Čarodějnická bojovka

Letos jsme usoudili, že se nám do čarodějnických davů na oficiálních akcích nechce a rozhodli se pro komorní zahradní slavnost s kamarády. 

Šest rodičů sedmi dětí, se ukázalo být dostačující kulisou pro zdařilou „párty“ a děti se i bojovky dočkaly.

Aby taky ne, když na mě místo pozdravu dceřina kamarádka vybalila: „A bude zase bojovka, teto?“ (Obávám se, že jsem si pěkně naběhla a bez důkladné herní přípravy k nám už návštěvy chodit nebudou :-)

Každopádně poté, co byl náš počet kompletní a dětský dotaz „kdy už budem hrát?“, vyvolal svou frekvencí u rodičovstva brnění hlavy, to vypuklo.

Začala jsem pěkně obšírně. Vyprávěním o svátku Beltine, předávání vlády mezi světlem a tmou a probouzejícími se skřítky a elfy. Vmezeřila zápletku se zmizelou čarodějnicí toužící udržet na zemi tmu a zimu po celý rok. A zakončila to výzvou k jejímu nalezení.

Úderná jednotka natěšených dětí se ihned s vervou vrhla do výroby miničarodějnic, jejichž podpalem jsme hodlali vylákat jejich pohřešovanou vůdkyni. Ta se neobjevila a bylo tedy třeba vyrazit do terénu.

Děti osedlaly košťata, Amálka mop, jelikož na ní koště nezbylo, a vyrazily vysekanou a vyfáborkovanou stezkou na průzkumnou misi. Bohužel, ani tato strastiplná pouť nepřinesla své ovoce. 

Přistoupili jsme proto k plánu B a rozhodli se na pomoc přivolat víly a elfy. Ti však pod dosud trvající nadvládou hledané deviantní trýznitelky natolik zeslábli, že jim děti musely připravit povzbuzující elixír. Pár třešňových květů, pampeliškové chmýří a potravinářské barvivo splnilo svůj účel. Víly se probraly, ale ve své pospánkové dezorientaci nám rozházely nápovědu po zahradě.

Malí hledači s nadšením servaly přikolíčkované plstěné víly i s písmenky ze stromů a pod vedením mladé slečny L. konečně lokalizovali čarodějnický úkryt. Stodola.

Naše stodola je velká, temná, strašidelná a plná haraburdí. Rodičovské „opatrně!“ však zaniklo v bojovém pokřiku a nebylo tedy divu, že nakonec málokdo vyšel ze stodoly s nepocuchanými nervy. Nicméně čarodějnice byla lapena, slavnostně vynesena a následně dětmi bez slitování upálena.

Spolu s ní se nám snad podařilo spálit všechno špatné z uplynulých měsíců a do nadcházejícího období světla a tepla vstupujeme řádně očištění, mírně vyuzení a notně unavení.

Tak čarodějnicím zdar a příští rok na viděnou! :-)

Jak bojovat s bordelem?

Okolnosti mě donutily věnovat celé dnešní dopoledne debordelizaci domácnosti, jejíž zanešenost dosáhla vlivem častých outdoorových aktivit obludných rozměrů. Ráno jsem tedy odvezla starší potomky do školky a s vidinou nelákavého programu se s Vilim vrátila domů.

Spícího benjamínka jsem přesunula z auta do kočáru, nažhavila chůvičku a jala se obhlížet k úklidu vymezený rajón.

Nebyl to hezký pohled.

Do koupelny a obýváku se nastěhovali mravenci. Pod kuchyňským stolem bylo možné z drobečků vyvěštit, co měly v posledních dvou dnech děti k snídani. A v Amálčině posteli, kam byla včera spící uložena po přenosu z auta, se objevilo jehličí a písek.

Kapitolou sama pro sebe bylo pak vyprané prádlo. K jeho uskladnění přestaly stačit tři koše i bedna na hračky zcizená dětem. A prádlo se již pár dní vesele valilo do všech stran. Pakliže měl někdo zálusk na čisté tričko či snad kalhotky, musel počítat s několikaminutovou pátrací akcí. V případě touhy po páru ladících ponožek se pak čas počítal skoro na hodiny, což většinu z nás odradilo a chodili jsme tudíž bosí nebo se spokojili s ponožkami alespoň velikostně souměrnými. Na podobnost vizuální jsme vcelku pochopitelně rezignovali.

Když už jsem se odhodlala k činu, usmyslela jsem si, že bych mohla prolézt krabice s oblečením a vylovit pro Viliho staronové kousky garderoby po Matym. Uklidit pracovní stůl, jemuž vévodí halda listin a mezi nimi obří fíkus, který zde našel útočiště před Vildovými nájezdy. A převléct povlečení všem členům rodiny, což byla práce zbytečná, neboť nijak neumenšila bordel ve zbytku domu.

Má vize se tvrdě střetla s realitou ve chvíli, kdy Vilík, běžně spící dvě hodiny, po pětačtyřiceti minutách vstal a vyrušil mě ještě při snídani.

Za jeho dobrého rozmaru jsme společně pofackovali kuchyň. Zneškodnili bunkr za gaučem, kde si děti zjevně pěstovaly vlastní penicilin, a povlékli peřiny.

Za stupňujícího kňourání jsme roztřídili prádlo na hromádky.

Za řevu jsem Viliho připla na záda do manducy poté, co z hromádek stvořil opět hromadu.

A v době jeho manducového šlofíka jsem z hromady vytřídila alespoň ponožky.

Když jsem konečně narovnala hřbet a rozhlédla se, zjistila jsem dvě věci. Bordelu doma vůbec neubylo a ve školce budu pro děti opět se zpožděním.

Asi se budu i nadále zdržovat s dětmi raději venku a nad vchodové dveře pro výstrahu všem příchozím připevním slogan: špína v bytě, šťastné dítě.

Jarní zaneprázdněnost

S jarním počasím a lákavou nabídkou venkovního vyžití na mě přišla totální blogová nestíhačka.

Než se k sepsání událostí dostanu, jsou neaktuální a v mé hlavě se s postupem času snižuje jejich vtipnost a mnohdy zůstává jen trapnost. Nakonec zbyde matná vzpomínka, občas zakonzervovaná alespoň fotograficky, ale na report už to není.

Ačkoli, snad by stálo za zmínku, že Vilimu se o víkendu podařilo udělat svůj první krok!

Jen si úplně nejsem jistá, jestli to byl regulérně uznatelný prvopočátek chůze nebo jen náznak setrvačnosti po puštění matčiny ruky. Nicméně, vidělo to spoustu lidí a všichni se shodli, že krok to byl. Takže já tiše a pyšně jásám a jsem zvědavá, zdalipak Vili trumfne své starší sourozence, kteří si s chůzí dali notně na čas.

A na závěr už jen krátký pampeliškový fotokoutek, alespoň pro rodinné voyery.

Taky máte dojem, že jen se ráno vzpamatujete, je čas jít se vyvětrat a pak najednou zapadá slunce a vy jste už zase nebo ještě pořád venku? 

Tímto se omlouvám osobám pracujícím (s výjimkou venku se pohybujícím zeměměřičům, zahradníkům, pochůzkářům, kopáčům…a podobně), které tento dovětek spíše rozlítí, neb jich se pravděpodobně obdobný problém netýká.

Zapomenuté blogozeniny

Jsem chaotik, sklerotik a ignorant, ale na narozeniny svých nejbližších zpravidla nezapomínám. Alespoň jsem si to myslela. 

Leč můj dobrý přítel, důvěrník a pamětník, oslavil minulý pátek své třetí výročí a já ho úplně vychladila! 

Ano, je to tak. Můj drahý blog hrdě nesoucí jméno Nevyléčitelná optimistka zaznamenal již třetí rok své požehnané existence. A já jsem tuto velkou událost přes všechno jarní veselení sprostě zazdila.

Tímto se tedy pokouším situaci zachránit a přeji ti milý bločku, mnoho dalších let na síti, nové čtenáře a pozornější autorku.

A co se za ty tři roky událo?

V prvním roce jsem si jako nevyléčitelná optimistka prošla velkou částí studia, Amálčinými prvními krůčky, pořízením psího člena rodiny i svým první autorským čtením…

Ve druhém roce jsem odstátnicovala, za odměnu si zarekreovala u moře a počala Vilíka. Ami si zlomila nohu, Maty začal chodit do školky a dvě mé pohádky vyšly v knižní sbírce…

 

Třetího roku jsem se stala trojnásobnou matkou, když se doma narodil Vilík, a naplno se pustila do užívání si nestudijní mateřské dovolené. Dopsala jsem první verzi knížky adresované svému dávnému, devatenáctiletému, zbouchnutému já. A do školky začala chodit kromě Matyho i Amálka…

 

Všechny tři roky byly jedinečné a mě těší, že si je můžu připomínat i prostřednictvím blogu.

Děkuji vám, drazí čtenáři, že mi i přes častou neschopnost odpovídat na komentáře, zachováváte přízeň a vězte, že každý váš vzkaz mi dělá nesmírnou radost.

Vaše stále nevyléčená optimistka