Amálka a slunečnicový skřítek

Ve čtvrtek slavily svátek všechny Amálky.

Pro tu naši jsem k svátku vymyslela pohádku. Ušitou přesně na míru.

Měla úspěch, děti si ji žádají stále dokola.

A tak ji přináším i vám. Sice s dvoudenním zpožděním, ale znáte to, matka míní, děti mění... Třeba udělá radost i jiným malým cácorkám :-)

...

Amálka a slunečnicový skřítek

Byl krásný letní den. V poli slunečnic bzučely včely a hned vedle toho velikého pole bydlela malá zvědavá holčička jménem Amálka.

Amálka i její starší bráška Matýsek už od rána pobíhali venku, chytali luční kobylky, pozorovali motýly a uzobávali z malinových keřů. A taky si hráli. Nejraději na schovávanou.

Dnes se Matýsek schovával jako první. Tiše vylezl na strom a Amálka ho ne a ne najít. Když už si začínala zoufat, přestalo to Matýska v třešňových větvích bavit a seskočil dolů. Přímo za Amálku.

„Baf!“ vykřikl a Amálka se leknutím svalila do trávy.

Umínila si, že to Matýskovi nedaruje. Schová se tentokrát tak dobře, že ji nikdy nenajde!

Matýsek začal počítat a Amálka se rozběhla ke slunečnicovému poli. Na jeho kraji trochu zaváhala, ale pak se rychle schovala mezi vysoké květiny. Matýskův hlas pomalu slábl a za chvíli už Amálka neslyšela nic jiného než bzučení včel a svoje kroky.

Zastavila se. Najednou se začala bát. Vůbec nevěděla, odkud přišla.

A jako by nestačilo, že je dočista ztracená, začaly se na nebi honit veliké šedivé mraky. Pak zahřmělo.

Amálka se dala do běhu. Běžela pořád dál a dál, ale slunečnice místo aby prořídly, rostly stále těsněji u sebe a byly vyšší. Amálka měla slzy na krajíčku. Sedla si na zem a položila si hlavu na kolena. Vysoko na nebi se rozpoutala bouřka a začalo pršet.

Amálka už už chtěla začít plakat, když tu se nad ní ozval jemný hlásek.

„Neboj se, Amálko, my ti pomůžeme!“

V tu samou chvíli se květy slunečnic sklonily a utvořily nad Amálkou veliký žlutý deštník. Na okraji každého z květů seděl malinkatý panáček s čepičkou ze slunečnicových lístečků, houpal nohama a usmíval se.

„My jsme slunečnicoví skřítci,“ představil sebe a své kamarády žlutý panáček, který seděl nejblíž u Amálky a smekl svou slunečnicovou čepičku.

Amálka se nejprve trochu vylekala. Maminka jí sice o květinových skřítcích vyprávěla, ale ona ještě nikdy žádného neviděla. A najednou byli všude kolem.

 

V každé slunečnici bydlel jeden. Někteří si Amálku zvědavě prohlíželi, jiní vesele tancovali v dešťových kapkách a další ve svých slunečnicových postýlkách spali a o Amálku nebo déšť se vůbec nezajímali.

Ale ten, který ji jako první pozdravil, se s ní dal hned do řeči a Amálka brzy zapomněla, že je vlastně ztracená uprostřed velkého slunečnicového pole. 

Skřítek jí vyprávěl o své důležité práci. Jak musí každé ráno slunečnicový květ pěkně otevřít a po noci vyvětrat. Jaká je to dřina, celý den otáčet slunečnicí za sluníčkem. Jak je potřeba pečlivě dohlížet na včelky, aby květ pěkně opilovaly. A jak je nakonec důležité ohlídat, aby všechna slunečnicová semínka správně a včas dozrála.

Amálka byla skřítkem se žlutou čepičkou tak okouzlená, že si ani nevšimla, když přestalo pršet a sluníčko se vykulilo z mraků, aby před spaním zemi trochu osušilo.

Ale byl nejvyšší čas, vrátit se domů.

Amálčin nový žlutý kamarád přeskočil na vedlejší květ a zavolal: „Tak pojď, ukážu ti cestu!“

Pak přeskočil na další. A znovu. A zase. Skákal tak rychle, že mu Amálka sotva stačila a někteří skřítci jejímu průvodci dokonce hrozili malými pěstičkami, protože jim u domečků pocuchal okvětní plátky.

Netrvalo to dlouho a slunečnice se před Amálkou nadobro rozestoupily. Byla venku.

„Maminko!“ zvolala, když uviděla ustaranou maminku a rozběhla se k ní. Maminka ji vzala do náruče, políbila ji do vlasů a byla šťastná, že má svou malou holčičku zase u sebe.

Amálka se ohlédla. Malý skřítek na nedaleké slunečnici smekl svou žlutou čepičku a zamával. Pak zapískal na včelku, co právě letěla kolem, usadil se jí mezi křidélka a vrátil se ke své květině uprostřed slunečnicového pole.

„Děkuju,“ zašeptala Amálka a spolu s maminkou se vydala k domovu.

Pohádka O Štěkavém kašli

Nevím, jak to chodí u vás, a jak moc spolupracující, jsou vaše děti při ozdravných kůrách. Můžu ovšem říct, že u nás se to zpravidla neobejde bez trucování, odmítání a někdy i řevu. Kapesníky jsou považovány za smrtící mučící nástroje. Jitrocelový sirup za odporný jed. A použití teploměru se už nějaký čas vyhýbám. Ruka na čele to jistí.

Minulý týden proto vznikla pohádka, sloužící jako motivační prostředek k přijímání ozdravných nápojů a jiných dryjáků. Za těch pár dní u nás „zlidověla“. Třeba přijde vhod i vám. A to jak v nemoci, tak ve zdraví.

O Štěkavém kašli

V lese, hlubokém tak, že byste ho ani za týden neprošli celý, stojí malá chaloupka. Nepřebývá tam ale Ježibaba, ani sedm trpaslíků a dokonce ani tři medvědi. Žije tam moudrá čarodějka. A protože se vyzná v lesních tajemstvích i lidském trápení, utrápení lidé často přicházejí klikatou cestičkou, s prosbou o radu.

No vida, zrovna někdo přichází!

„Maminko, už tam budem?“ ptá se trochu kňouravě malý Matýsek. „Mě už bolí nožičky.“

Maminka chce už, už odpovědět, že určitě brzy, když vtom před sebou konečně spatří podivnou chaloupku. Je celá křivá, ze střechy jí vyrůstá strom a na komíně má hnízdo párek drozdů. Matýsek je chaloupkou tak uchvácený, že úplně zapomněl na bolavé nožičky i nepříjemný kašel, kvůli kterému jsou tady.

Ťuk, ťuk, zaklepe maminka nesměle na dveře.

„Pojďte dál,“ vyzve je z chaloupky milý hlas a maminka s Matýskem vejdou dovnitř. „Já vím Matýsku, proč jsi přišel,“ obrací se čarodějka hned na Matýska, který se rychle chytí maminky za ruku. „Trápí tě ošklivý kašel, viď?“

Matýsek přikývne a maminka se svěří čarodějce, jaké že to mají s tím kašláním trápení. 

„To věřím, Štěkavý kašel dokáže potrápit,“ kývne čarodějka soucitně hlavou, „ale hlavní je, že jste přišli včas a ještě nedošlo k pejskovatění.“

Maminka zbledne a Matýsek vykulí oči. Pejskovatění? Co to jen může být?

„Inu, neléčený Štěkavý kašel způsobí, že se, Matýsku, začneš proměňovat v pejska,“ vysvětlí čarodějka a začne hledat ty správné bylinky do kouzelného čaje. Poletuje po chaloupce a tu přihodí něco z dózičky na polici, tu odlomí větvičku ze svazku nad kamny a za chviličku už mamince podává plátěný pytlíček plný bylinek.

„Kouzelný čaj musíš pít, Matýsku, každý den, nezapomeň,“ připomene čarodějka a rozloučí se s nimi. 

Doma pak maminka hned uvaří Matýskovi hrníček kouzelného čaje. Matýsek se napije, ale co to? Čaj je hořký a vůbec není dobrý! A tak když se maminka nedívá, vylije Matýsek čaj z okna.

Matýsek asi zapomněl, co mu čarodějka kladla na srdce, a tak pokaždé, místo aby kouzelný čaj vypil, vylije ho z okna. Štěkavý kašel je ale čím dál horší. Matýsek už skoro nemluví, jenom štěká. 

Už je to tady, Matýsek začal pejskovatět. Nejdřív mu začnou růst chloupky na zádech, pak se objeví psí ouška a nakonec i ocásek! Maminka spráskne ruce a hned s Matýskem vyrazí zpátky do lesa.

Čarodějka z podivné chaloupky hned ví, kolik uhodilo.

„Že tys Matýsku ten kouzelný čaj nepil?“

Matýsek jen smutně štěkne a maminka začne láteřit.

„Jen ho nechte, však on se Matýsek sám dost vytrestal,“ uklidňuje maminku čarodějka a hned připravuje novou směs bylinek na silnější kouzelný čaj.

Matýskovi už nevadí, že je čaj trochu hořký. Hlavně když mu pomůže. A skutečně! Brzy Matýskovi zmizí ocásek, ouška i chloupky a místo štěkání může zase mluvit. 

A protože to dobře dopadlo, vezmeme si zvonec a odzvoníme konec!

Jak měla sudička zpoždění

Dnešní příspěvek je jubilejní. Je totiž stý.

Ráda bych vám, všem svým čtenářům, poděkovala za milé komentáře a vůbec za vaše návštěvy a návraty. Moc si toho vážím a dodává mi to o to větší chuť psát. Děkuju!

A třeba vám dnešní večer zpříjemní další pohádka, nejen, pro Kulíšky.

Ilustrace je od nebiotatínka Ády, kterému taktéž ještě jednou vzkazuji velké díky!

Jak měla sudička zpoždění

Jedné noci, bylo to právě za úplňku, se narodil maličký kluk. Vítr venku hvízdal, v komínech se proháněla Meluzína a déšť bubnoval do oken, jako na poplach.

Malý chlapeček sotva dokázal otevřít očička. Ani na ten křik už mu nezbývaly síly. Maminka sotva stihne chlapečka pohladit a už ho znepokojená porodní bába nese pryč. Rychle spočítat všechny prstíčky, omýt, zabalit a pak konečně zpět k mamince.

Chlapeček spí. Spí celou noc. Spí celý den. Očička stále neotvírá. Maminka se smutně dívá na jeho vyřezávanou kolébku. Chtěla by pomoct, ale neví jak.

Déšť pořád bije na poplach a tím deštěm se za noční tmy blíží k maličkému klukovi sudičky. Jsou celé v bílém a spatřit je mohou jen oči dětí, kterým přišli přát. Jenže malý chlapeček spí. Nevidí, jak se nad ním sudičky sklánějí a něco špitají.

„Je půlnoc, kde může být?“ ptá se první sudička a netrpělivě se rozhlíží.

„Zase má zpoždění. A právě dnes! Když její dar je pro toho malého tak důležitý!“ rozčiluje se potichu druhá sudička a ustaraně se dívá na spící miminko.

„Je tak maličký. K čemu mu bude můj dar moudrosti? A k čemu ten tvůj?“

Sudičky jsou jako na trní. Obě dvě nervózně přechází kolem vyřezávané kolébky. Třetí sudička chybí.

„Možná bychom měli začít. Nemůžeme ho nechat bez přání.“ 

První sudička souhlasí. Trochu smutně se na malého chlapečka usměje a praví: „Já ti, můj milý chlapečku, dávám do vínku dar moudrosti. Ať vždy prohlédneš černé mraky a dokážeš za nimi najít slunce.“

Druhá sudička se ohlédne na maminku, která se choulí ve velké posteli. I ve spánku se zdá být ustaraná.

„Já ti do vínku dávám dar lásky. Kéž tě láska provází životem jako čarovná síla, kterou vždy dokážeš v pravý čas dát i přijmout.“

Malý chlapeček konečně otevřel oči. Podíval se na obě sudičky a v srdci se usmál a poděkoval za krásné dary. 

Ale jeho srdíčko i přesto sláblo a bilo čím dál pomaleji. Bubnování deště zesílilo a maminka se s polekaným trhnutím probudila. Vrhla se k synkově kolébce a pohled na bledé, sotva dýchající děťátko ji vyděsil. 

Porodní bába rozrazila dveře. Snad uslyšela maminčin zoufalý pláč. Snad zaslechla tiché volání sudiček. Když uviděla bezvládné dítě, věděla však, že tady už pomoci nedokáže.

Sudičky od Ády

Ale v tom se konečně kolem utrápených žen mihl bílý závoj.

„Jsem tu! Jsem tu!“ volala třetí sudička zadýchaně. „Mají to tu strašně špatně značené, zase jsem zabloudila,“ dodala omluvně, když viděla, jak káravě se první a druhá sudička dívají. Ale to už spěchala k malému chlapečkovi.

„Já se ti, milý chlapče, ze srdce omluvám za zpoždění. A do vínku ti dávám dar pevného zdraví. Ať jde síla tvého těla ruku v ruce s tvou moudrostí a láskou.“

V tu chvíli se déšť utišil, vítr zkrotl. Chlapeček se nadechl, otevřel očička a srdíčko mu začalo tlouct, jako zvon. 

Sudičky spokojeně sledovaly malého chlapečka, jak spokojeně pije od maminky mlíčko a klidně usíná. Maminku, která se plná naděje usmívá. A porodní bábu, kterak nevěřícně kroutí hlavou.

Teď už chlapci nic nehrozilo. Každým okamžikem byl silnější a silnější. A před ním se otevíral krásný a dlouhý život plný zdraví, lásky a moudrosti.

Prokrastinací ke kulíškům

Prokrastinace světem vládne.

Alespoň tím mým určitě. Ale ne vždycky z toho vzejde jen rozladění nad nesplněnými povinnostmi.

Díky věčnému odkládání své bakalářky jsem při zahálčivém šmejdění vodami internetu opětovně narazila na blog Pohádky pro Kulíšky.

Jedná se o moc milý projekt sdružení Nedoklubko, které pomáhá rodičům předčasně narozených dětí. Díky jejich výzvě dochází k sepisování a publikování pohádek a básniček určených k předčítání právě předčasně narozeným miminkům, pro která jsou pozitivní myšlenky a hlas rodičů nesmírně důležité.

A to bych nebyla já, abych se časem také nezkusila s touto výzvou popasovat.

Tímto vám představuji pohádku o Nedočkavé dušičce a na blogu Kulíšků se mimo jiné můžete podívat i na mou vánoční básničku Přání.

O nedočkavé dušičce

Na nebi, tak vysoko převysoko, že tam málokdo dohlédne. Kousek od sluníčka a za nadýchanými mráčky, jež v noci střídá měsíc s hvězdičkami. Přebývají malé dušičky, které si z té nebeské výšky vybírají své budoucí maminky a tatínky. Zvědavě shlížejí dolů, a když se jim nějaká maminka s tatínkem zalíbí, spustí se duhovým tobogánem na zem a šup k mamince do bříška.

Slyšíte, jak to sviští?

To už se dolů z nebe spouští další dušička. Je maličká, copatá a tuze nedočkavá.

Tak moc spěchala dolů, že málem vypadla z duhového tobogánu. Ale nebojte se, už je v bezpečí maminčina bříška.

V bříšku u maminky je příjemně. Je tam tak akorát teplo. Pěkně to tam houpá a voní. A dušička poznává své nové tělíčko. Tady teď bude sílit, růst a připravovat se na svůj velký den. Na den, kdy se konečně podívá na svět.

Ale co to? Venku se něco děje! Dušička nastraží malinkatá ouška a poslouchá. A hned se raduje. Vždyť právě začala slyšet!

Slyší maminku, jak si zpívá. Slyší tatínka, jak se směje. A když maminka vyjde ven, slyší i ptáčky, kteří cvrlikají na stromech a vítají nový den.

Tam musí být krásně, myslí si dušička a už je zase trochu netrpělivá. Tak moc by se už chtěla podívat na svět. Vidět, jak se maminka usmívá a jak tatínek dělá legrační obličeje. Jak venku svítí sluníčko a jak vypadá duha. Cítit jak voní léto a jak fouká vítr.

Ještě počkej, dušičko, napomínají ji všichni. Jsi ještě moc maličká a slabá.

Ale dušička neposlouchá.

Jenže, když se taková malá netrpělivá dušička vyloupne ven moc brzy, vůbec na to není připravená. Musí pak o své místo na světě bojovat mnohem víc, než dušičky, které si v bříšku počkaly až přijde ten správný čas.

Naše malá nedočkavá dušička už to ví. Nejraději by se vrátila zpátky do bezpečí maminčina bříška. Ale když už se jednou rozhodla, musí být statečná. Dušička je naštěstí velká bojovnice.

Už se rozhlíží po světě a hledá maminku. Vždyť na ni se tolik těšila!

Konečně ji vidí. Maminka se usmívá přesně tak, jak si to dušička představovala. Ba ne. Maminka se usmívá ještě krásněji. A tatínek? Tatínek je ten nejlegračnější ze všech tatínků.

Nedočkavá dušička se konečně dočkala. Vidí ten velký a kouzelný svět. Poslouchá maminčino zpívání a tatínkovo povídání a ví, že si vybrala ty nejlepší rodiče na celém širém světě.

Teď už není kam spěchat. Teď už zbývá jen se radovat a žít.

Hodně štěstí, dušičko!