Mazlením ku zdraví

Nemoci jsou mrchy. O tom žádná. Ale ať se nám to líbí nebo ne, většinou nás nepostihnou jen tak. Právě naopak. Zpravidla nám přinášejí důležitá sdělení. 

Miroslav Hrabica dokonce ve své knize Co nám tělo říká aneb po stopách nemocí tvrdí, že: Nemoc je dar Stvořitele, který nám ukazuje, že jsme chybovali. Nemoc je láska, neboť nás ochraňuje od ještě větších budoucích pochybení a omylů.

Jenže to se lehko řekne. Sdělení. Poselství. Upozornění na chyby...

Ale jak to má člověk rozluštit? A je možné za každou rýmičkou hledat hlubší významy?

No, na mě nekoukejte. Já vám to neřeknu. Taky se v tom plácám.

Ale sama mám ozkoušeno, že když už tělo spustí alarm a onemocní, nebo se zraní, nebývá to bezdůvodně. Jenže hledat důvody a příčiny není mnohdy nejpříjemnější. Často to je přímo protivné. A nezřídka i bolestivé.

Když mám chřipku, je pro mě snazší vzpomínat, kde jsem to zase courala bez šály a čepice, než uvažovat nad tím, z čeho mám strach, co mám za problém. A připustit si, že když mi tu děti řápou jak tuberáci, asi si za to do jisté míry můžu sama, to je teprve masochismus.

Ale je to tak. Dva týdny jsem byla zahlcená myšlenkami na školu. Děti byly všemožně hlídány nebo alespoň nevnímány. A to je štvalo. Jenže to neuměly říct. Tak přišel kašel, rýma a horečky a všichni společně na mě křičí: Haló, všímej si nás, poslouchej nás!

A mě to může jakkoliv štvát. Může mi být jakkoliv proti srsti připustit si, že jsem si to způsobila v podstatě sama domácí nepohodou. Ale to je tak všechno, co můžu.

Vlastně ne. Můžu ještě něco.

Můžu to dětem vynahradit. Číst pohádky. Budovat bunkry. Kreslit obrázky. Stavět komíny. Hrát si na hasiče. Dělat bubliny. Kopat do míče. Hrát si s vláčky. Skládat puzzle. Modelovat zvířátka. Vařit v kuchyňce. A hlavně se mazlit. Tulit. A nosit.

Žádné, teď nemám čas, běž si hrát sám, na nošení si velikej...

I když je to někdy náročné a po dvanácti hodinách kňourání, dávkování sirupů a přesvědčování, že kapesník není mučící nástroj, mám chuť prchnout do lesů. Stejně si k těm svým marodům zase vlezu do postele, od Matýska si nechám žmoulat ruku a od Amálky slintat do vlasů. 

A vím, že se z těch bacilů vymazlíme a brzy bude zase dobře.

Jak vypadá mateřská relaxace

Minulý týden jsem si vysnila, kterak budu ve dnech následujících relaxovat, užívat si euforie z odevzdání a podnikat s dětmi spoustu zajímavých věcí, na které pro samou školu nebyl čas. 

Jenže matka míní a děti mění.

Místo zaslouženého odpočinku a relaxování běhám kolem dvou marodů, kteří střídavě kašlou, smrkají a zmítají se v horečkách. Nepřerušovaný, ideálně osmihodinový spánek, který byl v mých idealistických představách prodchnut letními sny plnými jednorožců, duhy a jiných kýčovitě optimistických atributů, se nekoná. Místo toho bdím tu u jedné, tu u druhé malé postýlky, a podávám čaje, kapesníky, či poskytuji ruce ke žmoulání.

Stejně tak euforie byla jaksi odsunuta obavami o zdraví  potomků do pozadí. Protože zatímco v případě nemoci mužů, máme my ženy tendenci hledět na mužské rýmičky se shovívavým úsměvem. Oceňujíc tak maximálně herecké úsilí, které muži při ostenativním osahávaní čela, v touze demonstrovat, že jejich tělesná teplota překročila kritických 37,1 ˚C, vynakládají. V případě nemocí dětí, včetně malých „mužů“, takového nadhledu zpravidla schopny nejsme.

Pokud jde o zajímavé aktivity, jsou naše možnosti značně omezeny. Ačkoli je totiž kreslení, malování, modelovaní, koukání na pohádky nebo hra na indiány fajn, po pár dnech opakování omrzí. Aquapark, objíždění babiček a dobrodružné lesní výpravy jsou však bohužel odsunuty na neurčito. 

Chci-li zůstat pozitivní, řeknu jen: alespoň se máme na co těšit.

S marnou nadějí také každý den vytahuju jednu z andělských karet, které mi neúnavně sdělují, že bych měla jít meditovat do lesa, relaxovat, věnovat se sama sobě a odpočívat. Snad brzy, říkám si, a karty raději ukládám do police. Tyhle výzvy jsou za stávající situace deprimující.

S nadějí však vzhlížím ke světlejším zítřkům, jarnímu počasí a bezbacilovému ovzduší. 

Nyní mě však omluvte, jdu vymýšlet program pro marody a zkontrolovat rozpálená čela.

Dobrou noc!

Do háje s bakalářkou

Po dnešku mohu konečně, s klidným srdcem, upustit od užívání slova bakalářka v každé druhé větě. Mohu na ní přestat myslet. A snad se dočkám i dne, kdy se mi o ní přestane zdát.

Ano, mí drazí přátelé, dnes byl den B. Dnes jsem odevzdala svou Bakalářskou práci.

V poslední možný den, v poslední možnou hodinu.

Má bakalářka je pomníkem nekonečným probdělým nocím, prolitým slzám, tekoucím nervům i nové vrásce na čele, kterou umně schovávám pod ofinou. Krásně to dnes vystihla spolužačka, s níž jsme se při odevzdávání potkali: „Hele, Baru, ty vůbec nevypadáš dobře!“ 

No, nebyla to věta právě nejdiplomatičtější. Obzvláště vezmeme-li v úvahu, že v touze nevypadat jako zombie jsem ráno strávila před zrcadlem o celých deset minut delší dobu než obvykle. Ale měla pravdu. 

Vůbec by mě nepřekvapilo, kdybych si po tomhle týdnu našla první šediny. Protože nejen, že jsem žila v hrůze, že nestíhám a kolem čtvrté ráno usínala s klávesnicí otisknutou na tváři. Mě pronásledovala ještě jedna kolize za druhou.

Začalo to hned v pondělí, kdy jsem dětem, jsoucí po dvou hodinách spánku téměř v komatu, pustila v posteli na notebooku pohádku. Za pět minut pronikl do mého utlumeného vědomí povyk nevěstící nic dobrého. V domnění, že jeden z těch opyžamovaných zlosynů zmáčkl i přes výslovný zákaz tlačítko Off, jsem se notebook pokusila zapnout. 

Nic.

Trochu mě to probralo a zapojila jsem notebook do zásuvky. Zase nic. Jen ticho a černá obrazovka. 

V duchu jsem si přehrála poslední noční scénu. Uléhám do postele s příjemným vědomím, že jsem napsala dalších pět stran textu, když v tom si vzpomenu, že jsem už pár dní nezálohovala. Vzápětí nad tím mávnu rukou a do vteřiny usínám. Udělám to zítra.

Snažím se ovládnout a volám, kam se dá. Muž radí dlouze podržet tlačítko na zapínání. Nejsem blbá, to už jsem udělala stokrát a stále nic. Tak radí vyndat a zandat baterku. Opět nic.

Volám tedy mamince, zda mohu dorazit do firmy. Plno chlapů, plno počítačů. Tam mi určitě poradí.

Rozmrzelé děti navlékám do kombinéz a jedeme. Maminčin dobrosrdečný kolega se ujímá mě i Oktobriany III (její milosti notebooku) a já v duchu přemýšlím nad tím, že jestli o ta data přijdu, tak na školu kašlu. Končím. Už to znovu nepíšu.

Vtom se ozve známé Octobrianino mručení. Jsem zachráněna!

Úleva však netrvá dlouho. Druhý den se chystám zadat si tisk desek, abych měla náskok. Text dodám později. Od chytřejších spolužáků se dozvídám, že je třeba mít na hřbetu fakultou přidělené číslo. Fajn, proklikám se spletitým systémem k eDokumentům a v seznamu pátrám po svém jméně a čísle.

Nic. Nejsem tam. Bečvářová a její bakalářka v systému neexistují.

Konspirační teorie o tom, že jsem si celé studium vysoké školy vybájila ve svém chorém mozku, střídají úvahy racionálnější. Volám na sekretariát. Nikdo to nebere. Do rána si přivodím cosi podobného žaludečním vředům. Nejsem v systému, nemám číslo, nemůžu nechat tisknout desky, nestihnu odevzdat bakalářku, nedodělám školu...

Ráno mi milá referenkta katedry odvalí obří kámen ze srdce. Došlo k chybě v Matrixu. Dostávám číslo. Tisknu desky.

Další drobnější nepříjemnosti netřeba popisovat. Stačí mi vzpomenout na tyhle a rosí se mi čelo.

Bakalářku (v rozsahu bakalářek tří) jsem nakonec dopsala, zdárně odevzdala a nyní se odebírám k odpočinku, který být po mém, trvá zhruba tak měsíc. Prosím, vzbuďte mě až na státnice.

Dobrou noc :-)

Jak jsem byla běhat

Ačkoli tělocvik byl hned po matice a fyzice mým nejneoblíbenějším předmětem. Jelikož ztrapňovat se aerobikovými pseudopohyby v tělocvičně bylo skoro stejně zdrcující, jako ztrapňovat se neznalostí Euklidovy věty před tabulí. Nakonec jsem s dětmi pohybu uvykla. A co víc,  delší období fyzické neaktivity mě znervózňuje.

Už déle než týden trávím celé hodiny nad bakalářkou. Ven se dostanu minimálně. A když už, tak je to cestou k autu a od auta do knihovny. V neděli jsem dokonce strávila celý den v pyžamu...

Dnes večer má nervozita dosáhla vrcholu.

Rozhodla jsem se jednat.

Unavený muž převzal roli uspávače (usnul dřív než děti a Amálka stejně za deset minut přišla za mnou a odtáhla si mě do postele) a já se jala pátrat po hudbě vhodné k běhu. Po chvilce marného hledání jsem si vzpomněla na potem zbroceného Sylvestera Stallona, kterak jakožto Rocky nebojácně jogginguje městem, pláží i sněhem.

Víc písniček se mi do mobilu stejně nevešlo. Tak jsem vzala Rockyho, zkontrolovala spící ložnici a v ryze běžeckém růžovém kulichu se třemi bambulemi vyrazila ven.

Bylo 21:07.

S nadšeným Berniem v patách a představou dusajícího Stallona před očima jsem vyběhla. Respektive se o pohyb běhu podobající pokusila. Normálně totiž neběhám. A když už, rozhodně nevypadám jako ladná  laňka. Můj běh připomíná spíše medvěda v posledním tažení. Včetně zvukového doprovodu.

Plna optimismu jsem doběhla nakonec ulice, odkud jsem se původně chtěla vrátit. Rocky mě však nabudil a tak jsem se rozhodla vzít to oklikou přes půl vesnice.

Ve 21:15 jsem začala ztrácet dech. Kromě toho jsem se bála, že mi zmrznou plíce.

Ve 21:17 jsem běžela ulicí, kde byly jen dvě pouliční lampy. Ta jedna zhasla. Zrychlila jsem a v kapse nahmatala klíče. Příště si na doporučení kamarádky vezmu slzák. Teď mi nezbývalo než doufat, že se nepočůrám strachy.

Ve 21:26 jsem v dálce zahlédla světlo vycházející z našeho domu. O vteřinu později přede mě vykročili dva chlapi se zářícími cigaretami. Málem jsem dostala infarkt. Ovšem soudě dle jejich nevěřícných a zděšených pohledů, oni na tom nebyli lépe.

Ve 21:28 se funící kolos s růžovou čepicí na stranu a bambulí před obličejem svezl na schody našeho domu.

Doběhla jsem.

Kdybych se dlouho neozývala, je to nejspíš tím, že mám oboustranný zápal plic. A v bolestech, proklínajíc svou pošetilou touhu po pohybu, bojuju o život.

...

Ale možná, že zítra si to zopakuju :-)

Přidat popisek

V zajetí bakalářky

„Nestíhám, nesvačím, já to prostě nestačím!“ 

Tento Pučmelounův nápěv z večerníčku o včelích medvídcích zcela vystihuje můj současný stav. Tedy až na to, že já ač nesvačím, tak se po nocích nacpávám kyselými rybičkami, sušenkami a vším, na co ve špajzce padne můj zrak, když se do ní kolem jedné ráno vkrádám s úmyslem obalit si něčím nervy.

Bohužel neobaluji jen nervy, ale celou tělesnou schránku. V důsledku čehož se přestávám vejít do kalhot a již pár týdnů se vyhýbám pohledu do zrcadla. Chtěla bych být typ, co stresem hubne. Ale to bych, vzhledem k míře vystresovanosti, byla touto dobou pravděpodobně s kily v mínusu.

Můj svět se zcela smrskl na dlouho zanedbávanou počítačovou složku s názvem Bakalářka. S myšlenkou na ni ráno vstávám a v noci uléhám. Kvůli ní se u nás střídá jedna babička za druhou. Kvůli ní jsem byla nucena opustit svůj zvyk bezcílného brouzdání vodami internetu. A kvůli ní za mnou dneska Matýsek přišel se slovy: „Maminko, už tu školu nedělej. Poď si ladši hlát.“

Nejzazší termín odevzdání je 22. března. Jsem ve skluzu. A s optimismem si hýčkám informaci, že vytisknout a svázat lze bakalářku do tří hodin.

Nyní se tedy opět navracím k Domácímu násilí a jeho vlivu na sebepojetí ženy v roli oběti. Téma je to nosné, ale deprimující. Dnes jsem uzavřela teoretickou část a vrhám se na tu praktickou. Čekají mě rozhovory s týranými ženami. Snad to všichni zvládneme a kapesníčků spotřebujeme co nejmíň.

Ze své roztěkané mysli vás tedy zdravím, mnohokrát děkuji za spoustu podnětných komentářů pod minulým článkem a na intenzivnější virtuální setkávání se těším po 22. březnu! :-)