Září udělalo
tečku za naším pohodovým prázdninovým režimem, a tak nezbývá než se vrhnout
vstříc novým dobrodružstvím a s lehkou nostalgií se ohlédnout za těmi
letními.
Pozvolný
start
Západy slunce u
vody na písáku, obrovské množství zmrzliny, výlety s kamarády, návštěvy
rodiny a vůbec takové to pěkné ladění se na skutečnost, že toho, co teď „musíme“
je nádherně málo.
Tak přesně
tahle nám prázdniny začaly….
Tulácký ráno…
V batohu spacák
a plecháček, pusy od lesních jahod a borůvek, chytání kobylek, lezení po
skalách, přeskakování potoka, v nohách pár kilometrů a noc pod plachtovým
přístřeškem kdesi v remízku u lesa.
Tak to byl náš
puťák, ze kterého jsme plynule navázaly na malou dovolenou s naší velkou
rodinou.
Za ty dva dny
jsme ušli necelých dvacet kiláků, hodně se nasmáli, a ještě víc se unavili. Ale
hlavně jsme byli neodvolatelně a intenzivně spolu.
A tak jsem
pozorovala děti, muže i sebe a užívala si ten pocit svobody a štěstí, kdy
zkrátka jdete loukou, posloucháte cvrčky v trávě, hledáte žlutou značku, nikam
nespěcháte, když máte hlad (což u dětí přichází asi tak každých dvacet minut),
tak vytáhnete svačinu, když bolí nožičky, svalíte se na chvíli mezi kopretiny a
při tom všem si zpíváte, vyprávíte nebo jen mlčíte.
Večer jsme pak
na plynovém vařiči uvařili polívku z pytlíku, kluci postavili přístřešek a se
západem slunce jsme na sebe natáhli všechno náhradní oblečení, vlezli si do
spacáku a po vyprávěné pohádce o kobylce Hermioně a víle Kopretince jsme
všichni svorně usnuli…
Přiznávám, noc
byla trochu krušná, neb po Vysočině se potulovala uprchlá puma, a tak jsme se s
mužem na střídačku budili ze snů o šelmě, která nám vytahuje děti ze spacáků, a
navíc mi Vilík ve tmě počůral baťoh…
Ovšem když ráno
člověk vyleze z „postele“ rovnou na louku, muž uvaří kafe a pod pomalu sílícím
sluncem si všichni začnou postupně sundávat noční vrstvy, včetně čepic a
lyžařských ponožek, které přibalila i přes mužovo koulení očima
hyperprotektivní matka, má to zkrátka své nepopiratelné kouzlo.
Tradiční „verlkorodinná“ dovolená
Snad devět let už jezdíme na pár dní s mamčinými třemi sourozenci
a jejich „dětmi“ na malou dovolenou, kde je vždycky krásně vidět, jak se
rozrůstáme, jak se z nás, sestřenic a bratranců stávají rodiče a z našich
dětí nová generace naší velké rodiny.
Zpravidla odtud nic moc nesdílím a zásadně nefotím, ale o to víc si
vychutnávám to hemžení a skutečnost, že je tu spousta strýčků, tetiček, babiček
a dalších příslušníků, kteří rádi vezmou děti na procházku nebo na šlapadlo a
já si můžu třeba číst.
Indiánský příměstský tábor
Patnáct dětí a k nim jedno batole, to byla celý týden naše indiánská
smečka.
Od rána do odpoledne lítali všichni u nás doma, po zahradě, v lese, na
hřišti, kolem pole nebo u potoka. Plnili
úkoly indiánských Duchů a taky osobní
„bobříky“. Skládali mapu, hledali ofáborkovanou trasu, lovili bizony, svazovali
zajatce, hráli na lov skalpů, vyráběli totemy a lapače snů, snědli litry
svíčkové a poslední den v týpí absolvovali závěrečný obřad plný vůně šalvěje a
bubnování.
Bylo to intenzivní, plné zážitků a já padala po přípravách na druhý
den a objíždění okolí s fáborky, do postele úplně hotová.
Nicméně, otestovala jsem na dětech
Indiánskou bojovku, jsem nesmírně
ráda, že děti tak pohltila a jsem ráda, že spousta z vás už ji má doma
taky!
Protože takové indiánské (babí) léto, to je zkrátka prázdninová
klasika.
Jeseníky s kamarádkou
Pár dní s kamarádkou, se kterou, jak jsme se první večer nad láhví
vína dopočítaly, se známe už víc než dvacet let, což obnáší spoustu vzpomínek
na školy v přírodě, první platonické lásky nebo první jízdu stopem.
A tak jsme, místo spánku a nabírání sil na dny s neunavitelnými dětmi,
trávily noci nad skleničkou...nebo třemi, a snažily se tlumit záchvaty smíchu,
probrat všechno, co se probrat dá a na chvíli jsme skoro zapomněly, že jsme
matky, kterým táhne na třicet, a místo toho se z nás stávaly zase ty
uřehtané patnáctileté puberťačky.
Alespoň než přišlo ráno…
Každopádně, kromě toho, že jsme si pravděpodobně prodloužily život o
několik let díky opakujícím se záchvatům smíchu (a následně ty roky zase
vynulovaly díky nervům z těch našich místy se vztekajících zlatíček), začala
jsem taky přehodnocovat svou tendenci nabádat děti k opatrnosti, protože se to
zpravidla obrátilo proti mně.
Zejména tehdy, kdy jsem asi třikrát napomenula Viliho, ať kouká před
sebe, aby na rašeliništi nesletěl z toho dřevěného chodníčku a vzápětí jsem
šlápla do prázdna já...
Nebo když si Mates chtěl vzít lístek na lanovku k sobě a já je se
slovy "bude lepší, když všechny vezmu já, aby ti nespadl, budeme je pak
potřebovat k přestupu na druhou lanovku", shrábla do batohu.
A co čert nechtěl, ve chvíli, kdy jsem vytahovala telefon, že nás na
lanovce fotograficky zvěčním, uletěla moje jízdenka kamsi hluboko pod nás...
To, že jsem pak Viliho zapomněla v restauraci nebo strhla Amálku do
bahna při hledání zelené značky nad srázem Vražedného potoka, to už byla jen
taková třešnička na dortu.
Před závěrečným loučením s kamarádkou jsme se (zase) neudržely a
rozesmály se, když Vili už zhruba po stopadesaté během hodiny začal vztekle
dupat, protože jsem nepochopila, co po mě chce, a kamarádka utírající si slzy
smíchu prohodila: "My jsme teda hrozný matky..."
Ale víte, co si myslím?
Že nebrat sebe, mateřství, děti, výchovu a vůbec celý život, tak
vážně, je ta nejlepší cesta, jak se z toho všeho nezhroutit a naopak, pěkně si
to užít.
Takže za mě, je houšť.
Krkonoše s kamarádkou
Dětem co nejvíc svobody, matkám co nejvíc pohody a recept na další
vydařený prázdninový týden s kamarády je na světě.
S Elis jsme se poprvé viděly na chodbě v porodnici, naši nejstarší se
narodili jen pár hodin po sobě, a i když jsme každá jiná, jedno jsme už od
začátku měly společné. Chtěly jsme být pro svoje děti ty nejlepší mámy.
A to platí i téměř o deset let, spoustu životních kotrmelců a další
tři děti později…
Jen tenkrát to bylo hlavně o kontaktním rodičovství a společných
diskuzích na téma respektující výchova, zatímco dnes je to o aperolu na zápraží
a ponechání dětí jejich osudu, protože to se momentálně zdá být, spolu s
otevřenou bezpečnou náručí pro případ nouze (jako jsou hlavy rozbité o kamení
nebo ramena opíchaná vosami…), to nejlepší, co pro tu naši smečku můžeme
udělat.
Důvěřovat jim a nechat je objevovat svět…
Jo, a taky je vytáhnout na pár horských výšlapů, společně poslouchat
Viliho hysteráky, svézt se na lanovce, smočit si nohy v každém horském potoce,
který potkáme a tisíckrát za hodinu zodpovědět otázku: Báro, kdy už tam
budeme???
Ale i to k prázdninám zkrátka patří.
S Karkulkou na Slovensku
Po roce zase s Karkulkou na cestách a řeknu vám, byla to opět jízda,
ale to už určitě víte, pokud jste četli můj
poslední článek…
Hon za výroční fotkou
Desáté výročí svatby a tradiční výroční fotka, která nám letos dala
docela zabrat.
Původně jsme si sem chtěli zaskočit někdy jindy, ale když naše cesta
na stanování s kamarády vedla tak příhodně přes Slatiňany, a to zrovna v den
výročí, vyskákali jsme nakonec i přes lehce uválený zjev z Karkulky, a že si
tedy na tu fotku skočíme.
Jenže park nám zavřeli, okolí jezírka, na jehož břehu jsme si s mužem
tenkrát řekli ANO, rozbagrovali, a nám nezbývalo nic jiného než se
improvizovaně uchýlit k zámecké bráně, kde jsme po neúspěšných pokusech s
telefonem opřeným o kámen odchytili nebohou kolemjdoucí paní a svou výroční
fotku přeci jen ukořistili.
Fotka, stejně jako my a naše manželství, není dokonalá, ale pro mě je
nejdůležitější, že si ani v jednom případě na nic nehrajeme a jen tak se po
prvním neúspěchu nevzdáváme.
A snad právě proto nám to celých těch deset let klape a věřím, že
ještě několik dalších desítek let klapat bude.
Stanování v kempu Moře u rybníka Řeka
Tahle akce je u dětí každoročně jedna z nejpopulárnějších a já mám
dojem, že důvodem je skutečnost, že se několik dní nemusí příliš intenzivně
zabývat hygienou, spát chodí až když už se míra kňourání a pádů stane neúnosnou
a příděl hranolek a kroket je na naše poměry také neobvykle vysoký…
Ale hlavně je to zkrátka báječná pohoda.
Ráno se člověk brouzdá k umývárkám rosou, celý den je venku, večer si
rozdělá oheň nebo riskne „koncert“ v hospůdce a když má štěstí, narazí na
poměrně dobré folkaře, se kterými si zavzpomíná na táborové večery se Stánky,
Frankym Dlouhánem a Ptáčaty.
Zkrátka takové kouzelné pozastavení se v tom běžném uspěchaném světě.
Letos jsme si navíc zopakovali i výlet do údolí řeky Doubravy a lehce
tak navázali na všechny ty slovenské výšlapy plné můstků a řetězů nad řekou.
Pokud byste si tedy s dětmi chtěli užít podobné dobrodružství v menším měřítku
a bez nutnosti navštěvovat Slovenský ráj, tak Doubrava je ideální výletní
místo, kde potkáte i raky.
Pouťové finále
Už od dob mého dětství patří ke konci prázdnin „pouť u babičky“ s dalším
velkým rodinným setkáním.
Jako dospělá bych pouť sice klidně oželela, ale už tu máme další
dětskou generaci, která se těší na řetízkáč a střelnici a buchty u babičky, a
tak nezastavujem a jedeme prodloužené jízdy dál…
Koneckonců, tvoří nám takovou pěknou tečku za tím naším prázdninovým
životem.
A jaké prázdniny jste měli vy?