O chcíplé Lucince

Být mámou na plný úvazek je krásná věc, ale občas člověk zkrátka potřebuje změnit režim, zahodit odpovědnost a vydat se pryč. Bez dětí. I kdyby jen na nákup. 

A já dnes měla v plánu nákup ne jen tak ledajaký. S mamkou jsme se chystaly vzít útokem obchody s oblečením a ve finále si popovídat u horké čokolády. Těšila jsem se celý týden. Respektive už od zářijových narozenin, za něž jsem náš šoping měla slíbený.

Před pátou muž dorazil z práce, aby převzal svou rodičovskou úlohu a já se, oděna zcela neprakticky, antibabyfriendly a neteple vydala autem do města. Rádio mi hrálo pěkně nahlas, aby se mi s ním dobře zpívalo a ani ty kolony mi v té chvíli nepřišly tak protivné.

Zacpaná na jedné z nejfrekventovanější ulic Pardubic jsem si zrovna broukala s Adele, když tu najednou Lucinka chcípla. Zaškytala, zastavila a konec.

Lucinka, mé věrné, malé autíčko barvy blankytně modré letní oblohy mi zkrátka vypověděla službu.

Mezera přede mnou se pomalu zvětšovala stejně jako kolona aut, autobusů a trolejbusů za mnou. A v přímé úměře k okolo panujícímu neklidu a troubení se zvětšovala i má panika. Spustila jsem výstražné blikání a se slzami na krajíčku kroutila klíčkem v zapalování. Nic. Sem tam škytnutí a snad jako výsměch mému marnému snažení nesmyslné zamávání stěračem.

Pár aut mě opatrně předjelo. 

Po chvilce mi na okýnko zaklepal řidič trolejbusu, který mě vskutku předjet nemohl. S obavami, že dostanu sprda za blokování provozu jsem vystoupila z auta. Řidič vypadal, že má soucit. Trochu zmateně a po žensku jsem mu vysvětlila, že se prostě nemůžu hnout. Auto chcíplo a odmítá nastartovat.

Řidič, kterému posílám obrovský virtuální dík, se na mě usmál, řekl, že to bude dobrý a poslal mě do auta. Pak mě odtlačil vedle silnice na chodník. Kolona se rozjela, ze mě spadla tíha a odpovědnost za všechny ty nešťastníky v autech za mnou a já se jala obvolávat mužské členy rodiny.

Jeden byl v Praze. Další doma s dětmi. A zbýval můj milý bráška a mamka. 

Za chvíli oba dorazili. Obešli se mnou auto, potvrdili, že opravdu nestartuje a nejede a pomohli mi ho odtlačit na méně nápadné místo. Pak jsme zase čekali, neboť muž nevydržel a vydal se mi se startovacími kabely, hladovými dětmi a autosedačkami, které jim jsou už roky malé, na pomoc.

Mamka, brácha a já jsme tak stáli na ulici vedle nevinně se tvářící Lucinky a mluvili o všem, co jsme si v poslední době nestihli říct. Ani jsme si nepamatovali, kdy naposledy jsme byli spolu sami. Jen my tři.

Naši seanci pak přerušil muž. Opět zhodnotil, že Lucinka nestartuje a nejede a vytáhl kabely. Jenže Lucinka nespolupracovala ani s nimi.

Přesídlili jsme tedy se sedačkami z mého do mužova auta. Srdečně se rozloučili. A vydali se každý za svým úkolem.

Mamka odvézt domů bráchovo kolo, na němž dorazil. Muž s bráškou odtáhnout Lucinku k laskavému opraváři, který kvůli nim opustil svůj pulitr v hospodě. A já nakrmit a uložit děti.

Z mých několika bezdětných hodin se nakonec stalo malé autodrama a děti jsem měla na starosti stejně. Ale budu-li hledat pozitiva, musím říct, že mě těší, že se Lucinka roznemohla právě ve chvíli, kdy jsme nebyly daleko od pomoci a byly jsme u toho jen my dvě. Představa, že jedu kdo ví kam, s dětmi, ve tmě a zimě a Lucinka chcípne, se mi zdá totiž mnohem horší.

Malý Bernie s Lucinkou v pozadí

Kočičí story

Naše kočky, z původního domova uvyklé životu venku, jsme o víkendu přestěhovali na zahradu. Ihned se pěkně usídlily ve stodole na půdě a zvykly si chodit mňoukat k terasovým dveřím do obýváku, když mají dojem, že nám příprava potravy moc dlouho trvá.

Když se dveře otevřou, EVA se zpravidla ukryje za květináč. Brácha VALL-I naopak urychleně vklouzne do obýváku a vyžaduje svou denní dávku mazlení. Bernie pak oba kočičí přírůstky sleduje se psí nedůvěrou, ale poučen jejich ostrými drápky, většinou je nechává na pokoji. Pokud se samozřejmě VALL-I neocitne příliš blízko jeho misky. To se pak dějou věci...

Dnes nás však trochu vyděsila EVA. Ráno jsme s dětmi otevřely VALL-Imu dožadujícímu se snídaně, ale po EVĚ ani stopa. Začali jsme ji lákat vyjmenováním všeho, co ji čeká v misce, když vtom se objevila na vnější římse stodoly těsně pod střechou a zoufale mňoukala.

Amálka nešťastně ukazovala nahoru volajíc „čiči dolů“ a Matýsek mi přinesl telefon, že mám zavolat hasiče. V pohádkách přeci hasiči pokaždé zachraňují nějaké to zvířectvo ze stromů či střech, tak proč je nepovolat i na pomoc EVĚ.

Mně se ovšem burcovat místní hasičský sbor nechtělo a tak jsem se, k Matýskově značné nelibosti, vydala, stále ještě v pyžamu, na záchrannou misi sama. 

Za dvojhlasného dětského povzbuzování jsem vyšplhala na půdu a snažila se nemyslet na stáří a vetchost schodů, do nichž vkládám svou důvěru. Další nemalou dávku odvahy si vyžádalo protáhnutí se k pidiokénku obklopenému snad stoletými pavučinami plnými kdo ví čeho. Pak už stačilo na naši číču z okna zavolat a zamávat na ni šunčičkou a EVA se radostně a hlavně bez problémů protáhla oknem do bezpečí.

Nebýt vědomí, že ta potvora mohla kdykoli slézt sama, cítila bych se jako hrdinka. Takhle mě za hrdinku zachraňující mazlíčky v nebezpečí považovaly alespoň děti.

VALL-I si však žádné starosti o ségru nedělal. Když jsme přišli domů, vesele si hověl na kuchyňském stole a žral sušenky. Drzoun. Za svou opovážlivost však brzy zaplatil, jelikož děti si „konečně“ uvědomily, že kočka je vlastně něco jako „plyšák“.

Střídavě se tedy VALL-Iho pokoušely odchytit, pomazlit, případně nacpat do krabice či kočárku. Ne, že bych tomu jen tak přihlížela. Vážně jsem se snažila poskytnout kocourovi únikovou cestu, jenže VALL-I, než aby opustil pohodlný obývák, raději se znovu a znovu nechával vláčet nadšenou Amálkou. 

Vzhledem k jeho naprosto otráveným výrazům však soudím, že se nestal bezmezným milovníkem hraní si na miminko. Pouze, jako typický muž pochopil, že sdílet s rodinou teplo domova, vyžaduje určité oběti.

O kočkách a rybách

Z polí se nám do domu začaly stahovat myši. Na jednu stranu celkem roztomilá stvoření, na druhou stranu, za vítané spolubydlící je nepovažuju. Nemluvě o naší mamince, která by k nám pod vlivem své myšofobie zřejmě brzy přestala jezdit. 

Jedy a pastičky se mi trochu příčí, a tak padlo nesmělé rozhodnutí, pořídit si kočku.

Ale dny plynuly a s nimi odplynulo i naše kočičí řešení. Pak přišel pátek a my na procházce potkali kamarádku. Mluvili jsme o všem možném, řeč přišla i na myši a logicky též na kočky.

Jen tak mimochodem jsem se zeptala, jestli nezná někoho z místních, kdo by měl koťata. Kamarádka se toho chytila a jen o hodinu později jsme se tak z procházky vraceli s kočičími sourozenci.

Já jim dala jména ceněná i klasikem. Romeo a Julie.

Leč, mé nadšení pro romantiku vzalo za své, když se do věci vložil Matýsek. Nyní vás tedy mohu seznámit s VALL-IM a EVOU. Kočkami pokřtěnými dle Matýskovy v současnosti nejoblíbenější pohádky o robůtkovi jménem VALL-I.

Zatímco VALL-I je kocour přítula, jeho sestra EVA je rezervovanou kočičí dámou, která nám okázale dává najevo, že o naši pozornost vskutku nestojí. Tak snad alespoň na ty myši bude mít zálusk.

Nicméně kočkami naše víkendová setkání s němou tváří neskončila.

Dnes jsme se vydali na výlov rybníka, a to v domnění, že se bude jednat o akci komornějšího rázu, s pár rybáři v gumových oblečkách a spoustou ryb. Jak jsme se mýlili, se ukázalo již ve chvíli, kdy nebylo kde zaparkovat. Cestu na hráz jsme si pak museli proklestit davy rybomilných nadšenců a stánky s kdečím včetně balónků.

Ovšem ukázalo se, že na takové akce jsme asi moc velké citlivky. Výlov jako takový mi nevadí. Ale ta neúcta k životu, byť rybímu, kterou ukazovali nejen otrlý rybáři, ale též přihlížející, ta se nás poněkud nemile dotkla.

Asi jsem poněkud naivní, ale výlov pomocí bagru a dalších strojů jsem nečekala. Pohled na spoustu malých ryb zašlapaných do bláta mi taky dobře nedělal. A když jsem pak sledovala některé děti, kterak za smíchu a povzbuzování rodičů tyhle rybí chudinky „mučí“, měla jsem toho nejen já dost.

Hráz jsme proto celkem brzy opustili a nakonec si i s naší mamkou a nebiotatínkem udělali veselý rodinný piknik ve stoje u stánku s frgály. Sdělili jsme si novinky, vyměnili drby a usoudili, že podobné akce si pro příště raději odpustíme, protože pro nás, citlivky, to zkrátka není.

Druhé autorské čtení

Mám zvláštní období, mezi jehož projevy mimo jiné patří značné pochybování. Nejčastěji týkající se mé vlastní osoby. Mých schopností. A v neposlední řadě mého psaní.

Když mi před několika týdny bylo nabídnuto, abych se stejně jako loni zúčastnila Autorského čtení začínajících literátů pořádaného Krajskou knihovnou Pardubice, přišlo mi to jako fajn nápad. Přijala jsem.

Když mi bylo autorské čtení minulý týden připomenuto, zpanikařila jsem.

Vždyť nemám, co bych tam četla! Moje texty nejsou dost dobré. Vtipu taky moc nepobraly. A o hlubokých myšlenkách nemůže být řeč. Bude to trapas.

Nakonec jsem po dlouhých úvahách došla k závěru, že přestat se hroutit bude ideálním řešením a rozhodla se trochu zariskovat. Když už, tak už...

Přečtu první kapitolu z něčeho, co možná jednoho krásného dne dostane podobu skromné novelky. Takové autoterapeutické. Takové, kterou bych si bývala ráda sama přečetla, když mi bylo devatenáct a byla jsem takříkajíc v tom...

Čtení proběhne zítra. Tak mi prosím držte palce. A jestli jste z Pardubic, zaskočte si poslechnout, jestli mají místní začínající literáti co říct :-)

O malých víkendových katastrofách

Vezmeme-li to pěkně od začátku, není možné opominout, že už v sobotu nevycházelo všechno, jak mělo. 

Děti vstávaly protivně brzy, cheescake na malou odpolední oslavu popraskal a na drakiádě dostaly děti medaile jen proto, že se tvářily tak nešťastně. Náš drak totiž nelétal. Respektive do vzduchu se vznesl asi na dvě vteřiny, aby vzápětí úhybným manévrem vpravo a střemhlavým letem k zemi demonstroval, že jeho moderní design je na nic, a že příště zůstaneme věrni klasice.

Nakonec ovšem s dětmi vstal muž, cheescake byl dozdoben malinami a z města byl drahým bráškou dovezen klasický drak, s nímž jsme létali ještě dlouho po odchodu posledních drakiádníků.

V neděli ovšem řada drobných katastrof pokračovala.

V plánu byl výlet do Prahy. Lanovkou na Petřín, pak na Hrad, na Staromák a metrem zpět na Černý most, kde jsme chtěli Amálce v Ikee koupit novou postel.

Vyjeli jsme s hodinovým zpožděním oproti původnímu mužovu záměru. Před odbočením na dálnici jsem si vzpomněla, že nemáme manducu. Po zvážení pro a proti jsme se pro ni rozhodli vrátit (naštěstí). Zbytek cesty proběhl nad očekávání klidně a děti dokonce na pár minut usnuly.

Auto jsme zaparkovali v Ikee s úmyslem přiblížit se do centra autobusem a metrem. Při opouštění auta jsme ovšem se zděšením zjistili, že manduca nebyla to jediné, co jsme doma nechali. Chyběla Matýskova bunda. Popisu souboje argumentů týkajících se hledání viníka zůstanete ušetřeni. Zbývá konstatovat, že boj skončil remízou a výsledkem byla stanovena dohoda, že vinu nesou všichni plnoletí zúčastnění.

Otázka bundy zůstala prozatím otevřená a rozhodnutí bylo odloženo na později, neboť Prahu zalévalo teplé podzimní slunce. Cesta autobusem a metrem ovšem uklidnila naše pocuchané nervy a my si užívaly dětské nadšení z cestování pod zemí. 

Mužovu náladu pak pozvedl i chutný oběd a plni optimismu jsme tak mohli zamířit z Anděla na Petřín. (S malou zastávkou v obchodě, kde si Matýsek vybral fešácký svetr jako náhradu za zapomenutou bundu.) Ukázalo se ovšem, že je to poněkud dál než muž odhadoval a tak jsme děti umístily na rodičovská záda a ve zrychleném tempu a splavení jak muly se přemístili pod Petřín.

Odměna v podobě lanovky se však nekonala. K naší smůle a Matýskovu nezměrnému smutku byla lanovka mimo provoz. Ale když jsme došli tak daleko, nehodlali jsme se vzdávat a energicky vykročili vzhůru.

Někde v půlce kopce toho začala bolestně litovat má záda a těsně pod vrcholem už jsem proklínala každý gram Amálčiny muší váhy. Muž s Matýskem (který od chvíle, kdy jsme opustili dopravní prostředky, hlásil, že ho bolí nožičky) za krkem, na tom nebyl o moc lépe.

Matýskova bolest nožiček samozřejmě odezněla, jakmile jsme vystoupali nahoru a avizovali, že se blíží zrcadlové bludiště. V tu ránu byly obě děti na zemi a schvácené a vzájemně se podpírající rodiče nechaly daleko za sebou.

Bludiště a dávka čaje z termosky nás naštěstí opět postavila na nohy a já se tak nakonec nechala přemluvit i k výstupu na rozhlednu. Výstup proběhl vcelku příjemně. Matýsek ho zvládl celý po svých a Amálka vyťapala minimálně polovinu. Tragédie se ovšem odehrála na vrcholu. Při kochání se výhledem totiž Matýsek upustil dolů svou milou plyšovou veverku, která pro ten den byla jeho nejlepším plyšovým kámošem. 

Za doprovodu hlasitého pláče a v pohřební náladě jsme pomalu scházeli dolů, když v tom byla veverka spatřena. Na střeše pokladny. Muž se po krátkém zhodnocení možných následků (pádem počínaje a pokutou konče) rozhodl stát se synovým hrdinou a za nadšeného focení turistů na zemi veverku před potupným rozkladem v okapu Petřínské rozhledny zachránil.

Děti jásaly, já byla hrdá a muž si užíval svých pět minut slávy. Nálada výletu byla opět zachráněna.

Ale to už se začalo schylovat k večeru a nad námi se kupila mračna. Ve chvíli, kdy jsme se vydaly z Petřína, začalo pršet. Nezbývalo než se smát, protože to už byla vskutku poslední kapka. Doslova.

Než jsme dorazili k Hradu, vypadali jsme jako bychom si byli zaplavat ve Vltavě a do metra jsme se, pronásledováni hřměním, vpotáceli na pokraji sil. 

Ale výlet skončil šťastně. I tu postel jsme nakonec koupili a až na to, že nás z Ikei vypouštěla ochranka, kvůli značnému překročení zavírací doby, proběhl nákup celkem v klidu.

V autě pak zmožené děti usnuly. A my rodiče jsme si slíbili, že příští víkend si už určitě dopřejeme ten vytoužený klid a odpočinek.

Trochu abstraktní rodinný portrét :-)

Nejméně rozmazaná bludištní momentka :-)