S Karkulkou do Francie - Melancholická Bretaň

Dem desátý

Deset dní na cestě a konečně nám začíná dovolená!

Po snídani se děti z pyžam převlékají rovnou do plavek a s nadšením se dávají na úprk k bazénu (nicméně lhala bych, kdybych tvrdila, že já se do něj netěším 😉). A tak si dlouho jen tak lebedíme na lehátkách, čteme, skáčeme šipky, plaveme všemi myslitelnými i nemyslitelnými plaveckými styly a je nám dokonale dovolenkově.

Jenže, jídlo v Karkulce došlo, a tak nám zase vyvstává jedna z nejčastějších putovních otázek: kde a co budeme jíst?

Vydáváme se na procházku do městečka Cherrueix a na pláž, kde sice díky obřímu odlivu není moře prakticky vůbec na dohled, ale zato je tu hřiště a restaurace, což nám pro tuto chvíli bohatě stačí.

Děti si (jak překvapivé!) dávají sladké palačinky a my s mužem bretaňské galettes, palačinky z pohankové mouky, podávané zpravidla na slano.

Poté potomstvo s mužem vyráží na průzkum pláže s výzvou dojít až k moři, zatímco já si v restauraci otevírám notebook a pouštím se do posledních příprav nutných pro vypuštění Dračí bojovky do světa.

Ovšem, stejně jako já jsem se většinu času mohla vzteknout nad místním mizerným připojením, zbytek rodiny se po dvou hodinách vrací notně vymrzlý, bahnem obalený a moře nespatřivší, neboť odliv je tu ještě větší, než jsme pokládali za možné.

Zpátky v kempu pak přenechávám muži tu radost a čest uložit naši údernou dětskou jednotku k spánku a sama se uchyluji k přístřešku, kde se srocují závisláci na elektrických zásuvkách a internetovém připojení.

Zprvu tu sedím v houfu týpků s mobily, tablety a notebooky, ale kolem půlnoci se přístřešek vylidňuje a ve tři ráno tu vcelku pochopitelně sedím už jen ve společnosti párku můr poletujících kolem žárovky. Ale stálo to za to, Dračí bojovka je hotová, připravená a já můžu jít konečně spát.

Den jedenáctý

Jsem trochu mimo, jelikož jsem nevyspalá a potřebuju otestovat, že bojovka po zaplacení odchází a vše funguje jak má. Děti jsou tedy odveleny na hřiště, já se vracím na své oblíbené místečko pod přístřeškem a muž připravuje Karkulku k odjezdu.

Hotovo. Bojovka je vyslána prvním předzájemcům. Karkulka je připravena k odjezdu a děti mají zase hlad. Zdá se, že vše je, jak má být.

Jedeme do centra pro něco k jídlu, ale koná se tu nějaká sláva a všude jsou rozložené stánky. Bleší trh!

Prvotní nadšení střídá rozladění. Nemáme hotovost, restaurace jsou plné a nejbližší bankomat je půl hodiny autem po pobřeží…

Schlíple se projdeme mezi stánky, NEkoupíme si žádný krásný mosazný džbán, divnou sošku s kačerem, truhlu, do které bych si dávala něco děsně důležitého, ani pitomou bagetu nebo palačinku a hladoví se vrátíme k autu.

Dneska nám štěstí vážně nepřeje.

Naskakujeme do Karkulky a volíme ten nejlepší možný lék. Prostě jedeme dál. Však ona nás cesta zase někam zavede.

A tak se i stalo. Objevili jsme kouzelné, šedivě melancholické městečko na pobřeží zvané Cancale.

Doplnili jsme hotovost, upíchli se v restauraci, objednali na oslavu dokončení bojovky a taky proto, že byly čtyři odpoledne a my jsme prakticky celý den nejedli (nepočítají-li se sušenky…) celé menu a nálada se nám postupně začala zlepšovat.

Předkrm nás navnadil, hlavní chod potěšil a dezert zalil blaženým pocitem sytosti a ospalosti.

Krom toho jsme si společně s dětmi rozšířili gurmánské obzory, vyzkoušeli šneky, ústřice, mušle i krevety, načež děti usoudily, že francouzi jsou se zálibou v mořských plodech trochu podivíni, a pak jsme se spokojeně courali městem, zkoumali sádky na chov ústřic a nasávali tu lehce pochmurnou blátivou atmosféru.

K večeru jsme se vydali zase dál a našli báječné místo k přespání.

U krásné pláže s útesy, vlnami a divokým přílivem.

Tolik zážitků a jeden jediný den.

Je kouzelné, jak pěkně nám to jde, když věci necháme plynout. Jak se ze dne, který se tváří jako šedivý smolař může stát veselý melancholik. A jak mnohdy stačí jediné, posunout se dál, přijmout co je a otevřít se tomu, co přijde.

A to jak na cestách, tak i v životě…

Předchozí část deníčku: S Karkulkou do Francie - Testujeme Dračí bojovku
Následující část deníčku: S Karkulkou do Francie - Magické útesy a cesta domů

S Karkulkou do Francie - Testujeme Dračí bojovku

Den osmý

Den nám začal trochu neslavně. Napršelo nám do snídaně, Matyho štípla vosa a v Karkulce došla voda.

Ještě, že na dnešek máme naplánováno testování Dračí bojovky, kterou jsem ve spolupráci se svým druhým tatínkem Adolfem Lachmanem, připravila (a vy ji seženete TADY).

Už včera jsme si přečetli úvodní legendu a když déšť trochu polevuje, vyrážejí děti hledat první zprávu s úkolem k rozluštění.

Se zprávou pak rovnou naskakujeme do Karkulky a za doprovodu deště bubnujícícho do střechy, vyrážíme po pobřeží dál.

Občas zastavíme a na každé takové čůrací, svačící nebo hrací zastávce nacházejí děti další úkol, jehož vyluštěním získávají písmeno dračího jména, nebo část zaklínadla.

Kromě toho si dáváme oběd na jednom z kouzelných piknikových stanovišť, kterých je ve Francii všude spousta, a po něm pár kol petanque, který si Maty koupil za přidělená eura.

Takhle nám naše odpolední cesta rychle uteče a k večeru už parkujeme na krásné vyhlídce u zálivu, v němž se nachází Mont-Saint-Michel, přílivový ostrov s klášterem, který je i spolu s celým zálivem zapsaný na seznamu Světového dědictví UNESCO.

A lepší kulisy pro bojovku jsme si nemohli přát.

Děti tu nacházejí poslední dvě zprávy a krásně nám to vyšlo, že jedna z nich, umístěná v trávě u vody, která díky přílivu rychle stoupá, je od jezerní panny 😊

Při západu slunce konečně zjišťujeme, jak zní drakovo jméno a skládáme zaklínadlo, kterým nakonec draka uspíme. Ale na to si počkáme do zítřka, protože začíná pršet a děti navíc usoudily, že Mont-Saint-Michel je právě TEN zámek z legendy a ostrůvek opodál je ve skutečnosti hlava obřího spícího draka, čímž samy sebe solidně vystrašily.

Zajímavé je, jak je jejich představivost velká a hranice mezi realitou a fantazií tenká.

Už od začátku vědí, že bojovku jsem vymyslela já a „děda Ádík“ k ní namaloval obrázky, ale stejně se během celého dne navzájem přesvědčují, že je to celé skutečné, že zprávy jim opravdu podstrkují čarodějové, víly, jednorožci a skřítkové.

Mysl je zkrátka mocná čarodějka.

Den devátý

Ráno, i když v našem případě to znamená spíš poledne, protože co jsme s Karkulkou vyjeli, chodí děti spát kolem jedenácté a vstávají mezi devátou a desátou (Ami cestou dokonce pokořila i svůj domácí chřipkový rekord, svým vyspáváním do půl dvanácté), dohráváme bojovku.

Na útesech nacházíme dračí podobiznu a o kus dál i Dračí past. Do ní umístíme zaklínadlo, obraz draka, chytneme se za ruce a za skučení větru, které děti přisuzují dračímu sténání, zaklínadlo třikrát zopakujeme…

V tu chvíli vítr prožene přes záliv a nad našimi hlavami obří černý mrak, v němž děti okamžitě vidí dračí duši letící do říše spánku.

A je to!

Bojovka dohrána, drak na dalších tisíc let uspán a já jsem přešťastná, že se bojovka líbila.

Za odměnu děti nalézají děkovný dopis od krále a k dotvoření i Řád spícího draka (což je součástí celé bojovky). Jako bonus je pak v dětském balíčku i hroznový cukr a pro každého sešit s luštěnkami, aby byl při přejezdech v Karkulce zase na chvíli klid.

Ale teď už je nejvyšší čas vydat se na lov něčeho k snědku, protože zásoby z posledního nákupu jsme dojedli už včera, a hladový Muž je silně nevrlý muž.

Chvíli zvažujeme, že už to vydržíme do kempu, který máme dnes v plánu, ale kemp je přeplněný, stejně jako všechna parkoviště u Mont-Saint-Michel a tak zase úplně měníme plány.

Na Mont-Saint-Michel si prozatím, než se do Francie zase vrátíme, uchováme vzpomínku jen zdálky a místo toho si dáme piknik, potkáme kouzelný větrný mlýn, kam si kluci skočí na prohlídku a my holky si zatím dáme holčičí chvilku s vitím věnečku, a nakonec popojedeme ještě kousek, čímž se ocitáme v Bretani, v městečku Cherrueix.

Tam nás sice v prvním kempu odmítají pro plnou obsazenost, ale v druhém nalézáme útulné útočiště se zázemím ve starém kamenném zámečku, a dokonce i s bazénem!

A tak jdeme zase po dlouhé době spát pěkně čisťoučcí, voňavoučcí a dokonce s příslibem, že ráno si budeme moct na recepci vyzvednout čerstvé bagety a croissanty. Hotová slast…

Je zajímavé, jaké běžné maličkosti najednou člověku přijdou vzácné a milé a taky s jak málo věcmi si vlastně vystačí.

Putování v Karkulce je zkrátka obohacující na mnoha úrovních.

Předchozí část deníčku: S Karkulkou do Francie - Vylodění v Normandii

Následující část deníčku: S Karkulkou do Francie - Melancholická Bretaň

S Karkulkou do Francie - Vylodění v Normandii

Den šestý

Dali jsme to! V noci jsme dojeli k moři, přes aplikaci Park4night jsme si našli spací spot na útesech hned vedle bunkrů z druhé světové a ráno se probouzíme do svěžího dne na pobřeží Normandie.

Snídáme s kouzelným výhledem a hned nato se vrháme dolů pod útesy.

Je trochu chladněji, ale to nám po těch nedávných tropech vůbec neva. Sbíráme mušle, cachtáme nohy a pozorujeme odliv. 

Miluju moře, vlny a to nekonečno. Nádech, výdech, neustávající rytmus a slanou vůni. Mohla bych tu na odlivem odhalených skaliskách sedět až do večera…

Ale zbytek posádky skuhrá, že má hlad, a tak naskakujeme do Karkulky a s klučičí zastávkou u bunkrů jedeme do městečka Arromanches-les-Bains.

Nebe se zatahuje a s všudypřítomnými pomníky, tanky, dětským kolotočem hrajícím pochodovou muziku, a hlavně velkým muzeem Druhé světové války, to začíná atmosférou připomínat vylodění v Normandii, na jehož upomínky tu narazíte na každém kroku.

Procházíme se po pláži, kde po odlivu zůstávají v písku zabořené, trochu strašidelně vypadající, pozůstatky umělého přístavu Mulberry, který sem po částech z Británie přitáhli Spojenci přes La Manche, a který k vyloďování tanků, vojáků i dodávek munice a podobně sloužil zhruba deset měsíců.

Nakonec nás z pláže, kde to díky černým nízkým mrakům a mrholení počíná vypadat jako by se tu každou chvíli mohli vynořit duchové padlých vojáků, vyhání zima a sílící déšť.

Oklepeme ze sebe ponurou atmosféru a stavujeme se pro nákup a po chvilce ježdění a hledání Karkulku parkujeme u pole s balíky slámy, které končí strmým útesem do moře, a kde si po večeři vychutnáme i kouzelný západ slunce.

Milujeme Normandii!

Den sedmý

Míříme asi na nejznámější pláž, která při vylodění v Normandii dostala krycí název Omaha beach.

Je lehce pod mrakem, fouká, ale my si i přesto optimisticky bereme plavky a po pikniku, při kterém sledujeme díky odlivu rychle se vzdalující moře, se vydáváme na otužileckou výpravu do vln.

Ale je fakt kosa!

Takže se jen párkrát zimomřivě smočíme, pohoupem se na vlnách a pádíme si pro mikiny.

Voda už je tou dobou díky odlivu snad půl kilometru od místa, kde jsme si na začátku rozložili deku, a tak se pobalíme a jdeme se ještě projít. 

Nebe už zase zčernalo a zvedá se silnější vítr, ale děti zkoumají kraby, honí racky a my s mužem se vodíme za ruce a je nám prostě hezky.

Cítím vděčnost, za všechno, co máme a za mír, ve kterém žijeme, a taky trochu teskno z toho, co se tu za války odehrálo. A že to není tak dávno…

Cestou od pláže se stavujeme ještě u památníku Dne D a pak už si jedeme najít nějaké klidné místo s pěkným výhledem, kde bychom zase přenocovali.

Tohle večerní ježdění je pro mě asi nejnepříjemnější částí dne.

Jsem trochu napjatá z toho, kolik už je hodin a co všechno nás ještě čeká, děti jsou přetažené, dožadují se večeře a provokují se, muž se rozčiluje, že jsou všude jednosměrky a zákazy vjezdu...ale naštěstí vždycky narazíme díky aplikaci nebo „náhodě“ na nocoviště, které nás příjemně překvapí.

A ani dnešek není výjimkou.

Parkujeme v místě, kde se do moře vlévají dvě řeky a večer při západu slunce tak můžeme pozorovat stoupající příliv a poletující volavky a další ptáky, které neumíme určit.

Před spaním čtu dětem Dračí legendu k bojovcea tetelím se radostí, když vidím, že je baví a napjatě poslouchají až do konce, který je vyzývá k zapojení se do hry a pomoci kouzelnému království.

Ale hon za dračím jménem nás čeká až zítra… 😉

Předchozí část deníčku: 

S Karkulkou do Francie - Paříž, krysy a prostitutky

Následující část deníčku: S Karkulkou do Francie - Testujeme Dračí bojovku