středa 31. prosince 2014

Matýskovi je pět...

Je to k nevíře, ale z Matýska, toho mrňouska, který se stal pokusným králíkem mého čerstvého mateřství, je už opravdu velký kluk. 

Dnes slaví své páté narozeniny.

Dennodenně mě překvapuje a přivádí k smíchu, pláči i šílenství. Na všechno má vlastní názor a nastavuje mi dokonalé zrcadlo. Každý den se od něj učím a nepřestávám žasnout, jaká osobnost vedle mě roste.

Maty umí být rozvážný a zajímá ho svět kolem něj. Ptá se, a očekává precizní a obsáhlé odpovědi. 

Je na sebe opatrný a do máločeho se vrhá po hlavě, ale když si věří, je k nezastavení a jde si za svým.

Minulý týden, než napadl sníh, se naučil jezdit na kole. Dlouho to odkládal a měl pocit, že bez postranních koleček to není dostatečně bezpečné. Pak usoudil, že konečně našel odvahu a během pěti minut se uměl rozjet, jet i zastavit.




Včera večer prohlásil, že do nového roku si přeje, abychom byli všichni šťastní a měli se rádi. Skoro mě rozbrečel.

Umí být citlivý a něžný. Ohleduplný a pozorný. I tvrdohlavý a provokující.

Je malý vědátor. Je perfekcionista. Je filozof i smíšek. 

Je to zkrátka  náš Matěj...


neděle 28. prosince 2014

Následek pohádkových happyendů

Přes Vánoce jsme s dětmi zhlédli pár pohádek. Veskrze všechny končily happyendem v podobě svatby, což nás evidentně nemohlo nepoznamenat.

A tak se u nás již od rána koná svatební veselí. Ami dotáhla Matyho k pomyslnému oltáři aspoň desetkrát.

Mezitím si malá nevěsta důležitě vykračuje v princeznovských šatech a odmítá komunikovat, dokud ji člověk neosloví princezno nevěsto. Ženich peče svatební koláče a buduje dům. A ve chvílích vzácné novomanželské shody se pak naši malí svatebčánci pusinkují.


Oběd nám pak zpestřili rozkošnou konverzací.

„Matýsku, kdo seš teď?“ dotazuje se Amálka zjevně zjišťujíc, zda brácha nevypadl z role.

„Já jsem přece tvůj muž, princezno! Přeci jsme se z lásky vzali!“ odpovídá Mates, a aby svým slovům dodal váhu, naklání se přes stůl a svou vyvolenou hubičkuje.

Zkrátka dokonalá lovestory v přímém přenosu :-)

pátek 26. prosince 2014

Vánoční zápis do rodinného deníčku

Letos jsem se nějak nemohla dostat do vánoční nálady. A muž jakbysmet.
 
Naše prazvláštní naladění vyvrcholilo v předvečer Štědrého dne, kdy jsme do půl čtvrté ráno balili dárky a vedly polovážné diskuze o úpadku společnosti, všudypřítomném konzumu a stresující době. Zřejmě se nám podařilo se ze všeho vymluvit, jelikož čtyřiadvacátého jsme se probrali sice nevyspalí, zato konečně s tou pravou vánoční náladou.

A ta nás naštěstí po celý den neopustila.

Dopoledne děti dostaly štafle a dle vlastního vkusu ozdobily stromeček, který tak dostal specifický sektorový šmrnc. Větev se skleněnými koulemi sousedila se slaměnými anděly, o kus výš se nacházel sektor šitých srdíček a uprostřed větev ohýbající se pod plechovými letadly a medvídky.

Po obědě následovala procházka se zastávkou na hřišti, kde potomstvu ke klouzání místo zasněžených kopců posloužila klouzačka.

A pak už pozvolné přípravy k večeři.

Děti překvapily svou ochotou ke spolupráci a minimální až téměř nepřítomnou prudivostí. 

S nadšením se převlékly do svátečního, u stolu vydržely čtení z Bible a vůbec se po celou večeři chovaly nečekaně distingovaně. Až na Vilíka házejícího chrastítkem do salátu. Nicméně nízký věk ho omlouvá a příště to určitě vypilujem.


Po večeři jsme chvíli venku vyhlíželi Ježíška, který se nám jako obvykle vplížil domů za zády a pak už jsme jen sledovali úprk dětí k domu a bez svlékání rovnou do obýváku. A tam to konečně bylo.

Ami pištěla, Maty se tázal, kdy konečně prskavky dohoří a Vilík projevoval okázalý nezájem.

Rychlé foto u stromečku. Na první pokus se moc nepovedlo, ale zkuste přikázat roztouženému komandu dětí, aby se místo rozbalování dárků nakrucovalo před objektivem. A tak jsme nepokoušeli dobrou náladu a vrhli se na dárky všichni.



Letos jsme měli Vánoce poukazové. Na masáže, divadla, aquaparky, hlídání, degustační večeře, rodinné focení a dokonce i na návrh zahrady od permakulturního specialisty. Minimum zbytečných věcí, maximum potěšení.

A jelikož i velkým dětem se splnila ta nej přání. Matymu tank na ovládání a vrtulník Břitva. Ami kočárek a princeznovské šaty. Spokojenost zavládla na všech frontách.




Tak tedy, děkujeme Ježíšku, a zase za rok :-)



neděle 21. prosince 2014

Mezinárodní večírek a horská oslava

Mít velkou rodinu má své výhody, ale o svátcích aby se člověk rozkrájel.

Jako na potvoru vyšly na poslední předvánoční víkend hned dvě velké rodinné akce zároveň. Z mužovy strany horská narozeninová oslava strýčků. Z mé strany tetin tradiční vánoční večírek.

Dlouze jsme se radili, až jsme se nakonec spolu s dětmi usnesli na elegantním rozdělení úkolů. Velcí kluci, tedy muž s Matym, vyrazili hájit naše barvy na hory. A já s Ami a rýmou postiženým Vilíkem zůstala v nížině a reprezentovala rodinu na vánočním večírku, který zároveň suploval i malou svatební oslavu.

Jeden z bratránků se nám totiž oženil. S milou slečnou z Ruska. A tak byla rodinná sešlost, už tak zpravidla početná, rozšířena ještě o zahraniční sekci.

K mému nemalému zděšení přišla hned při představování na přetřes informace o tom, že jsem na gymplu měla co dočinění s ruštinou, a tak jsem párkrát padla do zajetí babiččiny touhy po rozmluvě s ruskými protějšky. Naše ruštinářka by tomu zajisté odmítala uvěřit, ale v těchto rozhovorech jsem figurovala coby tlumočnice. 

Dokud se hovor točil kolem prostých sdělení o počtu, věku, pohlaví a jménech vnoučat, vcelku to šlo. Ale když se babička vytasila s větami jako „ale pořád lepší, když nám přibejvaj, než kdyby nám ubejvali, Barunko, přelož to,“ zamumlala jsem něco jako „charašó kagdá nás mnógo“ a pod záminkou obstarávání vlastního potomstva se raději vypařila. Babičce a ruské ťótě jsem se po zbytek večírku raději vyhýbala.

Nicméně mezinárodní družba byla vskutku vydařená, a když nás na závěr bratránkova tchýně pozvala do Petrohradu, začala jsem v duchu spřádat plány, kterak Matymu konečně dopřejeme pohled na pravé vesmírné rakety, jejichž nejbližší muzeum jsem objevila právě v Rusku.

Tradiční pění koled, letos obohacené o Kaťušu :-)

Co se týče druhé poloviny, muž s Matýskem se měli prý taky dobře. Dokonce i sníh si osahali a po chlapsku se pobavili. Což jim ze srdce přeju, jen doufám, že ne každá jejich pánská jízda bude končit tím, že se Máťa odplouží do postele s horečkou.

I když, možná je to příprava na dobu, kdy se mi budou domů vracet s kocovinou. 

Tak já jdu trénovat podávání chladivých obkladů a doufat, že jejich chlapské zážitky zůstanou ještě nějakou dobu nevinné :-)


pondělí 15. prosince 2014

Výprava na rande

Když mi bylo náct, moje přípravy na romantická dostaveníčka byly vcelku dlouhé a rozsáhlé.

Obnášely výběr toho nejvhodnějšího a nejlichotivějšího úboru, dlouhou sprchu, umytí vlasů, depilaci, lakování nehtů, česání, líčení, oblékání, sebekritické nakrucování před zrcadlem, svlékání, civění do skříně, opětovné oblékání... Ne vždycky jsem stihla všechno, ale nikdy se mi nestalo, abych měla každou ponožku jinou nebo kus jídla ve vlasech.

Zato teď?

Rande máme s mužem tak dvakrát do roka a výpravy na něj se podobají spíš bojovému cvičení.

Místo dlouhého postávání před skříní nervózně pobíhám po domě a sháním potomky do houfu, abych je přiměla k oblékání. Balím svačinu, oběd pro Vilíka, plíny, ubrousky a náhradní oděvy. Při kojení se snažím rozčesat si vlasy. Hledám sukni, kterou obléknu a punčochy bez ok. Pokouším se zabránit Vilíkovi, aby se doplazil k záchodové štětce, a při tom pátrám po řasence.

Když si konečně stoupnu před zrcadlo a zhodnotím svůj vzhled jako ucházející, zvednu Vilíka, který mi po tričku rozmatlá kukuřičnou křupku. Vzápětí zjišťuji, že jiné vhodné tričko nemám. Pravděpodobně se nachází někde na dně koše. Beru zavděk propínacím svetrem a zakrývám kukuřičný flek.

Naháníme děti do auta a postupně se vracíme pro Amálčin baťužek, Matýskovo auto, Vilíkův dudlík a moji voňavku. Jen disciplinovaný muž je jako obvykle připraven, což nám neopomene zdůraznit.
V autě se konečně dostavuje euforie z příslibu tří následujících hodin strávených dospěláckou zábavou a bez dětí v závěsu. Vzápětí ji zkalí myšlenka na fakt, že jsem si nestihla oholit nohy. Ale co? Muž si zase už pár dní neholil vousy. Jsme si kvit.

V rychlosti předáváme děti babičce a s mužem ruku v ruce, svižným krokem, vyrážíme do kina. Na Hobita. Zavzpomínat na pubertální léta kdy jsem četla Pána prstenů asi třikrát, milovala Aragorna a toužila navštívit Středozem.

V kině mi říkají slečno a nikoho ani nenapadne, že jsem musela udat hned tři potomky, abych se sem mohla vypravit. Nechávám se pohltit atmosférou, a i když bych se obešla bez toho věčného masakrování (po jehož vyškrtání by mi ovšem zbyla sotva čtvrthodina filmu), užívám si to. Tulíme se s mužem na dvojsedačce a na tu malou chvíli je mi zase náct. :-)



Sladkých sedmnáct…

PS: Štrossovko, díky za hlídání!

čtvrtek 11. prosince 2014

Advent v dětské režii

Na to jak se pořád hlásá, že Vánoce jsou svátky klidu a advent doba zklidnění a rozjímání, mi přijde, že se právě v tomhle období očekává obstarání až příliš mnoha aktivit. 

Tedy, ti organizovanější, disciplinovanější a obdivuhodnější, většinu stihnou ještě před první svíčkou.
Nás ostatní zpravidla až první prosinec donutí zvažovat, jestli ještě stihneme řádný předvánoční úklid nebo to jen tak na povrchu ošolicháme. Přiměje nás plnit adventní kalendáře, zdobit interiéry a exteriéry, shánět dárky, péct cukroví, diskutovat s dětmi o škodlivosti cukrovinek, pátrat po mírumilovných čertech a Mikuláších, obrážet kulturní a rodinné akce a v neposlední řadě psát dopisy Ježíškovi.

A jelikož já nejsem ani disciplinovaná a organizovaná už vůbec ne, prožívám zpravidla advent v poklusu. 

Něčemu se nevyhnu (dárky, kalendář, diskuze) něco vypouštím (úklid) a něco minimalizuju (dekorování, cukroví).

Letos už ovšem leccos zastaly děti.

Věnec jsem pouze zazelenila a pak už se vyřádil Mates s tavnou pistolí a Ami s náručí všemožných serepetiček, které na věnci nutně potřebovala.




Pár chvil děti obětovaly pro výrobu papírových řetězů.




  

Včera se vrhly na zadělávání těsta tak intenzivně, že následně vytopily kuchyň. 






A dnes jsme pekli. Většina perníčků má tvar traktoru, stíhačky, bagru, klokana a žirafy. (A najde se i pár raket a tanků). O tradiční srdíčka nebo hvězdičky jsem musela skoro škemrat. Nicméně naše pečící snaha byla korunována úspěchem v podobě dvou krabic cukroví a mám za to, že víc po mně za asistence dětí nemůže nikdo chtít. Už takhle jsem měla dojem, že kuchyň již nikdy nebude vypadat jako dřív.




A co vy? Pečete s dětmi nebo raději po nocích, kdy jejich nenechavé ruce nemůžou napáchat žádné škody? :-)