pátek 18. srpna 2017

Karavan Karel a my - Velká Bledská Hádka

Den sedmý


Zvedáme kotvy a jede se dál!
Muž je vyparkovávací bůh a díky jeho umu vyvázne Jožin i Karel z přeplněného kempu bez škrábnutí, (s čímž já mívám problém i při vyparkovávání z Lidlu) a zdánlivě nic nám proto nebrání vydat se směrem na jih.


Problém se ovšem objevuje již za první serpentýnou. Kinedril ještě nezabral a můj žaludek se proti jízdě v těchto zásadně nerovných končinách tvrdě bouří.
Dáváme si proto lehce neplánovanou zastávku u jezera Bled.
A protože na podrážděný žaludek je nejlepší se najíst, zaplácnu ho pro jistotu polévkou, kávou s kremnou rezinou, což je zdá se, místní cukrářský majstrštyk a nakonec přidám ještě kokosovo čokoládovou zmrzlinu. Aneb co bych pro svůj žaludek na vodě neudělala…


Ovšem kinedril konečně zabírá, což znamená, že jsem malátná a chce se mi spát, děti chtějí na bobovou dráhu nad jezerem a mají hlad, protože polévku nechaly rodičům, a housky naházely do jezera rybám, muž je nervní z končícího parkování a vedra a celá tato situace nevyhnutelně vede ke scéně, která v našem vztahu vejde do dějin jako Velká Bledská Hádka aneb VBH.
Atmosféra houstne, muž se mračí, já jsem ukřivděná a děti jsou zpruzené, že bobová dráha nebude, jelikož se na jednu jízdu čeká skoro dvě hodiny a na něco takového tu nikdo nemá nervy.
Vláčíme se v ponuré atmosféře nahoru na kopec, kde čekají Jožin s Karlem.
Situace se obrací k lepšímu ve chvíli, kdy potkáváme pekárnu. Hlad je utišen, ručička náladoměru se zvolna přesouvá z červené do zelené zóny a my náhle, plni znovu nabitého optimismu (nebo alespoň o něco méně zpruzení) plánujeme další výletní zastávku.
Je jím soutěska Vintgar, jíž vede stezka po dřevěných chodníčcích nad vodopády a peřejemi řeky Radovny.


Na místo dorážíme ve chvíli, kdy řeku již všichni turisté opouštějí, a máme ji tak, zejména na zpáteční cestě sami pro sebe.
Děti, kterým k regeneraci sil stačilo patnáct minut v autě, berou chodníčky klusem, my s mužem lehce zaostáváme a kocháme se kouzelnými výjevy.
Kromě toho dochází též k akci vcházející do našich manželských dějin jako Malé Vintgarské Usmíření, aneb MVU, a po něm již nic nebrání tomu, abychom se vydali vstříc mořem vonícím dálkám…





Sokrates prý řekl: „Ideální manželství má dva předpoklady, muž musí být hluchý a žena slepá.“
A jelikož muž zatím nedoslýchavostí netrpí, moje oči jsou také v pořádku a ani jeden z nás není emoce pevně ovládající světec, občas to mezi námi bouchne a naše manželství má k dokonalosti daleko. Ovšem dokud si jeden druhého vážíme, po vychladnutí se sami sobě a celé situaci dokážeme zasmát a nebrat všechno přespříliš vážně, jsou takové hádky zkrátka jen další level, o který jsme následným usmířením posunuli náš vztah výš. Aneb použít můžeme i ono okřídlené rčení: chybami se člověk učí.

Takže díky VBH i MVU, budeme na vás vzpomínat v dobrém ;-)

čtvrtek 17. srpna 2017

Karavan Karel a my - Jezerní odpočinek

Den šestý
Odpočinek!
Venku stejně prší, v karavanu to příjemně šumí, tak kam bychom se honili.
Po dvou hodinách se šumění mění v protivné dunění, děti nějak nemají náladu na nedestruktivní, poklidné a odpočinkové hry, které jim v dobré víře, že všichni bažíme po trošce klidu úplně stejně, předkládáme, a tak myšlenku na ryze odpočinkový den zavrhujeme a jakmile se mezi mračny prodere trocha slunce a průtrž mračen vystřídá mrholení, vystrkujeme potomstvo z karavanu ven!
Co na tom, že Vili s Ami zahučí do první blátivé louže a začnou se v ní s rozkoší rochnit, hlavně že nám nedělají z karavanu kůlničku na dříví.
Ale protože plácání dortů z bláta by nám (bohužel) na celý den nevystačilo, rychle omýváme podezřele zahnědlé děti v jezeře a běžíme do přístavu, odkud za tři minuty odjíždí loď přes celé jezero Bohinj až do městečka Ribčev Laz.



Oběd v restauraci s hřištěm a kafový doping u „kanálu“ ústícího do řeky, to je to pravé rodičovské požehnání, a tak nám odpoledne poklidně uplyne až k odjezdu poslední lodě zpět do kempu.







Mohlo by se zdát, že tím náš den končí, ale opak je pravdou. Jedna loď nám nestačila, a tak si ještě na hodinku půjčujeme veslici, v níž tu zásadně jezdí důchodci (a my) neboť mladší ročníky dávají přednost adrenalinovějším kánoím a jedeme si na jezero užít poslední západ slunce, čímž náš den již skutečně končí a tvoří nám takovou pěknou tečku za naším Bohinjským pobytem.






Bohinji, bylo jsi boží!

středa 16. srpna 2017

Karavan Karel a my - Horské drama

Den pátý



Muž si od brzkých ranních hodin hraje na rosničku a spekuluje, zda je dnes opravdu vhodný den na výlet s velkým V. Horskou výpravu do Julských Alp a dobytí vrcholu zvaného Vogel.
Předpovědi na různých serverech se liší, nebe vypadá lehce zlověstně a do karavanu sem tam jemně zabubnuje pár kapek deště, i přesto však balíme svačiny (s povzdechem, že nám chybí nějaká ta rychlá energie v podobě hroznového cukru – tuto mou myšlenku vyslanou do Vesmíru si zapamatujte!), s remcáním oblékáme své bosochodé nohy do ponožek a botasek a vyrážíme. Lepší už to prý v následujících dnech nebude, neochvějně tvrdí muž….
Abychom náš pozdně dopolední start nepřepálili necháváme se vyvézt lanovkou do skiareálu Vogel, dáváme si kávičku, k ní místní štruklje s borůvkami a panoramatickým výhledem, a protože po takové vydatné sváče by nám bylo z lezení po horách akorát tak těžko, necháváme se peciválsky vyvézt další lanovkou ještě o malý kousek výš.







Jsme nahoře. Lanovky došly.
A právě tady, zhruba po první čtvrthodince chůze, začíná to pravé horské dobrodružství.
Horami se rozduní hromy, v dálce se zableskne a spustí se déšť.
Vytahujeme bundy, uklidňujeme Vildu, který neochvějně věří, že právě do něj dnes uhodí blesk a budujeme svačinářské doupě v klečích.



Muž opět vede tichý monolog s meteorologickou aplikací v mobilu, tvrdí, že teoreticky by se nám TO mělo vyhnout (čemuž se po zkušenostech se sečským šlapadlem zdráhám uvěřit) a společně si pokládáme zásadní otázku.
Jít dál či nejít?
Vili hlasuje pro návrat, jelikož dnes zřejmě trpí utkvělou představou, že je hromosvod, zatímco my ostatní hledíme na nebe, kde se objevil kousek modré oblohy, což považujeme za znamení, a svorně proto hlasujeme pro pokračovací variantu.
Vylézáme z houští, já si Vildu přivazuju šátkem na záda (prý ho bolí nožičky, ale možná jen doufá, že ten blesk případně sejme mě) a vzápětí se za rohem vynořují Hroši, pro neobeznámené s naší rodinnou situací, má drahá teta a strýček z Prahy!
Jako jistě, Slovinsko je poměrně malá země, ale až takhle?!
Objímáme se, divíme se, získáváme turistické tipy, neb zatímco my na tůru vyrážíme, Hroši se z ní již vracejí, jsme foceni a od tetičky Janičky dostáváme (a teď to přijde!) dva balíčky hroznového cukru na přilepšenou.
Ano, je to vcelku triviální záležitost, ale na tomhle příkladu lze jasně demonstrovat skutečnost, že myšlenky a přání vyslané do Vesmíru se plní, a často způsobem, na který bychom nikdy nepřišli. No napadlo by vás, že když není při ruce obchod, daruje vám vysněnou energetickou cukrovinku pražská příbuzná, která se z ničeho nic vyloupne ve slovinských horách?
Proto je dobré nepochybovat a neříkat si: to je blbost, to nejde, tohle nemůže vyjít…
Vesmír má totiž svoje vlastní cestičky!
Ale zpět k našemu horskému putování.
Bouře se nám skutečně vyhnula a k velké dětské radosti jsme cestou přelézali spoustu kamení a procházeli kozími cestičkami vedoucími nad strmými srázy. Oproti nudným bezpečným širokým cestám, naprostý dětský ráj a rodičovský děs.







Každopádně, Maty s Ami statečně šlapali, Vili se pohodlně nosi,l a tak jsme stále dobře naladěni konečně došli pod vrchol Vogelu. Dali jsme si slavnostní svačinu, vyfotili rozjásané selfie a zkontrolovali meteorologické aplikace.



Zrada! Blíží se bouře a tentokrát se nám prý už nevyhne.

Nad námi se sice rozprostíralo nebe (skoro) bez mráčku, ale je pravda, že někde v dálce se cosi temného kumulovalo.
Místo finálního výstupu na vrchol jsme proto zahájili urychlený sestup do údolí.


Zprvu jsme se kochali krajinou, která kouzelně měnila svou tvář a přecházela z horských masivů, přes kopcovitou planinu jak v hobitím Kraji po pohádkový les zdobený růžovými kvítky podobnými orchidejím. V půlce cesty ovšem začalo mrholit. A poslední hodinu už jsme kráčeli k cíli v sílícím dešti, větru a zlověstně se přibližující bouři.





Nakonec jsme doběhli do cíle v poslední chvíli, neb za námi se v horách rozpoutal armagedon. Stromy se ohýbaly k zemi, blesky do ztemnělé oblohy vypalovali výhružné vykřičníky a proudy deště měnily cesty v těžko schůdné říčky.
S úlevou jsme se v restauraci u lanovky zhroutili ke stolu a ten pocit, kdy jsme se pustili do horké čokolády se šlehačkou v kombinaci s gulášovou polévkou, ten byl až očistně slastný.
V každém případě jsme borci!


A jedno moudro na závěr: Nečekejte na pochvalu a ocenění zvenčí, taky byste se nemuseli dočkat, raději se rovnou pochvalte sami! Však vy si to zasloužíte ;-)

sobota 12. srpna 2017

Karavan Karel a my - Z palubního deníčku

Den první 
V jednu ráno, kdesi v poli u Mikulova, jsme se rozhodli využít výhodu cestování karavanem a uložili se k spánku.
Naši cestu pojímáme jako naprostý slow traveling, bez honičky, bez nutnosti dojet tam, kam jsme si naplánovali, bez očekávání a s myšlenkou, že i samotná cesta může být cíl.
Kéž by nám tahle životní filozofie vydržela i po návratu domů…
Miluju cestování s karavanem!


Den druhý
Rakousko, Slovinsko, oběd na dálničním odpočívadle, večeře u řeky Sávy a pak cesta nočním lesem na vytipované nocoviště kdesi v kopcích. Chytrá mobilní aplikace nám našla místo k povolenému přespání a chytrá mobilní navigace nás k němu měla dovést.


Navzdory tomu se silnice mířící k našemu cíli po několika kilometrech proměnila v prašnou lesní cestu. Z jedné strany čněla strmá skála, druhá spadala kolmým srázem kamsi dolů a v přímé úměře ke zhoršujícímu se stavu „vozovky“, zhoršoval se též mužův slovník.
Poté, co jsme kvůli oslněné rodince srnek zastavili a nad srázem se kymácející Karel nás na pár děsivých, pod koly auta prokluzujících okamžiků, uvěznil na místě, jsme to vzdali. Na jedničku jsme se doplazili k nejbližší lesní odbočce, auto s Karlem v závěsu otočili a sjeli nad vesnici, kde sice nocování rozhodně povoleno nebylo, ale člověk se cestou k němu alespoň nepokoušel o hromadnou sebevraždu.
Muž nesnáší cestování s karavanem!


Den třetí
Ráno nás rodiče odměnilo za noční nervy kouzelným výhledem a děti lesní louží plnou pulců, kvůli níž jsme k mužové nelibosti ranní odjezd posunuli téměř na poledne, zato jsme se k mé libosti naživo poučili o všech stádiích vývoje žáby.





Poté se Jožin (auto) s Karlem (karavan) konečně statečně vyšplhali do hor.
To jsou výhledy, kluci, co?
Člověku hned přijde vedle těch velikánů všechno tak malinkaté. Asi bych alespoň jeden takový monument potřebovala na zahradu, aby mi vedle něj všechny ty často zdánlivé těžkosti a životní peripetie připadaly jen jako zrníčka písku, na které je nejlepší vrhnout se s kyblíčkem, lopatičkou a trochou dětské hravosti…



Se zastávkou u řeky jsme k večeru doputovali k prvnímu bodu ze seznamu našich cestovních destinací. K jezeru Bohinj.
Příroda nádherná, jezero magické, hory monumentální … a turistů jak blázen.
Do kempu jsme se nevešli, a tak jsme opět na černo přenocovali na blízkém parkovišti s lehkým rozčarováním, že to tu není taková idylka, jak jsme si vysnili.


Den čtvrtý
Probojovali jsme se do kempu Zlatorog na břehu jezera a snažíme se odmyslet si ty nahečmané obytňáky, karavany a lidi. Docela se nám daří a vžíváme se do role ostřílených kempových karavanistů.
V tomto rozpoložení, nás zastihla vzácná návštěva.
Tetička se strýčkem Hrochem z Prahy! V Čechách se potkáváme málo, tak si musíme dát spicha ve Slovinsku :-)
Ale abychom jen nezevlovali po kempu, vybrali jsme z vytipovaných výletů nenáročnou cestu k vodopádu Savica. Jako správní asociálové jsme si sice neodpustili povzdech nad tou spoustou lidí, ale tentokrát již s humorem.


Ovšem přeci jen je tu jedna věc, která nám naše putování znepříjemňuje. Tou nevítanou “společnicí“, která mi drásá nervy, a ostatním uši, je (pánové prominou, ale do palubního deníčku to zkrátka pro dokreslení atmosféry patří ;-) má "protivná" premenstruační fáze…



Někdy je lepší nemluvit a jen se dívat. Nejlépe srdcem
Tak na to, Barboro, furt nezapomínej!!!

Obzvláště v období premenstruační tenze…