Vilíkovy sváteční verše

Básničky, říkanky i zcela nesmyslné slovní hrátky u nás frčí.

Ať už se jedná o „Pepíku, Pepíku, copak dělá babka“ nebo mé nepublikovatelné veršovánky vznikající u přebalování a jiných neestetických činností.

Když se dětem něco nechce a já právě oplývám větší než malou trpělivostí, stačí požadavek zveršovat a potomstvo rázem mění názor.

Říkanky nás též doprovázejí na cestách, procházkách a místech, kde hrozí zvýšené riziko nudy.

A v neposlední řadě bývají mnohdy součástí našich gratulačních a oslavovacích rituálů.

Díky tomu vznikla i prostá říkanka pro dnešní den. Pro Vilíkův den. Poetický skvost to zrovna není, Vilíkovi to bylo celkem putna, ale u Matyho a a Ami měla celkem úspěch :-)

...

Vilíkovi

Vilém, Vílík, Vilíček,

cucá si svůj dudlíček,

cucá zatím nemluví,

i když zdá se všechno ví.

Je ve spojení s Vesmírem,

je malým mléčným upírem,

je to zkrátka Boží kluk,

a že má svátek, je mu fuk.

Přesto Vílo, Vilíčku,

podej nám svou ručičku,

abychom Ti mohli přát,

bys byl vždy zdráv a s námi rád.

...

Všechno nejlepší k Tvému prvnímu svátku, Vilíku!

Slasti a strasti trojdětnosti

Se dvěma mobilními, mluvícími a ozubenými potomky člověk strašně rychle a snadno zapomene na období, kdy měl doma zcela nesamostatného kojence. A kdy spoustu činností prováděl jednoruč a připadal si přinejmenším jako chobotnice.

Já si to teď opět připomínám. A opět žasnu, co všechno jsou matky schopné v takto ztížených podmínkách zvládnout.

Když je nejhůř, zachraňuje situaci šátek. S ním se dá vařit oběd, sekat zahrada, stavět z lega i absolvovat rodinná oslava.

Ale někdy šátek není po ruce, nebo se z něj člověk zrovna vymotá a nechce se mu motat zas…

Za ty tři týdny jsem si tak znovu vyzkoušela širokou škálu činností provozovaných s Vilíkem v ruce. Vaření či otvírání pošťačce s kojencem u prsu, to už je celkem standart.

Ale už jsem taky prubla jaké to je najednou uspávat v rukou nejmladšího, ošetřovat bouli prostřední a stavět puzzle s nejstarším. 

Nafukovat bazén, hlídat aby se Maty s Ami v bojové náladě nepobili a zároveň houpat kočárkem a přidržovat dudlík.

A včera večer, když Vilíka trápilo bříško, jsem dokonce skákala s naším benjamínkem na balónu, maje kromě synka na klíně i hrnec s bramborami, které jsem do rytmu pohupování škrábala.

To vše samozřejmě ve stavu počínající spánkové deprivace, která se pravděpodobně časem prohloubí a dorovnání tohoto deficitu nastane dle mých zkušeností zhruba v období Vilíkových prvních narozenin.

Ale nezřídka všechny děti překvapí.

Kupříkladu minulý týden.

Kromě jiného jsem s dětmi vyrazila na piknik k nedalekému rybníku. Zkoordinovat balení, přípravu jídla, kojení a oblékání starších dalo sice celkem zabrat, ale samotná realizace se vydařila. 

V jednu kouzelnou chvíli se dokonce Matýsek s Ami cachtali na vyhřáté mělčině, Vilík spinkal v kočárku a já měla celých patnáct minut na nerušené čtení knížky!

V tu chvíli jsem si připadala naprosto báječně. Se třemi dětmi a já mám čas na takové kratochvíle! Vzácný a jedinečný okamžik.

Vzápětí se sice v jeden moment probudil hladový Vilík a Matýsek s Amálkou se dostali do hádky, v rámci níž se pokoušeli navzájem utopit, což mou idylku vcelku efektivně ukončilo.

Ale i tak. Tu slastnou čtvrthodinku mi už nikdo nevezme a vidina budoucnosti, v níž se podobné chvilky budou opakovat, mě udržuje v dobrém rozmaru :-)

Sjíždím se oxytocinem

Oxytocin bývá označován jako hormon štěstí. Ve velkém se vyplavuje zejména při porodu a kojení.

Vilíkův porod, to byla jedna velká oxytocinová jízda. A kojení si užívám minimálně každé dvě hodinky, ve dne v noci, tudíž o přísun hormonálního štěstí mám dokonale postaráno.

Díky tomu se téměř celé uplynulé dva týdny vznáším na svém růžovém obláčku a dolů, do šedivé reality, nahlížím málokdy.

Vilík je totiž úžasně vnímavé a spokojené miminko. Pláče minimálně, saje ukázkově a svět pozoruje neuvěřitelně moudrýma očima. Trpělivě snáší veškeré sourozenecké projevy lásky. A zdá se býti nadšeným šátkonošencem i kočárkojezdcem. Je to zkrátka dítko za odměnu.

Ostatně stejně jako jeho dva starší sourozenci.

Ti Vilíkovi minimálně jednou za hodinku přijdou dát pusu. Několikrát denně požadují, aby jim bylo umožněno bráchu pochovat. A nečekaně nadšeně asistují při přebalování a převlékání. Přičemž Matýskovou nejoblíbenější činností v tomto směru, je vybírání oblečení. Díky tomu Vilík střídá pouze několik bodýček s auty a dupačky s helikoptérou.

Ale aby to neznělo tak děsně sluníčkově, musím se svěřit, že jednu krizi už máme za sebou.

Bylo to při úplňku.

Deset večer, moje tělo odmítlo nadále aktivně spolupracovat a bolavá hlava vyžadovala ticho a tmu.

Osazenstvo dětských postelí mi však odmítlo vyjít vstříc.

Matýsek, únavou sotva držící oči otevřené, brečel, že se mu nechce spát. Amálka, s očima už téměř zavřenýma, brečela naopak, že je hrozně unavená. A Vilík pobrekával buď proto, že ho pobolívalo bříško nebo proto, že ho rozčiloval řev sourozenců.

Já na pokraji sil pendlovala mezi těmi třemi hromádkami neštěstí a přemýšlela o tom, jak je ta mateřská role všestranná a jak neuvěřitelně velký má učební a tréninkový potenciál. A to nejen v oblasti sebeovládání a zvládání stresu.

Nicméně jízda na oxytocinové vlně mi naštěstí nedovoluje moc se v nějakých stresech šťourat, a tak si raději užívám své mateřské štěstí. Protože když už je to mateřství na třetí, má to pořádný grády :-)

PS: Moc děkuji za všechny milé komentáře, které mi pod minulými články zanecháváte. Jsem za ně opravdu ráda, i když nestíhám odpovídat. Ale chtěla bych alespoň takto udělit svolení k šíření naší porodní story.  Protože čím víc lidí si přečte o tom, že to jde, tím líp :-) Díky, že o to máte zájem!

Trojnásobná

Svátek matek. Není to tak dlouho, co jsem ho vnímala pouze jako svátek naší maminky. 

Teď už patří i mně. 

A já dnes od rána dumám nad tou svou mateřskou rolí.

Když se někteří hrozili, jaké že to bude drámo, obstarávat tři děti, moc mě to nevzrušovalo. Oproti dvěma to zas takový rozdíl být nemůže. Koneckonců, jedna trojdětná dobrá duše mi prozradila, že jediným rozdílem je zvětšení objemu špinavého prádla a nutnost vařit ve větších hrncích.

Ale něco mě přeci jen nenechávalo klidnou. Zvládnu všem třem věnovat dostatek pozornosti? A co láska? Dokážu jim jí dát dostatečně najevo, aby se nikdo necítil milovaný míň?

Věřila jsem, že ano. A věřím tomu i teď.

Mateřská láska má tu výhodu, že není nutno jí dělit. S každým dítkem totiž nabývá na objemu. A u každého je taky jiná.

S Matýskem byla první. Nová, nečekaně silná a ryzí. Matýsek mě provedl prvními nástrahami mateřství a spolu jsme se učili jaké to je, být máma a syn.

S Amálkou přišla láska další. Ne tak šokující, ale o nic méně silná. Navíc holčičí a jaksi spojenecká. 

S příchodem Vilíka jsem se dostala na další láskový level. Je to všechno svým způsobem známé a přitom tak jedinečné. Jednoho ta mateřská láska až bolí, jak dokáže být silná...

Počtvrté to už ale asi zkoušet nebudu. Děti by se nám nevešly do auta. 

Nicméně Matýsek ještě večer po narození brášky hlásil, že si musíme pořídit ještě jedno miminko. Proč? Protože tentokrát to zaspal, ale příště se prý nutně potřebuje dívat, jak se miminko rodí!

A abych nezapomněla. Ta naše nejnovější láska vážila při narození krásných 2900g a už čtvrtý den pokořila tři kila. Jestli tedy nějaké počtvté někdy bude, zřejmě se na doktory vykašlu a budu si těhotnět v klidu a bez stresu :-)

Kterak Vilík doma na svět přišel

Množí se dotazy, jak že to bylo s tím naším rozením. Bylo to doma v plánu? Nebo jsme to „jen“ nestihli?

Jdu s pravdou ven. Rodit doma jsem chtěla.

Chápu, že to není pro každého. Rozumím tomu, že vlivem mediálně šířených informací (a u některých i vlastní zkušeností) je porod doma vnímán jako extrémně riskantní. Ale my jsme se pro něj rozhodli naprosto vědomě, informovaně a s přesvědčením, že děláme to nejlepší pro miminko i pro nás, jako rodinu.

Porodnice byla záložním plánem. S porodní asistentkou jsem byla domluvená, že všemu necháme volný průběh. Kdybych se sama necítila, nebo ona naznala, že doma to nepůjde, byli jsme připravení přesunout se do „rukou lékařů“.

Nakonec to ale nestihla ani porodní asistentka…

Probudila jsem se před třetí hodinou ranní s pocitem, že je to tady.

Pro jistotu jsem vzbudila muže, abych mu sdělila, že si jdu napustit vanu, neboť zřejmě rodím, ale on ať si ještě v klidu pospí. Ačkoli prohodil něco ve smyslu, že to jako bych mu oznámila: Lásko, dům je v plamenech, ale ložnice zatím nehoří, v klidu spi. Zůstal v posteli a nechal mě dělat, co uznám za vhodné.

Ve vaně se mi kontrakce nejdřív zastavily. Pak se ovšem rozjely znovu a to v silnější a pravidelnější podobě. Nebylo pochyb. Miminko je vzorňák a žene se na svět přesně na termín.

Pustila jsem si mantry, které jsem poslouchala ke konci těhotenství a vylezla z vody. Potřebovala jsem se hýbat.

Poklidila jsem si obývák za pravidelného pohupování a prodýchávání kontrakcí a ve čtyři hodiny jsem si řekla, že raději zavolám porodní asistentce. 

Stahy přicházely po dvou až třech minutách, ale jelikož přesně tak to probíhalo i u předchozích porodů, a děti se nakonec vylouply na svět až po poledni, měla jsem za to, že mám dost času.

I když jsem si tak v duchu snila o tom, že to s miminkem sfouknem, ještě než se vzbudí Matýsek s Amálkou. Ideálně tak do šesti…

Porodní asistentka byla na cestě, obývák uklizen a tak jsem došla pro muže, že už může.

Dostal za úkol připravit mi „porodní hnízdo“. Pro jistotu igelit, pro pohodlí deky a polštáře. A já si zatím bloumala mezi obývákem a koupelnou, hučela a zpívala při kontrakcích a cítila se kupodivu skvěle. Tak nějak jistě. Tělo přesně vědělo, co má dělat a já jeho pokyny následovala. Rozum se vypnul, zůstala jen intuice a instinkty.

Při jednom z koupelnových návratů, kdy muž z vlastní iniciativy doladil porodní atmosféru svíčkami, jsem jen tak prohodila, že už cítím hlavičku.

Muž to zhodnotil slovy: To si děláš srandu! Ale další komentáře si naštěstí odpustil.

Sranda to nebyla.

Zdálo se to neuvěřitelné, ale všechno se opravdu řítilo do velkého finále.

Zaklekla jsem ke gauči. Procházely mnou obrovské vlny energie. Cítila jsem, že už jsme blízko.

Tak, pojď miminko! Jdem na to!

Matně si vybavuju, že jsem zatínala ruce do polštáře a vrčela jako tygřice. Dokonale jsem vnímala, jak se miminko uvnitř otáčí a hlavička se prořezává. Byla to síla. Ohromná.

Několik zatlačení a hlavička byla venku. Muž nevěřil vlastním uším a očím, tak brzy!

Pak vyklouzlo celé tělíčko. Chytila jsem ho do rukou a spolu jsme se svalili do polštářů.

Je to kluk! Vítej na světě, Vilíku!

Muž nás přikryl a zkontroloval čas. 4:56.

Vilíku, ty jsi rychlík. Do šesti je ještě času.

Náš chlapeček se v klidu nadechl. Po chvíli otevřel oči. V tom pohledu je všechno. Vůbec nepláče, jen si nás prohlíží. Je kouzelný.

A tak jsme seděli na zemi u pohovky. Muž, Vilík a já. A užívali si tu posvátnou chvíli.

Po půl hodině přijela porodní asistentka. Vilík se právě vzorně přisál. Zhodnotila nás jako zdravou rodičku i novorozence. Přestřihla dotepaný pupečník, pomohla mi porodit placentu a pak nás nechala sžívat se a zasedla k papírům.

Amálka s Matýskem se postupně probudili. Přivítali se s miminkem.

Všechno plynulo úplně přirozeně…

Pořád tomu nemůžu uvěřit. Byl to neskutečně intenzivní prožitek. Tím, že jsem nemohla přenést zodpovědnost na nikoho jiného, byla jsem schopná naslouchat svému tělu a miminku mnohem víc, než u předchozích porodů.  A byla to zřejmě ta nejiniciativnější zkušenost, která mě jako ženu mohla potkat.

Jsem na sebe hrdá. A moc děkuju svému muži, bez jehož podpory bych se k porodu doma neodhodlala. Byl mi přesně takovou tichou a nenápadnou oporou, jakou jsem potřebovala.

Velké díky patří také mé porodní asistence, jakož i jejím kolegyním, které i přes legislativní nepřízeň, umožňují ženám přivádět děti na svět přirozeně, bez zásahů a v prostředí, kde se ženy cítí v bezpečí.

Dlouho jsem váhala nad tím, zda takto intimní porodní příběh zveřejňovat. Porod doma je sám o sobě ožehavým tématem, které vyvolává širokou škálu emocí a pro mě je nyní i tématem velmi osobním. Ale mám za to, že ti, kterým má podobné vyprávění co říct, pochopí. A ti ostatní? To už je zkrátka jejich problém…

...

Moc děkuji za všechny gratulace a milá slova k Vilíkově narození. Vážím si jich a udělaly mi ohromnou radost!


A jak přišli na svět Matýsek s Amálkou? Každý jinak a jinde...

Jak se narodil Matýsek

Jak se narodila Amálka

Narodilo se nám miminko…

…je to chlapeček a dostal jméno Vilém. 

Na svět přišel dnes ve 4:56 ráno. Doma.

Všechno bylo tak, jak jsem si vysnila. Pořád tomu ještě nemůžu uvěřit.

Porod trval dvě hodiny. Porodní asistentka přijela až dvacet minut po Vilíkově narození. Byl to fofr. Ale krásný. Neměnila bych.

První okamžiky patřily jen miminku, muži a mně.

Nikdo nikoho neodnášel, nestresoval a Vilík si nás moudře prohlížel. Naprosto bez pláče.

Později se k nám připojily děti a z brášky byly celý paf. Dopoledne pak strávily tím, že mu kreslily a vystřihovaly obrázky, zatímco jsme se s Vilíkem tulili pod peřinou na gauči. Pohoda.

Sama jsem pořád tak trochu v rauši.

A užívám si to.

Je to prostě neskutečný zázrak a já za něj nesmírně děkuji.

Čekání

Čekání na porod, to je snad ještě horší než čekání na Godota. 

Obzvláště je-li člověk nepoučitelný a i po dvou těhotenstvích předešlých opět všem po pravdě vyslepičí, kdy že to má potomek dle lékařských výpočtů přijít na svět. 

S přibližujícím se termínem tak dochází ke zvýšení počtu smsek a telefonních hovorů. Dokonce i tady na blogu v posledních dnech stoupla návětěvnost. Všichni jsou celkem pochopitelně zvědaví, zda UŽ!

Chápu to. Jakmile se v mém dosahu vyskytne těhotná osoba, stává se ze mě s přibližujícím se datem porodu zvědavá Kelišová. Nemůžu si pomoct. A proto svému okolí rozumím. Ale neznamená to, že mě to mírně neznervózňuje.

My už jsme první termín prošvihli. Druhý, ten ultrazvukový, je stanoven na zítřek. 

Máme tedy s miminkem ještě pár desítek hodin, než budeme zařazeni do kolonky „přenášející“ a tudíž si na nás doktoři zase smlsnou. 

Což je vcelku paradox. Neboť dosud se jim zdálo, že mrňousek je až moc mrňavý. A když se tedy chce ještě takříkajíc dopéct, nelíbí se jim, že mu to trvá tak dlouho. Člověk se jim zkrátka nezavděčí.

Ale nebýt onoho doktorského Damoklova meče, je nám s miminkem v podstatě príma. 

A tak jsme si i víkend užívali celkem aktivně. V sobotu otvírání lázeňské sezóny v Bohdanči. V neděli den otevřených dveří u hasičů v Hradci. 

Jen já se pořád ne a ne otevřít :-) 

 

 

Devátý měsíc

Velké finále se nezadržitelně blíží. Teď už jsme opravdu nachystaní a připravení. 

Každý den miminko ujišťuju, že teď už může.

S mužem jsme stihli divadlo (Holky z kalendáře). S kamarádkami přednášku (Naomi Aldort). A s dětmi dokonce i čarodějnice (u koní).

Všechno bylo báječné. Všechno jsem si užila.

Mám dojem, že s každým dalším těhotenstvím jsem paradoxně čím dál aktivnější. Vydržím víc. A nebýt lékařského strašení, že je miminko podměrečné, jsem naprosto zdravou a bezproblémovou těhulí.

Je to zvláštní. Rodinná přítelkyně z Mongolska mi vykládala, kterak se u nich v Mongolsku všem maminkám doporučuje být co nejvíc v pohybu, aby miminko bylo menší a dobře se rodilo. 

Tady jsou na všechno tabulky. Pod tři kila je miminko moc malé. Nad čtyři zase moc velké. Trefit se do požadovaného průměru je vážně věda.

U Matýska i Amálky se mi to jen tak tak povedlo. Tentokrát to asi nevyjde.

Jenže u dětí předchozích jsem na sebe měla víc času. Hodně jsem jedla, spala a kulatila se. Tentokrát těhotenství prožívám v našem velkém domě, s velkou zahradou, velkým množstvím pohybu a s větším množstvím dětí majících na maminku velké nároky.

Ale nestěžuju si.

Každé těhotenství pro mě bylo velkou lekcí a přineslo mi do života spoustu učební látky. A stejně tak mateřství. Neměnila bych. A i když sem tam toužím po samotě někde hluboko v lesích, kam žádný dětský křik ani pláč nedolehne, každý den děkuju někam nahoru za to, co mám a prožívám.

A těším se na to, co mě teprve čeká.

Takže miminko šup šup, ať se moje těšení naplní a příští článek zdobí fotky na našeho novorozeňátka :-)

Devátý měsíc v obrazech

 Trampolíná v neustálém provozu...

V divadle na Holky z kalendáře...

Matýskova nová sekyrka a opékání buřtů...

Čarodějnice v Apolence u koní...

Ze série bříškových fotek...