Horská romantika v Kozím chlívku

Na začátku ledna měl muž narozeniny a jelikož si raději dáváme dárky zážitkové než hmotné, dostal poukaz s datem minulého víkendu a nápisem:

Víkend pro dva aneb Romantika v Kozím chlívku

Vím, zní to trochu podivně, ale Kozí chlívek není žádný pofidérní eufemismus, ale okouzlující penzion v Deštné v Orlických horách (mimochodem, vzhledem k herničce a celkovému ladění je skvělý i pro pobyt s dětmi ;-). A jelikož muž je milovníkem hor a Deštná je místo, které má spojené s nostalgickými dětskými vzpomínkami, zdála se mi tahle lokalita pro náš společný víkend ideální.

A musím říct, že ani já, která má k zimě značně rozporuplný vztah, jsem nebyla zklamaná. Právě naopak...

Samozřejmě jednak proto, že jsme si mohli užít víkend ve dvou, což je samo o sobě vztahově povznášející a terapeutické, a jednak proto, že hory nám ukázaly, jak nádhernou zimu umí vykouzlit.

Vyšlo nám slunečné počasí a při procházkách jsme měli pocit, že jsme se octli v kouzelné zimní pohádce. V Kozím chlívku bylo útulno a výborně vařili. Dopřáli jsme si rozmařilou hodinku ve vířivce s lahví šampaňského (a v mém případě i báječnou relaxační masáž). Při měsíčku jsme objevovali zákoutí starého kostela sv. Matouše, který si muž pamatoval z dětství. Zapadávali jsme do závějí, a nakonec lezli i po čtyřech při snaze jít po nevyšlapaných turistických stezkách. A celou dobu jsme si povídali, plánovali, snili, smáli se a nebo prostě jen byli. Spolu.

Najít si ryze partnerský čas pro sebe navzájem je v případě, že máte malé děti, vážně fuška. Obzvláště, když nemáte hlídací babičky, tetičky či jiné dostupné chůvičky. S mužem jsme si v tomhle směru taky prošli krizí.

Hlavně v době, kdy jsem kojila Amálku a Vilíka současně, celý den jsem byla dětem k dispozici, nosila je, mazlila a věnovala jim většinu své pozornosti a celou svoji náruč.

To jsem pak často večer cítila, že potřebuju být spíš sama, aspoň na chvíli, a poslední po čem jsem toužila bylo, aby mě otlapkával ještě muž…

Ale slibuju, že tohle je jen období!

V danou chvíli se zdá být nekonečné, ale děti povyrostou a váš osobní prostor začne být z velké části zase jen váš.

A pak třeba můžou na řadu přijít i romantické víkendy ve dvou, my jsme ten náš první po osmi letech rodičovství strávili společně loni a pevně doufám, že se budou opakovat, ideálně co nejčastěji.

Ale v každém případě, ať už ve velkém s hlídáním, nebo jen v malém, v obýváku s lahví vína po uspání dětí, jsou pro vztah právě tyhle drobné i celovíkendové společné chvilky léčivé, povzbuzující a stmelující.

Být vědomě spolu, sdílet, naslouchat si, nesoudit, smát se a nebrat to celé tak vážně!

To je moje partnerské doporučení, pokud byste o něj snad stáli 😉

A skvělé na tom je, že to jde jak na těch pohádkových horách, tak u vás doma v kuchyni 💗

Muž a jeho nový projekt

Tak za sebou máme první letošní stanování.

V pokojíčku naštěstí nikdo neumrzl, ranní rosou jsme už vůbec nenavlhli a ani od divočáků nebezpečí nehrozilo.

A proč že se to u nás najednou stanuje?

Protože muž je přepracovaný.

A když je muž přepracovaný, znamená to, že chodí domů velmi, velmi pozdě, sedí u počítače i po večerech, nocích a ránech a když už je těsně před zhroucením a potřebuje upustit páru, nachází si nové projekty.

Měli jsme tu několik projektů podnikatelských, několik sportovních a pak taky projekt: koupíme pozemek na horách a postavíme si nový dům, po kterém záhy následoval projekt: prodáme dům a koupíme si obytňák.

Ve stávající vlně přepracovanosti spojené s jarní únavou se muž právě nadchl pro projekt: letní čundry.

Muž nám už našel nespočet tras, nocovišť a krásných míst. Vymyslel kdy, kudy, kam i proč. A před několika dny seděl u počítače do půl čtvrté ráno a kupoval pro nás stan(y).

Ten stan včera přišel a zodpovědný muž ho samozřejmě s dětmi hned uprostřed obýváku rozložil, aby se ujistil, že časová náročnost stavění tohoto typu stanu odpovídá jeho představám a že se to dá potenciálně zvládnout i v podmínkách jako jsou kupříkladu déšť či kroupy.

Dětem byla nějaká praktičnost ukradená. Okamžitě do stanu nastěhovaly plyšáky, ze sklepa vytáhly samonafukovačky a jaly se naši letní rezidenci testovat po svém.

A já? Já se držím obezřetně trochu stranou.

Obávám se totiž, že bych k čundrové myšlence mohla příliš přilnout a muž by nám pak stany vyměnil třeba za potápěčskou výstroj...

Čtyřiadvacetihodinová manželská terapie

Páteční podvečer, náročný týden za námi. Jedeme v autě, sami dva, bez dětí, slunce právě zapadá a zbarvuje všechno měkkým oranžovým světlem, kulisy pro start našeho manželského výletu už snad ani romantičtější být nemůžou a my…

My se strašně hádáme. Ječíme na sebe kvůli nedodrženým slibům, pozdním příchodům, nepředaným informacím, kvůli nemocným dětem, pracovnímu vytížení a hlavně kvůli nám dvěma.

Konečně můžeme být spolu a zatím to vypadá na hádku roku. Máme chuť to vzdát. Otočit se. Vrátit se domů. Lízat si každý své rány. Vyspat se z toho. Na všechno a zejména na toho druhého se vykašlat.

Když už nemůžeme přijít na nic, co bychom si vzájemně vyčetli, rozhostí se ticho.

Ale není to ticho napjaté, nepříjemné. Je spíš úlevné, vzduch se vyčistil, všechny křivdičky, stresy a frustrace jsme pustili ven. Symbolicky otevírám okno a nechávám vítr ať je odnese pryč.

Pomohlo to.

Tak přesně takhle začal náš „romantický“ výlet ve dvou. Naše vytoužené a dlouho očekávané manželské dostaveníčko, od kterého jsme si slibovali mnohé, ale jistojistě ne to, že se hned v prvních dvaceti minutách takhle poštěkáme. Ale stalo se.

Jistě, mohli jsme ten nahromaděný stres z náročného startu školního roku ventilovat a zvládnout elegantněji, civilizovaněji, harmoničtěji, zůstat nad věcí a chovat se jako dva rozumní dospělí lidé, kteří si o všem dokážou v klidu promluvit.

A my to tak většinou opravdu děláme. Ale jsou chvíle, kdy nás emoce pohltí tak silně, že už to zkrátka v klidu vyřešit nejde. Není to ideální, ale i takhle je to v pořádku.

Byly doby, kdy jsem se za takové hádkové selhání lynčovala, vyčítala si je, nesnášela se a pachuť z něj ve mně zůstala i dlouhé dny.

Dnes se k sobě chovám vlídněji. Mám pro sebe i muže pochopení.

Vždyť ti dva toho mají teď až nad hlavu, jsou borci, že to vydrželi tak dlouho, že nebouchli před dětmi, že se dokázali ovládnout natolik, aby si slovy zbytečně neubližovali, že se dokázali včas ztišit, všechno to vypustit a začít zase znovu, bez výčitek a pocitu ublíženosti!

Protože i taková hádka s velkým H nás může posunout, pomoct nám vzájemně se pochopit a hlavně, vypustit ven všechno, co v sobě dusíme a vnitřně nás užírá, vypustit na denní světlo i naše temnější stránky, za které se trochu stydíme, z kterých máme strach, nechceme jimi nikoho obtěžovat nebo máme prostě jen pocit, že se to nesluší.

Důležité ovšem je, umět včas přestat, samoúčelně si vzájemně neubližovat, umět si odpustit a když přijde ta správná chvíle, poslat celý ten černý hádkový mrak pěkně oknem ven. A nevracet se k němu jako ke zdroji dalšího kolotoče výčitek a obviňování!

My jsme v pátek ten mrak zdárně nechali rozmetat někde v prachu za koly našeho auta mířícího vstříc té vytoužené manželské romantice.

Zašli jsme si do sauny a vířivky pod hvězdami, dali si výtečnou večeři a pak opustili hotelový luxus, kde jsme na poslední chvíli, kdy nám vyvstalo hlídání, už nesehnali volný pokoj a přesunuli se na louku k lesu. Já jsem si oblékla svoje tři svetry, rozložili jsme si deku, muž mě držel v náručí a když měsíc zašel za les, vlezli jsme si v autě do spacáku.

Ráno jsme si uvařili kafe do plecháčků a hodiny si povídali, smáli se i mlčeli. Jen tak mimochodem jsme našli košík hub, leželi v trávě a vymýšleli, jak si koupíme autobus a přestavíme ho na obytňák a pak budeme hrozně nezávislí a projedeme s dětmi celou Evropu, v autě jsme si zpívali s Country radiem písničky od táboráku a pozdě odpoledne se vrátili domů.

S pocitem, že jsme si zase o kousek blíž, s novými společnými sny a plány a s vděčností za to, že jsme se na tomhle světě našli a můžeme jít životem spolu.

A tak bych přála sobě i vám, abychom se pokud možno nehádali, ale když už to mezi námi přeci jen bouchne, abychom takovou hádku dokázali využít ne k ubližování si, ale k prostému vyčištění vzduchu a pak ji i se všemi těmi bouřlivými emocemi s vděčností poslali do háje a bez výčitek jeli zase dál.

Protože to, že se máme, není samozřejmost, tak si to dělejme hezký! ;-)

Karavan Karel a my - Velká Bledská Hádka

Den sedmý

Zvedáme kotvy a jede se dál!

Muž je vyparkovávací bůh a díky jeho umu vyvázne Jožin i Karel z přeplněného kempu bez škrábnutí, (s čímž já mívám problém i při vyparkovávání z Lidlu) a zdánlivě nic nám proto nebrání vydat se směrem na jih.

Problém se ovšem objevuje již za první serpentýnou. Kinedril ještě nezabral a můj žaludek se proti jízdě v těchto zásadně nerovných končinách tvrdě bouří.

Dáváme si proto lehce neplánovanou zastávku u jezera Bled.

A protože na podrážděný žaludek je nejlepší se najíst, zaplácnu ho pro jistotu polévkou, kávou s kremnou rezinou, což je zdá se, místní cukrářský majstrštyk a nakonec přidám ještě kokosovo čokoládovou zmrzlinu. Aneb co bych pro svůj žaludek na vodě neudělala…

Ovšem kinedril konečně zabírá, což znamená, že jsem malátná a chce se mi spát, děti chtějí na bobovou dráhu nad jezerem a mají hlad, protože polévku nechaly rodičům, a housky naházely do jezera rybám, muž je nervní z končícího parkování a vedra a celá tato situace nevyhnutelně vede ke scéně, která v našem vztahu vejde do dějin jako Velká Bledská Hádka aneb VBH.

Atmosféra houstne, muž se mračí, já jsem ukřivděná a děti jsou zpruzené, že bobová dráha nebude, jelikož se na jednu jízdu čeká skoro dvě hodiny a na něco takového tu nikdo nemá nervy.

Vláčíme se v ponuré atmosféře nahoru na kopec, kde čekají Jožin s Karlem.

Situace se obrací k lepšímu ve chvíli, kdy potkáváme pekárnu. Hlad je utišen, ručička náladoměru se zvolna přesouvá z červené do zelené zóny a my náhle, plni znovu nabitého optimismu (nebo alespoň o něco méně zpruzení) plánujeme další výletní zastávku.

Je jím soutěska Vintgar, jíž vede stezka po dřevěných chodníčcích nad vodopády a peřejemi řeky Radovny.

Na místo dorážíme ve chvíli, kdy řeku již všichni turisté opouštějí, a máme ji tak, zejména na zpáteční cestě sami pro sebe.

Děti, kterým k regeneraci sil stačilo patnáct minut v autě, berou chodníčky klusem, my s mužem lehce zaostáváme a kocháme se kouzelnými výjevy.

Kromě toho dochází též k akci vcházející do našich manželských dějin jako Malé Vintgarské Usmíření, aneb MVU, a po něm již nic nebrání tomu, abychom se vydali vstříc mořem vonícím dálkám…

Sokrates prý řekl: „Ideální manželství má dva předpoklady, muž musí být hluchý a žena slepá.“

A jelikož muž zatím nedoslýchavostí netrpí, moje oči jsou také v pořádku a ani jeden z nás není emoce pevně ovládající světec, občas to mezi námi bouchne a naše manželství má k dokonalosti daleko. Ovšem dokud si jeden druhého vážíme, po vychladnutí se sami sobě a celé situaci dokážeme zasmát a nebrat všechno přespříliš vážně, jsou takové hádky zkrátka jen další level, o který jsme následným usmířením posunuli náš vztah výš. Aneb použít můžeme i ono okřídlené rčení: chybami se člověk učí.

Takže díky VBH i MVU, budeme na vás vzpomínat v dobrém ;-)

Karavan Karel a my - Horské drama

Den pátý

Muž si od brzkých ranních hodin hraje na rosničku a spekuluje, zda je dnes opravdu vhodný den na výlet s velkým V. Horskou výpravu do Julských Alp a dobytí vrcholu zvaného Vogel.

Předpovědi na různých serverech se liší, nebe vypadá lehce zlověstně a do karavanu sem tam jemně zabubnuje pár kapek deště, i přesto však balíme svačiny (s povzdechem, že nám chybí nějaká ta rychlá energie v podobě hroznového cukru – tuto mou myšlenku vyslanou do Vesmíru si zapamatujte!), s remcáním oblékáme své bosochodé nohy do ponožek a botasek a vyrážíme. Lepší už to prý v následujících dnech nebude, neochvějně tvrdí muž….

Abychom náš pozdně dopolední start nepřepálili necháváme se vyvézt lanovkou do skiareálu Vogel, dáváme si kávičku, k ní místní štruklje s borůvkami a panoramatickým výhledem, a protože po takové vydatné sváče by nám bylo z lezení po horách akorát tak těžko, necháváme se peciválsky vyvézt další lanovkou ještě o malý kousek výš.

Jsme nahoře. Lanovky došly.

A právě tady, zhruba po první čtvrthodince chůze, začíná to pravé horské dobrodružství.

Horami se rozduní hromy, v dálce se zableskne a spustí se déšť.

Vytahujeme bundy, uklidňujeme Vildu, který neochvějně věří, že právě do něj dnes uhodí blesk a budujeme svačinářské doupě v klečích.

Muž opět vede tichý monolog s meteorologickou aplikací v mobilu, tvrdí, že teoreticky by se nám TO mělo vyhnout (čemuž se po zkušenostech se sečským šlapadlem zdráhám uvěřit) a společně si pokládáme zásadní otázku.

Jít dál či nejít?

Vili hlasuje pro návrat, jelikož dnes zřejmě trpí utkvělou představou, že je hromosvod, zatímco my ostatní hledíme na nebe, kde se objevil kousek modré oblohy, což považujeme za znamení, a svorně proto hlasujeme pro pokračovací variantu.

Vylézáme z houští, já si Vildu přivazuju šátkem na záda (prý ho bolí nožičky, ale možná jen doufá, že ten blesk případně sejme mě) a vzápětí se za rohem vynořují Hroši, pro neobeznámené s naší rodinnou situací, má drahá teta a strýček z Prahy!

Jako jistě, Slovinsko je poměrně malá země, ale až takhle?!

Objímáme se, divíme se, získáváme turistické tipy, neb zatímco my na tůru vyrážíme, Hroši se z ní již vracejí, jsme foceni a od tetičky Janičky dostáváme (a teď to přijde!) dva balíčky hroznového cukru na přilepšenou.

Ano, je to vcelku triviální záležitost, ale na tomhle příkladu lze jasně demonstrovat skutečnost, že myšlenky a přání vyslané do Vesmíru se plní, a často způsobem, na který bychom nikdy nepřišli. No napadlo by vás, že když není při ruce obchod, daruje vám vysněnou energetickou cukrovinku pražská příbuzná, která se z ničeho nic vyloupne ve slovinských horách?

Proto je dobré nepochybovat a neříkat si: to je blbost, to nejde, tohle nemůže vyjít…

Vesmír má totiž svoje vlastní cestičky!

Ale zpět k našemu horskému putování.

Bouře se nám skutečně vyhnula a k velké dětské radosti jsme cestou přelézali spoustu kamení a procházeli kozími cestičkami vedoucími nad strmými srázy. Oproti nudným bezpečným širokým cestám, naprostý dětský ráj a rodičovský děs.

Každopádně, Maty s Ami statečně šlapali, Vili se pohodlně nosi,l a tak jsme stále dobře naladěni konečně došli pod vrchol Vogelu. Dali jsme si slavnostní svačinu, vyfotili rozjásané selfie a zkontrolovali meteorologické aplikace.

Zrada! Blíží se bouře a tentokrát se nám prý už nevyhne.

Nad námi se sice rozprostíralo nebe (skoro) bez mráčku, ale je pravda, že někde v dálce se cosi temného kumulovalo.

Místo finálního výstupu na vrchol jsme proto zahájili urychlený sestup do údolí.

Zprvu jsme se kochali krajinou, která kouzelně měnila svou tvář a přecházela z horských masivů, přes kopcovitou planinu jak v hobitím Kraji po pohádkový les zdobený růžovými kvítky podobnými orchidejím. V půlce cesty ovšem začalo mrholit. A poslední hodinu už jsme kráčeli k cíli v sílícím dešti, větru a zlověstně se přibližující bouři.

Nakonec jsme doběhli do cíle v poslední chvíli, neb za námi se v horách rozpoutal armagedon. Stromy se ohýbaly k zemi, blesky do ztemnělé oblohy vypalovali výhružné vykřičníky a proudy deště měnily cesty v těžko schůdné říčky.

S úlevou jsme se v restauraci u lanovky zhroutili ke stolu a ten pocit, kdy jsme se pustili do horké čokolády se šlehačkou v kombinaci s gulášovou polévkou, ten byl až očistně slastný.

V každém případě jsme borci!

A jedno moudro na závěr: Nečekejte na pochvalu a ocenění zvenčí, taky byste se nemuseli dočkat, raději se rovnou pochvalte sami! Však vy si to zasloužíte ;-)

Nejsme z cukru

Prosté žití a bytí. Tak by se dal shrnout náš chalupářský skorotýden na Sečské přehradě.

Bez spěchu, bez stresu, jen tak si plynout, v souladu se sebou navzájem (a po večerech pak se sebou samou).

Tohle mi poslední (školní) rok často chybělo.

Takové to mateřské bytí bez tíže, bez velkých povinností, bez ranního budíčku a rychle zhltnutých snídaní. Bytí pospolu, a ne ztraceni navzájem, a možná i sami sobě, někde v letu.

A tak jsme se na sebe ladili, po loukách chytali kobylky, smáli se, vztekali se, hráli karty, jezdili na šlapadle, chodili na poháry, koupali se, sledovali bouřku, hledali kešky, lezli po zřícenině, promokli jsme, a nakonec jsme zase vždycky uschli. Nejsme totiž z cukru…

A abychom na závěr tu poeticky rozjímavou notu článku trochu uzemnili, podělím se s vámi o jeden náš Sečský šlapadlovo-radarový zážitek trochu detailněji (facebookáři již zajisté vědí).

Ona: "Ty mraky vypadají zlověstně, mně se to moc nezdá. A teď dokonce zahřmělo!"

On: "Neboj, podle radaru nás to úplně mine!" A doprovodí svá slova přezíravým mávnutím ruky, v níž svírá svůj geniální telefon.
...
O půl hodiny později, na šlapadle někde uprostřed přehrady.
Bouře nad hlavou, slejvák jako blázen a mladší děti začínají propadat panice. 

Na kost promoklí stojíme na kraji lesa, nad dětmi držíme ručníky a muž hlásí, že už to přestává. Podle radaru už tady ten obří černý mrak, ze kterého se valí proudy deště vlastně vůbec není!
...
O další půlhodinu později.
Déšť je opravdu pryč. Podle radaru už nám nic nehrozí. A konečně má ten "chytrej" krám pravdu!
Osušujeme si sedátka, naloďujeme se a ta pravá rodinná idylka na šlapadle může začít.

…

Toliko k poetičnosti našeho pobytu u přehrady... ;-)