pátek 28. února 2014

Na hřišti



„Ve školce se mi líbí,“ říká Matýsek, „ale s maminkou je to lepší.“

Bodejť by ne, když maminka je ochotná udělat pro své milované ratolesti první poslední.

Třeba i přetrpět tři hodiny na hřišti, i když se jí celou tu dobu chce strašně čůrat.

Ale využít sluníčka i dětské touhy po větrání se je třeba. A tak jsme dnes po školce zamířili do parku a řádně se vyřádili.

Zjistila jsem, že jsem ohebnější, než bych na konci sedmého měsíce těhotenství pokládala za možné. Matýsek se předvedl jako trpělivý a diplomatický instruktor. A Amálka všem ukázala, že když člověk chce, nic není nemožné a i ve dvou letech lze pokořit prolézačky pro předškoláky.

Nebýt mého plného močového měchýře, bylo by to páteční odpoledne na jedničku :-)

Krásný víkend! 










středa 26. února 2014

Když se stará muž



Dnes jsem se už od rána cítila extrémně těhotně. Když proto dorazil muž z práce, s povděkem jsem mu předala patronát nad dětmi a zašila se v koupelně do teplé vany. Jaká to slast! Na pár rozkošných chvil…

Muž mezitím obstarával děti a ujal se dokonce přípravy večeře. Rozhodl se pro bramborovou kaši. Nevím, co bylo v plánu k ní, ale nakonec se bohužel ani ta kaše nekonala.

(Tedy ne, že by se muž nesnažil.)

Já sama jsem relaxaci ukončila dříve, než jsem měla v plánu. Ovšem rozhodně ne proto, že by se mi chtělo. Jen fakt, že mi neustále někdo chodil ukazovat hračky, obrázky a nové modřiny, tak úplně nepřispíval k žádoucímu uvolnění.

Nicméně vylezla jsem v pravou chvíli.

Chudák muž sotva stihl s Amálkou doběhnout na záchod, vyhovět jejímu rozmaru obléci si dvě trička, jedny šaty a nechat holé nohy a už se Matýsek dožadoval spolupráce při stavbě železnice.

Mezitím se dovařily brambory, z nichž se mu místo kaše zázrakem podařilo stvořit jakousi hrudkovité lepidlo připomínající hmotu a zničit šlehač. Poté, co sám sebe litujíc, vylovil několik úlomků plastu z rozšmelcovaných brambor a znalecky usoudil, že ona hmota zřejmě nebude k jídlu, přepustil kuchyni mně.

Ovšem snaha se cení!

Pro příště však budu asi prozíravější a než půjdu „odpočívat“, připravím večeři a hlavně najdu klíč od koupelny!

(PS: Psáno s nadsázkou a úctou k mužovým schopnostem. Většinou je totiž naprosto způsobilý postarat se o sebe i děti ve všech směrech. Jen zkrátka po chlapsku :-)


Ilustrační foto :-)

úterý 25. února 2014

Sečská story

Zatímco mí přátelé postují na facebooku fotky z Malajského západu slunce na pláži, z Thajských chrámů při meditaci či Srílanských jízd na slonovi, já přidávám foto ze Sečské přehrady.

Vedle té exotiky to sice moc nevynikne, ale to mi radost nekazí. 

(I když, sosat teď někde na lehátku piňacoladu rovnou z ananasu, to bych si líbit nechala.)

Naše dvoudenní výprava však měla i bez drinků s deštníčkem své kouzlo.

Jak možná někteří postřehli, měl včera Maty svátek. Protože „slavit“ ho budeme se zpožděním, tatínka doma v tento den nemaje, měl Matýsek přislíbeno, že si cestou na Seč může v hračkářství vybrat dárek. Vybral si krásnou dřevěnou garáž k vláčkodráze. Nic proti. Jen kdyby nebyla tak těžká.

Přiznám se, že táhnout do druhého patra hotelu postupně děti, tašku s oblečením, tašku s hračkami a obří krabici s dřevěnou garáží, se ukázalo být téměř porod vyvolávající akcí.

Které mimochodem předcházela super anabáze s navigací, jež opustila své místo na předním okně právě ve chvíli, kdy jsem začínala blahořečit svému rozhodnutí, na cestu si ji zapůjčit. Konec cesty jsem tak strávila v podivuhodném předklonu, naslouchajíc tichému hlasu Lišky, který mě navigoval zpod sedadla spolujezdce.

Odpoledne venku i v hotelové herničce jsme si však nakonec užili a pominu-li svou noční zábavu, jež díky nemilému tvrdnutí břicha spočívala v sestavování katastrofických scénářů předčasného porodu, uzavřeli jsme den první úspěšně.

Den druhý začal ovšem dříve, než by mi bylo milo. 

Do školky aby člověk děti nosil ještě spící, ale jakmile si můžou přispat, není nic lepšího než tahat matku z postele sotva se rozední. K probrání sebe a malému utavení dětí jsem zvolila ranní návštěvu hotelového bazénu. 

Všechno šlo skvěle. Dokud se Maty nedotkl vody a nezhodnotil téměř třicet stupňů mající vodu jako ledovou.

Z koupání jsme proto moc neměli. Zato ze šatny, od spousty skříněk vhodných k zavírání a otvírání, jsem je nemohla dostat snad hodinu. 

Pobyt jsme se ve finále rozhodli ukončit velkou procházkou k vodě. Pro Ami jsem pro jistotu vzala kočárek. To abych ji nemusela nosit. Ha! Nakonec jsme šli celou zpáteční cestu po „pláži“ a já funíc za městským tříkolovým golfáčem naříkala, že příště raději ponesu děti obě než podstupovat znovu něco jako onen marný boj s pískovitým terénem.

A abych to neměla jen tak lážo plážo, ztratila jsem cestou mužův spešl obal na foťák. Na okamžik jsem zbaběle uvažovala o tom, že ho ponechám osudu, ale mé zodpovědnějí já zvítězilo. Zanechala jsem proto děti rýpání se v písku a vyrazila po kočárkových stopách zpět. Obal jsem našla. Ale hooodně daleko. Jak jinak.

Průšvih v restauraci, kdy jsme za sebou k obří nelibosti číšníka nechávali troje blátivé stopy na jinak dokonale naleštěné podlaze, už byl jen takovou pěknou tečkou za tím naším případem.

Příště se chystáme za mužem do Prahy. Už se těším a trnu, co nás potká tam :-)





pondělí 24. února 2014

Dopoledne v pyžamu

Po velké akci není nic lepšího než prolenošit následující dopoledne v pyžamu. K tomu snídat mírně okoralé chlebíčky a dort. A oddávat se pocitům nostalgie i úlevy z toho, že je to celé za námi. 

Naštěstí už se máme zase na co těšit.

Chystáme se na Sečskou přehradu za pracovně vytíženým mužem. Ten si tam vesele/nevesele školí. A my s dětmi máme v plánu „relaxovat“. Procházkovat. Užívat si neprozkoumaný dětský koutek. K hotelu náležející bazén. Okolní lesy. A všechno ostatní, co doma nemáme.

Děti už se pečlivě připravují. A já trochu naivně doufám, že načerpám trochu sil do dalších týdnů, kdy bude následovat mužovo pracovní vytížení a moje nezadržitelné kulacení :-)





neděle 23. února 2014

Jak nám doma ožily šedesátky


Zcela barbarsky a nevlastenecky se přiznávám, že jsem neměla tušení o dnešním zakončení olympiády. A dokonce ani o tom, jestli, natož jaké, medaile čeští sportovci vybojovali.

Má pozornost se totiž celý minulý týden upínala k jedinému.

K velké retro party ve stylu 60. let, konající se u nás doma u příležitosti maminčiných kulatých narozenin.

A ta, stejně jako zmíněná olympiáda, vyvrcholila právě v dnešních odpoledních hodinách.

Přípravy byly utajované, očekávání značná a realizace nakonec dopadla skvěle.

Sešlo se 20 dospělých a 6 dětí ve věkovém rozpětí 3 týdny až 84 let.

Překvapení obstaral živý „Elvis Presley“.

A většina příbuzných dodržela předepsaný dresscode.

Prostě vydařená záležitost, kvůli které stálo zato přestěhovat půlku domu a nějakou tu noc probdít.

Takže mami, ještě jednou všechno nejlepší! Mám tě moc ráda, jsi náš rodinný poklad!

...


Následuje malá retro portrétová fotoochutnávka předtím, než bratránek ujmuvší se focení, dodá profi fotky :-)



Můj "mírumilovný" muž :-)
Dokonalá oslavenkyně :-)


Můj nebiotatínek alias velký organizátor a boss celé akce :-)