Tři děti v praxi

Spánek. Nikdy by mě nenapadlo, že se pro mě stane největším pokladem a zároveň nejhůře uspokojitelnou potřebou.

S jedním dítětem, dobrý. Co člověk nenaspí v noci, může občas dohnat přes den. Jedno dítko se vcelku dobře udává na hlídání. A když ho člověk nechá batolit kolem, moc škody většinou nenapáchá.

Dvě děti. To už je horší. Noční bdění se zpravidla zdvojnásobí, neb potomci se pochopitelně budí nesynchronizovaně. Hlídání už je taky obtížnější, protože jedno se rozběhne napravo, druhé nalevo a co s tím nebohý hlídač! A pokud jde o ponechání svému osudu? Tak jasně, člověk to risknout může, ale kooperace dvou potomků jdoucích za stejným cílem, bývá ničivá. Co nevymyslí jeden, vymyslí druhý. Kam nedosáhne jeden, dosáhne druhý, a nebo si společnými silami přivlečou štafle. Nehledě na to, co všechno se může stát, když spojenectví selže a místo soudružné jednotky tu máme dva rozlícené soky.

Tři děti. Tak pokud nejsou opravdu spavé, na spánek, obzvláště ten vydatný a nerušený může člověk rovnou zapomenout. Minimálně na rok, dva. Hlídání, to je skoro sci-fi, protože tři ruce nemá nikdo. A ponecháváním o samotě si člověk koleduje o takové lahůdky, jako je benjamínek zastrčený pod gaučem, protože ti starší dva organizují hru na schovku, nebo benjamínek s plnou pusou povidlové buchty, jelikož na ni prý měl chuť.

Tři děti zkrátka představují situaci, kdy i když jsou přítomni oba rodiče, má potomstvo přesilu. Kdy lze jen těžko uspokojit požadavky všech zúčastněných. A když už konečně všichni usnou, je to zpravidla ve velké posteli a rodičovstvo aby se šlo mačkat na gauč.

Mít tři děti prostě znamená, že se člověk musí naučit žít se značným spánkovým deficitem, permanentní bolestí hlavy z neúnavného štěbetání a obří láskou, která se s počtem dětí nedělí, nýbrž násobí :-)

V Častolovicích

Poslední týden strávený s bacily volně migrujícími mezi všemi členy domácnosti je konečně za námi a tak jsme to včera oslavili nefalšovaným nedělním výletem.

Počasí nám přálo, Častolovice se ukázaly být skvělým cílem, a když se všechny podařilo úspěšně nasytit případně uspat, nic nebránilo prožití příjemného odpoledne.

Jen jedno mě znepokojuje.

Buď jsem už trochu cvok a trpím paranoiou. Nebo se na nás, potažmo na mě, lidi občas divně koukaj.

Přišla jsem na tři potenciální příčiny.

Buď je pořád trochu raritou být trojdětnou matkou. Nebo jsem slavnější, než jsem si myslela a všude se to hemží čtenáři Nevyléčitelné optimistky. A nebo jsem měla ve vlasech Vilíkovy zvratky.

Jak se znám, bude za tím nejspíš důvod číslo tři.

Každopádně výlet jsme si užili, zvířectvo v zookoutku nakrmili, na hřišti si pohráli, na stromech polezli a ze dvou pětin spící domů dojeli. 

A teď už k fotodokumentaci.

Kladdkaka pro obalení nervů

Je to se mnou marný. Předsevzetí nezabrala. Bolest těla po cvičení měla efekt pouze krátkodobý. A já jsem tam, kde jsem byla.

U nočního plenění košíku se sladkostmi.

Jenže Vilda v noci nespí. Ti starší už nespí přes den. Muž v práci do večera. A moje nervová soustava slábne a slábne.

Dnes v noci tak vzala za své už i železná zásoba čokolády na vaření.

Ráno jsem se probudila s obřím čokodredem ve vlasech.

Při vymývání čokolády, na níž jsem vyčerpáním usnula, jsem si musela násilím připomenout, že mateřství je zázrak. Že děti jsou poklady. A že nedostatek spánku mě prostě nerozhází.

Nicméně rozhodla jsem se bojkotovat výčitky svědomí a obalovat nervy dle potřeby.

A nejlépe stylově.

Třeba tuze sladkým a tuze dobrým dortem jménem Kladdkaka dle receptu Děvčete u plotny.

Já jsem ho tentokrát vytunila ještě pár hruškami nakrájenými na kostičky. Netuším, jestli se mu potom dá ještě pořád říkat Kladdkaka, ale bylo to vynikající!

Hezký víkend!

Kterak mě rakvičky ke cvičení přivedly

Včera v noci jsem spráskala tři rakvičky se šlehačkou a jeden čokoládový bonbón.

Fuj.

Budiž mi omluvou, že už pár nocí skoro nespím, neb Vilík trpí kašlem a rýmou, který mu jednak kazí náladu a druhak brání v soustavném, déletrvajícím spánku. O problematice cucání dudlíku s plným nosem ani nemluvě. 

Začínám se proto potácet na pokraji sil a při nočních rýmuodsávacích výletech beru špajz útokem.

Bohužel, jakmile se cukrová vzpruha vstřebá, únava vrací úder a navíc se dostavují výčitky svědomí.

Na rozdíl od šťastných žen, které kojením samovolně hubnou, já se kojením stávám pěkně oplácanou a tučňoučkou. Asi proto mi všechny děti tak hezky přibíraj. A já s nimi. (Samo, že ani rakvičky nejsou bez viny.)

Abych výčitky zmírnila a taky proto, že se prý při cvičení vylučují endorfiny, pustila jsem se včera do Jillian. 

Vilík spal. Maty a Ami byly pohlceni přetvářením domečku pro panenky na parkoviště. A já se odplížila pro „cvičební úbor“, činky a notebook.

Už zahřívací cviky přilákaly dětskou pozornost a za chvilku tak se mnou před počítačem poskakovala i Amálka a Matýsek dával nevyžádané rady.

„Maminko, dělej to rychlejc. Maminko, ta paní skáče vejš. Maminko, proč tak funíš?“

U mé parodie na kliky už Mates rezignoval a jen významně zvedal obočí.

Když jsem si konečně lehla, že si „odpočinu“ u sklapovaček, vzbudil se Vilda.

Kibicujícího Matyho jsem poslala, aby dal bráchovi dudlík a za doprovodu střídavého pláče a Mátesova hlášení, že Vilík nechce dudlík, že chce asi mlíko, jsem docvičila.

Zjistila jsem, že moje tělo cvičením vylučuje leda tak pot, a že snad raději budu oplácaná, než se nechat drezůrovat vlastním dítětem, které si rozhodně nebere servítky.

Ačkoli, aspoň ta noční dostaveníčka s rakvičkou bych mohla omezit. 

Což mimochodem dnes v noci nebyl problém, jelikož díky cvičení teď stejně sotva zvednu ruce a na sladkosti umístěné v nejvyšším špajzovém sektoru, prostě nedosáhnu.

Možná už jen proto, bych měla u cvičení přeci jen vytrvat :-)