Můžou ještě děti zažívat divoké a dobrodružné dětství?

Slyším ze zahrady podivné zvuky, odkládám vařečku a otevírám dveře. Tam se mi naskytne vskutku mile nemilý pohled. Starostlivá Amálka na jedné straně, povzbuzující Maty na druhé straně a Vili s obličejem od krve uprostřed!

Matka, beroucí do náručí krvavého benjamínka: „Co se stalo???“

Vili, nečekaně klidný na to, že na čele mu raší boule a na bundu odkapává červená z rozraženého rtu:

„Spad jsem…“

Obracím se na své starší ratolesti doufajíc, že z nich vymámím podrobnější verzi.

Maty: „No, víš mamko, ona nešla otevřít branka vzadu na zahradě a Amče a Vildovi se nechtělo jít celou tu cestu okolo hřbitova a hřiště…“

Ami: „Ale Máťovi taky ne! A tak vymyslel zkratku přes hřbitov…“

Maty: „Ale neboj mamko, nehráli jsme si tam, jen jsme se chtěli potichu proplížit…“

Ami: „Jenže Vili, když skákal ze hřbitovní zdi, tak dole nějak zakopnul…“

Maty: „A spadnul tak trochu obličejem na hrob…“

Vili: „Jo. A odteď nemám lád hloby!“

Taková klasická historka z našeho vesnického života…

Z dětí nám tu zkrátka rostou samostatní průzkumníci a já mám vlastně radost, že tomu krásnému, lehce divokému a dobrodružnému dětství ani v dnešní době ještě tak úplně neodzvonilo. Ačkoli, bez té krve bych se samozřejmě obešla.

Ale je to opravdu tak? Můžou dnešní děti zažívat stejně divoké dětství jako naše generace?

Když si vzpomenu sama na sebe, kterak jsme trávili velkou část prázdnin s bratránkem a sestřenicí u našeho taťky, který většinu času vůbec netušil, kde jsme, a že se třeba právě plavíme na vratkém voru někde uprostřed rybníka nebo prolézáme kanály pod silnicí, jsem mu za to vlastně neskutečně vděčná.

Na druhou stranu, když si představím, že naše děti provádějí něco podobného, trochu mě z toho jímá hrůza, protože hodnoceno zpětně mou dospěláckou optikou, občas jsme prováděli fakt šílené věci a je div, že jsme všichni čtyři přežili a krev tekla jen občas.

Přesto mě mrzí, že dnes děti mají stále méně příležitostí zažívat něco podobného, zvlášť ve městech.

Vlastně potom ani není divu, že se raději uchylují k elektronickým hračkám a hrám ve virtuální realitě, protože když už je rodiče pustí, a oni vyběhnou ven, většinou tam na ně nečeká žádná parta kamarádů, všichni jsou totiž na kroužcích a jejich režim podléhá rozvrhu od rána do večera.

Ale kde je volnost a prostor pro objevování světa na vlastní pěst? Kde je čas na prachobyčejnou nudu, ze které často vznikají ty nejlepší nápady?

Sama v tomhle směru stále hledám tu správnou rovnováhu.

Rovnováhu mezi tím, abych nenechávala děti úplně napospas osudu a zároveň tím, abych neměla tendenci být jim neustále za zády a organizovat jim veškeré aktivity.

Obzvláště s tím, jak rostou cítím, že potřebují stále víc času, kdy nejsou pod neustálým dohledem, kdy mohou zakoušet svobodu a samy testovat svoje hranice, řešit vzájemné konflikty, lézt na stromy, brodit se potokem a dělat věci, o kterých bych možná raději ani nevěděla…

A tak mají naše děti minimum kroužků, v naší škole pojímáme odpolední družinu jako čas pro volnou hru a trávíme ji prakticky celou venku, když mají děti chuť jít ven samy, snažím se je v tom podporovat a nebrzdit je svými strachy o jejich bezpečí a na společných výletech a procházkách je mým cílem co nejméně zasahovat a být s nimi víc jako tichý pozorovatel nebo parťak, než jako autorita, která stále prudí výkřiky typu: „Tam nelez, spadneš! Dávej pozor! Opatrně s tou větví! Nenamoč si boty! Neumaž si kalhoty! Neroztrhni si triko!...“

Jistě, občas potom přijdou s prodřenými koleny nebo rozbitou pusou, ale kupříkladu já rozhodně nebyla jiná, a beru to tak, že to k dětství zkrátka patří.

Máte to podobně? Nebo se na dětství díváte spíš z hlediska bezpečnosti a co největšího snížení rizik?

V každém případě budu ráda, když se o svůj názor třeba v komentáři podělíte a na závěr tu mám 3 tipy, jak dětem trochu toho dobrodružství dopřát nebo je v jeho nalézání a prožívání podpořit, i když bydlíte třeba ve městě a děti se úplně samotné ven pustit bojíte.

Co funguje u nás?

1.       „Neorganizované“ výlety

Přijde mi, že na výlety a procházky se často chodí za nějakým cílem, hernou, hřištěm či jiným animačním programem. Jasně, to je fajn, ale co takhle jít občas prostě „jen“ do lesa…

Tam děti vypustit a nechat je být. Nehonit je, že už musíme jít dál, nebo nestihneme tu prohlídku hradu. Netlačit na ně, že už nás to na jednom místě nebaví a chceme se posunout.

Zkuste si zamknout pusu na zámek a reagovat jen na přímé dotazy, ale jinak nezasahovat.

Já sama žasnu, jak se při našich toulkách dětská fantazie rozehraje…

2.       Nuda

Nechat děti napospas nudě, to se v dnešní době snadných a rychlých řešení v podobě tabletů a celodenního přísunu pohádek na déčku, jeví vlastně zbytečné. A pro rodiče občas i náročnější, protože hláška: „Mamí, já se nudím, co mám dělat?“ opakovaná vytrvale každé dvě minuty, dokáže člověka docela vyprudit.

Nicméně, alespoň jednou za čas se vyplatí vytrvat, nevymýšlet spásný program a nechat zkrátka děti, aby samy přišly na to, co by mohly dělat.

Z nudy se často rodí ty nejlepší nápady a byla by škoda o ně děti připravit.

3.       Bojovky

Jsou dny, kdy se dětem nikam nechce nebo jsou se skupinou kamarádů a potřebují trochu popostrčit, aby se jejich nuda nepřetavila v činnost veskrze destruktivní, případně chvíle, kdy máme chuť dopřát si trochu společného dobrodružství a přesně to jsou okamžiky, kdy přicházejí na řadu bojovky, stopovačky a honby za pokladem.

Můžou děti inspirovat spíš k hraní živých her než těch virtuálních, motivovat je třeba na delší túře k postupu vpřed a celkově jim pomoci rozehrát fantazii a při luštění třeba procvičit i mozek.

Bojovky si snadno připravíte samy, nebo můžete využít některou z těch našich 😉

Co nám dal Pobyt pro mámy a dcery?

Sedíme v kruhu tvořeném dvanácti holčičkami přitulenými ke svým maminkám, uprostřed hoří svíčka a ve vzduchu to jiskří emocemi. Hlavně těmi radostnými a veselými, i když občas se vynoří i ty bolavé. Ale i ty tu mají své místo.

S Amálkou se držíme za ruce a mně je moc hezky a zároveň trochu do pláče. Vidím, kolik lásky tu mezi námi je, jak kouzelné a jedinečné jsou naše dcery, a jak úžasné a jedinečné jsme my, jejich mámy, ale zároveň jak často samy sebe v myšlenkách bičujeme, nevěříme si a jsme plné pochybností a strachů, které si na sebe, často pod tlakem vlastních nebo společenských očekáváních, nabalujeme.

A mně je z toho vedle té radosti z úžasného Pobytu pro mámy aminidcery maličko smutno, protože sama vím, jakou bolest na duši si tím způsobujeme a zároveň jak osvobozující je si přiznat, že nejsme dokonalé, ale i přesto jsme právě pro svoje děti ty nejlepší mámy na světě.

Ale abych se vrátila úplně na začátek…

O víkendu jsme s Amálkou vyrazily na ryze holčičí pobyt pořádaný inspirativní a úžasně ženskou ženou Luckou Ratajskou a díky tomu jsme s Ami krásně opečovaly náš vztah, dosytily vzájemnou blízkost i pozornost, které je někdy doma, kde to překypuje tou klučičí hlučnou a bojovnou energií, méně, než bych si přála.

Už cesta na Rusavu, která nám v pátečním provozu zabrala čtyři a půl hodiny (aneb, když vás program tak nadchne, že se někam přihlásíte dřív, než zjistíte, kde se to vůbec koná :-D), se nesla v úplně jiném duchu, než když někam cestujeme s celou smečkou.

S Amálkou jsme si povídaly, pouštěly písničky, zpívaly, dělaly zastávky na čůrání a nanuky a fakt hodně se těšily. A to celé v klidu, bez křiku, dohadování a provokování ozývajícího se ze zadních sedadel. Příjemná změna.

Každopádně po příjezdu nás Lucka vřele uvítala, my jsme povečeřely, ubytovaly se v dvoulůžkovém pokojíčku a pak jsme se sešly s dalšími ženami a holčičkami na prvním společném kruhu.

A od té chvíle už jsme jen plynuly na vlně krásné mateřské a ženské energie, pozorovaly svoje holčičky, sdílely, navlékaly náramky, procházely se, tvořily živou mandalu, zpívaly, pletly věnečky, smály se, občas plakaly a jednoduše byly spolu.

Krásným momentem pak byl hýčkací podvečer, kdy jsme se s holčičkami nejdříve vyřádily při tanci, pak jsme se vzájemně masírovaly, malovaly henou, a nakonec předaly holčičkám dárečky.

Bylo pro mě krásné mít prostor a čas, ze kterého mě nevytrhávali kluci ani domácí povinnosti, v němž jsem mohla Amálku pozorovat a vnímat, jak mi rozkvétá před očima, jak je plná lásky, jak spokojená je v houfu nových kamarádek, jak je vnímavá, moudrá a ve své podstatě dokonalá.

Měla jsem možnost si prožít pocit obrovské pokory a vděčnosti, že právě já můžu být Amálčinou maminkou.

Večerní ženský kruh, tentokrát bez holčiček, v pomyslném červeném stanu pak krásně zapadl do mozaiky celého víkendu. Jsem ráda za možnost takového společného sdílení v bezpečném prostoru, protože vidím, jak léčivé může být a jak ho snad každá z nás potřebuje.

Sdílení, za které nás nikdo neodsuzuje, nevysmívá se. Sdílení prosté nevyžádaných rad, ale plné účasti a pochopení. Sdílení bez hodnocení a srovnávání se. Zkrátka sdílení plné podpory a uzdravující síly ženské pospolitosti.

Moc bych přála každé mamince a dceři, aby si dopřály podobný prožitek, který se může stát krásným pilířem jejich vztahu.

A tak na závěr děkuju Lucce za to, že něco takového jako jsou Pobyty pro mámy a (mini)dcery pořádá.

Děkuju všem ženám a holčičkám za báječnou atmosféru.

A především děkuju Amálce a sobě, za všechno, co mezi námi o víkendu vzniklo, zaniklo, proplynulo a z čeho se budeme ještě dlouho tetelit a nést se na růžovém obláčku vzájemného souznění.

(A příště? Příště už prý na pobyt pro velké holky, kde, jak hned po návratu Amálka informovala tatínku, „už budem moct do červeného stanu a tam si budem povídat o menstuaci!“ 😊.)

Viliho narozeniny aneb jak jsme testovali Domácí bojovku + SOUTĚŽ

Taky máte doma svoje vlastní malé rodinné tradice? Klasika jsou ty vánoční, možná i velikonoční, mikulášské, ale co narozeninové?

U nás se tak nějak vžilo, že v den narozenin pořádáme malou oslavičku jen v sestavě děti a my rodiče, při které nechybí dort, dárky, a hlavně malá bojovka.

Nejstarší Maty už je nucen luštit mužovi poměrně sofistikované šifry plné čísel, souřadnic a minule přišel na řadu i kompas. Amálka dává přednost čemukoli, kde jsou víly, princezny a jednorožci. A Vilík?

Ten se letos, za vydatné pomoci starších sourozenců, stal čestným „testovacím“ hráčem pirátské verze Domácí bojovky (princeznovskou variantu si schováme zřejmě na Amálčin letní svátek 😉).

Po celém narozeninovém dni, který tak pěkně začal školkovým výletem k hasičům a pokračoval vyzvedáváním po „o“, kinem jen s maminkou, nabráním sourozenců a přesunem domů, na Viliho k večeru čekalo překvápko největší.

Sesedli jsme se v obýváku a já jsem vytáhla pirátskou legendu….

„Hej, vy tam na pevnině!

Hledáme pomocníky pro nelehký úkol. Pomocníky, kteří mají něco v hlavě a jsou dost odvážní, aby se vydali na dobrodružnou výpravu.

Jste to Vy? Ano?

Tak dobře poslouchejte!...“

Začala jsem číst a za chviličku už jsme všichni byli zasvěcení do příběhu o pokladu piráta Rudovouse, útěku před královským námořnictvem, ztracené mapě a námořníkovi Kulhavém Tomovi, který se mapu snaží vypátrat.

Na konci jsme se dočetli, kde hledat první nápovědu a vzápětí vypukla velká honba za pirátským pokladem.

Nejdřív do koupelny k vaně, pak k ledničce, ke knihovně, do krabice s legem…

Podle obrázků to šlo snadno, když ale přišla na řadu křížovka, která děti poslala k věšáku, nebo šifra číselná, v níž vyšla pračka, ujímal se vedení Maty a Vili zdatně sekundoval.

Nakonec děti čekal vzkaz od Kulhavého Toma.

„Skvělá práce, naši suchozemští společníci!

Doputovali jsme na konec naší cesty a ukázalo se, že v těch svých hlavinkách opravdu něco máte.

Mapa je kompletní, místo, kam Rudovous ukryl poklad je odhaleno a je na čase, aby si každý z nás šel vlastní cestou…

Ale nemějte obavy, na Váš podíl na pokladu jsme nezapomněli.

Svou zaslouženou odměnu naleznete…pod třešní!“

Abychom s mužem měli čas zapálit svíčky, ještě jsme děti trochu vypekli a pod třešeň umístili zprávu od Kulhavého Toma, která je poslala ze zahrady zpátky domů, ale tam už konečně čekal dort s pěti svíčkami a dárky.

Vilík byl spokojen, bojovka nám krásně zpříjemnila oslavu a já bych si troufale přála, aby podobně dobrodružné narozeniny mohly prožít třeba i vaše děti. 😊

A protože u nás se ještě tak trochu jede v módu narozeninového týdne, napadlo mě, že když už jsem v tom obdarovávání našeho benjamínka, trochu svoje pole působnosti rozšířím.

SOUTĚŽ

Chtěli byste získat již vytištěnou a ke hře připravenou Domácí bojovku?

Napište mi do komentáře, jaký narozeninový dárek, který jste kdy sami dostali nebo dětem či někomu jinému darovali, vám udělal největší radost!

A já v pondělí, 13. května, vylosuju tři z vás, kterým tištěnou Domácí bojovku pošlu!

Tak hodně štěstí a hravé dny, přeji. 😊

Špatné počasí, nemoci nebo narozeninová oslava? Připravte dětem bojovku!

Dva týdny doma s nemocnými dětmi a všem zúčastněným už dochází dobrá nálada a nápady, jak se nedestruktivně zabavit? Špatné počasí, které venkovnímu dovádění příliš nepřeje, zatímco děti srší energií? Oslava narozenin a dům plný dětí?

Tyhle situace známe asi všichni a ať jste sebeklidnější, možná už jste v podobných okamžicích taky pocítili alespoň na malou chviličku touhu vystřelit děti na Mars…

Já tedy přiznávám, že ano :-D

Ale tahle myšlenka mě vlastně kdysi přes oslí můstek přivedla na skvělý nápad.

Nějakou dobu už se u nás marodilo, ale těsně před tím jsme byli v divadle na dětském představení o popleteném kosmonautovi Milanovi a mně se to v hlavě všechno nějak pospojovalo se vzpomínkou na táborová léta, s mužem jsme dali hlavy dohromady a za chvíli vymysleli bojovku.

Já byla mozek, muž realizoval a výsledek si nakonec užili všichni…

Začalo to po setmění. Seděla jsem s dětmi u pohádky, když tu najednou se ozvala venku za dveřmi rána. Amálka vyběhla, aby zjistila, co se děje. 

Její výkřik hoří! přilákal i Matýska. 

Otevřeli jsme dveře a za nimi ležel „padák“ s kufrem a kolem hořící úlomky „meteoritu“ (kousky pevného podpalovače zveného pepo 😉 )

Děti byly zcela konsternovány. Matýsek se přesto duchapřítomně rozběhl pro svůj hasící přístroj a když bylo nebezpečí požáru zažehnáno, otevřely děti tajemný kufřík a nalezly dopis. 

Ahoj Amálko a Matýsku,

vzpomínáte si na mě? Jsem kosmonaut Milan, viděli jsme se v divadle.

Píšu Vám proto, že se mi stala taková nemilá věc. Však víte, jsem děsný popleta, a tak jsem zase něco pomotal.

Měl jsem za úkol odeslat na Zemi přísně tajný balíček s přísně tajným obsahem. Jenže když jsem zadával do přepravního modulu souřadnice pro přistání, nějak jsem to popletl a místo do střediska v Houstonu jsem ho poslal do Živanic.

Hrůza, co?

No, ale pak jsem si vzpomněl, že v Živanicích bydlíte vy dva a že byste mi možná mohli pomoci. Vytvořil jsem pro Vás mapu, kde je zakreslená pozice, kam modul nakonec přistál. Bohužel při odesílání se balíček s mapou srazil s meteorickým rojem, mapa se potrhala a její kousky přistály kdo ví kde.

Ale snad by se ještě daly najít a poskládat. Zkusíte to, prosím?

Mám dojem, že jeden kousek přistál u Vás v posteli, když jste větrali v ložnici. Možná byste se tam mohli skočit podívat.

Hodně štěstí!

S pozdravem,

kosmonaut Milan

Ještě jsem ani nedočetla a děti už běžely do ložnice.

Následující hodinu jsme strávili plněním úkolů, které nás postupně dovedli k sestavení mapy. A mapa k místu, kde jsme za svitu svíček v zavařovačkách nalezli do Houstonu adresovaný balík, pochopitelně opět s „padákem“.

Těžko říct, jestli dětem udělaly větší radost marťanské lentilky, ruční vesmírný fotoprojektor nebo samotná bojovka, každopádně sotva jsme s mužem usedli, abychom si vydechli a poplácali se vzájemně po ramenou, už před námi stála Amálka a dožadovala se dalšího luštění a hraní.

A tak nějak se u nás tedy zabydlela tradice bojovek.

Tvoříme bojovky narozeninové, mikulášské, adventní, dračí, domácí, u moře, na horách, v lese i ve škole 😊

Taky byste si s dětmi rádi užili trochu bojovkového dobrodružství, ale chybí vám nápady nebo čas na jejich vymýšlení?

V tom případě by vás mohla zajímat Dračí bojovka, která je k dispozici buď v tištěné verzi nebo ve formátu PDF, a při které se pustíte do luštění dračího jména a záchrany pohádkového království.

Nebo nejnovější Domácí bojovka, která je připravená na míru právě domácím potřebám.

Výhodou je, že po Domácí bojovce můžete sáhnout klidně OPAKOVANĚ, protože soubor obsahuje 24 míst s více než 140 šiframi, z nichž si můžete sestavit libovolnou trasu.

Součástí bojovky jsou v základu také dvě legendy, Princeznovská a Pirátská.

U té první děti na trase sbírají korálky a pomáhají princezně Malvíně najít cestu domů při jejím útěku od černokněžníka. A v pirátské variantě zase dávají dohromady mapu cesty k pokladu kapitána Rudovouse.

Hru oceníte třeba i v případě, že se svým starším školákem potřebujete potrénovat počty či s předškolákem první písmenka.

Zkrátka a dobře, Domácí bojovka je nesmírně variabilní a záleží jen na Vás, jak těžkou, dlouhou a napínavou ji nakonec dětem připravíte.

Ale ať už se pustíte do přípravy bojovky vlastní nebo využijete některou z těch mých, věřím, že si díky tomu s dětmi užijete skvělou aktivní zábavu.

A jedna otázka na závěr.

Ocenili byste další bojovkové tipy, inspiraci na luštění a nápady k legendám, které děti vtáhnou do hry? Budu ráda, když mi napíšete do komentáře.

Experiment s výrobou zmrzliny na sněhu

Když už nám i tady v Polabí napadl sníh, chtěli jsme si s dětmi zopakovat zmrzlinový experiment, který jsem kdysi se „svými“ prvňáčky zkoušela ve škole.

Tenkrát jsme ho dělali uprostřed zamrzlé Chrudimky, kde to mělo své nepopiratelné kouzlo, nicméně, zamrzlá řeka slouží jen pro efekt a rozhodně není podmínkou.

Ovšem, než jsme se tentokrát k opáčku dostali, přišla k nám obleva…

Pokud se ale u vás ze sněhové nadílky ještě pořád radujete, určitě si nenechte tohle sněhovo-zmrzlinové kouzlo ujít.

Celé to funguje na principu snížení teploty sněhu vlivem přidání soli (teplota klesne asi na -15°C), což je jev, kterého v zimě využívají silničáři při solení silnic. Chtete-li však znát odbornější názvosloví a souvislosti, určitě doporučuji tohle polopatické video pro badatele začátečníky.

A teď už ke zmrzlinovému experimentu…

Co potřebujete:

Sníh

Smetanu (použila jsem kelímek smetany ke šlehání)

Cukr (dle chuti, použít lze i balíček vanilkového)

0,5 kg soli

Velkou a malou misku

Lžíci

Jak na to:

Do velké mísy dejte sníh a do sněhu vmíchejte sůl. Na osolený sníh posaďte menší misku, vlijte smetanu, oslaďte a pak už jen trpělivě míchejte, míchejte a míchejte.

Smetana začne pomalu při okrajích tuhnout a „přimrzat“ a za zhruba 10 minut (záleží i na okolní teplotě), vám vznikne nefalšovaná smetanová zmrzlina!

Pak už stačí jen všem zúčastněným rozdat lžičky a pustit se do té nejlepší části celého experimentu: ochutnávky 😊

A pokud hledáte další zábavu pro děti, co takhle vyzkoušet Dračí bojovku? Úkolovou hru s příběhem, ve kterém se děti stanou hlavními hrdiny 😉

O dobrých znameních s úryvkem z Andělského putování

Bylo půl jedné ráno, já seděla v autě a vracela se z města domů.

Toužící zaplout hned do postele, ale s vědomím, že ještě naposledy musím projít celé Adventní putování, než druhý den zmáčknu tlačítko odeslat a putování zamíří k vám…

Když tu mi do silnice vběhlo zvíře.

Dupla jsem na brzdu a sledovala, jak mi přímo před autem přechází liška.

Jsem u nás před vesnicí zvyklá na srnky, kočky i ježky.

Ale liška mě překvapila.

O to víc, že je důležitou postavou a průvodkyní Dorotky a Vincenta v Adventním putování, okolo něhož se už nějakou dobu točí skoro všechny moje myšlenky.

A tak, vzhledem k tomu, že jsem lišku nepřejela, jsem si to vyložila jako takové požehnání či dobré znamení, že je Adventní putování připraveno.

A opakovala jsem si to i ve čtyři ráno, kdy jsem Kátě napsala poslední připomínky, i v devět ráno, kdy jsem chtěla jít odesílat, i v devět a deset minut, kdy jsem zjistila, že soubory jsou moc velké a na své uložiště je neprotlačím, i v deset třicet, kdy bylo zkomprimováno, i v jedenáct, kdy jsem všechno třikrát překontrolovala a prozkoušela, a nakonec i ve dvanáct, kdy jsem konečně klikla na ODESLAT.

Zdá se to jako banalita, ale ta liška mi opravdu pomohla.

Taková malá i velká znamení jsou pro mě signálem, že na věci nejsem sama, že mě obklopuje něco většího, něco, o co se můžu opřít a s důvěrou se odevzdat vědomí, že vše se děje tak, jak má.

Ne z alibismu, ale z prosté víry, že jsou věci, které mě přesahují, věci kterým nepotřebuju tak úplně porozumět, stačí je přijmout.

A jsem ráda, že něco málo z mého naladění sklouzlo i do příběhu Dorotky a Vincenta, příběhu, ze kterého bych vám tu kousek ráda poodkryla 😊

(Ilustrace a foto: Kateřina Pappová)

Ukázka z úvodního příběhu Adventního putování

Maminka s tatínkem už spali, když se děti v zimních kabátcích, pletených kuliších, šálách a rukavicích tiše vyplížily ven a zamířily k lesu. Noční nebe pomalu zakrývaly mraky a k zemi se začal tiše snášet sníh.

„Nemůže to být daleko, hvězda spadla přímo za lesem, když si pospíšíme, do rána jsme zpátky a maminka s tatínkem si vůbec nevšimnou, že jsme zmizeli,“ prohlásil sebevědomě Vincent a prošlapával cestu zasněženou pěšinkou, zatímco Dorotka za ním vesele poskakovala a pokoušela se chytit poletující sněhové vločky.

Děti se prodíraly lesem, jen matně osvětleným svitem měsíce vykukujícím mezi mraky. Počáteční nadšení a víru v to, že hvězdu za chvilku najdou a ještě před rozedněním budou zpátky ve vyhřátých postelích, vystřídala únava a rozmrzelost.

Dorotka už neposkakovala a Vincent se přestal tvářit sebevědomě. Děti pomalu obestíral závoj strachu. Ještě si to nechtěly tak úplně přiznat, ale bylo čím dál jasnější, že se ztratily.

Ale i přesto, že to tak vypadalo, ani na okamžik nebyly samy.

Celou tu dobu, ba co víc, po celý jejich život, nad nimi bděla jejich strážná Andělka. Opatrovala jejich první krůčky, kolébala je ve své neviditelné náruči, když jim bylo smutno, a dodávala jim odvahu, když je přepadl strach.

A odvahy, té budou nyní potřebovat opravdu hodně, povzdychla si Andělka ustaraně a sledovala, jak vzal Vincent Dorotku za ruku, když zakopla, a jak se Dorotka ze všech sil snaží zadržet slzy.

Andělka si přála, aby mohla děti vzít do náručí a odnést je zpátky domů, ale věděla, že takový její úkol není. Může dětem být oporou, ale rozhodnutí a následné činy, ty jsou jen v rukou samotných lidí.

A Vincent s Dorotkou se rozhodli.

Vydali se na cestu, a i když se jim její zákruty rychle přestávaly líbit, nebylo už možné vrátit se zpátky. Museli po ní dojít až na konec, ať už byl kdekoli.

Andělka sice nemohla zasáhnout a změnit, pro co se děti ve své touze udělat mamince a tatínkovi radost rozhodly, ale bylo v její moci být dětem nablízku a na cestě jim pomáhat.

A protože usoudila, že pomoci na cestě budou Vincent s Dorotkou potřebovat opravdu hodně a možná ne vždy bude stačit ta andělská, rozhodla se vyslat zprávu o cestě svých dvou svěřenců do světa.

Doputovala zpráva a vyprávění i k Vám?

A chcete to být právě Vy, kdo Vincentovi a Dorotce pomůže?

Začít můžete tím, že dáte těm dvěma i jejich Andělce vědět, že jste s nimi. Tím, že jim dáte naději a posvítíte jim na cestu.

Ptáte se bezradně jak?

Nic se nebojte, to určitě zvládnete!

Postavte večer, až se setmí, do okna zapálenou svíčku a vyšlete její světlo do světa. Andělka už se postará o to, aby její jas dosáhl až k Vincentovi a Dorotce, a brzy Vám dá jistě vědět, jak se jim daří, jestli už našli spadlou hvězdu, a hlavně, zdalipak už se vrátili zpátky domů…