úterý 31. července 2012

Pollyanna

Jelikož ve svém počítači mám snad ještě větší chaos než doma, občas mě samotnou překvapí, co v hlubinách svého pevného disku objevím. Dnes to byl článek, který jsem před lety psala pro jeden internetový server. Článek je jako dělaný pro blog kladoucí si za cíl šíření optimismu, a proto mi to nedá, abych ho nevytáhla na denní světlo, neoprášila a nevystavila.
Při přebírání knihovny se mi dostala do ruky knížka, kterou jsem si po dlouhé době znovu nadšeně přečetla, a která velice ovlivnila mou maminku. Čekali byste možná nějaké veledílo, velkolepý příběh s hlubokými filozofickými myšlenkami, nejlépe od uznávaného autora. V tomto ohledu bych vás pravděpodobně zklamala, alespoň přihlédnu-li k obecnému literárnímu mínění. Tato knížka se nenachází na seznamech povinné školní četby, ani na předních příčkách žebříčku světových bestsellerů. Ale možná by měla.
Její jméno je Pollyanna a autorkou je E.H. Porterová.


Pollyanna je jméno jedenáctiletého děvčátka, které se po smrti chudého otce, kněze, stane sirotkem a je odkázané na milosrdenství své zámožné tety, jíž nikdy nevidělo. I přes těžké rány, které osud Pollyanně ukládá, šíří dívka kolem sebe stále jen radost. Pro každého má milý úsměv a vlídné slovo. To, co jí pomáhá překonávat životní překážky je jednoduchá hra, kterou pro ni vymyslel její otec. Kdysi, ještě jako malá holčička, si velice přála dostat panenku, ale v misionářské bedně od dobročinných spolků, v níž měla očekávaná hračka přijít, se nacházelo něco úplně jiného. Byly to dětské berličky. Pollyanna samozřejmě velice plakala, ale otec právě tehdy rozehrál Hru na radost. Řekl Pollyanně, že si vždycky a na všem musí najít něco, z čeho by mohla mít radost, ať je to cokoliv. A čím je to těžší, tím větší je to přece zábava. A právě z berliček by měla mít radost třeba jen proto, že je nepotřebuje. Od toho dne hrála Pollyanna Hru na radost stále, až jí v podstatě vzala jako součást života.
Svou neustále dobrou náladou a schopností, či spíš ochotou, najít vždy a na všem něco radostného, si Pollyanna brzy získala srdce všech obyvatel nového městečka a časem i své přísné a chladné tety. Všem zanedlouho stačila na každou chmuru „dávka Pollyany“, jak z legrace říkal místní doktor, a hned se každý cítil lépe. I když se v Pollyannině životě objevují rány v podobě vážné nehody nebo náhlé chudoby, je dívka odhodlána je překonávat s optimismem, který se přenáší i na celé její okolí.
Možná i my dnes bychom často potřebovaly malou či větší „dávku Pollyanny“, toho zázračného léku v podobě optimismu, nezlomné chuti do života a radosti z maličkostí. Návod jak si tento osvěžující myšlenkový koktejl namíchat najdete možná právě v knížce. Třeba by nám všem prospělo, kdybychom si udělali chvilku a znovu nebo i poprvé vzali do rukou tuhle dětskou četbu a probudili v sobě schopnost radovat se.
Nechci sice význam této knížky přeceňovat, ale myslím si, že životní filozofie, která je hlavní hrdince vlastní, by byla ideální pro nás všechny. Žijeme v době a společnosti, která čisté radosti ze života nenechává mnoho prostoru. Přídavná jména jako výkonová, somatická, juvenilní, nekulturní, manipulativní, virtuální… jsou často používána k popisu dnešní postmoderní společnosti. Nedá se o nich říct, že by byly právě nabity optimismem. Ale společnost, to jsme my. My jednotlivci vytváříme masy, které jsou pak těmito slovy označovány. Když tedy začneme u sebe a místo pesimismu, špatné nálady a
stěžování si na všechno to špatné zařadíme do svého života „hru na radost“, nezměníme snad svět, ale možná se alespoň budeme cítit lépe. A úsměv, ten je jako lavina a přitom nic nestojí. Začneme-li se usmívat a radovat sami, i naše okolí tím často nakazíme.
Nerada bych, i když to možná tak nevypadá, aby článek vyzněl jako mentorování a kázání o tom, jak máme být všichni ihned a za všech okolností šťastní, jen bych ráda na základě výše popsané knížky nabídla všem trochu optimismu a veselejší pohled na svět.
Moje maminka přijala tuto filozofii za svou a já ji obdivuji, že s její pomocí dosud v životě překonala mnoho těžkých životních zkoušek a jen málokdy ji potkáte bez oslnivého úsměvu na tváři.
Tak třeba i vám přijde vhod „hra na radost“.

pátek 27. července 2012

Hlásit se to musí

Ne, že by byl Matýsek nějaký práskáč, ale jsou věci, které se zkrátka hlásit musí. A vzhledem k velikosti našeho domu a mé neschopnosti být na všech místech najednou, se mi leckdy Matýskova hlášení víc než hodí.
Tak třeba, když se stále plazící Amálka konečně vyhoupne na kolena a udělá pár temp po čtyřech, zatímco já se dělám s chlebíčkama. Pak jedině Matýskovo „Hele, kolena!“ může za to, že mám šanci se zaradovat nad Amálčinými pokroky.
Užitečné je Matýskovo „žalování“ také ve chvíli, kdy Amálka žužlá hračky Berniemu, případně Bernie Amálce. Když se Amálka cachtá v Bernieho miskách. Nebo, má-li Bernie tendence sežrat z plechu chladnoucí koláče.
(Pomiňme teď velkoryse situace, kdy Matýsek hysterčí zcela zbytečně, protože se Amálka dotkla jeho hračky, či si dovolila vyskytovat se v nevhodný čas na naprosto nevhodném místě. Třeba v trajektorii jízdy autíčka či místa plánované výstavby domu z kostek.)
Takový domácí hlásič se zkrátka stává téměř nepostradatelným.
Proto jakmile dnes Matýsek přiběhl se slovy: „Maminko, Amálka špinavá. Poť!“ Neváhala jsem raději moc dlouho a šla. Naštěstí.
Jelikož chvíli nehlídaná Amálka objevila novou zahradnickou vášeň a pustila se zřejmě do přesazování květin. K čemuž ovšem kromě rukou zcela evidentně používala i ústa.


Matýsek tedy dostal pochvalu že opět zachránil situaci a Amálka byla za hlasitého protestování odvelena rovnou pod sprchu.
(A já jsem velice ráda, že v době, kdy Matýsek prováděl podobné nepředloženosti, obývali jsme prostor natolik malý, že nebylo možné ho při nežádoucích aktivitách neodhalit.)

úterý 24. července 2012

Mám doma gentlemana

Dnes jsem podnikla riskantní misi. Vyrazila jsem s oběma dětmi na nákup oblečení. Respektive na toulky po obchodech s oblečením, kde jsem měla v úmyslu zmapovat terén. Ale děti, zabaveny balónkem, který jim podstrčila milá prodavačka v drogerii, se nezdály být naladěny nijak destruktivně, takže jsem se odvážila uzmout si pár kousků do kabinky.
Matýskovi se naštěstí malá módní přehlídka líbila a neměl tedy žádné útěkové tendence (navíc ho u kočárku držel pytlík preclíků). A Amálce ke spokojenosti stačil fakt, že na nás vidí, má v ruce piškot a nikdo ji nenutí spát.
Poté, co jsem vyzkoušela nepadnoucí košili, tričko v barvě, která ze mě dělala pobledlou zombii a svetr v němž má ramena mohla konkurovat i rambovi. Přišla na řadu krásná, dlouhá sukně. A Matýsek překvapil.
Ve chvíli, kdy jsem ve velkém zrcadle zkoumala, zda mi sukně nedělá sloní pozadí, odzbrojil mě větou : „Maminko, sluší! Matýskovi líbí!“
Sukni jsem si zamozřejmě koupila a celý den se dmu pýchou, jakého mám úžasného syna s citem pro módu i komplimenty. Zkrátka gentlemana každým coulem.

Kéž by to tak těm chlapům vydrželo...

sobota 21. července 2012

Cuketové šílenství

Není to tak dlouho, co jsem se tu chlubila svou radostí z první letošní cukety.


Jako nezkušený zahradník jsem ještě netušila, že ta první cuketa je jen začátek. A že brzy nás ovládne pravé a nefalšované cuketové šílenství.
Neboť mé malé, na parapetu pěstované cuketové ratolesti, se během pár týdnů proměnily v hotové Adély (co ještě nevečeřely). A plodí zeleně pruhované a obřích rozměrů dosahující plody jako o závod.
Takže už u nás proběhla:
  • cuketová polévka
  • cuketový koláč
  • grilovaná cuketa, coby příloha
A chystáme se na: .
  • cuketovo-bramborové bramboráky
  • cukety zapečené se zeleninou a sýrem
  • a cukety plněné kdo ví čím.
Dál moje fantazie nesahá a tak poté zřejmě pojedeme druhé kolo.
Matýsek, jako důležitý recenzent mé kuchyně, je naštěstí zatím cuketovým fanouškem a já doufám, že mu to vydrží.
Máte-li ovšem chutné, nejlépe velké množství cuket spotřebovávající, recepty ve svých kuchařských notýscích, budu vám velmi vděčná, za jejich sdílení. A jistě nejen já.

Cuketovo-dýňový kopeček


Jedna ze tří cuketomatek

(V září očekávám též invazi dýňovou, tudíž mát-li i tipy dýňové, budu se na ně na podzim těšit!)

středa 18. července 2012

Jak jsme se ztratili v lese

Nerada to přiznávám, ale kdo mě zná, stejně to už ví. Můj orientační smysl, je spíše nesmysl. Jsem v tomto směru taková hříčka přírody, která by v divočině asi nepřežila. Neboť by na lovu či při sběru kořínků zjistila, že netuší, kde se nachází její domovská jeskyně, byť by se ukrývala za nejbližším dubem.
Ovšem již dlouho jsem s tímto svým nedostatkem nebyla přímo konfrontována. Až dnes.
Děti, pes a já jsme se vydali na procházku do lesa. Jelikož les se nachází jen kousek za naším domem, stává se cílem našich každodenních vycházek často. Ale zpravidla jsem, snad díky pudu sebezáchovy, volila cesty osvědčené, široké a předvídatelné.
Možná to způsobila spánková deprivace a z ní pramenící výpadky v procesu myšlení, každopádně jsem uprostřed procházky zjistila, že se nacházíme na místě, které nejen, že nepoznávám, ale z něhož vedou hned čtyři pěšinky, přičemž já si nejsem jista, kterou jsme na místo dorazili.
A tak, zatímco pes pobíhal v záchvatu spokojeného hyperaktivního šílenství (a pak, že zelená uklidňuje) kolem, nic netušící dcera sladce spala v kočárku, k němuž se počínala stahovat mračna komárů a syn se šťastně hrabal v písku. Já jsem si byla nucena přiznat, že jsme se zřejmě skutečně ztratili..


Přes vlastní pochyby jsem určila směr, syna vytáhla z písku, psa z díry a odhánějíc komáry neohroženě vyrazila k nejcivilizovaněji vypadající pěšině.
Po nějaké době, kdy se cesta začala ztrácet v houští a kočárek, ač terénní, ji nedokázal projet, bylo jasné, že se musíme vrátit. Přiznám se bez mučení, začínala jsem se poněkud bát. A když se kolem nás vyrojily psychedelicky bzučící vosičky, které má fantazie ihned přirovnala ke krvelačným divokým lesním včelám, měla jsem co dělat, abych nezačala propadat panice.
Cestou zpět k pěšinové křižovatce jsem v každém šustnutí a podezřelém stínu viděla lesní příšery (ano, i přesto, že bylo deset dopoledne) a v duchu se snažila zahnat pasáže z Kingova „lesního“ hororu o Holčičce, která měla ráda Toma Gordna,  které nepřestávaly týrat mou představivost. Ještěže děti (i pes), netušící co se odehrává v mysli jejich neurotické matky, braly celý výlet jen jako obyčejnou procházku.
Napodruhé zvolená cesta se naštěstí ukázala být tou správnou a jaké bylo moje překvapení, když nás pěšina, zpočátku se taktéž tvářící jako neprostupné houští, vyplivla na dobře známou asfaltku vedoucí z lesa přímo k našemu domu.
Byla jsem poštípaná, unavená a sama za sebe se stydící. Ale šťastná, že se zítra v novinách neobjeví titulek „Matka se dvěma dětmi a psem nalezena v lese ubodána divokými včelami“.
A jak jste na tom vy váš orientační smysl? Funguje vám?

pondělí 16. července 2012

Psi, ovce, slepice a moji příbuzní

I když bydlíte na vesnici, doma se vám moc líbí a do lesa to máte jen pár kroků, je stejně pěkné, když máte kam se vydat. Třeba na víkend. Na prázdniny. Nebo prostě jen tak, zavzpomínat na dětství.
Nám k tomu (mimo jiné) slouží místo, kde jsem vyrostla. Místo, které sice chátrá a člověk si v něm připadá jako mimo civilizaci, ale pořád má své kouzlo. Obzvláště když se u něj popásají tátovy ovce, pobíhají trochu hysterické slepice a rybník se hemží drzými kačenami, chytajícími chleba v letu.
A pro děti a štěňata? Tak pro ty je to úplný ráj.

Prozkoumávání doskočiště skokanských můstků.



Když dlouho nemůžete najít děti, budou pravděpodobně u ovcí...

...případně se slepicemi.



Matýsek poponášen nejoblíbenějším strýčkem.


Bernie se seznamuje s ovcemi.


sobota 14. července 2012

Velký brácha

Sama jsem velká ségra. Tedy už pár let jsem, co do velikosti, rozhodně menší, ale ten rok a půl o který jsem na světě déle, mě zkrátka na velkou ségru tituluje. A přiznám se, že jsem nikdy po starším bráchovi netoužila. Ten mladší mi bohatě stačil.
Ale mám kolem sebe spoustu holek, které si vždycky staršího bráchu přály. A to hlavně v době, kdy se začínaly poohlížet po klucích. Zejména po těch starších, vyšších a nedosažitelnějších. V takovém romantickém rozpoložení byla představa, že díky staršímu bráchovi budou mít dveře do klučičího světa otevřené, víc než lákavá (a většinou taky naivní).
Mě to nijak moc netrápilo. Jednak mě v onom citlivém věku zajímaly většinou spíš knížky než kluci. A jednak můj mladší brácha hrající hokej měl kolem sebe dostatečné množství vysportovaných kluků různého věku, z nichž kamarádku naparující se starším bratrem braly mdloby. Neboť její bratr byl sice starší, ale byl to šachista a jeho brýlatí, hubení a bledí přátelé nechávali většinu dívčích srdcí zcela chladnou.
Až s vlastními dětmi jsem začala kouzlo staršího bráchy chápat.
Když totiž o svého malého sourozence pečuje starší sestřička, je to sice roztomilé, ale tak nějak přirozené. Když ale vidíte malého kluka, kterak vede mladší sestřičku za ruku a statečně od ní odhání nebezpečnou včelu, je v tom něco archetypálně rytířského a ženské srdce přitom taje.
Náš Matýsek Amálku sice ještě za ruku nevodí, neboť Amálka se zatím pouze plazí, přesto se zárodky velkého bráchovství začínají objevovat a já při pohledu na toho malého ochránce jihnu.
Ačkoliv většinu času se Matýsek snaží svou sestřičku ignorovat, případně, je-li rozladěn její vlezlostí a „nevhodným“ chováním, snaží se ji usměrňovat. Objevují se i chvíle, kdy Matýsek do Amálky nešťouchá, neodtahuje ji od svých mašinek ani se ji rázným „tíííchooo“ nepokouší zavřít pusu.
V takových chvílích si k ní sedne a s výrazem učitele ji za pomoci knížky poučuje, kde jezdí traktor a jak dělá kráva. Ochotně jí staví komíny z kostek, které Amálka do pěti vteřin s nadšeným smíchem bourá. Půjčí jí („ale jen na malou chvíli, Amí“) své oblíbené autíčko a sleduje ji pohledem pyšného rodiče.  Nebo mi hrdě hlásí, že Amálku hlídá a důležitě ji drží za triko, aby nevypadla z kočárku.
Optimisticky tedy doufám, že mu to vydrží co nejdéle a Amálka se bude moci pyšnit starším bráchou, kterého jí budou závidět všechny kamarádky. (Jen aby Matýsek nebyl šachistou.)



úterý 10. července 2012

Vedro a vášně

Taky s vámi to šílené vedro tak mává?
U nás doma to díky němu leckdy vypadá doslova jako v Itálii. (Jen talíře neházíme, neboť jich máme nedostatek.) Moje snaha o pozitivní náhled na svět občas vezme za své a mužův mírný cholerismus pak dílo zkázy dokoná. A to vedro vřící emoce jen podporuje.
Nedávno jsme vyrazili k nedalekému rybníku. Mimino, batole, dva dospělí a pes. Jeli jsme tam na dvě hodiny, ale měli jsme věcí jak na týden. Jen na vodítko jsme zapomněli.
Všechno jsme, včetně psa, naskládali do cyklovozíku a vyrazili. Zpočátku se to Berniemu moc nezamlouvalo a jeho snaha vystupovat muže poněkud znervózňovala. Leč, Bernie je pes inteligentní, empatický a přizpůsobivý a brzy pochopil, že není radno páníčka svými kaskadérskými pokusy o opuštění vozíku dráždit.
U vody se to již hemžilo lidmi, kteří celkem pobaveně sledovali, kterak si na břehu budujeme základnu. Děti měli radost z vody a i Bernieho jsme nalákali, aby se smočil a za paničkou (šikulka můj milovaný) dokonce plaval. Až potud se zdálo být vše ideální.
Ale brzy začal mít Bernie tendence k přirozenému prozkoumávání terénu včetně osušek, tašek či klínů našich spolukoupajících. Amálka, znavená sluncem i vodními hrátkami, se pustila do pokňourávání. A Matýsek se usadil v bahně na břehu, z něhož ho nebylo možno dostat.
Ve chvíli kdy, se Bernie prošel po zádech jakémusi opalujícímu se pánovi, byl nejvyšší čas opustit rybník a stáhnout se zpět do vlídného klimatu našeho domova. Za dětského křiku, pláče a psích pokusů o únik k naštvanému pánovi s otisky tlapek na zádech, který Berniemu evidentně voněl (nebo měl pod dekou ukrytou svačinu), jsme zabalili deky, sušenky, pitíčka a hračky a pokusili se co nejméně nápadně zmizet.
Bez úspěchu. Za naším plačícím a vyjícím cyklovozíčkem se otáčeli všichni až do doby, než jsme celí rudí vedrem i studem zmizeli za zatáčkou.
Mé nervy, na podobné situace už celkem trénované, se vzpamatovali ještě cestou domů. Muž se ovšem vzpamatovával ještě pár dní a nejsem si vůbec jistá, jestli s námi v blízké době bude opět ochoten někam v plné sestavě vyrazit...



neděle 8. července 2012

Když se dovolená nevydaří...

Vlastní fotodokumentace bude dodána :-)
Návraty z dovolené provázejí různé pocity.
Když je to ovšem úleva a upřímné přání, že už se taková dovolená opakovat nebude, je to vážně smůla. A přesně takové pocity provázeli nás, když jsme se včera konečně svalili do vlastních nevrzajících postelí a za oknem slyšeli cvrčky místo projíždějících kamionů a traktorů.
Že dovolená v režii bezdětných nemusí dopadnout pro rodinu s dětmi právě ideálně jsme bohužel zjistili příliš pozdě. Naše naivita nás opustila ihned po příjezdu do zcela anti baby friendly hotelu s klimatem na pokojích podobajícím se sauně.
První večer tak strávil v slzách nejen Matýsek volající, že chce domů, že se mu v „nutelu“ (překlad z matýskovštiny: hotelu) nelíbí, a že doma je to „lepčí“, ale také maminka na níž dopadla únava, vedro a zklamání.
Pak už to byla jedna nepříjemnost za druhou. Hřištěm slibovaným v blízkosti hotelu a ve skutečnosti se nacházejícím na druhém konci města (a jako bonus po celý den spalovaném jihomoravským sluncem) počínaje. A výletem po vinařských pláních, kde nás zastihla snad nejhorší bouřka, kterou jsem zažila (s dětmi v cyklovozíčku značně děsivý zážitek) konče.
Ovšem byla by škoda, nepokusit se z naší negativní dovolenkářské zkušenosti vytěžit několik optimistických položek.
Na co se tedy s optimismem soustředit, když všechno se zdá být na houby? Třeba:
  • Jen málokdo má tak velkou rodinu, která spolu vychází natolik dobře, že se jejích 16 členů může sebrat a vyrazit spolu na cyklodovolenou aniž by došlo ke krveprolití nebo alespoň bouřlivým hádkám.
  • Nemuset se čtyři dny přiblížit ke sporáku a přitom se nechat obsluhovat a chutně krmit je příjemná změna.
  • Stále dokola poslouchat, jak má člověk úžasné děti je pro matku rajská hudba.
  • Užít si trochu vzrušení a adrenalinu má taky něco do sebe, né že né.
  • Navíc, mít pro děti hned dva dvorní fotografy, díky jejichž bláznivému cvakání snad konečně rozšíříme sbírku rodinných fotek o fotky na nichž budou nejen děti, ale i rodiče a další příbuzenstvo, je skutečně užitečné.
  • A konečně otřepaná fráze: Co tě nazabije, to tě posílí!
Hledím tedy optimisticky vstříc dalším prázdninovým dnům a všem přeji krásné dovolené bez nepříjemných zážitků a nežádoucích překvapení!

úterý 3. července 2012

„Sundej si kalhoty, myšáčku!“

Ne každý den se sice vydaří podle představ, ale stejně to neznamená, že všechno stálo za ... nic. Stačí najít alespoň jednu maličkost, pro kterou stojí za to zanést si  zápis do deníčku nebo si u data udělat v kalendáři smajlíka. V ideálním případě byste měli mít osmajlíkovaný celý diář!
A jaká je moje maličkost v dnešním bouřlivém a hektickém dni?
Infantilnímu skákání v kalužích zdatně konkuruje dnešní telefonní zážitek okořeněný mateřskou „demencí“. Z něho plyne, že v případě, že vám do telefonu volající přikáže „Sundej si kalhoty, myšáčku!“  (a nejedná se o předehru plánovaného sexu po telefonu) jedná se s velkou pravděpodobností o rodiče, který takto naviguje své dítko na nočník. Nikoliv o sexuálního maniaka, který se vás po telefonu snaží zatáhnout do svých erotických hrátek.
Bohužel, to druhé si o mě dnes zřejmě myslel telemarketingový pracovník, který mi neustále a přes důrazné odmítání volá a nabízí výhodné pojištění.
No, po dnešku už asi nezavolá. A u  pojišťovny budu zřejmě zapsaná jako deviantní zákaznice s vilnými choutkami. Ale jestli je to od toho telefonování odradí, stálo to za to!

Čtení na záchodě je zlozvyk pramenící již v dětství :-)