Máme doma poltergaista

S tím, že bydlíme v sousedství hřbitova, nemám problém. Už jsem si zvykla na dušičkové návaly. Na tajemné světlo svíček za plotem. I na smuteční průvody a davy lidí v černém při pohřbech. 

Zrovna dnes tu jeden byl. Není to tak dlouho, co odjeli dva chlápci v montérkách s lopatami. A já si už ani nepředstavuju, co tam s těmi lopatami dělali. A jestli nás neklidný nebožtík nepřijde v noci navštívit. 

Ale co mě poslední dobou opravdu zneklidňuje, je spousta podivných situací a věcí, které jsou u nás už téměř na denním pořádku. 

To, že se nám doma ztrácejí a záhadně přesouvají ovladače, hračky, knížky či vlhčené ubrousky by mi přišlo vcelku normální. Konec konců sama nejsem z nejpořádnějších a děti vedené mým příkladem jakbysmet. Ale když se k tomu přidají podivnosti další, připadám si buď nadmíru paranoidní, nebo pronásledovaná domácím strašidlem. 

Samovolně se zapínající či vypínající spotřebiče, které mají dětskou pojistku nebo jsou zkrátka mimo dosah dětí. Nejčastěji se jedná o myčku, televizi a plynový sporák, který se mi během vaření nedávno vypnul třikrát.

Potraviny, které uložím do ledničky ve stavu zabaleném a o minutu později ledničku otevřu, abych zjistila, že sýry jsou otevřené a okurky bez víčka.

Kroky a bouchání, ozývající se z obýváku v době, kdy uspávám po obědě děti, a pes nám leží pod postelí.

A začínám mít podezření, že naše strašidlo rozšířilo své pole působnosti i na mé auto. Zřejmě má pocit, že je to v jeho rajónu, tak proč si tam trochu nezašpásovat. Jiné vysvětlení pro mizející cédéček z rádia nemám. Leda, že by je samovolně polykalo přímo auto. Což ovšem taky není úplně normální.

Pochybnosti o mém duševním zdraví se tedy střídají s nervozitou z cizí entity žijící pod naší střechou. Nebo snad z entity, pod jejíž střechou žijeme my? Těžko říct.

Ale zatím nemám tendence počůrávat se doma strachy. Z toho usuzuji, že se jedná o bytost ve své podstatě dobrou, možná jen trochu škodolibou. Tak snad zvládneme naše soužití udržet v rovině přátelského pošťuchování, a kdo ví, třeba ji to jednou omrzí.

A co vy? Máte doma vlastní strašidlo? Nebo nějakou mrazení vyvolávající duchařskou historku?

Ilustrace Vítězslavy Klimtové

Jak to vypadá, když matka padá

Pamatujete si období, kdy jste domů pravidelně přicházeli s rozbitými koleny? Nebo jste byli něžné dámy či distingovaní gentlemani už od peřinky a na kolenou nemáte ani jizvičku?

Já se přiznám, že sukničky a šatičky jsem sice milovala, ale zpod nich mi s železnou pravidelností vykukovala kolena plná modřin a krvavých šrámů. Těžko říct, jestli je to tím, že jsem vyhledávala klukovské aktivity nebo jsem měla již od útlého věku problém s koordinací pohybů.

Nutno podotknout, že jizvy mi zůstaly a sklony k zakopávání o vlastní končetiny taktéž.

Není to tak dávno, co mé náctileté já utržilo šrámy nejen na nohou a kalhotách. To se tak někdo snaží vypadat atraktivně a dospěle. Sebevědomě si to vykračuje po přechodu. Z auta píská pohledný kluk. Když tu najednou se ona osoba jak široká tak dlouhá natáhne přes silnici. 

Sebevědomí je v tahu. Kalhoty taky. A kluk v autě neví, jestli se má smát nebo brečet nad někým tak nemotorným, kdo je schopen podrazit si vlastní nohy.

Jeden by čekal, že s mateřstvím se to srovná. Koneckonců, rodič by měl jít příkladem.

Ale ono ne. Včera se mi dokonce podařilo téměř přizabít sebe i obě děti najednou. Jsem kadet.

Matýsek je na sebe sice opatrný (po mamince to tedy nemá), ale občas má taky hovězí nápady. Dáváme si takhle závody, kdo bude dřív u rybníka. Matýsek na novém šlapacím kole a já s Amálkou na zádech v Manduce. Když tu náhle Matýsek zcela iracionálně stočí řízení a zašlápne to přímo před mýma nohama.

Neubrzdila jsem to. Matýska jsem srazila z kola. Sobě sedřela ruce i nohy. A Amálce způsobila šok, když mi málem přelítla přes hlavu.

Matýsek brečel asi minutu. Pak na svou modřinu na tváři zapomněl.

Já se belhala domů jak po srážce s traktorem a zoufale si ohledávala pohmožděné končetiny. Zase to odnesly kalhoty, tímhle tempem mi brzy dojdou. Po vysvlečení dětí i sebe jsem se s úlevou zhroutila na zem a jala se hořekovat nad svou nemotorností.

Empatický Matýsek si hrál na pana doktora a nosil mi obvazy, zatímco zvědavá Amálka se pokoušela svým všetečným prstíčkem prošťourat mi do nohy ještě větší díru. Mám prostě zlaté děti.

Ovšem zdá se, že má kolena už pravidelnému přísunu odřenin odvykla a snášejí to nehodu od nehody hůř. Příště se raději na procházku vybavím chrániči. A možná pro jistotu přidám i helmu. Člověk nikdy neví :-)

Poslední přednáška

Včera jsem si ve škole odseděla poslední klasickou přednášku. Většina nás propadla mírné nostalgii. Mám podezření, že někdo neměl daleko ani k pláči. 

Počet nás studujících se sice od nástupu ke studiu značně snížil, vytrvalé jádro se však udrželo. Lišíme se věkem, jehož rozptyl je celkem značný, životními zkušenostmi, profesemi i názory. Nevěřila bych, že z tak různorodé směsice lidí může vzniknout tak úžasně kooperující a hlavně sehraná skupina, kde vzniklo nejedno přátelství.

Jsem neskutečně ráda za to, že mi tihle lidé vstoupili do života.

O to větší mě přepadaly chmury, když jsme mluvili o tom, kdo bude ve studiu pokračovat a kdo nikoliv. Já se přiznala, že momentálně po bakaláři končím. Byla jsem nařčena z toho, že jsem „pitomá“, a že zrovna já bych pokračovat měla.

Celou cestu domů jsem o tom uvažovala. Tři roky se těším, až budu mít po škole. A teď se to blíží a mě už se začíná stýskat. Po spolužácích. Po tom pocitu úspěšnosti, když se mi podaří zkouška. A dokonce i po tom psaní seminárek, kdy jsem si připadala důležitá a vzdělaná.

A tak se vtírají myšlenky jako: Co kdybych přeci jen to magisterské zkusila? Vždyť už jsou to jen dva roky...

Dnes jsme si konečně našli čas, abychom vyrazili na malý rodinný výlet. Muž, děti, Bernie a já. 

Zvládli jsme oběd v restauraci, kde jsme byli označeni za úžasnou rodinku (to potěší). Oslovil nás číšník, který si nás pamatoval z naší návštěvy restaurace před šesti lety (to překvapí, ale taky potěší). A užili jsme si dlouhou procházku, kde se nám podařilo dokonale unavit sebe, děti i psa.

Jenže pak jsme přišli domů. A já místo abych šla dětem číst pohádku a malovat si s nimi, nebo si jen v klidu užívala nedělní odpoledne, zapadla jsem do pracovny. Tam jsem se do večera snažila analyzovat psychiku týraných žen a prokousávat se dalšími odstavci bakalářky.

Ale teď už mám zase jasno. Strašně to utíká. A děti jsou malé tak krátkou dobu. Nechci celé jejich dětství strávit tím, že se budu stresovat ze zkoušek a dalších státnic, když nemusím. Nestojí mi to za to.

Takže jupí! Mám za sebou poslední přednášku! A i když se mi bude stýskat, nemůžu se dočkat, až ze mě bude normální maminka na mateřské, bez školních povinností! 

Aspoň na chvíli :-)

Valentýnka

 

Na svatého Valentýna,

topí svůj žal v číši vína.

Být dnes single,

to je na nic,

Ať jsi děvka nebo panic.

Tohle jí teď hlavou běží,

V srdci zebe, venku sněží.

Letěl kolem jeden Amor,

to už byla skoro namol.

Zastavil se,

chvíli kouká,

pod vousy si něco brouká.

Rozhlédne se, hledá cíl,

vzápětí šíp vytasil.

Na chlápka za barem míří,

v tu ránu se láska šíří.

Slečno, vy jste ale kočka.

Červená se,

taje vločka.

Na svatého Valentýna,

sedí s ním nad číší vína.

Vyrostla tu láska tichá,

Amor jihne,

slzí, vzdychá.

...

Krásného a veselého Valentýna! :-)

Tři hodiny bezdětná

Občas si říkám, že jsem asi hyperprotektivní matka.

Nenechávám děti babičkám přes noc. Nedávám je do hlídacích zařízení ani hlídacím tetám. A divadla, plesy a další akce začínající po sedmé večer jsem přesunula na dobu „až budou děti větší“. 

Ale někdy i takové matky potřebují bezdětnou pauzu. A ty, které tvrdí, že ne, mají buď svatozář, nebo lžou.

Mě se dnes poštěstilo ukořistit tři úžasné hodiny, které jsem strávila s těmi nejlepšími kamarádkami ze střední. Bylo to poprvé po třech letech, kdy jsem se s nimi viděla, aniž by mi jedno z dětí lezlo po zádech a další mě lákalo k hašení imaginárního požáru.

Ryze dámská záležitost s ryze dámskými tématy. V kavárně bez dětského koutku.

Po dlouhé době jsem si užívala pocit, že jsem svobodná, bezdětná a bez závazků. Mluvily jsme o všem a o ničem. Smály se i dojímaly. A já se na tu chvíli vrátila zpátky do středoškolských let, kdy jsem takové vysedávání v kavárnách považovala za samozřejmost. A s předstíraným sebevědomím si objednávala sklenku bílého, ačkoliv mi ještě nebylo osmnáct.

Tentokrát jsem si objednala karamelové latte, které nikdy nepiju a taky domácí sachr dort, který vypadal báječně. Latte jsem měla skoro vypité a dort nikde. Nejdřív jsem nechtěla otravovat připomínáním se. A pak jsem na to přes povídání zapomněla.

Po hodině si číšník vzpomněl a s omluvami a tvrzením, že kdyby byli všichni hodní (či spíš pitomí) jako já, bylo by na světě krásně, mi sachr donesl na účet podniku. 

Takové obskakování a lichocení se člověku snad ani nemůže nelíbit. Obzvláště tehdy, je-li celodenní obskakování jeho každodenní rutinou.

Těch pár bezdětných hodin uteklo jako voda. Ale já z nich budu žít minimálně dalších pár týdnů. Protože tyhle holčičí sedánky jsou úžasným zdrojem pozitivní energie.

Stejně, jako rozzářené tváře dětí, které jsem už z chodby slyšela pištět radostí nad tím, že maminka je doma. A které dávají vysedávání v kavárně ten neopakovatelný punc výjimečnosti a vzácnosti.