím a s lehkou nostalgií se ohlédnout za těmi letními.
Pozvolný start
Západy slunce u vody na písáku, obrovské množství zmrzliny, výlety s kamarády, návštěvy rodiny a vůbec takové to pěkné ladění se na skutečnost, že toho, co teď „musíme“ je nádherně málo.
Tak přesně tahle nám prázdniny začaly….




Tulácký ráno…
V batohu spacák a plecháček, pusy od lesních jahod a borůvek, chytání kobylek, lezení po skalách, přeskakování potoka, v nohách pár kilometrů a noc pod plachtovým přístřeškem kdesi v remízku u lesa.
Tak to byl náš puťák, ze kterého jsme plynule navázaly na malou dovolenou s naší velkou rodinou.
Za ty dva dny jsme ušli necelých dvacet kiláků, hodně se nasmáli, a ještě víc se unavili. Ale hlavně jsme byli neodvolatelně a intenzivně spolu.






A tak jsem pozorovala děti, muže i sebe a užívala si ten pocit svobody a štěstí, kdy zkrátka jdete loukou, posloucháte cvrčky v trávě, hledáte žlutou značku, nikam nespěcháte, když máte hlad (což u dětí přichází asi tak každých dvacet minut), tak vytáhnete svačinu, když bolí nožičky, svalíte se na chvíli mezi kopretiny a při tom všem si zpíváte, vyprávíte nebo jen mlčíte.
Večer jsme pak na plynovém vařiči uvařili polívku z pytlíku, kluci postavili přístřešek a se západem slunce jsme na sebe natáhli všechno náhradní oblečení, vlezli si do spacáku a po vyprávěné pohádce o kobylce Hermioně a víle Kopretince jsme všichni svorně usnuli…
Přiznávám, noc byla trochu krušná, neb po Vysočině se potulovala uprchlá puma, a tak jsme se s mužem na střídačku budili ze snů o šelmě, která nám vytahuje děti ze spacáků, a navíc mi Vilík ve tmě počůral baťoh…
Ovšem když ráno člověk vyleze z „postele“ rovnou na louku, muž uvaří kafe a pod pomalu sílícím sluncem si všichni začnou postupně sundávat noční vrstvy, včetně čepic a lyžařských ponožek, které přibalila i přes mužovo koulení očima hyperprotektivní matka, má to zkrátka své nepopiratelné kouzlo.




Tradiční „verlkorodinná“ dovolená
Snad devět let už jezdíme na pár dní s mamčinými třemi sourozenci a jejich „dětmi“ na malou dovolenou, kde je vždycky krásně vidět, jak se rozrůstáme, jak se z nás, sestřenic a bratranců stávají rodiče a z našich dětí nová generace naší velké rodiny.
Zpravidla odtud nic moc nesdílím a zásadně nefotím, ale o to víc si vychutnávám to hemžení a skutečnost, že je tu spousta strýčků, tetiček, babiček a dalších příslušníků, kteří rádi vezmou děti na procházku nebo na šlapadlo a já si můžu třeba číst.



Indiánský příměstský tábor
Patnáct dětí a k nim jedno batole, to byla celý týden naše indiánská smečka.

Od rána do odpoledne lítali všichni u nás doma, po zahradě, v lese, na hřišti, kolem pole nebo u potoka. Plnili úkoly indiánských Duchů a taky osobní „bobříky“. Skládali mapu, hledali ofáborkovanou trasu, lovili bizony, svazovali zajatce, hráli na lov skalpů, vyráběli totemy a lapače snů, snědli litry svíčkové a poslední den v týpí absolvovali závěrečný obřad plný vůně šalvěje a bubnování.
Bylo to intenzivní, plné zážitků a já padala po přípravách na druhý den a objíždění okolí s fáborky, do postele úplně hotová.
Nicméně, otestovala jsem na dětech Indiánskou bojovku, jsem nesmírně ráda, že děti tak pohltila a jsem ráda, že spousta z vás už ji má doma taky!
Protože takové indiánské (babí) léto, to je zkrátka prázdninová klasika.







Jeseníky s kamarádkou
Pár dní s kamarádkou, se kterou, jak jsme se první večer nad láhví vína dopočítaly, se známe už víc než dvacet let, což obnáší spoustu vzpomínek na školy v přírodě, první platonické lásky nebo první jízdu stopem.
A tak jsme, místo spánku a nabírání sil na dny s neunavitelnými dětmi, trávily noci nad skleničkou...nebo třemi, a snažily se tlumit záchvaty smíchu, probrat všechno, co se probrat dá a na chvíli jsme skoro zapomněly, že jsme matky, kterým táhne na třicet, a místo toho se z nás stávaly zase ty uřehtané patnáctileté puberťačky.
Alespoň než přišlo ráno…





Každopádně, kromě toho, že jsme si pravděpodobně prodloužily život o několik let díky opakujícím se záchvatům smíchu (a následně ty roky zase vynulovaly díky nervům z těch našich místy se vztekajících zlatíček), začala jsem taky přehodnocovat svou tendenci nabádat děti k opatrnosti, protože se to zpravidla obrátilo proti mně.
Zejména tehdy, kdy jsem asi třikrát napomenula Viliho, ať kouká před sebe, aby na rašeliništi nesletěl z toho dřevěného chodníčku a vzápětí jsem šlápla do prázdna já...
Nebo když si Mates chtěl vzít lístek na lanovku k sobě a já je se slovy "bude lepší, když všechny vezmu já, aby ti nespadl, budeme je pak potřebovat k přestupu na druhou lanovku", shrábla do batohu.
A co čert nechtěl, ve chvíli, kdy jsem vytahovala telefon, že nás na lanovce fotograficky zvěčním, uletěla moje jízdenka kamsi hluboko pod nás...
To, že jsem pak Viliho zapomněla v restauraci nebo strhla Amálku do bahna při hledání zelené značky nad srázem Vražedného potoka, to už byla jen taková třešnička na dortu.
Před závěrečným loučením s kamarádkou jsme se (zase) neudržely a rozesmály se, když Vili už zhruba po stopadesaté během hodiny začal vztekle dupat, protože jsem nepochopila, co po mě chce, a kamarádka utírající si slzy smíchu prohodila: "My jsme teda hrozný matky..."
Ale víte, co si myslím?
Že nebrat sebe, mateřství, děti, výchovu a vůbec celý život, tak vážně, je ta nejlepší cesta, jak se z toho všeho nezhroutit a naopak, pěkně si to užít.
Takže za mě, je houšť.





Krkonoše s kamarádkou
Dětem co nejvíc svobody, matkám co nejvíc pohody a recept na další vydařený prázdninový týden s kamarády je na světě.
S Elis jsme se poprvé viděly na chodbě v porodnici, naši nejstarší se narodili jen pár hodin po sobě, a i když jsme každá jiná, jedno jsme už od začátku měly společné. Chtěly jsme být pro svoje děti ty nejlepší mámy.
A to platí i téměř o deset let, spoustu životních kotrmelců a další tři děti později…
Jen tenkrát to bylo hlavně o kontaktním rodičovství a společných diskuzích na téma respektující výchova, zatímco dnes je to o aperolu na zápraží a ponechání dětí jejich osudu, protože to se momentálně zdá být, spolu s otevřenou bezpečnou náručí pro případ nouze (jako jsou hlavy rozbité o kamení nebo ramena opíchaná vosami…), to nejlepší, co pro tu naši smečku můžeme udělat.
Důvěřovat jim a nechat je objevovat svět…
Jo, a taky je vytáhnout na pár horských výšlapů, společně poslouchat Viliho hysteráky, svézt se na lanovce, smočit si nohy v každém horském potoce, který potkáme a tisíckrát za hodinu zodpovědět otázku: Báro, kdy už tam budeme???
Ale i to k prázdninám zkrátka patří.










S Karkulkou na Slovensku
Po roce zase s Karkulkou na cestách a řeknu vám, byla to opět jízda, ale to už určitě víte, pokud jste četli můj poslední článek



Hon za výroční fotkou
Desáté výročí svatby a tradiční výroční fotka, která nám letos dala docela zabrat.
Původně jsme si sem chtěli zaskočit někdy jindy, ale když naše cesta na stanování s kamarády vedla tak příhodně přes Slatiňany, a to zrovna v den výročí, vyskákali jsme nakonec i přes lehce uválený zjev z Karkulky, a že si tedy na tu fotku skočíme.
Jenže park nám zavřeli, okolí jezírka, na jehož břehu jsme si s mužem tenkrát řekli ANO, rozbagrovali, a nám nezbývalo nic jiného než se improvizovaně uchýlit k zámecké bráně, kde jsme po neúspěšných pokusech s telefonem opřeným o kámen odchytili nebohou kolemjdoucí paní a svou výroční fotku přeci jen ukořistili.
Fotka, stejně jako my a naše manželství, není dokonalá, ale pro mě je nejdůležitější, že si ani v jednom případě na nic nehrajeme a jen tak se po prvním neúspěchu nevzdáváme.
A snad právě proto nám to celých těch deset let klape a věřím, že ještě několik dalších desítek let klapat bude.



Stanování v kempu Moře u rybníka Řeka
Tahle akce je u dětí každoročně jedna z nejpopulárnějších a já mám dojem, že důvodem je skutečnost, že se několik dní nemusí příliš intenzivně zabývat hygienou, spát chodí až když už se míra kňourání a pádů stane neúnosnou a příděl hranolek a kroket je na naše poměry také neobvykle vysoký…
Ale hlavně je to zkrátka báječná pohoda.
Ráno se člověk brouzdá k umývárkám rosou, celý den je venku, večer si rozdělá oheň nebo riskne „koncert“ v hospůdce a když má štěstí, narazí na poměrně dobré folkaře, se kterými si zavzpomíná na táborové večery se Stánky, Frankym Dlouhánem a Ptáčaty.
Zkrátka takové kouzelné pozastavení se v tom běžném uspěchaném světě.
Letos jsme si navíc zopakovali i výlet do údolí řeky Doubravy a lehce tak navázali na všechny ty slovenské výšlapy plné můstků a řetězů nad řekou. Pokud byste si tedy s dětmi chtěli užít podobné dobrodružství v menším měřítku a bez nutnosti navštěvovat Slovenský ráj, tak Doubrava je ideální výletní místo, kde potkáte i raky.








Pouťové finále
Už od dob mého dětství patří ke konci prázdnin „pouť u babičky“ s dalším velkým rodinným setkáním.
Jako dospělá bych pouť sice klidně oželela, ale už tu máme další dětskou generaci, která se těší na řetízkáč a střelnici a buchty u babičky, a tak nezastavujem a jedeme prodloužené jízdy dál…



Koneckonců, tvoří nám takovou pěknou tečku za tím naším prázdninovým životem.
A jaké prázdniny jste měli vy?