Kladdkaka pro obalení nervů

Je to se mnou marný. Předsevzetí nezabrala. Bolest těla po cvičení měla efekt pouze krátkodobý. A já jsem tam, kde jsem byla.

U nočního plenění košíku se sladkostmi.

Jenže Vilda v noci nespí. Ti starší už nespí přes den. Muž v práci do večera. A moje nervová soustava slábne a slábne.

Dnes v noci tak vzala za své už i železná zásoba čokolády na vaření.

Ráno jsem se probudila s obřím čokodredem ve vlasech.

Při vymývání čokolády, na níž jsem vyčerpáním usnula, jsem si musela násilím připomenout, že mateřství je zázrak. Že děti jsou poklady. A že nedostatek spánku mě prostě nerozhází.

Nicméně rozhodla jsem se bojkotovat výčitky svědomí a obalovat nervy dle potřeby.

A nejlépe stylově.

Třeba tuze sladkým a tuze dobrým dortem jménem Kladdkaka dle receptu Děvčete u plotny.

Já jsem ho tentokrát vytunila ještě pár hruškami nakrájenými na kostičky. Netuším, jestli se mu potom dá ještě pořád říkat Kladdkaka, ale bylo to vynikající!

Hezký víkend!

Ostružinobraní

Naše zahrada má hodně daleko ke kultivovanému ráji. Zatím je to spíš divočina. K naší velké radosti místy jedlá. 

Jako na potvoru se tam nejlíp daří tomu, o co se nestarám, k čemu se moc nepřibližuju, a co chodím jen očesat.

Jako třeba dýně. Nebo ostružiny. Ty letos vážně jedou. Dokonce tolik, že je Ami nestíhá otrhat a sníst, na rozdíl od malin. Zbývá tak i pro ostatní členy rodiny a dokonce i na pečení.

 

Jako první přišly na řadu ostružinové muffiny.

Pekla jsem je podle Chez Lucie, jen jsem maliny vyměnila za ostružiny a vzhledem k jejich nadbytku znásobila jejich množství. Asi tak třikrát (jistě není nezbytně nutné). A byly vskutku vynikající (mohu-li neskromně podotknout).

Na příště mám v merku cheescake nebo možná něco hříšně sladkého a křehkého jako je pavlova. Uvidíme, uvidíme.

Ale teď musím jít spát, nebo má hubnoucí předsevzetí odplynou v dál... 

Dobrou noc!

Jablečné muffiny

Je to trochu trapný, psát pořád o podzimu.

Jenže podzim se nám do domovů i duší nemilosrdně vkrádá a vyžaduje pozornost. A je tak neodbytný, že ho nelze ignorovat. O to už se postarají ranní mlhy i žloutnoucí listí na lípách před domem.

S podzimem pak souvisí i změny v kuchyni.

Znovu jsme začali vařit několik konvic čaje denně (k Matýskově nelibosti), přestali dávat nápoje do ledničky a vytáhli zaprášenou termosku. Na zahradě nám dozrávají tuny dýní toužící po zpracování a ořešák nám letos poprvé nadělil několik vlašáků.

Kromě toho jsme konečně očesali naši jabloňovou babičku.

A jelikož štrůdl je ohranej a do žemlovky se mi nechtělo, spotřebovali jsme první várku jablek na jablečné muffiny.

Recept jsem vyštrachala kdesi v hlubinách internetu a upravila pro rodinné chutě. Matýsek v každých muffinech hledá čokoládu, takže ta nesmí chybět. Já nemám ráda suché těsto, takže je tam až moc jablek. A muž zkonzumuje téměř vše, takže si neklade žádné podmínky. (Amálka dostala ochutnat bezčokoládový kousek a zdá se, že je taky bez připomínek.)

Poslední dva kousky zachráněné pro fotodokumentaci :-)

Recept

• 1,5 hrnku hladké mouky (výborné i se špaldovou)
• 0,5 hrnku cukru (dávám hnědý)
• 1 vejce
• 100 ml oleje
• 100 ml mléka
• 2-3 jablka (dle velikosti a vaší touhy po konzistenci, čím víc tím vlhčí)
• 1 lžička prášku do pečiva
• 1 lžička citronové kůry
• čokoláda (dle chuti)
• skořicový cukr na posypání

A postup je úplně jednoduchý, jak už to u muffinů bývá. V jedné míse smícháme suché ingredience, včetně jablek a čokolády. V druhé míse mokré přísady. Následně smícháme dohromady a plníme formičky, košíčky nebo cokoliv, v čem muffiny pečeme. Posledním krokem je posypání muffinů skořicovým cukrem (1 lžička cukru + půl lžičky skořice), který udělá výbornou krustičku.

Pečeme dle zkušeností s naší troubou. (Já asi 25 minut na 180 °C).

Množství vyjde zhruba na 12 kousků.

Dobrou chuť!

Kouzelná krabička a domácí piškoty

Potkala nás nemilá věc. Došly dětské sušenky.

Prohledala jsem všechna naše obvyklá procházková zavazadla. Spižírnu i kuchyňskou linku. Ale nikde nic. Ani jedno sušenkové zvířátko, tyčinka, křupka nebo obyčejný piškot.

Naše procházky se tak dostaly do vážného ohrožení, neboť sušenková krabička napěchovaná zdravými i méně zdravými pochutinami je nám věrným společníkem a zrychlovačem chůze, potažmo kolojízdy.

Ne, že by Matýsek chodil nebo jezdil pomalu, ale moc rád se zastavuje. Tu je na cestě zajímavý kámen nebo klacek. Kaluž, kterou je potřeba prozkoumat. Případně strom se zajímavými listy.

Ale úplně nejoblíbenějším zdržovadlem jsou ploštice. Takoví ti placatí červení brouci, kterými se to všude jen hemží. A náš malý entomolog tak vydrží dlouhé minuty sedět u jejich stromu a pozorovat. Nedávno jsem ho také přistihla při jeho snahách zamezit ploštěčí reprodukci, když se jal rozpojovat pářící se broučky.

Zpravidla Matýska nechávám, ať si přírodu zkoumá po libosti, neboť mi jeho botanické zájmy dělají radost. Ale v případě, že míříme na poštu pět minut před zavírací dobou nebo do místního obchodu pět minut před tím, než z pultu zmizí poslední pečivo, bývám nervózní a zastávky se snažím maximálně zkrátit. A přesně v takových chvílích, selžou-li další motivační páky, přichází na řadu kouzelná krabička, na jejíž obsah Matýska lákám. Ne vždycky to vyjde, ale většinou ano.

A protože jsem měla obavu, že bez naplněné sušenkové krabičky budeme nuceni strávit zbytek života v zajetí ploštic, rozhodla jsem se upéct domácí piškoty. Recept jsem převzala od Kláry z blogu Co nového na kopci a plna elánu se pustila do díla.

Recept

·         5 vajec

·         120 g cukru krupice

·         130g mouky pšeničné celozrnné přesáté

·         trochu citrónové kůry nebo lžíce kakaa

Postup je jednoduchý. Oddělíme žloutky od bílků, vyšleháme žloutky spolu s cukrem (a to důkladně, alespoň 10-15 minut, někde se píše 45 minut, takže doporučuji robota ať si nezaděláte na zánět karpálního tunelu). Pak se přisype buď citrónová kůra z půlky citronu nebo lžíce kakaa. Po lžících pak přimícháme mouku a úplně nakonec tuhý sníh z bílků.

Piškoty sázíme lžičkou na pečící papír na plechu a následně posypáváme moučkovým cukrem (důležité, jinak hrozí rozpliznutí a upečení obřího piškotu přes celý plech). Pečeme v troubě vyhřáté na150 st. do zlatova.

Musím říct, že zklamaná jsem nebyla a děti zdá se taky ne. Ale přiznám se, že jsem příliš líná a zhýčkaná, takže ačkoliv piškoty byli mňamózní a řekla bych, že dobrou polovinu jsme s mužem Matýskovi snědli my, denně se s nimi péct nehodlám.

A jaké jsou vaše pekařské, případně kuchařské, úspěchy?