sobota 26. září 2015

Šestadvacetiletá



Před dvaceti šesti lety jsem se právě touhle dobou drala na svět.
Těžko říct, jestli jsem byla optimista už tenkrát.
Nebo jsem až časem usoudila, že abych se v tomhle prazvláštním světě nezbláznila, bude lepší dívat se na věci z té lepší stránky. V lidech vidět raději to dobré. A nikdy nepřestat věřit na šťastné konce.
Ať tak či tak, dnes jsem za svůj pohled na svět vděčná a těší mě, že i díky němu, žiju život, který mě baví.
Přála bych si, abyste se dál bavili se mnou, a děkuji Vám za přízeň!
Vaše Nevyléčitelná optimistka Bára :-)


pondělí 21. září 2015

Rugby versus výtvarka

Čekali jsme to, nepřekvapilo nás to, leč otevřela se před námi otázka, kam s ním?

Mluvím o našem Matýskovi a jeho touze po ragbyovém vyžití. Po prvnímtréninku se ukázalo, že tento sport pro našeho hloubavého a neprůbojného potomka opravdu nebude tím pravým ořechovým. A na trénink druhý už jsme se ani nedostali.
Vzhledem k tomu, že školku letos máme pouze dvakrát týdně, usoudili jsme ovšem s Matym, že nějaké to další vyžití by mohlo být fajn.
Po rugby tedy přišel další návrh. Judo.
Je to individuální, Mates by se trochu otužil, naučil se padat… Jevilo se to ideálně, dokud se Maty nezačal pídit po tom, kdo by měl tréninky vést.
Ukázalo se, že dvě velmi sympatické trenérky.
Maty však z nějakého záhadného důvodu usoudil, že sportovní kroužky můžou vést pouze chlapi a chodit na judo k trenérkám odmítl.
Tím jsme nápady ohledně sportů vyčerpali a museli si přiznat, že aby náš syn přičichl k nějakému sportu, byla především rodičovská touha podpořená genderovým stereotypem.
Takže jsme rodičovská očekávání hodili za hlavu a probrali s Matym všechny možnosti. Ne jen ty, na první pohled ryze klučičí. A výsledek nás trochu překvapil.
Favoritem se stala výtvarka.
Mates je tam nadmíru spokojený, zklamalo ho, že tam nemůže chodit denně a zainteresovaně nás doma poučuje o existenci slzných kanálků, kteréžto studovali v rámci kresby obličeje.
Opět se nám tedy potvrdilo, že děti mají zkrátka vlastní cestu, vlastní názory a vlastní preference a my rodiče je můžeme na té cestě tak akorát provázet :-)


A jak je to s kroužky u vás? Snažíte se potomky někam více či méně nápadně směrovat nebo jim necháváte zcela volné pole působnosti? :-)

neděle 13. září 2015

Liberecké IQ

K mé nezměrné radosti jsem mohla slibované nostalgické fňukání nad koncem prázdnin ještě trochu odložit. Vyjeli jsme si totiž na prodloužený víkend.
Docela ráda bych napsala, že jsme ho strávili jen s mužem a užívali si romantického tokání ve dvou. Nicméně na to si asi budeme muset pár let počkat.
Ve skutečnosti jsme naši mikrodovolenou strávili v plné sestavě dvou dospělých a tří dětí, což je sestava leckdy náročná na ukočírování, ale na druhou stranu skýtající to pravé rodinné vzrůšo.
Jak již mí drazí facebookoví příznivci vědí, za cíl jsme si tentokrát vybrali Liberec. Já vím. Žádná velká exotika, ale já už beru cokoli. A s velkou vděčností ;-)
Původní plán zněl trochu adrenalinově. Sbalit nás všechny do kočárku a dvou krosen a vyrazit vlakem. Od tohoto téměř kaskadérského kousku nás nakonec odradila výluka na trati a zbaběle jsme se proto s kočárkem, dvěma kufry, cestovní taškou a třemi batohy nasáčkovali do auta.
Vzhledem k nevlídnému počasí jsme si za cíl zvolili v podstatě ryze indoorové aktivity, k čemuž se ideálně hodí právě liberecký komplex Babylon. Pro Matese IQ park a IQlandie, pro Ami Aquapark, pro nás s mužem Wellness a Vili měl být dle plánu spokojený kdekoli.
Abychom ovšem nebyli takoví zápecáci, v den příjezdu jsme si střihli ještě Ještěd.



Pak už nám ovšem nastala éra babylonská. Zde si neodpustím poznámku týkající se skutečnosti, že ačkoli je Babylon komplex vskutku obří, jeho vylidněnost působí lehce depresivně. Vybydlené obchody, pozavírané kavárny a bar jen pro nás dva…
Co naopak člověka přiměje k uvažování nad opakovanou návštěvou, jsou právě IQ záležitosti.
IQlandie je velkolepý objekt plný interaktivních zábav pro velké i malé. Pro milovníky vody, chemie, lidského těla i Hvězdné brány.



IQ park je hravější, méně „počítačový“, zato více osahávací, stavěcí, zkoušecí.





V podvečer se pak skvěle osvědčil Aquapark, kde se děti nádherně unavily, umyly a při následném přemístění do hotelových postelí kladly téměř nulový odpor.
Co se týče Wellnessu a referencí na něj. Nemohu sloužit. Potomstvo mě tak zřídilo, že jsem první den dokonce při uspávání zaspala schůzku s mužem v hotelovém baru.

A v den druhý jsme sice barové rande zvládli, ale hledat v hotelovém bludišti cestu do sauny se ukázalo jako aktivita zcela mimo naše fyzické i psychické možnosti.
Ve výsledku jsme ovšem byli spokojeni.
Být bez dětí, možná bych mohla použít i slovo zregenerováni, ale v našem případě jsme mohli být rádi, že jsme v neděli v noci dorazili domů bez nehody a v následujícím týdnu naši mikrodovolenou dospali :-)

středa 2. září 2015

Kterak Maty (ne)začal hrát rugby


Na letošním Oblaka festu Matýska, který si běžně plete fotbal s hokejem a sportovnímu úboru říká dresink, okouzlil  zde prezentovaný sport.
Rugby.
Od té doby o něm občas mluvil a prohlašoval, že by ho rád hrál.
Přes prázdniny jsem tomu nechala volný průběh. Když však ani prvního září Mates název sportu nezkomolil a zapamatoval si i skutečnost, že ke hře se využívá míč a nikoli puk, zhodnotila jsem jeho zájem jako vážný a domluvila účast na prvním tréninku.
Dnem D se stal hned den dnešní.
Maty ho od rána trávil vcelku nevzrušeně (na rozdíl ode mě, která měla včera v noci „geniální“ nápad, pustit si pár ragbyových videí, z nichž si pamatuju jen spoustu pádů, nárazů a dost krve), pouze každému na potkání mazácky hlásil, že dnes jde hrát rugby.
Když se tímto prezentoval před „naší“ paní zmrzlinářkou, byla ta dobrá žena téměř v šoku.
„No vidíte, mladá pani, a mně vždycky připadalo, že z něj bude nějakej neurovědec nebo tak něco. Nechtěl by von hrát radši třeba šachy?“
Ačkoli mě ta nedůvěra v Matesovu fyzickou zdatnost lehce pobouřila, musela jsem jí dát vskrytu duše za pravdu. Taky bych si nikdy nemyslela, že právě Matýska jednou povezu na rugbyový trénink.
Nicméně stalo se a my byli v 17:00 nastoupeni u hřiště.
A představte si, že první kdo mě oslovil, byl neznámý muž se slovy: „Nejste vy náhodou Nevyléčitelná optimistka?“
Ukázalo se, že to není nikdo jiný než pořadatel osudného Oblaka festu, který ve mně poznal svou nadšenou recenzentku a přišel mi poděkovat. Mé srdce zaplesalo a nebýt nutnosti obrátit svou pozornost k malému ragbistovi, vznáším se radostí a pýchou někde nad Přeloučí ještě teď.
Ovšem zpět k tématu a nebudeme to protahovat.



Maty chvíli okukoval přetlačující se kluky, pak si ho sympatický trenér odvedl, aby ho zapojil do „hry“ a o pět minut náš „možnábyradějimělhrátšachy“ přiběhl s pláčem.
Nepodařilo se mu pochopit na první pokus, co se po něm chce, a to ho tak rozhodilo, že se odmítl zbytku tréninku účastnit.
Měla jsem za to, že máme vyřešeno a příští týden zajdem raději na dětskou jógu.
Maty se však mužem, jehož přítomnost jsem si na tomto testosterony okupovaném místě vyžádala, nechal vtáhnout zpět na hřiště. S otcem za zády potrénoval přetlačování, házení a chytání míče. A k mému neskonalému údivu prohlásil, že na páteční trénink je odhodlán dorazit znovu. Dokonce se prý i samostatně zapojí!
Tak vám nevím, jestli se mám radovat, ale jsem odhodlaná našeho potenciálního rugbistu podpořit. 
Jen si musím dát zaracha na ta šílená bitkařká videa ;-)