pondělí 27. ledna 2014

Maminko, poslyš...

Jsou věci, které byste snad ani vědět nemuseli , neboť leckdo mateřsky, otcovsky, babičkovsky, či jinak blízkorodinně nezainteresovaný nad nimi jen mávne rukou a řekne si: Ta z toho nadělá! 

Ale já bych na slovíčkaření našich potomků zapomenout nechtěla, proto si je archivuji právě teď a tady.

Kupříkladu Matýskova krásná uvozovací větička, kterou používá, když chce něco důležitého říct, což je v podstatě neustále, ta mě vážně dostává. Aneb, kde to dítě vzalo sousloví „Maminko, poslyš“, to je mi záhadou. Nicméně líbí se mi to moc.

Stejně tak Matýskovo originální označení močového měchýře, kterému náš malý biolog neřekne jinak než močůvek.

A co teprve jeho poslední dobou časté češtinářské objevy!

„Nemám žízeň, už jsem pil. Jé, tatínku, to zní jako ten pyl od včeliček!“ Načež si náš čtyřleťák se zájmem vyslechne tatínkovu přednášku o měkkém a tvrdém i/y.

„Maminko, to je jen samolepka. Jé, to zní jako ta lebka s mozkem!“ a jsme pro změnu u biologie člověka.

Zkrátka, na to, že ve školce se prý Matýsek zatím dorozumívá pouze pantomimicky a očním kontaktem, doma toho nakecá tolik, že člověk už má občas v osm večer tendenci sáhnout po špuntech do uší.

Amálka byla donedávna tišší, tedy co se artikulovaných slov týče. Řevem zpravidla bráchu předčila. Již od narození. Prostě ženská. Ale poslední dobou se její slovní repertoár rozšiřuje snad každou hodinu.

Pryč je doba, kdy místo aby zkoušela cokoli opakovat, krčila ramínky a hlásila „nende“ (jako že nejde), „venká“ (jako, že umět to bude, až bude velká). A kdy Matýsek byl z neznámých důvodů Kapka, popřípadě zkráceně Kapi.

Teď bez obav zkouší všechno, co slyší. Co neslyší pořádně, to si domyslí. A bráchu oslovuje dle nálady Matýsku, Maty nebo Matesáku.

Jen jeden prazvláštní pozůstatek její citoslovečné prařeči jí zůstal. Je jím tajemstvím opředené slůvko „hambehi“. 

Nikdo neví, co to znamená, možná ani Ami ne, ale naše slečna ho užívá moc ráda. Ani kontext se nám dosud vysledovat nepodařilo a tak soudíme, že se jedná o jakési dospělácké „prostě“, „jakoby“ či jiné parazitní slůvko. A odborně mu říkáme Amálčino „dine“. (Což je specifický výrazový prostředek mého brášky, který takto označoval naprosto vše, do svých tří let.)

Dřív jsem tak trochu frfňala, že si na mateřské nemám s kým popovídat. Myslím tím víc na „úrovni“ než jen přeříkávat po stotisící "Pepíku, Pepíku, copak dělá babka".

Dnes, kdy každou chvíli vedu s Matýskem sofistikované diskuze na témata jako dobývání vesmíru, lidské zažívání, či řeším filozofické otázky života, smrti a možnosti probudit nebožtíky z našeho hřbitova polibkem, jsem ráda, dostanu-li příležitost aspoň na deset minut mlčet.

Až na mě budou slovně a intelektuálně „útočit“ děti tři, přijde zřejmě čas, začít zvažovat složení slibu mlčenlivosti. Nebo se rovnou zavřít do ticha klášterních zdí. 

Ale jen na den dva, protože po delší době by mi to jejich mudrlanství začalo neuvěřitelně chybět :-)

To tulení jen předstírají...ve skutečnosti koukaj na pohádku :-)

10 komentářů:

  1. Hezký, už se těším, až Bertík začne mluvit. A sluší vám to:)

    OdpovědětSmazat
  2. To je krásný, Baru, a super, že to takhle zaznamenáváš! Člověk si řekne, že tohle nikdy nezapomene, ale pak je tolik novinek, zážitků, které minimálně "stářím" předčí ty předchozí, a - upřímně - nemůžeme si pamatovat vše. Děti jednou budou rády, až si tohle všechno přečtou! A sluší vám to dohromady!

    OdpovědětSmazat
  3. Co je "kakoidy" (ona to fakt tak vyslovovala) a "dádinka"? "To se uvidí" a "čokoláda". Jediný slova, co si pamatuju po teď už 8letý ségře. A druhá ségra (3) konečně přestává používat německej zápor. ("Já do školky pudu ne.")

    OdpovědětSmazat
  4. To já to měla prý naopak - ve školce jsem učitelkám nedala chvíli klid a pořád něco mlela a doma si se mnou rodiče pak moc nepokecali. Až to nechtěli učitelkám věřit :) Aspoň budeš mít na co vzpomínat, je hezký, že si Mates takhle domejšlí a dedukuje :))

    OdpovědětSmazat
  5. Zrovna dneska jsme s manželem řešili, na co naše dítko všechno nepříjde a kam na ty slůvka a věty chodí :-) Musím si to také pořádně zapisovat, pamět je děravá. A už si užívám, jak si spolu můžeme doma krásně popovídat. I když občas jí to chytne a na všechno odpovídá nevím, ne a teď mi odpovídá anglicky no :-) A na fotce vám to moc sluší

    OdpovědětSmazat
  6. Baro, u nas uz jsou tato sluvka taky minulosti - tedy u Anji, Alex puvodne moc nemluvil, ale ted rika vse tak jak se ma. S laskou vzpominam na gati (deku) ci majcen (schweinchen - prasatko). A s tim mluvenim to znam, my nekdy hrajeme hru na mlceni, coz funguje asi tak 10 sekund :o) Mej se prima, Katerina

    OdpovědětSmazat
  7. To my jsme se zase s maminkou snažily naučit mojí tehdy malou sestřičku, aby mi říkala Nika (jsem Veronika a maminka mi tak občas říkala). Jenže od ostatních pořád slyšela jak se mi říká Verča a tak jak jednoho dne, když ji maminka ukazuje na mě se slovy "kdo je to?" vykřikla nadšeně Mečaaaaaa :D

    OdpovědětSmazat
  8. najviac sa mi páči ten komentár k fotke :) pobavilo :) veľmi pekný blog, pozývam ťa aj ku mne - môj blog TU

    OdpovědětSmazat
  9. Moc děkuju za komentáře a další milé dětské perličky :-)

    OdpovědětSmazat

Děkuji za Váš komentář :-)