Páteční podvečer, náročný týden za námi. Jedeme v autě, sami dva,
bez dětí, slunce právě zapadá a zbarvuje všechno měkkým oranžovým světlem,
kulisy pro start našeho manželského výletu už snad ani romantičtější být
nemůžou a my…
My se strašně hádáme. Ječíme na sebe kvůli nedodrženým slibům, pozdním
příchodům, nepředaným informacím, kvůli nemocným dětem, pracovnímu vytížení a
hlavně kvůli nám dvěma.
Konečně můžeme být spolu a zatím to vypadá na hádku roku. Máme chuť to
vzdát. Otočit se. Vrátit se domů. Lízat si každý své rány. Vyspat se z toho.
Na všechno a zejména na toho druhého se vykašlat.
Když už nemůžeme přijít na nic, co bychom si vzájemně vyčetli, rozhostí
se ticho.
Ale není to ticho napjaté, nepříjemné. Je spíš úlevné, vzduch se vyčistil,
všechny křivdičky, stresy a frustrace jsme pustili ven. Symbolicky otevírám
okno a nechávám vítr ať je odnese pryč.
Pomohlo to.
Tak přesně takhle začal náš „romantický“ výlet ve dvou. Naše vytoužené a
dlouho očekávané manželské dostaveníčko, od kterého jsme si slibovali mnohé,
ale jistojistě ne to, že se hned v prvních dvaceti minutách takhle
poštěkáme. Ale stalo se.
Jistě, mohli jsme ten nahromaděný stres z náročného startu školního
roku ventilovat a zvládnout elegantněji, civilizovaněji, harmoničtěji, zůstat
nad věcí a chovat se jako dva rozumní dospělí lidé, kteří si o všem dokážou v klidu
promluvit.
A my to tak většinou opravdu děláme. Ale jsou chvíle, kdy nás emoce pohltí
tak silně, že už to zkrátka v klidu vyřešit nejde. Není to ideální, ale i
takhle je to v pořádku.
Byly doby, kdy jsem se za takové hádkové selhání lynčovala, vyčítala si
je, nesnášela se a pachuť z něj ve mně zůstala i dlouhé dny.
Dnes se k sobě chovám vlídněji. Mám pro sebe i muže pochopení.
Vždyť ti dva toho mají teď až nad
hlavu, jsou borci, že to vydrželi tak dlouho, že nebouchli před dětmi, že se
dokázali ovládnout natolik, aby si slovy zbytečně neubližovali, že se dokázali
včas ztišit, všechno to vypustit a začít zase znovu, bez výčitek a pocitu
ublíženosti!
Protože i taková hádka s velkým H nás může posunout, pomoct nám
vzájemně se pochopit a hlavně, vypustit ven všechno, co v sobě dusíme a
vnitřně nás užírá, vypustit na denní světlo i naše temnější stránky, za které
se trochu stydíme, z kterých máme strach, nechceme jimi nikoho obtěžovat nebo
máme prostě jen pocit, že se to nesluší.
Důležité ovšem je, umět včas přestat, samoúčelně si vzájemně neubližovat,
umět si odpustit a když přijde ta správná chvíle, poslat celý ten černý hádkový
mrak pěkně oknem ven. A nevracet se k němu jako ke zdroji dalšího kolotoče
výčitek a obviňování!
My jsme v pátek ten mrak zdárně nechali rozmetat někde v prachu za
koly našeho auta mířícího vstříc té vytoužené manželské romantice.
Zašli jsme si do sauny a vířivky pod hvězdami, dali si výtečnou večeři a
pak opustili hotelový luxus, kde jsme na poslední chvíli, kdy nám vyvstalo
hlídání, už nesehnali volný pokoj a přesunuli se na louku k lesu. Já jsem
si oblékla svoje tři svetry, rozložili jsme si deku, muž mě držel v náručí
a když měsíc zašel za les, vlezli jsme si v autě do spacáku.
Ráno jsme si uvařili kafe do plecháčků a hodiny si povídali, smáli se i
mlčeli. Jen tak mimochodem jsme našli košík hub, leželi v trávě a
vymýšleli, jak si koupíme autobus a přestavíme ho na obytňák a pak budeme
hrozně nezávislí a projedeme s dětmi celou Evropu, v autě jsme si
zpívali s Country radiem písničky od táboráku a pozdě odpoledne se vrátili
domů.
S pocitem, že jsme si zase o kousek blíž, s novými společnými
sny a plány a s vděčností za to, že jsme se na tomhle světě našli a můžeme
jít životem spolu.
A tak bych přála sobě i vám, abychom se pokud možno nehádali, ale když už
to mezi námi přeci jen bouchne, abychom takovou hádku dokázali využít ne k ubližování
si, ale k prostému vyčištění vzduchu a pak ji i se všemi těmi bouřlivými
emocemi s vděčností poslali do háje a bez výčitek jeli zase dál.
Protože to, že se máme, není samozřejmost, tak si to dělejme hezký! ;-)