Karavan Karel a my - Jak jsme neviděli delfíny

Den desátý

Balíme, máváme „soukromému olivovému hájku“ a oleandru s ještěrkou a jedem zase o kus dál, na ostrov Lošinj.

Volba tentokrát padá na menší kemp Rapoča u městečka Nerezine. Kemp příjemně zastíněný borovým hájem a s výhledem na malebný kostelík (jehož malebnost je ovšem člověku naprosto ukradená, když se v šest ráno ozvou z jeho věže protivné zvony!).

Jakmile vyřešíme parkovací krizi, při níž se krásně projeví karavanovo-obytňáková sounáležitost, s níž nám neznámý Němec a Rakušan (sledující nejprve moje marné pokusy navigovat muže za volantem optimálním směrem) raději pomůžou dostrkat našeho Karla na vytyčenou parcelu ručně, odměňujeme se přesunem na pláž. Vzdálenou asi tak dvacet kroků od dveří karavanu, což je oproti minulému kempu naprostý luxus.

A tak se tak povalujeme, čteme (já), lovíme kraby (Maty), hrabeme se lopatičkou v oblázcích (Vili), hledáme mikromušle (Ami), nebo neděláme vůbec nic (muž).

Prostě si na té své dovolené dovolujem taky jednou jen tak zevlovat a musím říct že nám to jde náramně.

Den jedenáctý.

Zevling pokračuje.

Zvažujeme výlet někam do přístavu a lodí za potenciální možností spatřit delfíny. Ale ráno je na nás moc brzy, v poledne moc teplo, odpoledne se nám nikam nechce a k večeru začínáme být unavení.

Tak si jen se zapadajícím sluncem v zádech uděláme pár fotek Copaté mámy (kterou speciálně kvůli tomu vláčím z domu a muže s jejím focením prudím už od přejezdu chorvatských hranic, jelikož být se svou knihou vyfocena u moře mi připadá děsně důležitý a marketingově přitažlivý ;-), skočíme do Nerezine na večeři, dáme zmrzlinu a jdem se po tom náročném dni zase trochu prospat.

Den dvanáctý

Zevling pokračuje.

Zvažujeme výlet někam do přístavu a lodí za potenciální možností spatřit delfíny. Ale ráno je na nás moc brzy, v poledne moc teplo… ale odpoledne se konečně hecnem a vyrazíme. Bez Karla za zády se Jožinovi jede o poznání lépe a tak prostě jen tak jedeme a jedeme a kocháme se a hledáme nějaký přístav. Na delfíny to tu jezdí určitě všude.

Nakonec zastavíme v městečku Velký Lošinj a po zjištění, že máme tři hodiny do nejbližší večerní plavby, se zajdeme občerstvit do přístavní pizzerie. Výhled krásný, ale ta voda pod námi je nečekaně zrádná. Což zjišťujeme ve chvíli, kdy do ní zahučí Vildova bota. Vildova nová barefoot bota za třináct stovek.

Vili hystericky brečí, nikoli kvůli jejich ceně (kvůli ní brečí zase muž) ale proto, že si ke svým „žabičkovým“ botám stihl vytvořit velice vřelý vztah, Maty s Ami se dohadují, jestli bude lepší aby se pro záchranu sandálu obětovala skokem do nelákavé přístavní vody matka či otec a já se snažím navázat oční kontakt s kapitány proplouvajících člunů, neboť jsem povahy plaché a řvát na ně se mi příčí.

Nicméně můj pohled je zřejmě natolik pronikavý (asi stejně jako Vildovo kvílení), že má taktika nakonec slaví úspěch a bota je slavnostně zachráněna osobou pohlaví neurčitelného, zato srdce laskavého, která ji pro nás ze svého člunu vyloví.

Aneb drama se dá prožívat na mnoha úrovních ;-)

Dojemné loučení se zachráncem Viliho boty :-)

Po jídle nám stále zbývá ještě dost času na rychlou koupel v pořádných vlnách a pak už, zase poklusem (já nevím, že mi jsme tak nepoučitelní a nemůžem někdy někam přijít na čas nebo dokonce s předstihem!) dobíháme k lodi zvané Delfin, kde se s úlevou usadíme na palubě.

Plavba je to kouzelná a každý si ji užívá dle svého.

Maty se vnutí ke kormidlu (!), které mu mladý Chorvat se slovy „Drž směr“ přenechává a jde se muchlovat se svou přítelkyní (!), muž se s Vildou a Amálkou přetahuje o dalekohled a já se oddávám svému oblíbenému nicnedělání, které se však dá vznešeně nazvat magickým souslovím „intenzivní prožívání přítomného okamžiku.“

A tak ačkoli o delfíny jsme okem ani dalekohledem nezavadili, považuji naši plavbu s přestávkou na koupání a návratem do přístavu při západu slunce, za jeden z nejkrásnějších zážitků našeho putování.

Jistě proto není divu, že mě při následném prohlížení lehce kýčovitých fotek, přepadla melancholicko-filozofická nálada:

Úplná malá Kate Winslet ❤

Kdo ví, kdo jednou bude její Di Caprio?

To rodičovství je stejně zvláštní věc. Člověk by si někdy tak přál, umetat jim v životě cestičky, postarat se, aby jim nikdo neublížil, aby jim nikdo nezlomil srdce...

A pak je stejně jeho rolí být jen tím, kdo stojí opodál, přihlíží všem jejich životním kotrmelcům a jediné, co zmůže, je být přístavem, kam se můžou vždycky vrátit.

Pro pohlazení, objetí, radu... a hlavně, čistou a bezpodmínečnou lásku ❤

Karavan Karel a my - Konečně u moře

Den osmý

Jsme v Chorvatsku!

Kolem druhé hodiny ranní si nacházíme místečko ke spaní na Krku, kdesi na parkovišti u pískovny. Ve vzduchu je cítit moře a cikády cikají o sto šest.

Začíná mořská část našeho putování.

Nicméně Krk se nám tak úplně nezamlouvá, a tak dopoledne vyrážíme do přístavu na trajekt směr ostrov Cres, kde pro vzpouru posádky toužící smočit své opocené tělesné schránky do moře, nabíráme bez ohledu na rady a reference směr na nejbližší kemp.

Volba tak padá na kemp Kovačine, který se se svými třiadvaceti hektary ukazuje být snad rozlehlejším než hned vedle stojící hlavní město.

Zpočátku se v nás sice znovu ozývají asociální hlásky, ale vedro otupuje hrany našich požadavků, a tak když objevíme přijatelné místo s několika olivovníky, vzrostlou borovicí a kamennou zídkou osázenou oleandry, rozmarýnem a oreganem, námitky upadají v zapomnění a my vděčně parkujeme Karla s Jožinem do jejich řídkého stínu, abychom konečně mohli hupsnout do vytouženého moře.

První okamžiky ve slané vodě jsou vskutku úlevně osvěžující.

Voda, to je zkrátka můj živel.

Hory jsou monumentální, velkolepé a ve vší své mohutnosti magické. Ale moře, to mě zkrátka pořád přitahuje nějak víc. Svou nekonečností, neustávajícím pohybem, kouzlem a ochotou smýt ze mě všechno staré, nepotřebné, zbytečné. Stačí se jen položit na hladinu a odevzdat se tomu pradávnému kolébavému rytmu.

A rázem jenom jsem.

Alespoň na tu malou chvilku, než se na mě pověsí tři malé chobotnice a stáhnou mě zpátky do reality. A že právě to ony umějí nejlíp na světě.

Následuje první hodně pozdní oběd nebo možná spíš hodně brzká večeře s výhledem na moře, kterého se nemůžeme (JÁ!) nabažit, nákup vodních pistolek a pak nás až do západu slunce z vody nikdo nedostane…

Den devátý

Pozdní ráno, dlouhá snídaně, oběd do krabičky na pláž a neskutečně líný den u moře s naší novou hračkou, malým nafukovacím člunem, hledání mušlí v kamíncích, lezení po olivovnících a výskání ve vlnách.

Zapadající slunce nás ovšem přeci jen vytrhává z lenošivého opojení a my se vydáváme na drobnou procházku po pobřeží směrem k městu Cres. Stejný nápad mají sice i další desítky kempařů, ale už se nad tím ani nepozastavujeme. Najít tu místo, kde se v sezóně budeme cítit jako opuštění Robinsoni je asi stejně pravděpodobné, jako že Mates uloví na svůj prut z laťky a prádelní šňůry delfína.

Než se přes dětskou touhu utratit tu svůj přidělený obnos kun dostaneme k večeři, na níž jsme se sem primárně vypravili, je deset. Než se najíme je skoro jedenáct. A z hlav zvolna klesajících do zapékacích misek od lazaní je jasně patrné, že po svých už děti nikam daleko nedojdou.

Volíme proto variantu kempového vláčku, který odjíždí za pět minut.

Muž platí a já beru kočár a na něj tři síťky na lovení libovolné havěti, laťku s prádelní šňůrou, tašku s pěti ručníky, plavkami, kyblíčky a lopatičkami, Amálčin nový vějíř, Viliho a Matyho nové loďky na baterky, dva plavací pásky a jeden nafukovací kruh, k tomu tři polospící děti a vyrážím napřed.

Na zastávku přisupíme s prádelní šňůrou zamotanou do předního kočárkového kolečka, s věčně padajícími síťkami, laťkami, loďkami a sem tam i dětmi, funícím mužem v zádech, ale naštěstí včas!

A i když se vším tím hlučným ansáblem a tunou věcí, kterými zabereme celý vagónek, působíme trochu jako nějaká pofidérní bandička tuláků, hlavně, že nemusíme jít pěšky.

Do karavanu se tak sice dostáváme až před půlnocí, ale kupříkladu mě tenhle jižanský denní rytmus naprosto vyhovuje

Škoda jen, že se nedá implantovat do mírného pásma naší české kotliny. Ale ten pověstný siestový klid a spoustu času na všechno, by asi česká nátura jen tak nevydýchala ;-)

Karavan Karel a my - Velká Bledská Hádka

Den sedmý

Zvedáme kotvy a jede se dál!

Muž je vyparkovávací bůh a díky jeho umu vyvázne Jožin i Karel z přeplněného kempu bez škrábnutí, (s čímž já mívám problém i při vyparkovávání z Lidlu) a zdánlivě nic nám proto nebrání vydat se směrem na jih.

Problém se ovšem objevuje již za první serpentýnou. Kinedril ještě nezabral a můj žaludek se proti jízdě v těchto zásadně nerovných končinách tvrdě bouří.

Dáváme si proto lehce neplánovanou zastávku u jezera Bled.

A protože na podrážděný žaludek je nejlepší se najíst, zaplácnu ho pro jistotu polévkou, kávou s kremnou rezinou, což je zdá se, místní cukrářský majstrštyk a nakonec přidám ještě kokosovo čokoládovou zmrzlinu. Aneb co bych pro svůj žaludek na vodě neudělala…

Ovšem kinedril konečně zabírá, což znamená, že jsem malátná a chce se mi spát, děti chtějí na bobovou dráhu nad jezerem a mají hlad, protože polévku nechaly rodičům, a housky naházely do jezera rybám, muž je nervní z končícího parkování a vedra a celá tato situace nevyhnutelně vede ke scéně, která v našem vztahu vejde do dějin jako Velká Bledská Hádka aneb VBH.

Atmosféra houstne, muž se mračí, já jsem ukřivděná a děti jsou zpruzené, že bobová dráha nebude, jelikož se na jednu jízdu čeká skoro dvě hodiny a na něco takového tu nikdo nemá nervy.

Vláčíme se v ponuré atmosféře nahoru na kopec, kde čekají Jožin s Karlem.

Situace se obrací k lepšímu ve chvíli, kdy potkáváme pekárnu. Hlad je utišen, ručička náladoměru se zvolna přesouvá z červené do zelené zóny a my náhle, plni znovu nabitého optimismu (nebo alespoň o něco méně zpruzení) plánujeme další výletní zastávku.

Je jím soutěska Vintgar, jíž vede stezka po dřevěných chodníčcích nad vodopády a peřejemi řeky Radovny.

Na místo dorážíme ve chvíli, kdy řeku již všichni turisté opouštějí, a máme ji tak, zejména na zpáteční cestě sami pro sebe.

Děti, kterým k regeneraci sil stačilo patnáct minut v autě, berou chodníčky klusem, my s mužem lehce zaostáváme a kocháme se kouzelnými výjevy.

Kromě toho dochází též k akci vcházející do našich manželských dějin jako Malé Vintgarské Usmíření, aneb MVU, a po něm již nic nebrání tomu, abychom se vydali vstříc mořem vonícím dálkám…

Sokrates prý řekl: „Ideální manželství má dva předpoklady, muž musí být hluchý a žena slepá.“

A jelikož muž zatím nedoslýchavostí netrpí, moje oči jsou také v pořádku a ani jeden z nás není emoce pevně ovládající světec, občas to mezi námi bouchne a naše manželství má k dokonalosti daleko. Ovšem dokud si jeden druhého vážíme, po vychladnutí se sami sobě a celé situaci dokážeme zasmát a nebrat všechno přespříliš vážně, jsou takové hádky zkrátka jen další level, o který jsme následným usmířením posunuli náš vztah výš. Aneb použít můžeme i ono okřídlené rčení: chybami se člověk učí.

Takže díky VBH i MVU, budeme na vás vzpomínat v dobrém ;-)

Karavan Karel a my - Jezerní odpočinek

Den šestý

Odpočinek!

Venku stejně prší, v karavanu to příjemně šumí, tak kam bychom se honili.

Po dvou hodinách se šumění mění v protivné dunění, děti nějak nemají náladu na nedestruktivní, poklidné a odpočinkové hry, které jim v dobré víře, že všichni bažíme po trošce klidu úplně stejně, předkládáme, a tak myšlenku na ryze odpočinkový den zavrhujeme a jakmile se mezi mračny prodere trocha slunce a průtrž mračen vystřídá mrholení, vystrkujeme potomstvo z karavanu ven!

Co na tom, že Vili s Ami zahučí do první blátivé louže a začnou se v ní s rozkoší rochnit, hlavně že nám nedělají z karavanu kůlničku na dříví.

Ale protože plácání dortů z bláta by nám (bohužel) na celý den nevystačilo, rychle omýváme podezřele zahnědlé děti v jezeře a běžíme do přístavu, odkud za tři minuty odjíždí loď přes celé jezero Bohinj až do městečka Ribčev Laz.

Oběd v restauraci s hřištěm a kafový doping u „kanálu“ ústícího do řeky, to je to pravé rodičovské požehnání, a tak nám odpoledne poklidně uplyne až k odjezdu poslední lodě zpět do kempu.

Mohlo by se zdát, že tím náš den končí, ale opak je pravdou. Jedna loď nám nestačila, a tak si ještě na hodinku půjčujeme veslici, v níž tu zásadně jezdí důchodci (a my) neboť mladší ročníky dávají přednost adrenalinovějším kánoím a jedeme si na jezero užít poslední západ slunce, čímž náš den již skutečně končí a tvoří nám takovou pěknou tečku za naším Bohinjským pobytem.

Bohinji, bylo jsi boží!