středa 22. ledna 2014

Kterak Matýsek vyletěl z hnízda

Malý krok pro lidstvo a obrovský krok pro nás. Dále čtěte prosím s vědomím, že se jedná o sáhodlouhý a místy nudný mateřský monolog, který má zejména památeční a autoterapeutickou hodnotu. To abyste neměli pocit, že jsem vás nevarovala. A teď už k věci.

Matýsek byl dnes poprvé ve školce!

Dlouho jsme řešili, jak to se školkou u nás bude, protože jsem stejně doma a školku jakožto hlídací instituci vlastně nepotřebujeme. A hlavně, Matýsek o pobyt v obdobném zařízení a mezi dětmi jevil pramalý zájem. Lépe řečeno, měl k němu vcelku odpor. Většinou si vystačil sám, se ségrou či s blízkými dospěláky.

Kolem Vánoc jsem ale začala registrovat změnu. Maty mluvil čím dál víc o dětech. O kamarádech. A obecně se projevoval vcelku společensky, což je u něho jev dosud nevídaný.

I zeptala jsem se synka, co by říkal na školku. Zpočátku se na to moc netvářil. Jednu máme před domem a tam je na něj až moc živo, hlučno a přelidněno. Ale já přišla s alternativou. Maty může chodit s kamarádkou Leli do školky malé, soukromé a montessori. A jen na tři dny v týdnu.

Pro mě to sice znamená dojíždění, nemalé finance navíc, ale taky relativní klid na duši.

A hlavně, pro variantu chodit do školky s Leli, se Matýsek nadchl. Když si pak při informační návštěvě školky smontoval vlastní židličku a objevil panáčka s vyjímatelnými orgány, bylo rozhodnuto. Především ten panáček mu nedával spát a na jeho preparaci se obzvláště těšil.

I přesto jsem trnula, zda jsem udělala dobře. Opravdu mám toho svého malého stydlivého chlapečka posílat do nějaké instituce? Když nemusím? Když to vlastně objektivně vzato není třeba? Fakt k životu tak nutně potřebuje nějaké další sociální vazby? Maminka by mu snad doživotně nestačila?

Dvě noci jsem kvůli tomu nespala. (Vím, jsem hyperprotektivní bláznivá matka se sklony k dramatizaci a přílišnému projektování vlastních antispolečenských tendencí do svých dětí. A k tomu ještě válcovaná hormonálními výkyvy.) A tak jsem si jednou o půl čtvrté ráno vytáhla ze zoufalství andělskou kartu.

Stálo na ní: Vaše děti na zemi i na nebesích jsou šťastné.

Oddechla jsem si. Sem tam se sice dostavil drobný úzkostně panický stav, ale zůstávala jsem nad věcí. Relativně.

Včera jsem Matymu sbalila raneček, dle školkových instrukcí sepsala pro učitelky průvodní dopis objasňující Matýskovy zvláštnůstky, úchylky, či jiné podstatné aspekty jeho povahy, a dnes nastal onen velký den.

Vzbudila jsem se v pět ráno a další dvě hodiny meditovala nad tím, jak to Maty zvládne. Jako na potvoru, děti se samozřejmě ke vstávání neměly. Nepomohlo světlo, rámus ani jemné domlouvání. Oba jsem nakonec probrala až přenesením do obýváku. Alespoň se však evidentně vyspaly do růžova.

Následovala obvyklá ranní honička, trojité překontrolovávání obsahu mého i Matýskova zavazadla a také neutuchající chuť Matýska objímat. Nicméně pořád bylo co dělat a paniku se mi dařilo držet pod kontrolou. Stejně tak v autě, při vystupování a konečně i ve školkové šatně.

Matýsek se totiž stále usmíval. A byl v pohodě. Mě proto nezbývalo nic jiného, než být taky v klidu a nedělat mu ostudu. K tomu, abych se nedejbože neovládla a rozbrečela jsem navíc nedostala ani prostor. Naštěstí.

Jen se Matýsek svlékl a dal své přecitlivělé matince pusu, už ho Leli táhla za dětmi. Pak se zavřely dveře a konec. Z Matýska se stalo školkové dítě.

Přiznám se, celé dopoledne jsem na něj myslela, vizualizovala si, že se baví a zaháněla představy, kterak hyne steskem.

Po obědě pak nastoupila rodinná delegace. Vyzvednout Matýska jsem nepřišla jen já a Amálka, která mimochodem hrozně toužila, přidat se ve školce k bráchovi, ale taky tatínek, babička a strýček. Prostě velká událost.

Jakmile jsem vstoupila do šatny, Matýsek instruovaný, že přijdu po obědě, už na mě čekal. Vrhnul se mi do náruče a pustit se nechtěl. Jen jsme se náležitě poobjímali, sdělila mi učitelka, že Maty se zapojil krásně, jen před obědem ho zvýšená hladina hluku a malý stesk přiměly uronit pár slziček. Ale že prý se nemusím bát.

No, chvíli jsem se bála a v autě taky pár slzí při představě plačícího synáčka prolila, ale už jsem v klidu. Matýsek o školce mluvil jen v dobrém, byl stále vysmátý jak beruška, zítra se tam opět těší a já věřím, že těch pár hodin bez nás si užije.

A navíc, maminko, tam mají přeci toho úžasnýho panáčka s vyndávacíma orgánama! :-)


A jedno víkendové foto z mašinkové výstavy. Ze školky totiž žádné foto nevzniklo, takový to byl všechno fofr :-)

4 komentáře:

  1. To je hezké. Je dobře že je Maty mezi dětma se kterýma si může pohrát;) Jsi statečná Baruš, určitě jsi udělala dobře:)

    OdpovědětSmazat
  2. Gratuluju Matýskovi k velkému kroku a tobě naprosto rozumím, tyhle pocity mě provázely v září a hnedle dvojitě s oběma klukama. No jsme holt matky a myslím, že tyhle pocity nás už asi nikdy nepustí, ale musíme se tomu postavit čelem, protože každý jednou z toho hnízda vyletí. :o) Ale my to zvládnem! :o)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Handy, díky moc!
      Přesně, těch pocitů se asi nejde zbavit, člověk se s nima musí jen naučit existovat a ony otupí...nicméně, až budou opouštět hnízdo nadobro, snad na mě nebudou dělat psí oči...leda že by se tentokrát ty role obrátily :-)

      Smazat

Děkuji za Váš komentář :-)