středa 4. října 2017

Šestý dopis pro Amálku

Milá Amálko,

Dnes je Ti šest let. Uf. Přijde mi to jako neúměrně vysoké číslo vůči mému pocitu, že jsi pořád moje malá holčička.

Ale kdo ví, jestli tenhle pocit vůbec někdy zmizí…

I přesto Tě však vnímám jako úžasnou citlivou a silnou osobnost.

Když sleduju, jak místo chůze pořád poskakuješ, když se směješ, když tancuješ a skáčeš v kalužích, když si vybíráš, jaké šaty si dnes vezmeš na sebe, když pečuješ o mladší děti, když se mnou chodíš do školy a překvapuješ mě svým logickým myšlením, když sníš o jednorožcích, když maluješ a hraješ si s panenkami, když se mi vrhneš kolem krku a dáš mi pusu, když vedle mě prostě jen jsi…cítím z Tebe neuvěřitelnou radost ze života, něhu a lásku.


Samozřejmě, že se taky umíš vztekat, ječet, provokovat a házet kolem sebe lehce povýšené a znuděné (pre)pubertální pohledy, ale asi by bylo podezřelé, kdybys nic z toho nedělala ;-)

S tebou odhaluju spoustu ženských bolístek a šrámů někde uvnitř sebe a díky Tobě se mi daří je uzdravovat. Kvůli sobě, i kvůli Tobě, abys pak (když se nám to podaří) nemusela jív v některých mých šlépějích a bojovat s nízkým sebevědomím, neláskou ke svému tělu nebo třeba sklonem rozdat se pro druhé a skoro ztratit sebe sama.

Moc bych si proto přála, aby Ti zůstal ten krásný, čistý pohled na svět, Tvá vnitřní síla, která se občas schovává za Tvou nerozhodností (tu máme, má milá Váho, společnou, ale neboj, dá se s tím žít ;-), Tvé sny a víra, že se můžou splnit.

Zkrátka bych si moc přála, abys v sobě tuhle éterickou šestiletou dívenku uměla kdykoli probudit bez ohledu na svůj skutečný věk a byla šťastná.

Mám Tě ráda.

Maminka

pondělí 2. října 2017

Čtyřiadvacetihodinová manželská terapie



Páteční podvečer, náročný týden za námi. Jedeme v autě, sami dva, bez dětí, slunce právě zapadá a zbarvuje všechno měkkým oranžovým světlem, kulisy pro start našeho manželského výletu už snad ani romantičtější být nemůžou a my…
My se strašně hádáme. Ječíme na sebe kvůli nedodrženým slibům, pozdním příchodům, nepředaným informacím, kvůli nemocným dětem, pracovnímu vytížení a hlavně kvůli nám dvěma.
Konečně můžeme být spolu a zatím to vypadá na hádku roku. Máme chuť to vzdát. Otočit se. Vrátit se domů. Lízat si každý své rány. Vyspat se z toho. Na všechno a zejména na toho druhého se vykašlat.
Když už nemůžeme přijít na nic, co bychom si vzájemně vyčetli, rozhostí se ticho.
Ale není to ticho napjaté, nepříjemné. Je spíš úlevné, vzduch se vyčistil, všechny křivdičky, stresy a frustrace jsme pustili ven. Symbolicky otevírám okno a nechávám vítr ať je odnese pryč.
Pomohlo to.


Tak přesně takhle začal náš „romantický“ výlet ve dvou. Naše vytoužené a dlouho očekávané manželské dostaveníčko, od kterého jsme si slibovali mnohé, ale jistojistě ne to, že se hned v prvních dvaceti minutách takhle poštěkáme. Ale stalo se.
Jistě, mohli jsme ten nahromaděný stres z náročného startu školního roku ventilovat a zvládnout elegantněji, civilizovaněji, harmoničtěji, zůstat nad věcí a chovat se jako dva rozumní dospělí lidé, kteří si o všem dokážou v klidu promluvit.
A my to tak většinou opravdu děláme. Ale jsou chvíle, kdy nás emoce pohltí tak silně, že už to zkrátka v klidu vyřešit nejde. Není to ideální, ale i takhle je to v pořádku.
Byly doby, kdy jsem se za takové hádkové selhání lynčovala, vyčítala si je, nesnášela se a pachuť z něj ve mně zůstala i dlouhé dny.
Dnes se k sobě chovám vlídněji. Mám pro sebe i muže pochopení.
Vždyť ti dva toho mají teď až nad hlavu, jsou borci, že to vydrželi tak dlouho, že nebouchli před dětmi, že se dokázali ovládnout natolik, aby si slovy zbytečně neubližovali, že se dokázali včas ztišit, všechno to vypustit a začít zase znovu, bez výčitek a pocitu ublíženosti!



Protože i taková hádka s velkým H nás může posunout, pomoct nám vzájemně se pochopit a hlavně, vypustit ven všechno, co v sobě dusíme a vnitřně nás užírá, vypustit na denní světlo i naše temnější stránky, za které se trochu stydíme, z kterých máme strach, nechceme jimi nikoho obtěžovat nebo máme prostě jen pocit, že se to nesluší.
Důležité ovšem je, umět včas přestat, samoúčelně si vzájemně neubližovat, umět si odpustit a když přijde ta správná chvíle, poslat celý ten černý hádkový mrak pěkně oknem ven. A nevracet se k němu jako ke zdroji dalšího kolotoče výčitek a obviňování!
My jsme v pátek ten mrak zdárně nechali rozmetat někde v prachu za koly našeho auta mířícího vstříc té vytoužené manželské romantice.
Zašli jsme si do sauny a vířivky pod hvězdami, dali si výtečnou večeři a pak opustili hotelový luxus, kde jsme na poslední chvíli, kdy nám vyvstalo hlídání, už nesehnali volný pokoj a přesunuli se na louku k lesu. Já jsem si oblékla svoje tři svetry, rozložili jsme si deku, muž mě držel v náručí a když měsíc zašel za les, vlezli jsme si v autě do spacáku.



Ráno jsme si uvařili kafe do plecháčků a hodiny si povídali, smáli se i mlčeli. Jen tak mimochodem jsme našli košík hub, leželi v trávě a vymýšleli, jak si koupíme autobus a přestavíme ho na obytňák a pak budeme hrozně nezávislí a projedeme s dětmi celou Evropu, v autě jsme si zpívali s Country radiem písničky od táboráku a pozdě odpoledne se vrátili domů.
S pocitem, že jsme si zase o kousek blíž, s novými společnými sny a plány a s vděčností za to, že jsme se na tomhle světě našli a můžeme jít životem spolu.
A tak bych přála sobě i vám, abychom se pokud možno nehádali, ale když už to mezi námi přeci jen bouchne, abychom takovou hádku dokázali využít ne k ubližování si, ale k prostému vyčištění vzduchu a pak ji i se všemi těmi bouřlivými emocemi s vděčností poslali do háje a bez výčitek jeli zase dál.
Protože to, že se máme, není samozřejmost, tak si to dělejme hezký! ;-)