Mise dne: přežít aneb cyklická matka v akci

Papiňák, sopka a nášlapná mina v jednom. To jsem celá já. Alespoň dnes.

Pokud někdy z mých článků nabýváte dojmu, že jsem jakási superžena, která se svým dětem vlídně a s láskou věnuje čtyřiadvacet hodin denně, ze zásady nekřičí, pro všechno a všechny má hluboké pochopení a sluníčkově se usmívá i když šlápne do psího… exkrementu.

Pak vás můžu uklidnit.

Nejsem.

Dost často o to sice usiluju a občas se tomu možná i přiblížím (aspoň za něco se dnes pochválit musím), ale pak jsou dny, kdy je mým cílem jediné.

PŘEŽÍT.

Když jsme s bráchou byli mladší, měla mamka na dveřích toalety kalendář, kde si kroužkovala „své dny“. Jakmile ji začalo vytáčet všechno, co jsme řekli. Každá pohozená věc si vysloužila hysterický monolog. A místo milého „dobrou noc“ jsme si vyslechli jen prásknutí dveřmi. Stačilo mrknout do kalendáře a měli jsme jasno.

Ááá, máme tu další PMS.

Premenstruační syndrom tak nějak patřil k měsíčnímu domácímu koloritu a my jsme nad ním zpravidla jen zvedali oči v sloup.

Přešla léta a máme ho tu zas.

V hlavní roli jsem ovšem já a těmi, kdo se pomalu učí koulet na mě zpruzeně očima, jsou mé děti a můj muž.

Nástup této fáze je u mě celkem snadno dekódovatelný.

• Bordel v domě, který mě po zbytek cyklu nechává vcelku netečnou, se náhle stává nepřítelem číslo jedna a já většinu času, který strávíme doma, šmejdím místnostmi a každou chvíli zařvu něco jako: „Jestli si okamžitě neuklidíte to lego z kuchyně, vyházím to všechno do popelnice!“ (Pokud to nezabere, beru si odpadkový pytel a metajíce blesky do něj vážně to lego začnu strkat. Nutno podotknout, že tento radikální krok, za nějž se nejpozději večer začnu stydět, pokaždé zabere…)

• Nemám pochopení pro dětské hrátky vyžadující mou asistenci, spočívající ve vytváření výše zmíněného bordelu a doprovázené hlukem vyšším než je průměrný šepot.

• Zavírám se v koupelně a reaguji pouze na urgentní žádosti o mou přítomnost s odůvodněním, že někdo krvácí nebo že zvoní pošťačka.

• Pokud to není nezbytně nutné, nevycházím mezi lidi, nepoužívám řasenku, fňukám, že jsem tlustá a mým jediným přáním je, aby mě všichni nechali na pokoji.

Frustrující, ale pochopitelné je, že čím víc jsem já (s prominutím) nasraná na celý svět, tím víc mi to svět dává sežrat.

Potomstvo systematicky vysypává jednu bednu hraček za druhou, rozbíjí skleničky a na nevhodných místech se počůrává. Vilík v hracích koutcích knokautuje cizí batolata. Amálka si s řevem div nelehá na zem v obchoďáku. Mates vytrhává police ze stěn. A já zavařuju mixéry a náušnice mi padají do záchodu.

Zkrátka cyklický galimatyáš jak vyšitý.

Abych přežila, pomáhá jediné.

Být k sobě vědomě LASKAVÁ a taky pro jistotu všechny upozornit, aby mi šli raději z cesty.

Závěrem už jen jediné. Díky Cyklická ženo za osvětu, konečně si začínám rozumět a zjišťuju, že být jednou za měsíc tak trochu za hysterku je vlastně úplně normální :-)

Cyklická žena :-)

A co vy? Pozorujete na sobě jednotlivé fáze svého menstruačního cyklu? A abychom mužské čtenáře úplně nevyšachovali, pozorujete milí mužové podobné stavy u svých partnerek? ;-)

PS: Chcete-li se na téma ženský cyklus trochu pobavit, doporučuju shlédnout následující rozhovor, na němž jsem svému muži kdysi demonstrovala, proč je život se mnou tak trochu jako jízda na horské dráze ;-)

 

Léčivá moc (rodičovské) pozornosti

Jakmile se u nás doma vyskytne nepohoda, nesoulad či nedostatek pozornosti, můžu téměř najisto počítat s tím, že zanedlouho se objeví horečka minimálně u jednoho z dětí.

To se pak v duchu vždycky vracím k přirovnání, které jsem použila kdysi: Děti jsou jako malé meteostaničky, které vychýlí každý větší záchvěv v domácí atmosféře.

Tentokrát je tím záchvěvem, zdá se, má častější nepřítomnost a horečkou byl stižen Matýsek.

Naštěstí, už doma víme jak na to a já bych se s vámi o naši zkušenost ráda podělila.

Demonstrovat ji budu na Amálce, protože tam byl náš nedávný „úspěch“ tak zjevný, až byl skoro zázračný.

Ale vezmeme to pěkně od začátku a to znamená dokonce od Vilíka. 

Vili byl nemocný a většinu víkendu strávil pokuckáváním u mě v manduce.

„Mamko, já bych chtěla taky nosit,“ posteskla si několikrát Amálka a vzápětí navenek chápavě dodávala, „ale teď se potřebuje nosit Vilda, protože mu není dobře, viď?“

S radostí, jakou že to mám empatickou dceru, jsem Amálčino tvrzení pokaždé odkývala a hned v pondělí jsem dostala příležitost sklízet plody nově vzniklého vzorce v Amálčině hlavince.

Aby mě mamka mohla nosit celý den v manduce, musím být nemocná.

Sotva jsem se tedy zaradovala, že je Vili zdráv, Amálka pobledla, začala polehávat a skelný pohled stejně jako rozpálené čelo mě ujistili, že tu máme dalšího maroda.

Takže druhé kolo. Ale tentokrát jsem měla jasno. Ami zkrátka potřebovala dosytit pozornost, které se jí v posledních dnech nedostávalo, a zvolila způsob, který se jí v tu chvíli zdál nejefektivnější. Horečku.

Přes den se sice musela dělit o pozornost s Vilim a Máťou, ale jakmile dorazil muž z práce, poslala jsem je společně za klučičí zábavou a s Amálkou, jejíž teplota začínala dosahovat magické čtyřicítky, jsme si vlezly do postele.

Místo léků, které naše potomstvo tak rádo zvrací, jsem jí věnovala svou plnou a vědomou pozornost.

Vyprávěla jsem pohádku s princeznou Amálkou v hlavní roli. Přizvaly jsme k uzdravování všechny kouzelné i pohádkové bytosti, na které si Amálka vzpomněla a využily jsme i léčivé síly mentální harmonizace. Tuhle techniku jsem se naučila praktikovat asi před rokem na kurzu Terezy Kramerové a moc ráda ji od té doby přizpůsobuju našim domácím potřebám.

Amálka si za pomoci mých otázek našla v těle místo, kde se jí usadila horečka a pak jsme ji společně odkouzlily. Ami vyjmenovávala jednotlivé tvary, do kterých se postupně horečka převtělovala a já jsem měla za úkol mávat kouzelnou hůlkou a tvary proměňovat.

Kolečko v prasátko, které uteklo za klukama do koupelny. Obdélník v létající balón, co odletěl do nebe. Trojúhelník ve strom, který nečekaně vyrostl na zahradě…

Už během našeho povídání Amálka pookřála, a když pak při ukolébavce usnula, viděla jsem, že máme vyhráno. Horečka začala klesat a do půlnoci po ní nebylo ani památky.

Teplota splnila svou misi, přitáhla Amálce pozornost, o kterou si v tu chvíli neuměla říct jinak, a odezněla.

Jistě, ne na všechno stačí trocha rodičovského pomazlení a hrátek s představivostí, ale vždycky dokážou minimálně ulevit.

Takže já se jdu vrhnout za spícím Matýskem do peřin a nám všem přeju, abychom léčivou moc rodičovské pozornosti nepodceňovali. Protože leckdy stačí opravdu málo a zázraky se nám začnou dít přímo před očima.

Být sama (se) sebou

Jako puberťačka jsem mívala tendenci litovat lidi, co vypadali osaměle. Sami si dávali oběd v restauraci, sami se procházeli v parku, nedejbože, aby jeli sami na dovolenou!

Chudáčci opuštění, byla má naivní představa….

Po třech dnech strávených ve wellness hotelu v roli ženy samotářky, vám musím říct toto:

Politováníhodná na tom byla jedna jediná věc. A sice, že mi ta samota tak brzy skončila.

K Vánocům jsem dostala od muže poukaz na třídenní minidovolenou jen pro mě. Ještě pod stromem jsem radostí začala málem koktat.

Nicméně, nejdřív se nedařilo najít termín v mužově diáři. Pak byly děti nemocné. Pak jsem si já pohrávala se zápalem plic. Pak měl hotel plno. Až minulý týden to konečně vyšlo. Od soboty do pondělí, čas vyhrazený jen pro mou maličkost.

Těsně před odjezdem jsem dostala strach, že se mi bude stýskat, ale něco vám prozradím. Asi se ze mě stává krkavčí matka, jelikož já se měla tak neskutečně hezky, že jsem na to, co se děje doma, snad ani nepomyslela a o stýskání tak nemohla být řeč.

Uvědomila jsem si, že jsem takhle sama nebyla nejen za necelých sedm let mateřství, ale vlastně nikdy!

Do svých devatenácti let jsem o to vlastně ani nestála. A od svých devatenácti let jsem pro to zase neměla prostor, i kdyby se mi prchnout osaměle do lesů nakrásně chtělo.

Svého muže a své děti miluju. Ale někdy se přistihnu při tom, že sama sebe vnímám vlastně „jen“ jako manželku a matku. Chudák Bára je mezitím někde zapomenutá.

Proto jsem tyhle tři kouzelné dny věnovala právě Báře, té holce, která občas uvnitř mě lehce opomenutě teskní.

Hodiny jsem proseděla u přehrady, civěla na vodu a prostě jen tak byla, přemýšlela, četla nebo psala. Vychutnávala jsem si jídlo, které jsem volila jen podle toho, na co mám právě chuť já (a ne podle toho, o co se můžu podělit s malými hladovými krky). Poprvé od doby, co jsem opustila bezpečí svého dětského pokojíčku, jsem spala v posteli sama. A jako třešinku na dortu jsem si dopřála masáž lávovými kameny.

 

Vnitřní Bára pookřála.

Být sama se sebou a následně pak znovuobjevit sebe sama je opravdu osvobozující pocit.

Člověk najednou nemusí hlavu zaměstnávat domácí agendou, dětskou logistikou ani manželskou konverzací. A dostane prostor se v sobě důkladně ponimrat.

Může na světlo vytáhnout svá pozapomenutá přání a touhy, udělat si inventuru svých soukromých kostlivců a možná i zmodernizovat své představy a plány.

Domů jsem se vrátila s vděčností za to, jakými učiteli mi mé děti jsou a jak daleko jsem se i díky nim od těch svých telecích středoškolských let posunula.

A taky s předsevzetím, že nebudu čekat na další samotářskou dovolenou, abych té vnitřní Báře dávala plnou pozornost a prostor, ale že si na ni udělám čas i za pochodu.

Protože ať to zní egocentricky nebo ne, ten nejdůležitější člověk v našem životě jsme opravdu my sami. Tak na to, hlavně my matky s malými dětmi, nezapomínejme! :-)