pátek 29. června 2012

Prázdniny jsou tu!


Poslední školní den...
Není to tak dlouho, co se i moje myšlenky upínaly po celý dlouhý rok k tomu vytouženému poslednímu školnímu dni, za kterým se rozprostírala už jen vidina prázdnin. Prázdnin vonících čerstvě posekanou trávou, knížkami z knihovny, letními bouřkami a zmrzlinou.
Dnes jsem poslední školní den zaregistrovala jen díky tomu, že bydlíme u školy a školky, kde se to dnes podezřele hemžilo žáčky a rodiči třímajícími květiny a bonboniéry.
Co jsem na mateřské, dny, a to i ty významné, mi tak nějak splývají a kupodivu od sebe nijak výrazně nerozlišuju ani všední a víkendové dny. Dětem totiž ani sebelínější neděle nezabrání vstát v šest (a to v tom lepším případě).
Na druhou stranu, prázdniny, to je natolik srdcová záležitost, že ty vnímám, i když se mě netýkají. Už jen ta změna ve vzduchu. Taky to cítíte? To očekávání a euforii z nadcházejícího volna dětí a studentstva? Já jo.
Tudíž jsem si říkala, že by bylo pěkné ten začátek prázdnin pojmout tradičně a vyrazit třeba k vodě. Jenže :
Bylo až moc vedro, na to, abych se s radostí nechala zapřáhnout coby pohon vozíčku za kolo. Představa koupaliště, kde bych musela mezi slunícími se a spocenými lidmi hlídat potomky mě taky nelákala. Navíc, jedno dítko s rýmou a rostoucími zuby tudíž nevyspalé. Druhé dítko po procesu samooddudlíkování a tudíž taky nevyspalé...
Tak jsme zůstali doma. Napustili škopky vodou. Rozkrojili melouna. A prázdninová atmosféra na sebe nenechala dlouho čekat...





Přeji všem krásné prázdniny!

středa 27. června 2012

Máme třetí dítko

Ne, nejsme takoví blázni, abychom si pořídili další miminko (alespoň ne v nejbližších měsících). Ale minulý pátek jsme si pro dalšího člena rodiny dojeli k milým chovatelům, kteří nám vypiplali Bernieho. Border koliího kluka, kterého jsem zde již představovala.
Bernie je zatím takové psí miminko, ovšem už teď váhou téměř překonal devítiměsíční Amálku. Hodně času prospí, loudí na Matýskovi banány a nejraději chrupe na vydlaždičkovaných plochách, případně v kotelně nad sklepem, kde je pěkný chládek.
Dokáže se dívat tak kouzelně, že se mi podlamují kolena, ale taky mě dokáže navztekat, když se místo do botičky bůvolí pustí do botičky mé. (Má červená balerínka s mašlí útok naštěstí přežila, není proto třeba truchlit.)
Už teď se projevuje jako inteligentní a vynalézavá osobnost, což předvedl kupříkladu dnes, když si z myčky suverénně vytáhl mísu od těsta a následně ji vyleštil tak, že bylo skoro škoda ji do myčky vracet.
Bernie hezky slyší na své jméno, které občas komolíme na Berňáka, což by finačnímu úřadu mělo lichotit. Ochotně za námi chodí jako ocásek a jelikož na procházky má ještě malé nožky naučila jsem ho jezdit s Amálkou v kočárku. Nejdřív se vozil trochu neochotně, ale od včerejška se do kočáru sápe sám a rád. K tomu musím podotknout, že už teď jsem kočárek přetěžovala, když jsem v něm vozila Amálku, unaveného Matýska a pod kočárem kolo. Teď už je to ale vážně na hraně. Amálka, Matýsek, Bernie a napůl přidržované kolo už není náklad pro tintítka.
V Berniem získal parťáka i Matýsek. Sice je nutné hlídat Bernieho temperament, který Matýska občas vyvádí z míry, ale co se naučil říkat „fuj“, zvládá to statečně. Navíc s ním ještě nikdo tak ochotně nesdílel entomologické zájmy.
Bernie nás zkrátka okouzluje všechny a naše večerní dovádění v tichu vesnické zahrady se stalo oblíbeným rituálem po usnutí dětí a před usnutím dospělých. A to by bylo, abych při prohánění se s Berniem neshodila nějaké to kilo.






čtvrtek 21. června 2012

Kouzelná krabička a domácí piškoty

Potkala nás nemilá věc. Došly dětské sušenky.
Prohledala jsem všechna naše obvyklá procházková zavazadla. Spižírnu i kuchyňskou linku. Ale nikde nic. Ani jedno sušenkové zvířátko, tyčinka, křupka nebo obyčejný piškot.
Naše procházky se tak dostaly do vážného ohrožení, neboť sušenková krabička napěchovaná zdravými i méně zdravými pochutinami je nám věrným společníkem a zrychlovačem chůze, potažmo kolojízdy.
Ne, že by Matýsek chodil nebo jezdil pomalu, ale moc rád se zastavuje. Tu je na cestě zajímavý kámen nebo klacek. Kaluž, kterou je potřeba prozkoumat. Případně strom se zajímavými listy.
Ale úplně nejoblíbenějším zdržovadlem jsou ploštice. Takoví ti placatí červení brouci, kterými se to všude jen hemží. A náš malý entomolog tak vydrží dlouhé minuty sedět u jejich stromu a pozorovat. Nedávno jsem ho také přistihla při jeho snahách zamezit ploštěčí reprodukci, když se jal rozpojovat pářící se broučky.
Zpravidla Matýska nechávám, ať si přírodu zkoumá po libosti, neboť mi jeho botanické zájmy dělají radost. Ale v případě, že míříme na poštu pět minut před zavírací dobou nebo do místního obchodu pět minut před tím, než z pultu zmizí poslední pečivo, bývám nervózní a zastávky se snažím maximálně zkrátit. A přesně v takových chvílích, selžou-li další motivační páky, přichází na řadu kouzelná krabička, na jejíž obsah Matýska lákám. Ne vždycky to vyjde, ale většinou ano.
A protože jsem měla obavu, že bez naplněné sušenkové krabičky budeme nuceni strávit zbytek života v zajetí ploštic, rozhodla jsem se upéct domácí piškoty. Recept jsem převzala od Kláry z blogu Co nového na kopci a plna elánu se pustila do díla.
Recept
·         5 vajec
·         120 g cukru krupice
·         130g mouky pšeničné celozrnné přesáté
·         trochu citrónové kůry nebo lžíce kakaa
Postup je jednoduchý. Oddělíme žloutky od bílků, vyšleháme žloutky spolu s cukrem (a to důkladně, alespoň 10-15 minut, někde se píše 45 minut, takže doporučuji robota ať si nezaděláte na zánět karpálního tunelu). Pak se přisype buď citrónová kůra z půlky citronu nebo lžíce kakaa. Po lžících pak přimícháme mouku a úplně nakonec tuhý sníh z bílků.
Piškoty sázíme lžičkou na pečící papír na plechu a následně posypáváme moučkovým cukrem (důležité, jinak hrozí rozpliznutí a upečení obřího piškotu přes celý plech). Pečeme v troubě vyhřáté na150 st. do zlatova.


Musím říct, že zklamaná jsem nebyla a děti zdá se taky ne. Ale přiznám se, že jsem příliš líná a zhýčkaná, takže ačkoliv piškoty byli mňamózní a řekla bych, že dobrou polovinu jsme s mužem Matýskovi snědli my, denně se s nimi péct nehodlám.



A jaké jsou vaše pekařské, případně kuchařské, úspěchy?

neděle 17. června 2012

Tátové Bio a Nebio

Víte, že dnes je Den otců? Já to nevěděla a tak pro své otce nemám dárek. Proto jim věnuji alespoň tento post :-)


Ilustrační foto :-)


Můj biologický otec, je zvláštní otec. Svou otcovskou roli naplňuje dle hesla „Kde nejsem, nic nezkazím“. Nejraději by byl, kdybychom s bráchou oslovení tati vypustili ze slovníku a říkali mu jménem. A od doby co se stal dědečkem má strach, aby nebyl při takovém oslovení přistižen. Zejména nějakou krasavicí, sotva opustivší školní lavice, na níž by rád udělal dojem.
Žije trochu jako bohém a trochu jako skvoter. Hodně pije a kouří, což nikdy nepřizná. Je to inženýr, který chová ovce a slepice. A protože má v plánu odstěhovat se do Kanady, nechce si pořizovat psa, jelikož by ho při opouštění rodné hroudy nemohl jednoduše sníst. Tak si na hlídání pořídil pštrosa. A pojmenoval ho Karl.
Karl rád utíká, načež budí v poklidném městečku rozruch, když je po něm vyhlašováno pátrání místním rozhlasem, zatímco se vesele pase mezi bytovkami. A náš praktický otec doufá, že se z Karla vyklube samice, neboť, jak jsem byla poučena, ze pštrosího vejce se nají i dvanáct lidí!
Jsou dny, kdy si denně voláme a jindy o sobě rok nevíme. Dokážeme se pořádně pohádat, ale taky si navzájem poradit. Jsme každý jiný a přece toho máme tolik společného.
Ale ať už je jaký je. A ať už za sebou máme minulost jakoukoliv, a že nebyla vždycky růžová víme všichni, že tati? Jednou je to můj táta a já ho mám ráda.
Můj nebio otec je taky zvláštní. Když napíšu, že je to umělec, jistě to mluví za vše. Tomu naopak jménem říkáme, i když jsou chvíle, kdy bychom ho klidně oslovili tati. Ale neděláme to. Jako otce ho zpravidla označujeme jen před pošťačkou, když mu přebíráme dopis.
A přesto je mým tátou v pravém slova smyslu v mnoha směrech. Když jsme byli s bráchou mladší, vyprávěl nám ty nejnapínavější a nejstrašidelnější pohádky. Přežil mou pubertu a většinou dokázal odhadnout, kdy má jít mému hormonálně rozkolísanému já raději z cesty. Ptával se mě, jak bylo ve škole a zajímalo ho, co odpovídám. Spolu s mamkou se o mě bál, když jsem byla v nemocnici. A byl a stále je ochotný naslouchat.
Jeho fórky mě dokážou rozesmát a jeho neschopnost stíhat moje myšlenkové pochody mě dokáže naštvat. Ráda s ním diskutuju a přetahuju se o nejpádnější argument.  A oceňuju jeho snahu tříbit mé estetické cítění.
Když má před výstavou nebo se nachází v závěrečné fázi svého tvůrčího projektu, je s ním upřímně řečeno chvílemi k nevydržení. Je perfekcionistou každým coulem a své okolí tak dokáže přivádět k šílenství. Mohla by to potvrdit i paní, která mi pekla svatební dort, a která na přesné instrukce, včetně sklonu hran a rozmístění čokoládových puntíků, asi jen tak nezapomene.
Jsem ráda, že náš nebio otec vytrval a překonal naše počáteční odmítání, hlídání a bránění blízkému kontaktu s naší maminkou. Protože lepšího náhradního tatínka bychom si nemohli přát. A i když se občas dohadujeme a ne vždy spolu souhlasíme, mám ho moc ráda.
Přeji vám tedy všechno nejlepší k vašemu otcovskému svátku, mí drazí otcové, a děkuju, že vás mám!

čtvrtek 14. června 2012

O mluvících ženách a mlčících mužích

Občas jedna kytka vydá za tísíc slov:-)
Věděli jste, že někdo si dal tolik práce a spočítal průměrné množství slov, které ženy a muži vypustí za den z pusy? Já jsem to zjistila (mimo jiné), při učení se na jednu ze zkoušek. Mám dojem, že ze značného objemu učiva mi v hlavě zůstalo už jen tohle. A to hlavně proto, že se jedná o informaci užitečnou při snaze pochopit mužské pokolení.
A jaké že jsou tedy výsledky výzkumu? Tak tedy. Zatímco společenské až ukecané ženy mají na kontě 26 tisíc slov denně. Mlčenliví muži hrubě zaostávají a se svými deseti až dvanácti tisíci slovy denně jsou až k smíchu. Nebo možná k pláči.
K pláči zvláště v tom případě, že s nimi sdílíte společnou domácnost. To se pak můžete třeba na hlavu stavět, ale jsou chvíle, kdy z muže nic jiného než protivné „hmm“ nedostanete.
Chodí-li žena do práce a žije-li vlastním společensky bohatým životem, problémy zpravidla nenastávají. Vědoma si mužovi neochoty komunikovat a diskutovat nabaží se konverzace přes den. A když má muž štěstí, dostaví se mu žena domů až ve chvíli, kdy svých 26 000 slov vyplácala s kolegyněmi a kamarádkami.
Horší je to v případě, kdy žena pracuje osamoceně. Případně je doma na mateřské. Taková žena logicky očekává, že když celý den mlčela či mluvila jen sporadicky, s příchodem muže si vše vynahradí. Chyba lávky. Muž dorazivší z práce vysílen a se svou denní slovní kapacitou vyčerpanou, by se často raději vrátil do práce, než aby konverzoval.
A to i přesto, že mu nabízíte k hovoru tak zajímavá témata. Třeba první zoubek společného potomka. Sousedčino trápení s nevěrným manželem. Dilema zda k večeři připravit kuře s brambory či rýží. Nebo fakt, že váš dvouletý prvorozený flirtuje přes plot s holčičkami ze školky.
Muže to sice zajímá (někdy), ale reagovat již není schopen (většinou). Což ženu pochopitelně irituje. Zvláště, jsou-li jejími společníky po většinu dne pouze děti, které vzhledem k věku konverzaci příliš neholdují. A když ano, je to konverzace poněkud stereotypní. (Říkat básničku po desáté může být ještě docela legrace, ale musí-li ji člověk opakovat během hodiny po sté, své kouzlo ztrácí i sebelepší poezie.)
Není se čemu divit, že „nevymluvená“ žena vyhledává konverzaci kde se dá. Nejsou-li právě k dispozici kamarádky postižené stejným osudem postačí i prodavačka v obchodě nebo pošťačka za dveřmi. Stačí pár frází o počasí a odpověď, alespoň o málo sofistikovanější než od batolete, a den je hned zajímavější.
Muži, uzpůsobení lovu a tichému čekání na kořist, však ženskou potřebu neustále žvanit evidentně nechápou.
A nám, milé ženy, proto nezbývá nic jiného než se s tím smířit, protože s největší pravděpodobností ze svých mužů vích než těch 12 tisíc slov za den stejně nedostaneme. I kdybychom se na tu hlavu stavěly.

středa 13. června 2012

Odcházíme

Povídka Odcházíme je mírně depresivní a smutná. Přesto ve své podstatě optimistická...
Vzhledem k obavám a starostem milých čtenářů přidávám upozornění, že se nejdná o autobiografii. Pouze o prózu mými zkušenostmi do jisté míry inspirovanou. 

Odcházíme 
Zatímco Klárka s mámou potichu brečely, se mnou cloumal vztek. Nenáviděla jsem ho. Nenáviděla jsem jeho hlas, ten posměšný tón, kterým mluvil vždycky, když jednu z nás ponižoval. Ten úsměšek, který bych mu nejraději setřela pořádnou fackou, kdybych se nebála, že mi ji vrátí a já už nevstanu. Ten pohled, kterým nám dával najevo, že pro něj máme menší cenu než hadr, co po mámě před chvílí hodil.
A nenáviděla jsem mámu, za to, že od něj nedokázala odejít. A taky sebe, protože jsem stejně zbabělá jako ona.
Kdysi jsem si představovala, že nás zachrání odvážný princ. Stejný, jako ten z máminých pohádek, co nám četla před spaním. Princ, který vysvobozoval ze zakletých věží a dračích slují krásné a nešťastné princezny. Ale asi jsme byly málo nešťastné a nebo jen příliš ošklivé, protože nikdy žádný princ nedorazil.
A tak jsem na pohádky věřit přestala.
Máma sebrala hadr a klekla si na podlahu. Ruce se jí třásly, ale mlčela. Nic mu neřekla a poslušně se pustila do čištění koberce. Tiše a podřízeně. Jen ty třesoucí se ruce ji prozrazovaly. A táta tam stál, svrchu na ni koukal a posmíval se jejím neumytým vlasům a rozmazané řasence.
Tak ráda bych na ni zakřičela: Proč? Proč, si to sakra necháš líbit? Proč se tak ponižuješ? Ale neudělám to. Máma není ten, na koho bych měla křičet.
Znovu jsem se s odporem podívala na toho téměř cizího chlapa v obleku, s povolenou kravatou a rukama založenýma na hrudníku, kterému táhl z pusy chlast. Máma vždycky tvrdila, že dřív takový nebýval, že byl milý a pozorný. Že nás měl rád...
Nevěřila jsem jí to. Nepamatovala jsem si nic jiného než lhostejnost a chlad v lepším případě a ponižování nebo facky v tom horším. A horší to bylo vždycky když se napil.
Otočila jsem se k jejich zarámované svatební fotografii vystavené v knihovně. Máma na ní měla elegantní bílý kostýmek a s křečovitým úsměvem svírala tátovu ruku. Jako by se bála, že z těch schodů, na nichž je fotili, táta brzy spadne, protože si před obřadem dal pár panáků na posilněnou. Ne, určitě byl stejný už tenkrát, jen máma to nechtěla vidět.
V tu chvíli mi zazvonil mobil.
Máma s Klárkou se na mě vyděšeně podívaly a mě se udělalo špatně. Vždycky si zvuk vypínám. Vždycky dávám pozor abych nedělala nic, co by ho mohlo rozčílit a vyprovokovat. Děláme to tak všechny. Ale dneska jsem zapomněla.
Mobil vesele vyhrával titulní písničku ze seriálu Přátelé a táta natáhl ruku.
„Dej to sem!“
„Ne,“ odpověděla jsem a schoulila se na gauči ještě víc. Máma se na mě otočila s prosebným výrazem. Stále klečela na zemi a z hadru v jejích rukou pomalu odkapávala voda. Vypadala tak uboze. Vůbec to nebyla ta samá žena, která ještě před půl hodinou seděla společně s námi na gauči a sledovala romantický film. Která se s námi smála a hodnotila vzhled hlavního hrdiny. Ta žena zmizela ve chvíli, kdy se ozvaly klíče v zámku a do chodby trochu nejistě vkráčel její manžel.
Její pohled jasně říkal: Neprovokuj ho! Dej mu ten telefon a nedělej nic, co by ho mohlo ještě víc rozčílit.
Táta se přiblížil ke gauči.
„Cos to řekla?“ zeptal se nebezpečně tichým hlasem. Klárka vzlykla.
Mobil pořád vyhrával a vibroval mi v kapse županu. Chtěla jsem ho vypnout, ale nedokázala jsem se pohnout.
„Ptám se cos to řekla!?“ zařval táta a já zavřela oči. Chytil mě za ruku a stáhl na zem. Dopadla jsem vedle mámy, která se konečně pohnula a pokusila se postavit přede mě. Táta ji odstrčil. Chtěla jsem se schoulit do klubíčka a zmizet.
Už je to tu zase. Za chvíli přistane první rána. Ale ne do obličeje. I když byl opilý, dával si táta pozor, aby nás nemlátil do obličeje. Ne vždycky se mu to v záchvatu opilecké zuřivosti povedlo, ale většinou se dokázal ovládnout a najít si méně nápadná místa, kam nás praštit.
Nezklamal. I když jsem se tomu bránila, vyhrkly mi do očí slzy.
„A teď mi dej ten telefon!“ zavelel znovu.
Nemohla jsem. Chtěla jsem si uchovat alespoň ten střípek svého života, kam táta nepatřil. A ten mobil byl najednou to jediné co mě s tím světem venku spojovalo. Co mě spojovalo s Tomášem.
Nevím, kde se ve mě vzala ta odvaha, máma by spíš řekla nerozum, s níž jsem se tátovi podívala do očí a tiše zopakovala to jediné slovo.
„Ne.“
Zaskočilo ho to. Nikdy jsme mu neodmlouvaly, nevyplácelo se to. Ale já se dnes nemohla jen tak vzdát. S tím telefonem jako bych mu do rukou měla dobrovolně vložit i to křehké pouto, které bylo mezi mnou a prvním klukem, který se na mě nedíval jen jako na tu divnou holku, co nikam nechodí. Holku co se moc nesměje a nikomu se nedívá do očí. Nechtěla jsem mu dovolit, aby pošpinil moji první lásku už jen tím, že by o ní věděl.
Telefon konečně zmlkl a táta zbrunátněl vzteky.
Kéž by ho tak ranila mrtvice, pomyslela jsem si s nadějí a hned jsem se nad svými myšlenkami otřásla.
Táta se rychle ze šoku způsobeného mým vzdorem vzpamatoval a svou zlost přetavil v dobře mířené rány. Nevydržela jsem to a začala brečet. Máma křičela a Klárka utekla do pokoje. Byla jsem ráda. Tohle nemusí vidět.
Znovu se už táta nějakými rozkazy nezdržoval. Byl silnější a i kdybych se s ním prala, stejně by si ten telefon vzal.
Nechal mě ležet na zemi, kde ke mě okamžitě přiskočila máma a horkou rukou mě začala hladit po čele. Bylo to příjemné. Čerpala jsem z jejích doteků sílu na to, co muselo zákonitě přijít až si táta prohlédne moje zprávy. Nedělala jsem si iluze o tom, že by ho to nenapadlo.
A z té představy se mi zvedal žaludek. Moje zamilovanost mi na jednu stranu dodávala sílu, měla jsem pocit, že mám konečně důvod se tátovi vzepřít. A měla jsem z toho radost, protože tu byl někdo, kdo si nemyslel, že jsem k ničemu, ošklivá a tlustá.
Ale na druhou stranu byl Tomáš moje největší slabost. Byl přesně tím, co proti mě táta může kdykoliv použít, protože ví, že mi to ublíží možná ještě víc než jeho rány.
Brečela jsem. Zčásti kvůli bolesti vystřelující snad z každého kousku těla a zčásti ze strachu, co bude dál. Co bude se mnou a s Tomášem? Co táta udělá?
V duchu jsem listovala svými vzpomínkami na naše první rande v kině a trochu nesmělé a nemotorné dotyky ukryté tmou. Na společné procházky a zmrzlinu, kterou jsme lízali z jednoho kornoutku. Na smích, který se mi s Tomášem zdál být tak přirozený. Na nekonečné povídání o ničem. Na první pusu...
„Ty děvko!“ otočil se ke mě zase táta a já věděla, že je to tady. Už ani Tomáš není bezpečným místem, kam se můžu schovat před tátovými urážkami, zákazy a bitím.
 „Co je to za prasáka se kterým se slejzáš?!“
Představila jsem si brýlatého Tomáše. Kluka milujícího knížky a kolo. Vždycky se ke mě choval pozorně. Nebyl vulgární a měl osvěžující smysl pro humor. Dokázal mě rozesmát tak, že jsem zapomínala na všechno. Pomáhal mi s fyzikou a měl se mnou svatou trpělivost. A táta ho teď nazval prasákem.
Byl to takový paradox, že opilý chlap, který tu vlastní dceři nadává do kurev, označí za prasáka toho nejméně vulgárního kluka, kterého znám, že jsem se začala hystericky smát. Neovládla jsem se. Všechno mě bolelo a věděla jsem, že za tu drzost a za Tomáše mě táta zbije tak jako nikdy. Možná mě dokonce zabije, blesklo mi hlavou. Ale nemohla jsem ten smích zastavit. Po tvářích mi tekly slzy a já se smála.
S tím jak do mě táta začal kopat mě smích konečně přešel a zůstaly jen slzy. Táta křičel a nadával. A máma se na něj věšela a snažila se ho ode mě odtáhnout. Ale táta zřejmě myslel jen na to, že ze mě musí vymlátit všechno to hezké, co mi ještě zbylo.
Myslím, že jsem začala ztrácet vědomí. Všechno bylo rozmazanější a křik a zvuk rozbíjejícího se skla jsem slyšela z čím dál tím větší dálky. Chtěla jsem myslet na Tomáše. Bála jsem se, že jinak o všechny ty vzpomínky přijdu. Ale nešlo to. Dokázala jsem vnímat jen tu bolest.
Táta mi asi zlomil žebro. To byla poslední myšlenka, kterou si pamatuju, než všechno zmizelo. 
Když jsem se začala probírat, nebylo to jako ve filmu. Nikde nepípaly žádné nemocniční přístroje, nepobíhaly sestřičky v bílém. Kulisy se nezměnily a já pořád ležela v našem obýváku, vedle toho fleku na koberci, který tátu tak rozčílil, když přišel domů.
Nemohla jsem se hýbat, všechno mě hrozně bolelo. Máma seděla vedle mě. Držela mě za ruku a kolébala se ze strany na stranu s nepřítomným výrazem.
„Mami,“ zkusila jsem zašeptat a znělo to jako zaskřípění.
Podívala se na mě.
„Bude to dobrý, holčičko,“ řekla tiše a pokusila se usmát. Moc jí to nešlo, měla natržený ret a celou bradu od krve.
„Hrozně to bolí“ postěžovala jsem si a připadala si zase jako malá holka, co si rozbila koleno a snaží tvářit statečně, i když se jí chce hrozně brečet.
„To bude dobrý,“ zopakovala máma a já dostala strach, že mě tu zkrátka jen nechá ležet. S tím zlomeným žebrem, vedle fleku na koberci.
„Kde je táta?“ pokusila jsem se znovu upoutat její pozornost.
„Šel spát. Musíme ještě počkat.“
Nechápala jsem na co tu máme čekat. Chtěla jsem jen, aby to přestalo bolet, aby mi někdo pomohl.
Nevím jak dlouho jsme tak seděly, chvílemi jsem odplouvala a v duchu se modlila ať už to skončí.
Konečně se máma zvedla a potichu odešla. Když se vrátila, držela se jí za ruku rozespalá Klárka. Máma přes ní přehodila bundu a poslala ji tiše obout. Vzala svou kabelku a rychle do ní naházela naše mobily, doklady a obsah plechovky od čaje, v níž jsme mívali hotovost.
„Odcházíme,“ obrátila se konečně ke mě a já jí v očích poprvé viděla i něco jiného než rezignaci a smíření. Usmála jsem se na ní.
Máma mi pomohla vstát. Znovu mi do očí vhrkly slzy. Nesnesitelně to bolelo, chtěla jsem nahlas křičet, ale ovládla jsem se. Jen silou vůle jsem se s máminou pomocí dobelhala do chodby, kde mě obula a přehodila přese mě bundu, stejně jako před tím Klárce.
Nic víc jsme se vzít neodvážily. Jen stále mlčící Klárka svírala v náručí plyšového králíka.
Před domem jsme se zastavily. Zčásti proto, že jsem si musela na chvíli odpočinout a zčásti proto, abychom se alespoň pohledem rozloučily s jedinou jistotou, kterou jsme se rozhodly opustit. S domem, kde jsme s Klárkou vyrostly a kde jsme nechávaly kus sebe.
Netušila jsem, kam chce máma jít, ale bylo mi to jedno. Hlavně pryč od táty. Kdekoliv jinde nám bude líp. Určitě.


pátek 8. června 2012

Uklízecí

Dnes zcela nefilozoficky. Prozaicky. A pragmaticky.
Uklízíte rádi?


Takhle kdybych při úklidu vypadala...


Já se přiznám, že tuhle činnost z duše nesnáším. A co obýváme náš obří dům, velikostí podlahové plochy připomínající fotbalové hřiště, stává se pro mě úklid synonymem mučení. Takže si většinu času žijeme poklidně, v relativně konzistentním stavu neorganizovaného chaosu.
Hračky se tu mísí s mou odbornou literaturou. Mezi polštáři na gauči se nachází Matýskovi schovky gumových medvídků. A hromádky růžových, modrých i dospěláckých svršků se kupí v těch nejméně předpokládaných místech.
Vrcholu pak křivka domácího nepořádku dosahuje v době zkouškového a s jeho postupným odezníváním zase pozvolna klesá. Občas sice někdo kňourá, případně se vzteká, že nemůže najít své tričko, jeřáb nebo dudlíka, ale jinak to zatím vcelku funguje.
Problém a zmatek nastává ve chvíli, kdy se ohlásí, případně se sama pozve, nějaká ta návštěva. To se pak chtě nechtě musím namotivovat, nabudit, a pustit se do zevrubnějšího úklidu.
Ale poslední dobou používám vcelku uspokojivý motivační fígl. Ačkoliv na seznamy obvykle moc nejsem, začala jsem si před plánovaným úklidem psát podrobné seznamy nutných úklidových zásahů.
Ale není to žádné: uklidit kuchyň, uklidit koupelnu, uklidit chodbu... to by nemělo kýžený motivační charakter. Je třeba si to rozepsat pěkně detailně. Jako: uklidit odkládací stoličku v chodbě, zamést písek (tamtéž), zbavit televizi nánosu prachu, sebrat prádlo, uklidit prádlo, pověsit prádlo...
A jakmile se vám v průběhu dne podaří daný úsek vyčistit, je třeba si položku ze seznamu výrazným způsobem odškrtnout. Účinky na psychiku to má až očistné.
A mě se konečně daří uvést dům do návštěvy hodné podoby, aniž bych propadala depresi.

středa 6. června 2012

„Když radosti není dosti, raduju se z maličkostí“

Znáte text Svěrákovy a Uhlířovy písničky? Já si ho s dětmi notuju docela často. Jednak proto, že se písnička dětem líbí, a jednak proto, abych si připomněla, že život se z maličkostí zkrátka skládá a je lepší těšit se z nich a hledat v nich drobné radosti. Než čekat na velké události, které  nás udělají šťastnými.
Koneckonců, je pravdou, že velké věci se mi doma s dětmi moc často nedějí. Žádná povýšení, žádné velké cestování po světě ani bohémské večírky. Mám dojem, že mě kvůli tomu občas někteří vrstevníci litovali, možná ještě stále litují.
Že jsem těhotná jsem zjistila těsně před maturitou. Bylo to překvapení, ale ne katastrofa. Moc lidí mi to do očí neřeklo, ale to šuškání se nedalo přehlédnout. Šuškání o tom, že jsem moc mladá a že si zkazím život. A co škola? Vždyť jsem chtěla studovat. A že nebudu moct cestovat a bavit se. Užívat si nezávazný studentský život...
Nebudu předstírat, že mě takové věci taky nenapadly. Že jsem nepřemýšlela nad tím, jestli toho nebudu litovat. Jestli se ze mě nestane neudržovaná mamina s rozcuchaným drdolem, skuhrající nad tím, že zatímco její spolužáci z gymplu jezdí po světě a zažívají „velké věci“, já sedím doma, kojím a přebaluju.
Nedávno to byly tři roky, co jsem zásobena protinevolnostními lízátky odmaturovala. (Maturovat jako čerstvě těhotná mělo tu výhodu, že jsem se víc starala o to, abych maturitní komisi nepozvracela, než o to, jak zkouška dopadne.) Ty tři roky byly nejintenzivnější,  nejunavenější ale taky nejkrásnější roky, co jsem měla tu čest zažít.
Ale člověk se musí snažit a hledat to pozitivní. A radovat se z maličkostí. Protože podlehnout a litovat se může být vcelku jednoduché. Třeba když vám napíše rozjásaná kamarádka z Austrálie, jak se má skvěle a že se zamilovala do strašně krásného a sexy plavčíka, jehož fotku vám provokativně hodí do přílohy. A vy se rozhlédnete po svých ratolestech, které na sebe právě neúnavně ječí a zkouší vaši trpělivost mezi hromadou hraček a drobečků. Manželovi v epesních montérkách spravujícím střechu, kterou vám za deště kape do obýváku (mezi ty drobečky, hračky a děti) a po pravdě řečeno zrovna vůbec nevypadá sexy. A říkáte si, proč já taky nejsem na druhém konci světa a nepokukuju po opálených a osvalených chlapech?
Důležité je nepodlehnout. Protože když děti večer usnou a vypadají jak andílci a muž se nabídne, že mi namasíruje záda, nevyměnila bych to svoje domácké štěstí za všechny plavčíky světa.

neděle 3. června 2012

Lesní království



Říká se, že zelená barva uklidňuje. A kde jinde se můžete zelenou obklopit tak dokonale a nevyhnutelně jako v lese?
Lesní procházky sice nejsou všelék, ale dodávají energii. Uvolňují. A vůbec jsou takové zvláštně temně zelené. Stromy se vám zavřou nad hlavou a najednou se ocitnete v úplně jiném světě.
Ve světě skřítků a lesních nymf. A když se pozorně díváte, třeba tak, jako to umí děti, uvidíte možná ještě mnohem víc.
Škoda jen, že už se většina z nás dívat zapomněla.

pátek 1. června 2012

Den dětí


Přála bych všem dětem takové štěstí, jaké mají ty naše. Nejsme sice ideální rodiče, máme své chyby. Ale své děti milujeme a za své děti bychom dýchali.
...
Když rozsvítí se oči dětem,
tak rozsvítí se hvězda.
A jestli vidíš malá křídla,
tak se ti to nezdá.

Nevinnost jim z očí září
neznající strach,
ta důvěra se zračí v tvářích
a rozlévá se nach.

Tak snadno se však ztratí víra,
v dobro světa, lidí,
naděje však neumírá,
přes nezájem i bití.

Kéž dobro dětí hýčkáme si,
a věnujem jim lásku.
Kéž vyhraje bílý anděl,
s ďáblem svou velkou sázku.
....