Mužova milenka a vztahy bez záruky

Na vztazích, těch partnerských obzvlášť, mě poslední dobou znepokojuje jedna věc.

Zdá se, že se povážlivě zkracuje doba jejich trvanlivosti a navíc jsou bez záruky. Nikdy nevíte, kdy skončí, rozpadnou se, vyšumí.

Proto tak miluju sledování romantických filmů. Těch, co končí „a žili spolu šťastně až navěky“. Hlavní protagonisté si tam jednoduše vletí do náruče, usmíří se, vezmou se a pak už jdou jen titulky.

Nikdo vám už nezatěžuje hlavu historkami o tom, jak ona začala být časem posedlá představou, že chce dítě, on jí začal podvádět a jejich vztah nakonec nedospěl ani ke druhému výročí svatby.

Nebo hůř, jak měli děti, usadili se, zabředli do rutiny, přišla nuda. Láska se kamsi vytratila, zůstal jen hořký pocit zodpovědnosti a povinnosti. Už spolu vůbec nemluvili, a když, zvrtlo se to v hádku. Zůstávali spolu jen kvůli dětem, ale nakonec se stejně rozvedli. Důvod: „vzájemné odcizení“.

Variací jsou stovky, ale výsledek bývá stejný. Konec. A většinou nebývá šťastný.

Ve skutečném životě prostě člověk na happyend spoléhat nemůže. Po sebekrásnějším prvním milování, svatebním obřadu, či narození potomka, kterým by měl správný romantický film skončit, totiž následují stovky obyčejných, rutinou prodchnutých dní.

A právě v nich se ukáže vztah v tom pravém, ničím nepřikrášleném světle.

Třeba u obyčejné večeře, při níž děti standartně ječí, my s mužem se standartně neslyšíme, a přitom se pokoušíme vyjednat si večerní volno.

Já na večeři s kamarádkami. On na koncert s kamarády.

A pak přijde šok.

„Ale s tím koncertem to ještě není úplně jistý. Záleží na tom, jestli MILENKA sežene lístky.“

To slyším já.

Vzápětí mi spolu s výbuchem smíchu dochází, co muž skutečně říká.

„…Záleží na tom, jestli MI LENKA sežene lístky“

A jsem doma. Lenka je mužova sestra pracující v příhodné instituci pro shánění vstupenek.

Musím se smát.

Zdá se, že jsem už tak zblblá z častých zpráv o rozchodech, nevěrách, milostných trojúhelnících a někdy i čtyřúhelnících, v mém širokém okolí, že „slyším“ milenku za každým rohem.

Takže se raději zhluboka nadechnu a vrátím se zpět do své lehce naivní bubliny, kde je svět ještě v pořádku. Existují tu úplné rodiny. Šťastná manželství. Harmonické vztahy. A já si v té bublině hodlám lebedit a žít svůj vlastní „hyppyend“. V ideálním případě navěky, pochopitelně.

Přidáte se? ;-)

Jak to vypadá se školou?

ZŠ V Pohybu. To je velmi přiléhavý název naší vznikající školy.

Pomalu to bude rok, co jsme se my, rodiče, začali scházet a plamenně nad kávou a čajem diskutovali o tom, jak by měla vypadat ideální škola pro naše děti. Tenkrát jsme v rukou neměli nic, než společný zájem a nadšení.

Dnes už máme kromě názvu i webové stránky, žádost na ministerstvu, prostory, kladná stanoviska důležitých úřadů… Zkrátka to, o čem jsme loni jen snili, konečně dostává jasné obrysy a mění se v realitu.

I já se změnila. Přijdu si zase o kousek dospělejší.

Nevím, čím přesně jsem si to vysloužila, ale tak nějak na mě padlo jednání s úřady.

Já, kterou bolí břicho, když se má telefonicky objednat byť jen ke kadeřnici, jsem najednou minimálně jednou za týden po telefonu zjišťovala podrobnosti o hygienických předpisech.

Já, která si musela googlit i návod na vyplnění složenky, jsem najednou každou chvíli obíhala úředníky a sepisovala žádosti.

A ve středu jsem si dokonce střihla takový menší úřednický maraton.

Stylově jsem si přičísla drdol, nahodila šaty a kozačky a pak, abych se vyhnula zácpám, naskočila jsem na kolo.

(Takže drdol v háji. Stehna zmrzlá. A ještě jsem zmokla.)

První zastávkou se stala hygiena. Tam jsem se vzhledem k frekvenci předchozích návštěv cítila skoro jako doma a když mi paní doktorka na pondělí přislíbila kladné vyjádření hygieny k našim prostorám, měla jsem chuť vrhnout se jí kolem krku. Měla se mnou za ty měsíce svatou trpělivost.

Následoval stavební úřad a opět štěstí na laskavou a vstřícnou úřednici, která se kvůli mně dokonce pohrabala v archivu a následně mi zařídila schůzku u hasičů, aby mi usnadnila práci.

Poslední zastávkou se tak stali hasiči, jejichž vyjádření a požární řešení patří k jednomu z nezbytných lejster, které nás vzhledem k narůstajícímu množství asi brzy zavalí. Nicméně k mému úžasu jsem se i tady opět setkala s nečekanou vlídností a trpělivým přístupem k mé byrokratické blbosti.

Maraton to byl náročný, ale výsledky uspokojivé. A já marně dumám nad tím, proč mají ti úředníci tak špatnou pověst.

Každopádně, důležité je, že stejně jako já se posouvá vpřed i škola a já věřím, že se vám brzy budeme moct pochlubit s oznámením, že naše škola byla oficiálně schválena, prostory jsou připraveny a nám nezbývá, než se začít chystat na náš první školní rok :-)

 

Obyčejně neobyčejné radosti

Pár dní v posteli, babička obětavě se starající o potomstvo a ohleduplný muž mě postavili opět na nohy a já jim za to velice děkuji!

Na oslavu mého zázračného uzdravení jsme dnes vyrazili za kultůrou.

No, ze srovnání s Duškem z neděle minulé, by dnešní Sůl nad zlato asi vyšla prachbídně, ale co. 

Dětem se pohádka líbila. Já měla důvod opustit ložnici. A Amálka konečně provětrala rozkošný kabátek, který se mi na ní šíleně líbí, ale do polí či na hřiště se tak úplně nehodí.

To jsou hned tři milé důvody k radosti.

A hledat radost v maličkostech, to je někdy to nejtěžší, ale nejužitečnější a nejvíc povznášející, co může člověk v takovém obyčejně neobyčejném dni udělat :-)

Pozor na to, co si přejete!

Po nedělní účasti na představení Jaroslava Duška Čtyři dohody jsem měla v úmyslu napsat nějaký povznášející, duchaplný článek s hlubokomyslným poselstvím.

Místo toho od včerejška zápolím se zpomaleným vědomím, které se courá pár vteřin za zbytkem těla, a při pohledu na teploměr se ujišťuju, že ke své neskonalé úlevě nejsem hypochondr. S teplotou blížící se devětatřiceti mám nárok cítit se mizerně.

Jediná věc mě na tom štve.

Že jsem si to zase přivolala sama.

A při tom na počátku bylo jen nevinné přání unavené matky strávit jeden den povalováním v posteli. Bez dětského štěbetání za zády.

A tak se tedy povaluju a děti ode mne v uctivé vzdálenosti udržuje muž na střídačku s babičkou.

Bohužel jsem k přání zapomněla připojit doušku upřesňující okolnosti mého relaxu.

A tak místo čtení, psaní či sledování filmů skuhrám, potím se a už nevím, jak si lehnout.

A mé duchaplné poselství na závěr?

Dejte si bacha na to, co si přejete. Mohlo by se vám to totiž splnit ;-)