Velká změna...

Život je změna. Život je vývoj. Život je cesta…

Všechna ta slovní spojení trvají na tom, že v životě se člověk zkrátka nemůže natrvalo zaseknout na jednom místě. Děti vyrostou, názory se změní, jedna etapa střídá druhou.

Sedím v naší školní „kanceláři“, připravuju se na zítřek a chvílemi naslouchám malému, ustrašenému hlásku uvnitř svojí hlavy, který vyděšeně piští:

„Co to děláš?! Hned se seber a vrať se domů, k dětem. Do práce přeci ještě nemusíš, ani na ty dva dny! Už dost na tom, že Maty jde do první třídy. Proč chceš ten náš krásně zaběhlý stereotyp narušovat ještě ty!!!“

Ten hlásek chápu, má strach. Vážně nás od zítřka čeká velká změna a jednoduché to asi vždycky nebude.

Ale na druhou stranu se nesmírně těším.

Moje role full time mámy na mateřské je u konce, ale spoustu dalších lákavých věcí mám před sebou…

Děkuju vám všem, kteří jdete, byť jen malý blogový kousek cesty se mnou.Vážím si toho a dělá mi to radost!

PS: A když jsme u těch změn, jistě jste nějaké zaregistrovali i na blogu. Doufám, že i ty se vám líbí…a líbit budou :-)

Jak jsem se ve spisovatelích mýlila

Kdysi jsem si představovala, že spisovatelé jsou takoví prazvláštní rozevlátí bohémové, kteří žijí jednou nohou ve světě svojí fantazie a tou druhou se, trochu marně, snaží udržet krok s realitou. 

Že nad kritiku se dokáží povznést, pokud ji vůbec vezmou na vědomí, a co si o jejich dílech kdo myslí je jim vlastně jedno, jelikož píší hlavně proto, že musí. 

Že je něco uvnitř pudí a nenechá je v klidu spát, dokud nezasednou k postaru klapajícímu psacímu stroji a nevdechnou život novým světům a postavám, do kterých se pak já, jako čtenář znovu a znovu nadšeně nořím.

Jak je vidět, žádného spisovatele jsem tehdy neznala.

Napsala jsem knížku, za necelý měsíc se ocitne na pultech knihkupectví a najednou bych i já mohla patřit do té bohémské partičky, kterou jsem si vysnila.

Jenže, jsem to pořád jenom já.

Trochu trhlá matka tří dětí, která mezi přemýšlením o další knížce utírá dětem zadky, vaří večeře a snaží se nezapomenout na žádné narozeniny, svátky ani výročí. Žena, která miluje svého muže a randí s ním v obýváku plném lega a hromady neposkládaného prádla. Holka, která se štítí pavouků, má plnou hlavu nejrůznějších snů a na to, aby zhubla, nemá dost pevnou vůli.

I když bych si to přála, není mi jedno, co si o mě i mojí knížce kdo myslí a už teď pátrám po nějaké psychologické fintičce, která mi pomůže ustát kritiku.

A stejně tak, když někdo o knížce napíše hezky nebo o ní vůbec napíše, vyšiluju z toho ještě dva dny.

Včera se ke mně kupříkladu dostal článek Zářijové knihy, kterých se nemůžeme dočkat. A víte co? Byla tam. Copatá máma tam byla ve společnosti nového Hercula Poirota a, to se podržte, osmého Harryho Pottera!

Pořád mám pocit, že se to všechno děje jen ve snu.

Ale on je to fakt.

Jen já jsem vlastně pořád stejně obyčejně neobyčejná a moje představa o té bohémské partičce spisovatelů se pomalu rozplývá…

Líné matky v Krkonoších

Okamžiky naprostého a totálního štěstí se u mě střídají s frustrujícími propady, protože nestíhám, nezvládám a raději se vším končím. Důvody obou mých stavů jsou zpravidla paradoxně tytéž: škola, knížka, děti, muž, dům…

A i když se můžu díky svému prázdninovému rozpoložení jevit lehce labilně, vlastně se mám skvěle.

Nicméně, co si budeme nalhávat, nejskvěleji se člověk má na dovolených, výletech a prázdninových pobytech.

Z toho posledního jsme se nedávno vrátili.

Byl to náš tradiční výjezd do Krkonoš, na chalupu, kterou nám odvážně půjčují mí drazí příbuzní (Hroši, díky moc!). 

Proč odvážně?

Protože dvě matky, pět dětí a prostor plný ozdob, hrníčků a tkaných koberečků…

Ale chalupa stále stojí, děti přežily a matky si užily. 

Ivča a já máme totiž štěstí. Máme skvělé děti (v tom jsme si nejčastěji notovaly v noci, kdy se konečně chalupou přestal rozléhat dusot a řev a rozhostilo se slastné ticho značící, že naši andílci konečně tvrdě spí).

A taky máme podobnou mateřskou filozofii. 

Jedná se o něco na způsob respektujícího líného rodičovství v kombinaci se smyslem pro humor a nesmyslem pro řád. Pod vlivem lehkého rumového opojení jsme dokonce začaly rozvíjet vlastní koncept Veselého hindža rodiče (ale o tom třeba příště, neb je to na dlouhé vysvětlování :-)

Díky tomu jsme ovšem ani po několika dnech o samotě s dětmi a mimo civilizaci, neměly blízko k nervovému zhroucení, tikům ani jiným stresem vyvolaným neduhům. Ba naopak. Nechtělo se nám domů.

Potvrdilo se nám totiž, že pro děti je tím nejlepším hřištěm jednoduše les. Nejlepším fastfoodem borůvky z keře přímo do pusy. A když dá člověk dětem trochu důvěry a obrní se trpělivostí, je mu odměnou úžasně strávený společný čas.

 

 

Nutno podotknout, že v takovém prostředí ani není třeba předem připravených aktivit, což se ukázalo při naší snaze ozvláštnit dětem pobyt bojovkou s krkonošskými skřítky (u příležitosti narozenin Ivčiny Adinky). Ne, že by nás s ní dětí poslaly přímo do háje, ale v porovnání s milionem dalích věcí, které se dají v krkonošských lesích zažít, je to prostě slabota ;-)

Nakonec jsme se ale přeci jen museli s Ivčou rozloučit. Náš žal naštěstí zmírnil příjezd muže a Bernieho. S nimi má zase společně strávený čas jiné kvality.

To podstatné naštěstí zůstává.

Snaha o vzájemný respekt všech zúčastněných a hodně smíchu…

 

Teď už ale zpátky do procesu. Škola vypukne za týden, knížka vyjde za měsíc. Je to zkrátka fičák, tak snad mi na to bude stačit dech...

PS: Pokud máte obavu, jestli to s těmi pozitivy nepřeháním, přečtěte si, jak to vidí Ivča ;-)

Asi jsem asociál

Když se řekne stanování, představím si v ideálním případě mýtinku s ohništěm, nikde žádné davy a večer liduprosté ticho rušené jen zvuky lesa.

Jenže dneska už se na divoko moc stanovat nedá, zejména máte-li muže respektujícího zákazy a strašícího vás pokutou…

Zbývají proto kempy. A tady nastává ten hlavní rozdíl mezi většinou společnosti… a mnou.

Většina touží po čistých sociálkách, kuchyňce, několika hospůdkách, bezpečném hřišti, kiosku a nádavkem třeba i animačním programu pro děti.

Já si přeju kemp, kde je co nejmíň lidí a civilizace na ústupu.

Naštěstí k sobě máme podobně naladěné parťáky. Vědce, psycholožku a jejich dvě děti.

Dohromady tvoříme vskutku povedenou partičku.

Každopádně, když jsme společně vyjeli pod stan loni, trochu se nám to zvrtlo. Vyrazili jsme do kempu nadmíru dobře hodnoceného, vychvalovaného a profláknutého. Do Sedmihorek.

Kemp udržovaný, vymydlený a plně vybavený. A na náš vkus taky přelidněný.

Nebýt louky, kam se nedalo zajet auty a chyběly elektrické přípojky (to je jako fakt ke stanování potřeba elektřina?!) a tudíž tu téměř nikdo nebyl, balíme to a ujíždíme někam do divočiny.

Na „naší“ louce za lesem jsme to ale ustáli a užili si dětskou stanovací premiéru naprosto dokonale.

Letos jsme byli obezřetnější. Při výběru kempů jsme okamžitě vyřadili ty oceňované a doporučované a nakonec našli svého favorita.

Kemp Moře u rybníku Řeka.

Poloprázdný, s jednou hospodou, rybníkem ke koupání a dokonce mou vysněnou skoromýtinkou a ohništěm.

Báječné to tam bylo.

Přes den koupání a výlety. Večer trocha folku nebo i loutkové divadlo pro děti.

Potomstvo chodilo spát správně umouněné od ohně, unavené poletováním po kempu a tančením na trampské klasiky. Dospělácká sekce zlehka popíjela a intenzivně aplikovala koncept líného rodiče v praxi.

Naprostá idyla, po které se člověk šíleně těší do vany a teplé postele.

Ale stejně tak se těší, až vyrazí za rok znovu…

A co vy a stanování? Provozujete? ;-)

PS: Moc děkuji za milá slova k minulým příspěvkům…