Problematika zimního venčení

Dostat naše děti v zimě ven je problém.

Když je sníh, ještě to jde to. Když svítí sluníčko, nechají se nalákat. Když je šedivo, mlhavo a nevlídno, nechce se ven ani mně.

Jenže pobyt venku zpravidla působí trochu jako kouzlo. Ponorková nemoc se rozplyne. Špatná nálada se vyvětrá. Všichni se příjemně unaví. A těšení se domů do tepla nás pěkně stmelí.

V sobotu jsem ovšem muže s Matýskem lákala ven marně. Muž montující s Matym něco děsně důležitého, mi na výzvu, abychom se šli ven nadýchat čerstvého vzduchu, odvětil, že na ně mám otevřít okno.

Inu, co na to říct? Už vím po kom Matýsek je a tak jsme se šli větrat jen s Ami a Vilim.

V neděli už začal po opuštění útulného domova toužit i lehce nachlazený a z dětí znavený muž.

Pravděpodobně se trochu naivně domníval, že se nám děti podaří unavit natolik, aby po něm po návratu domů už nic nechtěly, z vlastní iniciativy vlezly do postelí a tvrdě usnuly ještě před Večerníčkem. (Což se už pár let nestalo…)

Bohužel, jak známo, díky jakémusi zvrácenému vesmírnému zákonu, mají děti zpravidla daleko více energie než jejich rodiče. A tak nám to unavování úplně podle plánu nevyšlo.

Nejvyčerpanější byla jako obvykle dospělá část výpravy a potomci nám ještě v devět živě skákali po hlavách.

Příště si holt budeme muset na kolotoč sednout my, a pohon si uděláme z dětí… :-)

A jak je to u vás? Vydrží víc děti nebo rodiče? :-)

Rodičovská noční můra

Člověk se může bát ledasčeho. Pavouků, výšek, úchyláků i klaunů. Ale rodiče mi pravděpodobně dají za pravdu, když si dovolím tvrdit, že než podstupovat strach o vlastní potomstvo je lepší se i s klaustrofobií zavřít do výtahu. 

Ale rodič zpravidla nemá na výběr a dokonce to většinou ani nečeká.

Tak třeba já.

Nechala jsem se přemluvit dětmi k návštěvě obchodního domu. Nějaký ten měsíc jsme tam nebyly a dětem se zastesklo po tobogánu, hracím koutku a možnosti vyškemrat na mě nějakou děsně nezdravou pochutinu.

Když se náš pobyt v jámě lvové chýlil k závěru, libovala jsem si, jak pěkně jsme to zvládli. Žádné scény, pochutinu jsme vyřešili ovocnou zmrzlinou a jako bonus jsem sehnala Vilimu capáčky. 

V dobrém rozmaru jsem tedy kývla na poslední jízdu na tobogánu.

Matymu a Amálce, instruovaným o nepřetržitém držení se za ruce a směru, kterým mi mají jít naproti, jsem zamávala… a dalších dvacet minut je neviděla.

Pod tobogánem nečekali, naproti ke schodům mi nešli. Prostě zmizeli.

V ruce tašku s nákupem, na břiše Vilíka, přes rameno kabelu a v hlavě prázdno. Co teď?

Oběhla jsem spodní patro. Oběhla jsem horní patro. Sjela jsem i do garáží k našemu autu a vrátila se do dětského koutku. To všechno třikrát. V posledním kole Vilík v manduce usnul a mně se do mysli začaly vkrádat katastrofické scénáře.

Už je to čtvrt hodiny. Jak to, že si dvou opuštěných dětí nikdo nevšiml? Jak to, že mě ještě nevyvolávají, abych si pro ně přišla? Co když je někdo na záchodcích oholil, zabalil do koberce a odnesl, jako to popisují ty šílené řetězové maily?

Navenek klidná, ale se studeným potem stékajícím po čele i zádech jsem odchytla sekuriťáka a nahlásila, že se mi ztratily dvě dětí. Připadala jsem si jako ta nejhorší matka na světě.

Obchodním domem se rozšuměly vysílačky a ostraha si předávala zprávu o pohřešovaném klukovi ve vínovém triku s letadly a blonďaté holčičce se dvěma culíky.

Zhluboka jsem se nadechla a znovu se pustila do hledání. Netrvalo to dlouho a jeden ze sekuriťáků tentokrát zastavil mě.

„Vy jste ta maminka se ztracenýma dětma, že jo? Poznal jsem vás podle toho třetího na břiše.“

Jakmile jsem uslyšela ten žoviání tón, ulevilo se mi. Určitě je našli! 

A taky že jo. Chlápek z ostrahy mi cestou za nimi vesele vyprávěl, jak se taky jako dítě ztratil. Prý masakr.

No fajn. Tak jsem dětem způsobila doživotní trauma! Co když z toho budou mít noční můry?!

Jenže jsem se přepočítala.

Matýsek s Ami v doprovodu tří mužů v černém postávali u bagříku, kterým za dvacku můžete dvě minuty nabírat balónky, a k mé velké úlevě vůbec nevypadali traumatizovaně.

Konec byl jak z filmu. Klekla jsem si na zem, děti mi vlétly do náruče a Matýsek to zazdil dotazem.

„Mami, máš peníze na bagříka?“

Tolik k psychické újmě našeho potomstva.

Ukázalo se, že děti si prý spletly směr, kterým mi mají jít naproti a protože vracet se od bagru k tobogánu se jim nechtělo, prostě zůstaly. Zjevně je nenapadlo, že bych je tam nemusela najít a už vůbec jim nedošlo, že je považuju za ztracené.

Sice mě potěšilo, že tak slepě důvěřují mému mateřskému supersmyslu, kterým jsem pravděpodobně měla odhalit jejich polohu, ale bude-li ještě nějaké příště, vezmu je do obchodního domu jedině na vodítku.

Co vaše zkušenosti s poztrácenými dětmi? Ať v tom nejsem sama… :-)

PS: Před dvěma lety jsem napsala povídku o malé holčičce ztracené v obchodním centru. Předobrazem mi bylo to naše. Kdyby mě tenkrát napadlo, že jednou tam budu pobíhat přesně jako maminka z příběhu…

 

Mašinkové deja vu

A je to tu zas! 

Děti po dlouhé době vytáhly bednu s dřevěnou vláčkodráhou. V době Vilíkova dopoledního šlofíku si v obýváku postavily vymazlenou trať včetně duhového tunelu. A pustily se do složitě organizované hry na železniční přepravu.

Sem tam se se vyskytl problém v podobě Amálčina nerespektování přednosti, zácpy u točny či hádky o náklad zeleniny, ale vzato kolem a kolem, panoval na železnici vcelku nekonfliktní ruch.

Jenže pak se vzbudil Vilík.

A ten nejenže nerespektuje přednosti v jízdě a náklad zeleniny si klidně nacpe přímo do pusy. Ale on, prosím pěkně, koleje dokonce boří! Tunely demoluje! A na zákazy nereaguje!

Klid na železnici skončil.

Matýsek ječel a snažil se likvidovat škody. Amálka ječela a pokoušela se odtáhnout Vilíka za nohy. A já jsem se (matka neempatická), musela smát.

Asi tak před dvěma a půl lety jsem totiž byla svědkem stejné situace.

Tenkrát jsem napsala:

„Zpočátku se Matýsek pokoušel jít mírovou cestou a snažil se Amálce napůl pantomimicky sdělit, že se má přesunout zpět na své chrastítkové teritorium. Jeho diplomacie se ovšem nesetkala s kladnou odezvou a Amálka ignorujíc Matýskův nešťastný pohled způsobila vykolejení vlakové soupravy. To už bylo na Matýska příliš a rozhodl se názorně předvést, kdo je tu pánem. Chytil malou ničitelku za nohy a z místa železniční katastrofy ji jednoduše odtáhl.“

Jak se zdá, historie se opakuje. Naštěstí je moje nervová soustava o něco otužilejší než před lety a tak místo abych zbytečně vynakládala energii na umravňování, běžím pro mobil a pokouším se situaci v rychlosti zdokumentovat :-)

Nééé, Vilíku, běž plyč!

Tak a máš to!

Školka

Většina lidí tvrdí, že instituce školek je pro děti nezbytná. Naučí se sociálním dovednostem, naostří si lokty, potrénují pobyt v kolektivu, řešení konfliktů a v neposlední řadě se zabaví, rozvinou, dozvědí, zazpívají a tak. 

Podle Naomi Aldort, autorky knihy Vychováváme děti a rosteme s nimi, školka vůbec důležitá není. Právě naopak. Prý může dětem spíše uškodit, jelikož se tu jedni sociálně nezralí jedinci učí sociálním dovednostem, které ve skutečnosti neovládají, od jiných sociálně nezralých jedinců. Dětem prý prospívá především pobyt v rodině, ideálně se sourozenci, rodiči a dalšími dospělými, od nichž se mohou naučit vše, co potřebují.

Když se Naomi Aldort o svůj (anti)školkový názor na své loňské přednášce v Praze podělila, v sále to zašumělo. Okamžitě se ozvaly nesouhlasné hlasy a výkřiky typu „vždyť ve školce se jim hodně věnují,“ „děti přeci potřebují být v kolektivu“ případně „ale já musím chodit do práce, kdo by se o ně jinak staral?“.

Osho, indický duchovní učitel a mystik, jde ve svém přesvědčení o tom, jak by s dětmi mělo být v jejich prvních letech „nakládáno“, ještě dál. On sám vyrůstal prvních sedm let života v naprosté volnosti, téměř bez zásahů dospělých, bez vrstevníků a zcela určitě bez institucí. A právě to je podle něj ideální stav. Dítě poznává svět samo a samo si na něj také utváří názor. Díky tomu se může stát natolik silnou a sebe-vědomou osobností, že už ho jen tak něco nerozhází a se vším, včetně kolektivu, si bez obtíží poradí.

Jenže pokusit se vychovávat malá Oshátka v našich zeměpisných šířkách, to si člověk koleduje přinejmenším o zásah sociálních pracovnic. A pochopitelně také o nesouhlasné řeči širokého okolí, jež v malém potenciálním Buddhovi nejspíš uvidí nepřizpůsobivého jedince, který později bude dělat sobě i naší skvělé společnosti jenom potíže.

Ale vraťme se zpátky na zem. Já si nemyslím, že školka je pro harmonický vývoj našeho potomstva nezbytná, ale nechat děti napospas světu, to si taky nelajznu. Nejsympatičtější je mi pohled Naomi Aldort.

Ale někdy je třeba hledat zkrátka zlaté střední cesty.

Když jsem čekala Vilíka, měla jsem chvílemi pocit, že na Matyho s Ami nemám tolik energie a málo se jim věnuju. Možná to byl mylný dojem, jelikož děti si nikdy nestěžovaly a vlastně si po Oschově vzoru vystačily zcela samy. Ovšem moje západní civilizací vychovaná mysl se téhle dětské bezprizornosti trochu zalekla a podpořena hlasy okolí, jala se shánět pro ně smysluplnější vyžití.

A tak Maty začal loni v lednu chodit na tři dopoledne v týdnu do školky. Nejdřív jsem pochybovala, pak přišlo umírněné nadšení a nakonec se narodil Vilík a Matýsek s námi zůstal doma.

Od září pak na tři dny v týdnu nastoupil do montessori školky nejen Maty, ale i Amálka. Toužila tam chodit s bráchou.

První školkový den :-)

Nejdřív byli oba nadšení, následovala drobná krize a momentálně se nacházíme ve fázi akceptace. Líbí se jim tam, ale kdyby nechodily, zřejmě by jim to nevadilo. A tak se to u nás střídá. Někdy se jim ráno do školky nechce a někdy se jim odpoledne nechce domů. 

A já mám radost, jak šalamounsky jsme to vyřešili.

Tři dny se děti pěkně kolektivně, ale po montessoriovsku druží, rozvíjí a učí. Zde je na místě poděkovat naší milé školce a především dobrým duším, které v ní naše ratolesti provází. A zbytek týdne si užíváme různorodě, mírně bohémsky a po našem.

Naše zlatá střední cesta není univerzální a pro každého, ale nám se na ní zatím líbí. A kam povede? To ukáže čas :-)