Letní sezóna zahájena

Přestože kalendář se mnou ještě tak úplně nesouhlasí, považuji dnešním výletem na Mělice letní sezónu za úspěšně zahájenou!

První zmrzlina: už dááávno.

První opékání buřtů: samozřejmě, ještě teď je mi trochu těžko.

První ledová tříšť: no, že váháš!

První restaurant day: Jistojistě. S Mazanými matkami a jejich asijskými specialitami to nemělo chybu.

První koupání: právě dnes!

První včelí bodnutí: taky dnes, ačkoli bez něj by se mé momentálně dvakrát tak velké koleno obešlo.

(Foto nepořizuji. Věřte mi, to byste vidět nechtěli...)

 

A první dovolená? V pátek vyrážíme!

Kéž by to tam vypadalo jako na fotkách... :-)

A co vy? Už máte taky letos zahájeno? ;-)

MAMAblogerský teror

Můj muž je v mnoha ohledech trochu megaloman.

Někdy zcela neúmyslně. Jako třeba minulý týden, kdy se při nakupování on-line ukliknul, a druhého dne nám byla místo čtyř KUSŮ paprik doručena čtyři KILA paprik. (Mimochodem, pomalu mi chřadnou ve spižírně a já stále nevím co s nimi. Nějaký nápad jak je zpracovat by nebyl? ;-)

Ale někdy je jeho velikášství zcela vědomé.

Vyprávět by o tom mohl náš velký starý dům, naše početná rodina i množství hodin strávených v práci.

A momentálně i mužovo nadšení pro soutěž MAMAblog roku 2016.

Nejen, že stále nutí mě, abych pro sebe hlasovala, ale sám si nastavil na telefonu na každý den upomínku, aby mohl hlasovat denně a nezapomněl. Na potkání přesvědčuje lidi, aby mi taky poslaly hlas. A dokonce se stejným požadavkem obeslal své kamarády ze střední. Z velké části dosud bezdětné…

Když jsem byla na nedávné svatbě jednoho z oněch kamarádů dotázána, co že můžou vyhrát, pokud budou poctivě hlasovat, pravdivě jsem odpověděla, že například krém na strie.

Obávám se, že v ten moment jsem o hlasy všech přítomných pánů přišla.

Nicméně mužovo nadšení pro věc je působivé a já mu za něj velice děkuji.

Jen mi stále není jasné, jestli se tak snaží proto, že mi chce udělat radost, a nebo proto, že když se umístím mezi blogerkami s největším počtem hlasů, bude se mnou moct vyrazit do Prahy na večírek :-)

PS: Pokud mě i vy chcete podpořit a ucházet se třeba o krém na strie (což jsem myslela trochu v nadsázce, ale právě jsem zjistila, že se o něj dnes opravdu soutěží :-D ) , můžete vepsat jméno blogu „Nevyléčitelná optimistka“ do kolonky Lifestyle ZDE. A dokonce to můžete dělat každý den až do 1. června! Děkuji!

Lék na domácí armagedon

Budu se opakovat, ale víte, co je ten nejlepší lék na domácí armagedon?

Opustit dům a jít ven. Ideálně do „divočiny“.

Nedávno jsem na "optimistickém" facebooku psala, že to nejlepší, co můžeme venku pro děti udělat, je nechat je na pokoji. Úplně jsem ale zapomněla dodat, že to platí i obráceně…

V pátek se ženil mužův kamarád. 

V sobotu jsme se z toho pokoušeli vzpamatovat.

A v neděli se ukázalo, že na to vzpamatovávání bychom potřebovali ještě aspoň den.

Potomstvo rozjeté, všude bordel a my s mužem v módu mumie.

Zůstat zavření doma, asi se navzájem vyvraždíme… A tak jsme raději překonali svou nechuť a vyrazili k rybníkům.

Na pobytu venku je totiž krásné nejen to, že se děti vyřádí, ale i to, že rodiče vypnou.

Nemusí hlídat, kde to dítě zas co rozbilo či rozlilo. Jestli vrací kamení a klacky na svá místa. Jestli neječí a nedupe tak moc, že by to mohlo k nevítané návštěvě vyprovokovat sousedy. A odpadá i stres z dodržování zásad slušného chování, jelikož takovým kachnám třeba, je fakt, jestli je vaše dítě pozdraví, úplně šumák.

Jediné riziko tak spočívá v nevyzpytatelnosti počasí a možnosti, že zabloudíte. Případně, že se necháte strhnout nadšením z romanticky vypadající pěšinky, která vás zavede rovnou do bažiny.

Naše vycházka vypadala zpočátku naprosto idylicky.

 

Náladu nám nezkazily ani černé mraky a pár kapek deště.

Užívali jsme si zelené houštiny i výhledy z hrází.

Vilda usnul a my našli pěšinku, která se tvářila, jakože obchází jeden z rybníků.

 

Nejdřív se prostě jen blbě jelo.

Pak přišly první překážky.

Po nich "bažina".

A těsně před koncem potok.

Objevení cesty, která si konečně označení „cesta“ skutečně zasloužila, děti oslavily nadšeným jásotem a my úlevným povzdechem.

Terénní vložku Vilda prospal, ale na sváču už byl naprosto čilý.

A po svačině už jen pohodlná cesta domů...

Jó, není nad pobyt venku se špetkou adrenalinu ;-)

Jak jsem (ne)napsala o Dni matek

U příležitosti včerejšího Dne matek jsem měla v hlavě připravený úžasně dojemný až srdcervoucí proslov. Měl být o velikosti a nekonečnosti mateřské lásky. O její kráse a bezpodmínečnosti. O tom, jak je naplňující a bla bla bla.

Jasně, že taková mateřská láska fakt je.

Ale když den, který jste toužili započít tím, že vám vaše usměvavé ratolesti přinesou snídani do postele, začne už po páté ráno řevem, kvůli svědícím pupínkům, je nálada na veškerá vzletná slova pryč.

A když ten den pak strávíte na gauči obklopena dvěma usoplenými uzlíčky neštěstí, kterým nemáte jak pomoct a tak jim aspoň srážíte teplotu a opakujete pořád dokola, že zítra to už určitě bude lepší, napsali byste místo láskyplných úvah raději stížnost na nebeský management, aby vám jako šupem poslali trochu úlevy, protože jinak už zbývá jedině snad jít se opít.

Ale jen do špajzu, samozřejmě, protože dál se od svých vřískajících potomků, které ovšem nemůžete ani pohladit, neboť pupínků prostá mají snad jen chodidla, hnout nemůžete.

Ano, i to je součástí té nedostižné mateřské lásky.

Ta musí být právě tak ohromná, aby vydržela tohle všechno a ještě mnohem, mnohem víc.

Takže já držím a i dnes sobě a Amálce s Vilíkem opakuju, že zítra už to bude určitě lepší…

PS: V tom marastu alespoň jedná milá věc. Minulý týden přišel mail, že prý jsem nominovaná v soutěži MAMAblog roku 2016! Takže kdybyste mi chtěli mermomocí udělat radost a sami se pokusit něco vyhrát, můžete hlasovat (dokonce každý den ;-) pro Nevyléčitelnou optimistku, která vám bude ze srdce vděčná. Protože kdyby náhodou byla mezi nejlepšími, pojede do Prahy na slavnostní vyhlášení, což by byla po aktuálních událostech příjemná změna ;-)