O uječených matkách

Je to něco málo přes tři roky, co jsem napsala a na blogu iDNES.cz zveřejnila článek s trochu provokativním názvem Kult uječenýchmatek. Není divu, že se ihned strhla bouřlivá diskuze. Evidentně jsem totiž píchla do vosího hnízda.

Ve své tehdejší naivitě a nezkušenosti, jak mi bylo tenkrát připomenuto, majíc pouze jedno dítko kojeneckého věku, jsem si dovolila psát o tom, kterak mi přijde smutné, když se ke komunikaci s dětmi užívá výhradně jekotu. 

Psala jsem o matkách, které vyznávají jekot jakožto „účinnou“ výchovnou metodu, kterou praktikují téměř vždy a všude. K vynucení poslušnosti, k informování o nevhodném chování i k popisu chování žádoucího.

(„Adééélóóó! Co jsem ti říkala! Nesahej na to!“

„Martinééé! Kam to zase lezeš! Sedni si normálně!“

Nebo ještě o stupeň horší.

„Michalóóó! Přestaň dělat bordel! I prase jí slušněji než ty!“

„Jakubééé! Neštvi mě! Chováš se stejně hloupě jako tvůj otec!“)

Ne o tom, když příležitostně zvýšíme hlas ve snaze upoutat dětskou pozornost nebo v horším, ale leckdy nezbytném případě, ve snaze ulevit přetaženým nervům.

Taky jsem netvrdila, že mě se to netýká, nikdy na své děti křičet nebudu a jsem naprosto svatá a bezmezně trpělivá matka.

Nejsem.

Přesto si, o pár let starší, o jedno dítko bohatší a o mnoho rodičovských krušných chvilek zkušenější, stojím za tím, co jsem tenkrát napsala. Jde to i jinak. S dětmi opravdu lze jednat převážně s respektem a bez ohlušujícího jekotu.

Ale neznamená to, že člověku nikdy neujedou nervy. Že nemá špatnou náladu a není unavený. A že když dětská nežádoucí aktivita přesáhne určitou mez, člověk prostě neseřve, co mu přijde pod ruku.

Stalo se mi to včera. Sešla se moje únava s dětskou tendencí k naprosté ignoraci, nespolupráci a k ukňouranému bojkotu všeho. A já vybuchla. Ječela jsem, vyhrožovala a byla značně nepříjemná.

Úleva se dostavila. Asi na pět minut. Pak mi to začalo být líto. A tak jsem si pak vlezla s dětmi do postele a omluvila se. Přiznala jsem, že mě mrzí, že jsem na ně křičela, že to nedělám ráda a pak jsme se dohodli na tom, že uděláme všechno proto, aby se takové scény nemusely opakovat.

Já se budu snažit být trpělivější a děti se pokusí omezit výtržnosti na minimum. Nedělám si iluze o tom, že nám to vydrží nekonečně dlouho, ale mám za to, že to je účinný nástroj k znovuobnovení domácí pohody.

Tak ať i u vás vládne převážně pohoda a jekotu není třeba!

Čtyřiadvacetiny

Dnes mám narozeniny. Nijak významné, jako osmnáctiny. Ani kulaté, jako třeba dvacetiny. Přesto mi je milí lidé svými zprávami a telefonáty již od rána připomínali. 

Což bylo velice příjemné, neboť děti, po mém ranním spikleneckém dotazu, kdo že to má dnes narozeniny sborově odpověděly hlasitým „JÁ“! Věc jsem sice uvedla na pravou míru, (k mírné dětské nevoli), avšak žádných oslaveneckých výhod jsem si nepovšimla. 

Den nám vcelku nesvátečně utíkal při stavbě lodí z lega, louskání ořechů, malování vodovkami a mém marném přesvědčování dětí, abychom vytáhli holinky a šli se trochu provětrat. Děti však byly dnes tuze lenivé a navíc jim teklo z nosu, tak jsem je zanechala domácím radovánkám a šla si upéct aspoň dort. 

Variaci na cheescake s malinami. Skutečně vynikající, avšak nenechavými dětskými lžičkami znehodnocený, ještě před řádnou fotodokumentací.

S mužem domů k večeru zaválo alespoň trochu narozeninové nálady. Dostala jsem květiny, sfoukla svíčky a nakrojila si svůj dort. Ale pořád to nebylo ono.

Pak ale obě děti usnuly. Muž se k nim brzy připojil. A mně zbylo pár tichých a posledních okamžiků dnešního dne. Konečně jsem se naladila a začala se pěkně nostalgicky a melancholicky rochnit v zážitcích uplynulého roku. 

K mé neskonalé úlevě jsem z toho přehrabování se vyšla spokojená. Mnohá přání se mi splnila a některá se mi právě plní. Do příštího roku mířím s nemalými plány a cíli. A moc se mi líbí, že o sobě bez falešného sebepřesvědčování můžu říct, že jsem šťastná.

Tak i Vám přeji mnoho štěstí a děkuji za přízeň!

Odplenkováno

Ryze mateřské, poněkud neatraktivní a pro mnohé zcela nevábné téma. Ale co, každý z nás si tím prošel. A jestli naše domácí odplenkovací story někoho uklidní nebo pobaví, tím líp...

Když byl Matýsek nemluvnětem, nočníkové historky jsem poslouchala ze všech stran. Spousta lidí přišla s doporučením, kdy začít dítě, sotva držící hlavu bez opory, posazovat na nočník.

Doporučení jsem vesele ignorovala, neb mi přišlo praštěné cpát na nočník mimino čůrající dle mého odhadu zhruba každých pět minut a vypadající, že ač má pod kontrolou jistě hodně věcí, tělesné vyměšovací funkce mezi ně rozhodně nepatří.

Když se Matymu přehoupl rok, nátlak zesílil a otázka „už ho posazuješ na nočník?“ se nepatrně proměnila v manipulativnější verzi, „doufám, že už ho posazuješ na nočník?!“

Tak jo, podlehla jsem. Zakoupila zelený nočník s kačenou a jala se synka trénovat. Po pár týdnech marné snahy jsem to vzdala. Přišlo mi, že Matýskovi je to stejně jedno, výsledek se nedostavil a po takových sedánkách jsme byli nakonec zpruzení a frustrovaní oba dva.

Dala jsem na svou intuici líného rodiče a nechala to plavat. 

Poznámky okolí jsem opět ignorovala a rázně jsem zakračovala jen v případě, že dotyčný měl tendence obracet se přímo na Matýska. A s výrazem více či méně předstíraného pohoršení a zděšení ho častoval výrazy jako „hanba“ a „ostuda“.

Léto pomalu končilo, Matýskovi byl skoro rok a tři čtvrtě a termín Amálčina příchodu na svět se blížil. Právě v té době přišel památný den. 

Matýsek nahlásil, že chce čůrat. S neskrývaným nadšením jsem mu zaasistovala a s výrazem pyšného rodiče sledovala, kterak si od té chvíle říká pokaždé.

Od toho dne byl Matýsek odplenkován.

V případě Amálky jsem již byla moudřejší, pohodlnější a odhodlanější dát na svou mateřskou intuici. Žádné trénování se tedy nekonalo. Amálka znala to, co odkoukala od bráchy a rodičů a vyzbrojena těmito poznatky vstoupila do letošního léta.

Nebudu tvrdit, že to přišlo ze dne na den jako u Matýska. Amálčino odplenkování probíhalo poněkud zdlouhavěji. Obzvláště únavná pak byla fáze, kdy Amálka nabyla dojmu, že čůrání se hlásí pouze je-li nahatá a v případě, že má na sobě kalhoty, je to zcela zbytečné, neboť tato vrstva oděvu je zajisté určena k zachycení moči.

Ale taková skvělá dovolená dělá divy a tak i naši nerozhodnou slečnu postrčila správným směrem. 

Hrdě tedy mohu prohlásit, že u nás doma přes den plenkám (prozatím) odzvonilo a nastalo nám adrenalinové období hledání toalet, trávníků či kanálů na těch nejméně vhodných místech.

Nicméně jsem ráda, že obě děti si ke svému odplenkování došly vlastním tempem až když na to byly připravené. (Vřele doporučuji.) I když to znamená, že jsem ochuzena o vyprávění historek o tom, kterak jsem děti přilepila k nočníku vteřiňákem a odlepit se mohly až když začaly čůrat na povel.

Potkáte-li nás však někde v centru, kterak naprosto nereprezentativně dřepíme nad kanálem, odvraťte prosím zrak nebo buďte jen shovívaví. Děkuji.

Korfu dovolená

Dovolená...Ostrov Korfu...Moře...Slunce...Vyhřátý písek...

Měli jsme se báječně. Co víc k tomu říct? 

Hned od prvního nočního koupání v moři po příletu, kdy jsme děti nechali spát na pokoji a jen tak se vrhli do vyhřátých vln, jsme tušili, že to bude žůžo. A nespletli jsme se.

Děti se radostně a beze strachu vrhaly do vln s námi. V písku si vydržely hrát dlouhé hodiny a nechaly nás oddávat se lenošení, čtení a povídání. A staly se nadšenými spoluobjeviteli ostrovních krás. Ať už autem, čtyřkolkou nebo lodí.

Dny jsme tak trávili prosolováním tělesných schránek v moři, jejich následným vysoušením na pláži a cestováním. Večery pak patřily dlouhým a tradičně pomalým večeřím za doprovodu řecké hudby a tanečních vystoupení, brzkému spánku nebo vysedávání na terase s výhledem na moře.

Idyla. 

Až na takovou malou pikantnost v podobě probíjející sprchy, k níž se děti po prvním kontaktu odmítly byť jen přiblížit. Večerní hygiena tak nabyla zcela nečekaný adrenalinový ráz.

Každopádně hned bych si těch dvanáct dní zopakovala. 

Ačkoli cestování letadlem je něco, co bych si s radostí odpustila. Jen máloco ve mně dokáže vyvolat větší žaludeční nevolnost než taková turbulence nebo přistávání. Ale děti se naštěstí nepomamily a v letadle se chovaly jako ostřílení letečtí mazáci.

Takže se zdá, že příští podobné hurá akci nic nebrání. Tedy až na nedostatek volných financí, jak by jistě pragmaticky podotkl muž.

Zatím však nezbývá než čerpat sluneční zásoby z Korfu a trochu si s nimi prozářit nadcházející podzim.

 

Promoce

Sotva jsme dorazili z vyhřátého a slunečného ostrova Korfu, už na nás dýchla slavnostní atmosféra mé promoce. A taky vlhký český podzim. Nejraději bychom sice zůstali zalezlí doma, kochali se fotkami moře a pláží a obklopeni hromadou kapesníčků dospávali včerejší pozdně ranní přílet domů. 

Ale promoce je promoce. A tak jsme se nastrojili a vyrazili na akademickou půdu.

Přiznám se, zcela dětinsky se mi chtělo smát, když jsme si jako stádečko tupohlavců nacvičovali, kterak budeme pěkně v řadě přicházet a slibovat na hůl ctěného pedela. Což je mimochodem opravdu kouzelné slovo.

Ale když pak přišlo na věc, za zády nám seděly rodiny, před námi výkvět akademické obce a sálem se nesly proslovy o velikosti a výjimečnosti této chvíle, smích mě chvílemi opouštěl a dostavovala se mírná nostalgie a taky hrdost.

Dokázala jsem to.

Sama sobě i svému okolí jsem dokázala, že mít děti brzy neznamená, že se školou je konec. A když pak přišlo příjemné překvapení v podobě červeného diplomu, který jsem tak úplně nečekala, málem jsem zamačkávala slzu.

Nakonec jsem moc ráda, že jsem šla. Bylo to moje malé milé vítězství nad sebou samou i některými předsudky okolí.

A když jsem pak dostala od dětí, muže a dalších rodinných příslušníků kytky a pusu, byla jsem ta nejšťastnější promovaná manželka a matka.

Ale nebyla to jen moje zásluha. Proto bych ráda poděkovala zejména mému muži a celé rodině za trpělivost a pomoc ve chvílích učebního šílenství. 

Bez vás bych to nezvládla. Děkuju!

Provizorní ilustrační foto :-)