Zatímco mí přátelé postují na facebooku fotky z Malajského
západu slunce na pláži, z Thajských chrámů při meditaci či Srílanských
jízd na slonovi, já přidávám foto ze Sečské přehrady.
Vedle té exotiky to sice moc nevynikne, ale to mi radost
nekazí.
(I když, sosat teď někde na lehátku piňacoladu rovnou z ananasu,
to bych si líbit nechala.)
Naše dvoudenní výprava však měla i bez drinků s deštníčkem své kouzlo.
Jak možná někteří postřehli, měl včera Maty svátek. Protože „slavit“
ho budeme se zpožděním, tatínka doma v tento den nemaje, měl Matýsek
přislíbeno, že si cestou na Seč může v hračkářství vybrat dárek. Vybral si
krásnou dřevěnou garáž k vláčkodráze. Nic proti. Jen kdyby nebyla tak
těžká.
Přiznám se, že táhnout do druhého patra hotelu postupně
děti, tašku s oblečením, tašku s hračkami a obří krabici s dřevěnou
garáží, se ukázalo být téměř porod vyvolávající akcí.
Které mimochodem předcházela super anabáze s navigací, jež
opustila své místo na předním okně právě ve chvíli, kdy jsem začínala
blahořečit svému rozhodnutí, na cestu si ji zapůjčit. Konec cesty jsem tak
strávila v podivuhodném předklonu, naslouchajíc tichému hlasu Lišky, který
mě navigoval zpod sedadla spolujezdce.
Odpoledne venku i v hotelové herničce jsme si však nakonec užili a pominu-li svou noční
zábavu, jež díky nemilému tvrdnutí břicha spočívala v sestavování katastrofických
scénářů předčasného porodu, uzavřeli jsme den první úspěšně.
Den druhý začal ovšem dříve, než by mi bylo milo.
Do školky
aby člověk děti nosil ještě spící, ale jakmile si můžou přispat, není nic
lepšího než tahat matku z postele sotva se rozední. K probrání sebe a
malému utavení dětí jsem zvolila ranní návštěvu hotelového bazénu.
Všechno šlo
skvěle. Dokud se Maty nedotkl vody a nezhodnotil téměř třicet stupňů mající
vodu jako ledovou.
Z koupání jsme proto moc neměli. Zato ze šatny, od spousty
skříněk vhodných k zavírání a otvírání, jsem je nemohla dostat snad hodinu.
Pobyt jsme se ve finále rozhodli ukončit velkou procházkou k vodě.
Pro Ami jsem pro jistotu vzala kočárek. To abych ji nemusela nosit. Ha! Nakonec
jsme šli celou zpáteční cestu po „pláži“ a já funíc za městským tříkolovým
golfáčem naříkala, že příště raději ponesu děti obě než podstupovat znovu něco jako
onen marný boj s pískovitým terénem.
A abych to neměla jen tak lážo plážo, ztratila jsem cestou mužův spešl obal na foťák. Na okamžik jsem zbaběle
uvažovala o tom, že ho ponechám osudu, ale mé zodpovědnějí já zvítězilo.
Zanechala jsem proto děti rýpání se v písku a vyrazila po kočárkových
stopách zpět. Obal jsem našla. Ale hooodně daleko. Jak jinak.
Průšvih v restauraci, kdy jsme za sebou k obří nelibosti
číšníka nechávali troje blátivé stopy na jinak dokonale naleštěné podlaze, už
byl jen takovou pěknou tečkou za tím naším případem.
Příště se chystáme za mužem do Prahy. Už se těším a trnu, co
nás potká tam :-)