Osmý narozeninový dopis pro Amálku

Milá Amálko,

dnes je Ti osm let, a když jsi ráno sfoukla svíčky na svých narozeninových muffinech, kterými jsme Tě přišli s písničkou probudit, a do nového dne se jako vždy vrhla s úsměvem a nadšením, napadlo mě, jak moc si na Tobě vážím právě Tvé neutuchající radosti ze života.

Obdivuju, jak v sobě dokážeš probudit nadšení pro spoustu věcí, jak jsi otevřená novým výzvám a s jakým odhodláním se pouštíš do všeho, co je pro Tebe důležité.

Čím jsi starší, tím intenzivněji vnímám, jak úžasný může vztah mezi mámou a dcerou být a jsem nesmírně vděčná za to, že dáváme prostor jeho opečovávání a dopřáváme si chvilky jen pro nás dvě. Především víkend pro mámy a dcery byl krásně hladivý a otevřel mezi námi zase novou rovinu sdílení a porozumění.

V našem malém školním kolektivu není někdy snadné najít si takovou tu klasickou „nejlepší kámošku“, a já se přiznám, že před Tebou smekám, jak přizpůsobivá v tomhle směru jsi. Jak si dokážeš hrát se stejným zaujetím s kluky, vyměňovat s nimi Pokémony a užívat si jejich pozornost. A na druhé straně jsi velká milovnice růžové, panenek, plyšáků a hraní na princezny s kamarádkami.

Jen někdy je pro Tebe nepříjemné, když to mezi Vámi holkami neklape a já si vážím toho, že se mnou i tyhle svoje smutky sdílíš a díky tomu pak můžeme najít třeba řešení, které Tě zatím nenapadlo, nebo si zkrátka jen postěžovat, jak jsou některé věci nefér.

Za poslední dobu jsi udělala velký krok i ve své ostýchavosti, kvůli níž občas i někteří příbuzní měli pocit, že je ignoruješ, zatímco Ty ses prostě jen styděla a nevěděla si rady.

Ale čím dál častěji sleduju, jak se odhodláváš mluvit i s lidmi, které neznáš, jak se otevíráš i situacím, ve kterých si nejsi úplně jistá a jsem na Tebe opravdu pyšná, protože v tomhle Ti, holčičko, úplně rozumím, a vím že opustit tu bezpečnou skořápku není vůbec jednoduché.

Stejně jako sílíš ve svém sebevědomí a projevu mimo bezpečí rodiny, jsi obdivuhodná i ve své síle fyzické. Na tak malou osůbku v sobě skrýváš nečekaně silný kořínek a jsi to zpravidla ty, kdo strhne i Matyho a Vilíka k novým výzvám, jako je třeba bruslení nebo letos v zimě lyžování.

Když Tě něco nadchne, jsi neúnavná a občas jedeš na nějaké skryté rezervy, což způsobí, že Ti pak tělo vypoví službu a odpočinek si prostě vynutí. Tak na něj ber ohledy, ať pak nemusí volat o pozornost horečkou.

Stejně jako jsi silná, jsi i citlivá, vnímavá a pečující, máš kouzelný, nakažlivý smích, za ty, které máš ráda se dokážeš postavit a často mívám pocit, že jsi napojená „někam nahoru“ a Tvá nevinná moudrost mi mnohdy otevírá oči.

Amálko, moc bych Ti přála, aby sis tohle napojení dokázala uchovat, abys v sobě dokázala vyvážit svou sílu a citlivost, uchovat si víru v dobro, lásku, a hlavně v sebe. Aby pro Tebe byl svět stále tím kouzelným místem plným možností, ve kterém se plní všechna přání, pokud jim dokážeme jít naproti a jsou v souladu s námi samotnými a naší cestou.

Přála bych Ti, abys byla šťastná, abys v sobě dokázala ve správný čas najít pokoru i sílu neustoupit, abys byla zkrátka svá, šťastná a zamilovaná do života, jako jsi dnes.

S láskou,

Maminka

Co nám přinesl pobyt pro mámy a syny?

Co znamená a obnáší být máma syna?

Tohle téma se jako červená nit táhlo naším ženským sdílením na pobytu pro mámy a kluky. A odpověď nám dala už samotná dynamika celého společného víkendu.

Pro některé z nás je to snazší, pro některé obtížnější, ale pokud z našich synů mají vyrůst muži, které bychom ve svých životech samy rády potkávaly, musíme je pustit. A to mnohem dřív než holčičky.

Moc se mi líbí přirovnání, že my mámy jsme jako přístav, zatímco naši malí průzkumníci jsou lodě vydávající se do světa.

Nemůžeme je věčně držet v přístavu, je potřeba nechat je vyplout, ale s vědomím, že kdykoli potřebují, můžou se do přístavu vrátit, protože tam čeká otevřená náruč jejich milující maminky, která pofouká odřená kolena, pohladí, a pak je zase nechá jít…

Ale abych se vrátila úplně na začátek.

V pátek jsme s nejstarším Matym hodili na záda krosny a bez očekávání, zato s velkou zvědavostí a nadšením, jsme se vydali na cestu.

Nejdřív nás kamarádka hodila na zastávku, pak jsme se MHDéčkem přemístili na nádraží, nejdelší úsek absolvovali vlakem, pak autobusem a poslední dva kiláčky na Rusavu pěšky.

Po několika na první pohled zdlouhavých, ale ve skutečnosti spíš dobrodružných hodinách, jsme dorazili mezi dalších patnáct synů s maminkami a jakmile se kluci chopili balónu a klacků, bylo nad slunce jasné, že tohle bude naprosto jiná záležitost, než jemný a hladivě ženský víkend s dcerami, který jsme na jaře absolvovaly s Amálkou.

Kluci opanovali venkovní prostor energií malých bojovníků, dobrodruhů a průzkumníků divočiny.

Zatímco mámy utvořili ženské povídací hloučky a téma odlišnosti mezi pobytem s holčičkami rezonovalo u každé z nás, která zažila ten mámodcerovský.

Bylo zajímavé sledovat to prolínání mateřských a klučičích energií a já si moc vážím úžasné Lucky Ratajské, že se do téhle výzvy pustila. A že vytvořila bezpečný prostor, kde se kluci mohli společně vyřádit a pak zase na chvíli vplout do trochy té jemnosti v podobě tvoření z hlíny, tancování nebo vzájemného masírování nohou s maminkami.

My mámy jsme tu nebyli za Amazonky (pokud jsme samy nechtěly), které s kluky bojují a lezou po stromech, nesnažili jsme se vstupovat do jejich klučičího světa a suplovat mužské role. Právě naopak, mohli jsme tu být právě tak jemné a ženské, jak je každé z nás přirozené a umožnit klukům vidět tyhle ženské kvality, které k maminkám patří a tvoří protipól jejich mužské síle a energii.

Kromě toho to byl zkrátka krásný čas jen pro nás dva s Matym. Bez sourozenců, povinností a běžných provozních témat.

A mě zase naplno došlo, v jak úžasného malého muže Maty vyrůstá.

Že už to není chlapeček, který potřebuje, abych se starala o jeho komfort, umetala mu životní cestičku a snažila se ho ušetřit všech nepříjemností.

Právě naopak, začíná to být on, kdo mi u snídaně přinese čaj, zeptá se, jestli mi není zima a nechci z pokoje donést mikinu, a když se ujistí, že jsem v pohodě, odběhne objevovat svět.

Vzpomínám si na chvíle, kdy se ode mě jako mrňousek nechtěl hnout, a kdy já jsem nás oba svazovala možná až příliš pevně ve strachu, aby mu někdy někdo neublížil, abych jako máma dělala všechno správně nebo aby mu ten velký svět nezpůsobil nějaké trauma.

Dnes už vím, že to jinak nejde. Že ten velký svět ho asi párkrát v životě na lopatky položí a mým úkolem není ho před tím ochránit, ale být mu v takové chvíli právě tím přístavem a oporou. Místo strachu jsem v sobě nechala rozkvést důvěru a je kouzelné pozorovat, jak v jejím světle Maty sílí…

Když jsme pak zpáteční cestu narvaným vlakem proseděli na zemi u záchodků, hráli karty, smáli se a vzpomínali na ty nejlepší víkendové chvíle, zalila mě nesmírná vlna vděčnosti za to, že jsem nám tenhle společný čas dopřála, a že o něj téměř desetiletý Maty ještě pořád stojí.

Protože to není samozřejmost a já si užívám každou chvíli, kdy ještě můžu být tak důležitou součástí Máťova života.

A co znamená pro vás, být mámou syna?

Když dozraje čas

Je pátek odpoledne, Amálku jsme vysadili o pár ulic dál u kamarádky, Maty skočil doma na kolo, aby jí dovezl pyžamo a kartáček na přespání a já si sedám ke kafi s úlevou, že si můžu po celotýdenní logistice dát nohy nahoru a chvíli nic nedělat…

Když to přijde.

„Mamko, já bych se chtěl naučit jezdit na kole,“ přitočí se ke mně pětiletý Vilík.

Takovou dobu jsme ho k tomu lákali, jako jediný z našich potomků odmítal jezdit dokonce i na odrážecím kole a tomu šlapacímu si vyhýbal obloukem a pokaždé se vymluvil, že se to naučí, až bude starší.

Nikdy jsme na něj netlačili, ale už to bylo na hraně, neb na cyklosedačku začínal být povážlivě objemný.

Teď poprvé přišel s touhou naučit se jezdit sám. A to se nesmí propásnout!

S lehkou lítostí nechávám kafe studenému osudu a jdem na to.

Hodinka dvě běhání za nejistým cyklistou, pár šipek do krajnice a jedno brždění o lavičku a než padne tma, má Vili základy v malíčku a dává si první kolečko po vesnici.

Od té doby uplynul týden a my za sebou máme první šestikilometrový cyklovýlet. Vili se naučil sám rozjíždět, těší se až bude dělat „trýčky“ a skákat jako strejda Marťa, ale hlavně ho to neuvěřitelně baví a je nesmírně cílevědomý.

Jsem na něj obrovsky pyšná a potvrdilo se mi tím jedno důležité pravidlo, kterého se doma držíme.

Pokud to jen trochu jde, necháváme dětem ve věcech jejich tempo.

Kojením, spánkem nebo chozením na nočník počínaje a přespáváním u babičky, navštěvováním institucí, lyžováním, ježděním na kole nebo čtením konče.

Všechno má zkrátka svůj čas a je škoda o ten „správný“ děti připravit, protože když se vychytá, je naprosto kouzelné sledovat, jak to všechno najednou zapadne a frčí.

Tak si na to třeba taky vzpomeňte, až si budete zoufat, že už by vaše děti tohle a támhleto měly umět.

Můžou ještě děti zažívat divoké a dobrodružné dětství?

Slyším ze zahrady podivné zvuky, odkládám vařečku a otevírám dveře. Tam se mi naskytne vskutku mile nemilý pohled. Starostlivá Amálka na jedné straně, povzbuzující Maty na druhé straně a Vili s obličejem od krve uprostřed!

Matka, beroucí do náručí krvavého benjamínka: „Co se stalo???“

Vili, nečekaně klidný na to, že na čele mu raší boule a na bundu odkapává červená z rozraženého rtu:

„Spad jsem…“

Obracím se na své starší ratolesti doufajíc, že z nich vymámím podrobnější verzi.

Maty: „No, víš mamko, ona nešla otevřít branka vzadu na zahradě a Amče a Vildovi se nechtělo jít celou tu cestu okolo hřbitova a hřiště…“

Ami: „Ale Máťovi taky ne! A tak vymyslel zkratku přes hřbitov…“

Maty: „Ale neboj mamko, nehráli jsme si tam, jen jsme se chtěli potichu proplížit…“

Ami: „Jenže Vili, když skákal ze hřbitovní zdi, tak dole nějak zakopnul…“

Maty: „A spadnul tak trochu obličejem na hrob…“

Vili: „Jo. A odteď nemám lád hloby!“

Taková klasická historka z našeho vesnického života…

Z dětí nám tu zkrátka rostou samostatní průzkumníci a já mám vlastně radost, že tomu krásnému, lehce divokému a dobrodružnému dětství ani v dnešní době ještě tak úplně neodzvonilo. Ačkoli, bez té krve bych se samozřejmě obešla.

Ale je to opravdu tak? Můžou dnešní děti zažívat stejně divoké dětství jako naše generace?

Když si vzpomenu sama na sebe, kterak jsme trávili velkou část prázdnin s bratránkem a sestřenicí u našeho taťky, který většinu času vůbec netušil, kde jsme, a že se třeba právě plavíme na vratkém voru někde uprostřed rybníka nebo prolézáme kanály pod silnicí, jsem mu za to vlastně neskutečně vděčná.

Na druhou stranu, když si představím, že naše děti provádějí něco podobného, trochu mě z toho jímá hrůza, protože hodnoceno zpětně mou dospěláckou optikou, občas jsme prováděli fakt šílené věci a je div, že jsme všichni čtyři přežili a krev tekla jen občas.

Přesto mě mrzí, že dnes děti mají stále méně příležitostí zažívat něco podobného, zvlášť ve městech.

Vlastně potom ani není divu, že se raději uchylují k elektronickým hračkám a hrám ve virtuální realitě, protože když už je rodiče pustí, a oni vyběhnou ven, většinou tam na ně nečeká žádná parta kamarádů, všichni jsou totiž na kroužcích a jejich režim podléhá rozvrhu od rána do večera.

Ale kde je volnost a prostor pro objevování světa na vlastní pěst? Kde je čas na prachobyčejnou nudu, ze které často vznikají ty nejlepší nápady?

Sama v tomhle směru stále hledám tu správnou rovnováhu.

Rovnováhu mezi tím, abych nenechávala děti úplně napospas osudu a zároveň tím, abych neměla tendenci být jim neustále za zády a organizovat jim veškeré aktivity.

Obzvláště s tím, jak rostou cítím, že potřebují stále víc času, kdy nejsou pod neustálým dohledem, kdy mohou zakoušet svobodu a samy testovat svoje hranice, řešit vzájemné konflikty, lézt na stromy, brodit se potokem a dělat věci, o kterých bych možná raději ani nevěděla…

A tak mají naše děti minimum kroužků, v naší škole pojímáme odpolední družinu jako čas pro volnou hru a trávíme ji prakticky celou venku, když mají děti chuť jít ven samy, snažím se je v tom podporovat a nebrzdit je svými strachy o jejich bezpečí a na společných výletech a procházkách je mým cílem co nejméně zasahovat a být s nimi víc jako tichý pozorovatel nebo parťak, než jako autorita, která stále prudí výkřiky typu: „Tam nelez, spadneš! Dávej pozor! Opatrně s tou větví! Nenamoč si boty! Neumaž si kalhoty! Neroztrhni si triko!...“

Jistě, občas potom přijdou s prodřenými koleny nebo rozbitou pusou, ale kupříkladu já rozhodně nebyla jiná, a beru to tak, že to k dětství zkrátka patří.

Máte to podobně? Nebo se na dětství díváte spíš z hlediska bezpečnosti a co největšího snížení rizik?

V každém případě budu ráda, když se o svůj názor třeba v komentáři podělíte a na závěr tu mám 3 tipy, jak dětem trochu toho dobrodružství dopřát nebo je v jeho nalézání a prožívání podpořit, i když bydlíte třeba ve městě a děti se úplně samotné ven pustit bojíte.

Co funguje u nás?

1.       „Neorganizované“ výlety

Přijde mi, že na výlety a procházky se často chodí za nějakým cílem, hernou, hřištěm či jiným animačním programem. Jasně, to je fajn, ale co takhle jít občas prostě „jen“ do lesa…

Tam děti vypustit a nechat je být. Nehonit je, že už musíme jít dál, nebo nestihneme tu prohlídku hradu. Netlačit na ně, že už nás to na jednom místě nebaví a chceme se posunout.

Zkuste si zamknout pusu na zámek a reagovat jen na přímé dotazy, ale jinak nezasahovat.

Já sama žasnu, jak se při našich toulkách dětská fantazie rozehraje…

2.       Nuda

Nechat děti napospas nudě, to se v dnešní době snadných a rychlých řešení v podobě tabletů a celodenního přísunu pohádek na déčku, jeví vlastně zbytečné. A pro rodiče občas i náročnější, protože hláška: „Mamí, já se nudím, co mám dělat?“ opakovaná vytrvale každé dvě minuty, dokáže člověka docela vyprudit.

Nicméně, alespoň jednou za čas se vyplatí vytrvat, nevymýšlet spásný program a nechat zkrátka děti, aby samy přišly na to, co by mohly dělat.

Z nudy se často rodí ty nejlepší nápady a byla by škoda o ně děti připravit.

3.       Bojovky

Jsou dny, kdy se dětem nikam nechce nebo jsou se skupinou kamarádů a potřebují trochu popostrčit, aby se jejich nuda nepřetavila v činnost veskrze destruktivní, případně chvíle, kdy máme chuť dopřát si trochu společného dobrodružství a přesně to jsou okamžiky, kdy přicházejí na řadu bojovky, stopovačky a honby za pokladem.

Můžou děti inspirovat spíš k hraní živých her než těch virtuálních, motivovat je třeba na delší túře k postupu vpřed a celkově jim pomoci rozehrát fantazii a při luštění třeba procvičit i mozek.

Bojovky si snadno připravíte samy, nebo můžete využít některou z těch našich 😉

Co nám dal Pobyt pro mámy a dcery?

Sedíme v kruhu tvořeném dvanácti holčičkami přitulenými ke svým maminkám, uprostřed hoří svíčka a ve vzduchu to jiskří emocemi. Hlavně těmi radostnými a veselými, i když občas se vynoří i ty bolavé. Ale i ty tu mají své místo.

S Amálkou se držíme za ruce a mně je moc hezky a zároveň trochu do pláče. Vidím, kolik lásky tu mezi námi je, jak kouzelné a jedinečné jsou naše dcery, a jak úžasné a jedinečné jsme my, jejich mámy, ale zároveň jak často samy sebe v myšlenkách bičujeme, nevěříme si a jsme plné pochybností a strachů, které si na sebe, často pod tlakem vlastních nebo společenských očekáváních, nabalujeme.

A mně je z toho vedle té radosti z úžasného Pobytu pro mámy aminidcery maličko smutno, protože sama vím, jakou bolest na duši si tím způsobujeme a zároveň jak osvobozující je si přiznat, že nejsme dokonalé, ale i přesto jsme právě pro svoje děti ty nejlepší mámy na světě.

Ale abych se vrátila úplně na začátek…

O víkendu jsme s Amálkou vyrazily na ryze holčičí pobyt pořádaný inspirativní a úžasně ženskou ženou Luckou Ratajskou a díky tomu jsme s Ami krásně opečovaly náš vztah, dosytily vzájemnou blízkost i pozornost, které je někdy doma, kde to překypuje tou klučičí hlučnou a bojovnou energií, méně, než bych si přála.

Už cesta na Rusavu, která nám v pátečním provozu zabrala čtyři a půl hodiny (aneb, když vás program tak nadchne, že se někam přihlásíte dřív, než zjistíte, kde se to vůbec koná :-D), se nesla v úplně jiném duchu, než když někam cestujeme s celou smečkou.

S Amálkou jsme si povídaly, pouštěly písničky, zpívaly, dělaly zastávky na čůrání a nanuky a fakt hodně se těšily. A to celé v klidu, bez křiku, dohadování a provokování ozývajícího se ze zadních sedadel. Příjemná změna.

Každopádně po příjezdu nás Lucka vřele uvítala, my jsme povečeřely, ubytovaly se v dvoulůžkovém pokojíčku a pak jsme se sešly s dalšími ženami a holčičkami na prvním společném kruhu.

A od té chvíle už jsme jen plynuly na vlně krásné mateřské a ženské energie, pozorovaly svoje holčičky, sdílely, navlékaly náramky, procházely se, tvořily živou mandalu, zpívaly, pletly věnečky, smály se, občas plakaly a jednoduše byly spolu.

Krásným momentem pak byl hýčkací podvečer, kdy jsme se s holčičkami nejdříve vyřádily při tanci, pak jsme se vzájemně masírovaly, malovaly henou, a nakonec předaly holčičkám dárečky.

Bylo pro mě krásné mít prostor a čas, ze kterého mě nevytrhávali kluci ani domácí povinnosti, v němž jsem mohla Amálku pozorovat a vnímat, jak mi rozkvétá před očima, jak je plná lásky, jak spokojená je v houfu nových kamarádek, jak je vnímavá, moudrá a ve své podstatě dokonalá.

Měla jsem možnost si prožít pocit obrovské pokory a vděčnosti, že právě já můžu být Amálčinou maminkou.

Večerní ženský kruh, tentokrát bez holčiček, v pomyslném červeném stanu pak krásně zapadl do mozaiky celého víkendu. Jsem ráda za možnost takového společného sdílení v bezpečném prostoru, protože vidím, jak léčivé může být a jak ho snad každá z nás potřebuje.

Sdílení, za které nás nikdo neodsuzuje, nevysmívá se. Sdílení prosté nevyžádaných rad, ale plné účasti a pochopení. Sdílení bez hodnocení a srovnávání se. Zkrátka sdílení plné podpory a uzdravující síly ženské pospolitosti.

Moc bych přála každé mamince a dceři, aby si dopřály podobný prožitek, který se může stát krásným pilířem jejich vztahu.

A tak na závěr děkuju Lucce za to, že něco takového jako jsou Pobyty pro mámy a (mini)dcery pořádá.

Děkuju všem ženám a holčičkám za báječnou atmosféru.

A především děkuju Amálce a sobě, za všechno, co mezi námi o víkendu vzniklo, zaniklo, proplynulo a z čeho se budeme ještě dlouho tetelit a nést se na růžovém obláčku vzájemného souznění.

(A příště? Příště už prý na pobyt pro velké holky, kde, jak hned po návratu Amálka informovala tatínku, „už budem moct do červeného stanu a tam si budem povídat o menstuaci!“ 😊.)

Viliho narozeniny aneb jak jsme testovali Domácí bojovku + SOUTĚŽ

Taky máte doma svoje vlastní malé rodinné tradice? Klasika jsou ty vánoční, možná i velikonoční, mikulášské, ale co narozeninové?

U nás se tak nějak vžilo, že v den narozenin pořádáme malou oslavičku jen v sestavě děti a my rodiče, při které nechybí dort, dárky, a hlavně malá bojovka.

Nejstarší Maty už je nucen luštit mužovi poměrně sofistikované šifry plné čísel, souřadnic a minule přišel na řadu i kompas. Amálka dává přednost čemukoli, kde jsou víly, princezny a jednorožci. A Vilík?

Ten se letos, za vydatné pomoci starších sourozenců, stal čestným „testovacím“ hráčem pirátské verze Domácí bojovky (princeznovskou variantu si schováme zřejmě na Amálčin letní svátek 😉).

Po celém narozeninovém dni, který tak pěkně začal školkovým výletem k hasičům a pokračoval vyzvedáváním po „o“, kinem jen s maminkou, nabráním sourozenců a přesunem domů, na Viliho k večeru čekalo překvápko největší.

Sesedli jsme se v obýváku a já jsem vytáhla pirátskou legendu….

„Hej, vy tam na pevnině!

Hledáme pomocníky pro nelehký úkol. Pomocníky, kteří mají něco v hlavě a jsou dost odvážní, aby se vydali na dobrodružnou výpravu.

Jste to Vy? Ano?

Tak dobře poslouchejte!...“

Začala jsem číst a za chviličku už jsme všichni byli zasvěcení do příběhu o pokladu piráta Rudovouse, útěku před královským námořnictvem, ztracené mapě a námořníkovi Kulhavém Tomovi, který se mapu snaží vypátrat.

Na konci jsme se dočetli, kde hledat první nápovědu a vzápětí vypukla velká honba za pirátským pokladem.

Nejdřív do koupelny k vaně, pak k ledničce, ke knihovně, do krabice s legem…

Podle obrázků to šlo snadno, když ale přišla na řadu křížovka, která děti poslala k věšáku, nebo šifra číselná, v níž vyšla pračka, ujímal se vedení Maty a Vili zdatně sekundoval.

Nakonec děti čekal vzkaz od Kulhavého Toma.

„Skvělá práce, naši suchozemští společníci!

Doputovali jsme na konec naší cesty a ukázalo se, že v těch svých hlavinkách opravdu něco máte.

Mapa je kompletní, místo, kam Rudovous ukryl poklad je odhaleno a je na čase, aby si každý z nás šel vlastní cestou…

Ale nemějte obavy, na Váš podíl na pokladu jsme nezapomněli.

Svou zaslouženou odměnu naleznete…pod třešní!“

Abychom s mužem měli čas zapálit svíčky, ještě jsme děti trochu vypekli a pod třešeň umístili zprávu od Kulhavého Toma, která je poslala ze zahrady zpátky domů, ale tam už konečně čekal dort s pěti svíčkami a dárky.

Vilík byl spokojen, bojovka nám krásně zpříjemnila oslavu a já bych si troufale přála, aby podobně dobrodružné narozeniny mohly prožít třeba i vaše děti. 😊

A protože u nás se ještě tak trochu jede v módu narozeninového týdne, napadlo mě, že když už jsem v tom obdarovávání našeho benjamínka, trochu svoje pole působnosti rozšířím.

SOUTĚŽ

Chtěli byste získat již vytištěnou a ke hře připravenou Domácí bojovku?

Napište mi do komentáře, jaký narozeninový dárek, který jste kdy sami dostali nebo dětem či někomu jinému darovali, vám udělal největší radost!

A já v pondělí, 13. května, vylosuju tři z vás, kterým tištěnou Domácí bojovku pošlu!

Tak hodně štěstí a hravé dny, přeji. 😊

Pátý narozeninový dopis pro Vilíka

Milý Vilémku,

dnes je to přesně pět let, které uplynuly od chvíle, kdy ses doma v obýváku, jak moc rád dodáváš, narodil a udělal ze mě šťastnou trojnásobnou maminku.

Už tenkrát ses hnal na svět rychle a sebevědomě, a když jsem Ti poprvé hleděla do očí, byla jsem vděčná sobě i Tobě, že jsme mohli Tvoje zrození prožít právě takhle.

Z miminka s moudrým pohledem jsi vyrostl ve veselého chytrého kluka se silnou vůlí. Umíš se zabejčit takovým způsobem, že z Tebe občas trochu šílíme, na druhou stranu nezbývá než obdivovat Tvou vytrvalost a schopnost jít si za svým.

Věřím, že Tvůj vztek často pramení z toho, že nevíš, co si se všemi svými emocemi a touhami počít a jsem moc ráda, že se nám společně daří učit se s nimi zacházet tak, aby to bylo příjemné Tobě, i Tvému okolí.

Moc rád se směješ a děláš legrácky, baví tě rozesmávat ségru i bráchu, a já Vás někdy trochu na tajňačku pozoruju a nestačím koukat, jak vynalézavý jsi komediant. Tvůj smích je zkrátka nakažlivý.

Stejně jako srdečnost, se kterou se vítáš s těmi, které máš rád, a kterou dokážeš odzbrojit i můj nazlobený výraz. Tvoje pohlazení, objetí a časté usínání u mě v náručí je nesmírně láskyplné a já bych Ti moc přála, aby sis tuhle chlapskou něhu dokázal uchovat napořád.

Nedávno jsi spal na vlastní přání poprvé u kamaráda, a když jsme se spolu loučili, Ty jsi mi dal pusu, odběhl za klukama, otočil se, s úsměvem mi zamával a pak už bez ohlédnutí zmizel za rohem, došlo mi, že už opravdu nejsi malý chlapeček, za kterého Tě ještě možná občas mám. Snad proto, že jsi takový náš benjamínek. Ale že se pomalu vydáváš zkoumat svět na vlastní pěst a s oporou v zádech alespoň na skok začínáš opouštět to své bezpečné rodné hnízdečko.

A já bych Ti moc přála, abys do toho šel se svou velkou odvahou, a ještě větším srdcem.

Milý Vili, věřím, že Ty si svou cestu vždycky najdeš, a když ne, tak si ji prostě prokopeš.

Přeji Ti abys na té cestě nezapomínal, že nikdo není lepší nebo horší než ty, stejně jako ty nejsi lepší nebo horší než ostatní, aby sis uchoval svou schopnost hodně se smát a nebral život ani sám sebe přespříliš vážně a abys byl i dál plný laskavosti a něhy k sobě i lidem okolo.

Děkuji, že jsi se stal mým velkým učitelem trpělivosti a bezpodmínečné lásky a přeji Ti krásné páté narozeniny!

Mám Tě moc ráda,

Maminka

Špatné počasí, nemoci nebo narozeninová oslava? Připravte dětem bojovku!

Dva týdny doma s nemocnými dětmi a všem zúčastněným už dochází dobrá nálada a nápady, jak se nedestruktivně zabavit? Špatné počasí, které venkovnímu dovádění příliš nepřeje, zatímco děti srší energií? Oslava narozenin a dům plný dětí?

Tyhle situace známe asi všichni a ať jste sebeklidnější, možná už jste v podobných okamžicích taky pocítili alespoň na malou chviličku touhu vystřelit děti na Mars…

Já tedy přiznávám, že ano :-D

Ale tahle myšlenka mě vlastně kdysi přes oslí můstek přivedla na skvělý nápad.

Nějakou dobu už se u nás marodilo, ale těsně před tím jsme byli v divadle na dětském představení o popleteném kosmonautovi Milanovi a mně se to v hlavě všechno nějak pospojovalo se vzpomínkou na táborová léta, s mužem jsme dali hlavy dohromady a za chvíli vymysleli bojovku.

Já byla mozek, muž realizoval a výsledek si nakonec užili všichni…

Začalo to po setmění. Seděla jsem s dětmi u pohádky, když tu najednou se ozvala venku za dveřmi rána. Amálka vyběhla, aby zjistila, co se děje. 

Její výkřik hoří! přilákal i Matýska. 

Otevřeli jsme dveře a za nimi ležel „padák“ s kufrem a kolem hořící úlomky „meteoritu“ (kousky pevného podpalovače zveného pepo 😉 )

Děti byly zcela konsternovány. Matýsek se přesto duchapřítomně rozběhl pro svůj hasící přístroj a když bylo nebezpečí požáru zažehnáno, otevřely děti tajemný kufřík a nalezly dopis. 

Ahoj Amálko a Matýsku,

vzpomínáte si na mě? Jsem kosmonaut Milan, viděli jsme se v divadle.

Píšu Vám proto, že se mi stala taková nemilá věc. Však víte, jsem děsný popleta, a tak jsem zase něco pomotal.

Měl jsem za úkol odeslat na Zemi přísně tajný balíček s přísně tajným obsahem. Jenže když jsem zadával do přepravního modulu souřadnice pro přistání, nějak jsem to popletl a místo do střediska v Houstonu jsem ho poslal do Živanic.

Hrůza, co?

No, ale pak jsem si vzpomněl, že v Živanicích bydlíte vy dva a že byste mi možná mohli pomoci. Vytvořil jsem pro Vás mapu, kde je zakreslená pozice, kam modul nakonec přistál. Bohužel při odesílání se balíček s mapou srazil s meteorickým rojem, mapa se potrhala a její kousky přistály kdo ví kde.

Ale snad by se ještě daly najít a poskládat. Zkusíte to, prosím?

Mám dojem, že jeden kousek přistál u Vás v posteli, když jste větrali v ložnici. Možná byste se tam mohli skočit podívat.

Hodně štěstí!

S pozdravem,

kosmonaut Milan

Ještě jsem ani nedočetla a děti už běžely do ložnice.

Následující hodinu jsme strávili plněním úkolů, které nás postupně dovedli k sestavení mapy. A mapa k místu, kde jsme za svitu svíček v zavařovačkách nalezli do Houstonu adresovaný balík, pochopitelně opět s „padákem“.

Těžko říct, jestli dětem udělaly větší radost marťanské lentilky, ruční vesmírný fotoprojektor nebo samotná bojovka, každopádně sotva jsme s mužem usedli, abychom si vydechli a poplácali se vzájemně po ramenou, už před námi stála Amálka a dožadovala se dalšího luštění a hraní.

A tak nějak se u nás tedy zabydlela tradice bojovek.

Tvoříme bojovky narozeninové, mikulášské, adventní, dračí, domácí, u moře, na horách, v lese i ve škole 😊

Taky byste si s dětmi rádi užili trochu bojovkového dobrodružství, ale chybí vám nápady nebo čas na jejich vymýšlení?

V tom případě by vás mohla zajímat Dračí bojovka, která je k dispozici buď v tištěné verzi nebo ve formátu PDF, a při které se pustíte do luštění dračího jména a záchrany pohádkového království.

Nebo nejnovější Domácí bojovka, která je připravená na míru právě domácím potřebám.

Výhodou je, že po Domácí bojovce můžete sáhnout klidně OPAKOVANĚ, protože soubor obsahuje 24 míst s více než 140 šiframi, z nichž si můžete sestavit libovolnou trasu.

Součástí bojovky jsou v základu také dvě legendy, Princeznovská a Pirátská.

U té první děti na trase sbírají korálky a pomáhají princezně Malvíně najít cestu domů při jejím útěku od černokněžníka. A v pirátské variantě zase dávají dohromady mapu cesty k pokladu kapitána Rudovouse.

Hru oceníte třeba i v případě, že se svým starším školákem potřebujete potrénovat počty či s předškolákem první písmenka.

Zkrátka a dobře, Domácí bojovka je nesmírně variabilní a záleží jen na Vás, jak těžkou, dlouhou a napínavou ji nakonec dětem připravíte.

Ale ať už se pustíte do přípravy bojovky vlastní nebo využijete některou z těch mých, věřím, že si díky tomu s dětmi užijete skvělou aktivní zábavu.

A jedna otázka na závěr.

Ocenili byste další bojovkové tipy, inspiraci na luštění a nápady k legendám, které děti vtáhnou do hry? Budu ráda, když mi napíšete do komentáře.