Videorozhovor o mateřství, přijetí a odpuštění

Když mi Míša z blogu Hrajeme si jinak napsala, že když už pojedu do Prahy kvůli besedě o alternativách ve vzdělávání, ráda by z toho vymáčkla maximum a natočila se mnou svůj (i můj) premiérový videorozhovor, trochu jsem se při té představě orosila...

Ale poměrně rychle jsem se na tuhle novou zkušenost začala těšit, protože Míša mi byla po sítích moc sympatická, a když jsme se konečně potkaly naživo, měla jsem pocit, jako bych se sešla s kamarádkou, kterou jsem jen dlouho neviděla ❤️

Zřejmě proto jsem pak v rozhovoru byla dost otevřená a namísto nervozity jsem si ho užívala.

Míše proto moc děkuju za pozvání a zajímavé otázky.

A vás zvu k poslechu našeho povídání o tom, jak vznikla "nevyléčitelná optimistka", co pomáhá při zpracovávání dětských bolístek, o mateřství, dětech, odpuštění a třeba i o tom, na co se mě občas někdo zeptá...

"Je ta příběhová linie o tátovi v Copaté mámě napsaná podle skutečnosti?"

A pokud jste Copatou mámu, knížku o dívce, která se pod vlivem nečekaných těhotenských okolností mění v ženu a nebojí se to s ironií sobě vlastní komentovat, ještě nečetli a chtěli byste, tak mrkněte SEM.

Co právě vzniká pod mým perem?

Jsem veskrze tvůrčí bytost. Na ruce sice trochu levá, ale v hlavě jsem tvořivá tolik, že to ty ruce celkem pěkně vyváží. A protože levé ruce mě limitují v přenášení mých fantazií na velkolepá, romantickoepickáplátna, přešla jsem celkem záhy k uměleckému odvětví spisovatelskému.

Ve třetí třídě jsem napsala první divadelní hru o lesní královně, Zemíkovi a Stromíkovi. Bohužel, k její dramatizaci nikdy nedošlo, neb jsem se těsně před premiérou pohádala se svou nejlepší kamarádkou, která měla hrát lesní královnu, představitel Zemíka dostal angínu, a nakonec to všechno zazdily letní prázdniny.

Jako dospívající jsem si libovala zejména v temných básničkách. Moje nejoblíbenější začínala slovy: Rakev klesá níž a níž, už ho nikdy nespatříš…

Pak jsem přešla na romány. Napsala jsem jich asi deset až patnáct, ale nakonec jsem se vždycky zasekla. Zhruba někde za první úvodní scénou. Ačkoli jeden čítal už dobrých padesát normostran a ani dneska, po letech, mi z větší části nepřijde jako něco, co by se hodilo tak maximálně na podpal v kamnech, a tak si tak říkám, že jednou, možná, až budu mít čas, chuť a s Amálkou začne cloumat puberta, abych si ty emoce trochu oživila, možná se k němu ještě vrátím.

Nicméně, na romány jsem neměla výdrž, a proto jsem přešla na povídky. Ty mě bavily, nezabraly moc času a zpříjemnily mi nejeden odpolední spánek našich dětí. Potíž byla v tom, že kdy už jsem si nějakou postavu, třeba jako Evu z Vánočního přání oblíbila, skončil její příběh dřív, než jsem stihla zjistit, co všechno nosí na dně kabelky, kam by ráda vyrazila na dovolenou a jak by to s ní asi bylo dál, kdybych konečně sebrala odvahu napsat ten román.

Pak jsem na nějakou dobu vyměnila psaní umělecké za psaní „odborné“ a moje po příbězích bažící dušička se musela spokojit se seminárkami na téma „těžko vychovatelné děti“ či „následná péče o propuštěné trestance“.

Ale po bakalářce s názvem Sebepojetí ženy v roli oběti domácího násilí, konečně přišla moje chvíle a já se pustila do psaní příběhu, který mi v hlavě dozrával už pár let, byl tak trochu můj, a tak trochu smyšlený, byl o tom, jak překonávat i těžké životní chvilky s nadhledem a optimismem, byl to zkrátka příběh, který jsem se rozhodla napsat pro své vystrašené, nejisté, a hlavně zbouchnuté devatenáctileté Já. Byla to Copatá máma.

Mazlila jsem se s ní dlouho (a v tištěné podobě to s ní občas dělám i dnes 😉), ale nakonec jsem ji vypustila do světa a v mé hlavě se na nějakou dobu rozlilo zvláštní příběhůprosté prázdno.

Časem se ovšem vynořili zase, příběhy, postavy, dialogy, emoce, zápletky a touha je všechny zachytit, dát jim život a spolu s ním něco ze sebe samé. Touha psát.

A víte jak to dopadlo? Letos o prázdninách jsem napsala první kapitolu. Hlavní hrdinka se jmenuje Ema, ráda kreslí, má manžela, dvě děti a děsně nízké sebevědomí. Emin příběh mi ožívá v hlavě, ale na papír se ne a ne dostat.

Namísto toho jsem objevila dosud netušená zakoutí psaveckého světa. Úřední papíry! Reporty o činnosti! Roční plány! Tematické plány! Zápisy o konzultacích! Zápisy z pedagogických rad! Zápisy o navržených podpůrných opatřeních! Plány pedagogické podpory! Plány výchovného poradce! Vyhodnocování výchovného poradce! Deník výchovného poradce! A jako třešinka na dortu, zprávy výchovného poradce o chování žáka!

Mám z toho osypky a úplně cítím, jak mi při psaní dalšího Reportu o činnosti školního asistenta, řvou mozkové buňky v laloku krásné literatury a centru básnických obratů, hrůzou.

A proč vám to píšu?

Asi proto, abyste věděli, že bych moc ráda svět, vás a všechny budoucí generace obdarovala další skvělou knihou!

Ale nejde to.

Musím jít dopsat Vyhodnocení tříměsíčního pozorování žáků...

Tak mějte prosím strpení, já se o trpělivost taky pokouším, ze svých psaveckých přetlaků se vypisuju alespoň vám tady na blogu a na optimistickém facebooku a věřím, že tahle děsivě netvůrčí fáze jednou skončí. 😉

PS: Pokud byste ještě zatoužili po Copaté mámě, která by neměla chybět pod žádným vánočním stromkem, okolo něhož se vyskytuje ženské pohlaví, můžete si ji u mě ještě ultrarychle objednat! :-)

5 důvodů proč letos nadělovat Copatou mámu

Říkala jsem si, že bych měla Copatou mámu trochu zpropagovat, aby si vychutnala alespoň kapku té vánoční štědrosti.

Nicméně ukazuje se, že bych byla mizerný markeťák.

Nepřišla jsem totiž na žádný vhodný slogan, který by nikoho nenechal na pochybách, že tuhle knížku musí mít!

Asi proto, že neumím být stručná…

A tak se tedy nebudu žinýrovat a napíšu vám celých 5 důvodů, proč by knížka neměla chybět pod žádným stromem okolo něhož se vyskytuje ženské pohlaví.

1.       Pokud je vám pod dvacet, rodiče jistě uvítají, že knížka má potenciál fungovat jako skvělá antikoncepce.

2.       Jste-li v očekávání, s hlavní aktérkou, Lucií, můžete během několika čtivých hodin prosvištět celým těhotenstvím a možná se i nechat inspirovat tím, jak se Lucie vyrovnává se svými strachy a nejistotami, jak komunikuje se svým miminkem v břiše nebo jak přemýšlí o všem, co jí život přihrál do cesty.

3.       Vyskytují-li se ve vašem životě nedořešené vztahy a rodinná traumátka, třeba se necháte nakopnout k jejich rituálnímu uzavření.

4.       Máte-li již těhotenství za sebou, můžete zkrátka jen nostalgicky zavzpomínat.

5.       A nepatříte-li ani do jedné z výše uvedených kategorií, je pravděpodobné, že vás knížka alespoň zahřeje na duchu a pobaví, protože to Copatá máma fakticky umí!

Tak se nenechte dvakrát pobízet, ať vám balíček, třeba i s mým drzým věnováním, stihne přifrčet ještě před kaprem! :-)

Nová zásilka z nakladatelství dorazila, jsme připraveni :-)

 

Co dřív? Práce nebo zábava?

Já vím, už začínám být trochu monotematická…

Nejdřív autorské čtení.

Pak křest.

Následně pražská autogramiáda.

A dnes přicházím s pozvánkou další…

Na webinář!

Loni jsem totiž naskočila do kurzu Stáni Mrázkové, Podnikání z pláže.

Předcházel tomu dlouhý telefonát s mou milovanou tetou, která mě přesvědčovala, že to je přesně pro mě. Že takhle svoje psaní můžu poslat ještě dál. A že pro knížku, která tehdy ještě sotva spěla do zdárného konce, to může být ta správná propagační injekce.

Zaujalo mě to. Nadchlo mě to. A pustila jsem se do díla.

Jako naprostý technický neandrtálec, jemuž byly pojmy hosting a doména stejně cizí jako derivace a integrály, jsem na sebe byla opravdu pyšná, když jsem si dokázala vytvořit osobní web, nastavit formuláře a do světa vypustit nejdřív malou sbírku fejetonů a poté i první ukázku z Copaté mámy.

Fungovalo to.

A když se konečně zrodila i Copatá máma, mohla jsem se najednou i já podílet na jejím zviditelněním a zcela přízemně přiznávám, i na jejím (pře)prodeji.

Ale je na tom něco špatného, mít radost z toho, že je něco, co jste stvořili, i oceněno?

Nějakou dobu jsem měla obavy, že je. Že bych neměla své „umění“ poskvrnit uvažováním o zisku.

Jenže pak mi došlo, že o tom to je! Že se nemusím stydět za to, že ke mně proudí (no, upřímně řečeno spíš kapou ;-) peníze za něco, co dělám ráda. Co mě baví. Co je mým koníčkem.

Vždyť někdo s veškerou svou vášní šije a prodává kabelky, jiný peče dorty a stejně tak i já můžu psát a být za to odměněna.

A jednou z těch milých odměn je i umístění se v Plážové výzvě, „soutěži“ projektů, kterou Stáňa opakovaně pořádá.

Copatá máma a já jsme se v tomto klání octli na krásném třetím místě, což nám zajistilo místo na dnešním webináři, jakési online a naživo vysílané talkshow, tentokrát na dokonale padnoucí téma Nejdříve zábava a pak až práce?

Pokud byste i vy rádi byli přitom, registrovat se můžete TADY.

A pokud vás to vůbec neláká, držte mi prosím alespoň pěsti, ať se moc neztrapním ;-)

PS: Děkuju Jani, že jsi mě tenkrát popostrčila!

Jak se křtila Copatá máma? Betonem…

Jak jsem předesílala, o tom, co se bude v pátek večer dít, jsem neměla ani tušení. Skutečnost ovšem předčila má očekávání. 

Celý den jsem strávila ve stavu lehké nervozity, kterou jsem se pokoušela mírnit Bachovými esencemi pro krizové situace, jež mi zůstaly od domácího porodu. Ale zatímco tehdy mi stačila dávka jedna, v pátek jsem si na jazyk vykapala snad půl lahvičky.

V kombinaci s mou neschopností cokoli ten den pozřít a panákem Jamesona, který jsem do sebe hodila těsně před zahájením, jsem celý křest nakonec strávila v natolik povzneseném stavu, že mi ještě pořád přijde lehce neskutečný.

Ale atmosféra byla kouzelně uvolněná, všichni kolem (a že jich bylo dobře přes šedesát!) se usmívali až hystericky smáli (v závislosti na právě se odehrávajícím programu) a já mám pocit, že jsem se těch několik hodin prostě jen vznášela a brečela. Smíchy.

Strýček Hroch a nebiotatínek Áda se totiž uvedení celé akce chopili se vší svou noblesou, extrovertním nasazením a v dámských šatech.

Autorské čtení v jejich podání vrhlo na Copatou mámu poněkud necudné světlo. Kvíz na téma Bára a její úchylky byl proložen svérázným ztvárněním mé pubertálně nejzamilovanější scény z Hříšného tance: Baby nebude sedět v koutě! A velice naturalisticky pojatý porod knihy rozplakal minimálně jednoho přítomného nezletilce.

 

Následoval samotný křest, kdy byla čerstvě porozená kniha navždy zalita do betonu (protože kniha musí mít kmotra – kmotr evokuje Kmotra – Kmotr zas betonování – no prostě, oslí můstek jak blázen, a mně zůstane na věky věků rozkošné těžítko i s pupeční šňůrou ;-)

Zní-li to vašim uším poněkud bláznivě, můžu vás ujistit, že chyba není na vašem přijímači. Celý večer opravdu bláznivý byl. Ale krásně.

A já moc děkuji svým dvěma mužsko-ženským příbuzným za bezkonkurenční show. Své mamince za ztvárnění kmotry knížky. Kátě Pappové za fotodokumentaci. A kavárně Galerie café za poskytnutí prostoru i občerstvení.

Ale úplně nejvíc vám všem, kteří jste v pátek dorazili a prožili spolu se mnou večer ve znamení Copaté mámy. Děkuju!