Vymývaná klovatina aneb kouzlo v umyvadle

Dnes jsme ve škole třídili obrázky a největší nadšení se ozývalo při přebírání výkresů tvořených technikou vymývané klovatiny, tak jsem si říkala, že vám je sem pro potěchu oka i pro inspiraci taky dám.

Třeba je pro někoho tahle technika ještě nepoznaná a ač se to může zdát trochu jako prasárnička, po níž budete půl dne uklízet, tak vás můžu uklidnit, že taková hrůza to není a zvládnou to i menší děti s asistencí.

Já sama si na tohle kouzelné malování pamatuju ještě ze svojí dětské výtvarky, kdy jsem tu magii odehrávající se pod tekoucí vodou úplně milovala, a když jsem s ní seznámila školáky, byli stejně zaujatí jako já 😊

Ale dost okecávání, pojďme na věc.

Potřebovat budete:

Čtvrtky

Klovatinu (lepidlo, k sehnání běžně v papírnictví)

Štětec

Suché pastely

Nejprve si na čtvrtku pomocí štětce namalujete klovatinou obrázek. Je třeba myslet na to, že to, co namalujete bude tvořit bílé obrysy.

Po zaschnutí (doporučuje se přes noc, ale my jsme pokračovali už po hodině a měli jsme sucho) vybarvíte celý výkres suchými pastely. Je dobré dotahovat až ke klovatině a klidně i přes ní a nenechávat na obrázku bílá místa.

A nakonec přichází ta nejvíc vzrušující část.

Výkres strčíte do umyvadla pod tekoucí vodu a vymyjete jak klovatinu, tak přebytečný prach z pastelů, a budete sledovat, jak se z ušmudlaného papíru vyloupne kouzelný obrázek.

Pak už stačí jen nechat opět uschnout a nezbývá než se kochat 😊

Karkulka a slíbené video

Někdy něco jen tak plácnu, navrhnu, nabídnu a když se pak ozve jásot a výkřiky, jooo, to udělej, to chci!, tak mám chuť strčit hlavu do písku, případně s ní bušit o zeď a říkat si proč, proč, proč, jsem se do toho zase uvrtala?!

Dost podobně jsem se cítila i poté, co jsem tak sebevědomě navrhla, že jestli bude zájem, natočíme o Karkulce video.

A zájem byl. Poměrně velký.

Nebo alespoň tak velký, abychom se s mužem hecli, a i přes pocit naprosté trapnosti, to video natočili.

Video o Karkulčině přestavbě, (nudných) technických detailech, skládání postelí i rozvržení zavazadlového prostoru.

Zkrátka vše, co jste chtěli (a možná i nechtěli) o Karkulce vědět, v jednom úhledném videobalíčku:

Když voda a mysl kouzlí…

Když voda a mysl kouzlí…

Tenhle týden se plácám zase v pěkně nepříjemných emocích, rozhovorech a rozhodnutích. Něco graduje a přicházejí změny. A přesto, že vím, že změna je život a všechno je to jen o úhlu pohledu a když se jedny dveře zavřou, další se otevřou a bla, bla, bla… Tak ty průvodní emoce, to je slušný masakr.

Asi poprvé v životě jsem před dvěma dny dorazila domů a jen tak na stojáka ve dveřích špajzky, jsem si dala dva panáky rumu „na uklidnění“, doufajíc, že alkohol zastaví to, co moje střízlivá mysl nedokázala, že zastaví ten kolotoč v hlavě, žaludek na vodě a třesoucí se ruce.

Na chvilku to zabralo, účel to splnilo a já se nesesypala v rohu, ale zvládla jsem přečíst dětem pohádku a být u toho dokonce i veselá, ale že bych se rumovým dostaveníčkům chtěla věnovat častěji, to určitě ne… 😉

Ale dnes jsme se (konečně!) zase dostali k vodě a s tou já jsem si vytvořila mnohem příjemnější rituál než s rychlým panákem (který mi ani nechutná) ve špajzu.

Voda, to je totiž můj živel a vodě já prostě všechno to „svinstvo“ odevzdám.

A tak zatímco děti se popelily na břehu v písku, já jsem doplavala k bójce, lehla si na vodu, zavřela oči a začala „kouzlit“.

Představila jsem si všechny ty strachy, frustrace, smutky, výčitky, nepřijetí, pochybnosti i svou nelaskavost k sobě samé jako špínu, která na mně ulpěla a obalila mě neprostupnou vrstvou, tak trochu jako nějaká lepkavá pavučina. V tu chvíli jsem měla pocit, že ji mám snad i za nehty, zapletenou ve vlasech, a dokonce se mi přes ni i špatně dýchá…

Vzápětí jsem v myšlenkách požádala vodu, aby mi všechen ten hnus pomohla smýt.

A v ten moment jsem úplně cítila, jak se ze mě vrstvičku po vrstvičce odlupuje jedna obava za druhou, jak se všechny ty negativní emoce rozpouštějí a odplouvají pryč ode mě.

Ležela jsem na hladině, broukala si andělskou písničku Terezky Kramerové a nechávala se v mysli vodou očistit od všeho, co jsem vědomě a na úrovni rozumu zpracovat nedokázala.

Když jsem pak vylezla z vody, bylo mi dobře, pocit tíže v žaludku zmizel a já měla konečně zase dojem, že všechno je, jak má být…

A i když to není stav trvalý a jsou situace a dny, kdy bych se uprostřed mělického písáku potřebovala máčet asi každých dvacet minut, stejně jsem nesmírně ráda, že jsem pro sebe tuhle emoční berličku, která mi pomáhá dostat se zpátky do rovnováhy, zbavit se nervozity nebo se jenom uklidnit, našla.

Na mě funguje voda, na někoho možná les, hory, kostel, postel, a nakonec už si člověk vystačí jen se svou vlastní myslí a obrazy, které v ní dokáže vykreslit.

V každém případě je báječné mysl a její obrazotvornost trénovat a umět použít k tomu, abychom v sobě nepříjemné pocity nebo bolesti zpracovali a sami sobě lépe porozuměli.

A co vy? Je to na vás už moc velká „ezoblbina“, jak nedávno pronesl jeden můj pragmatický známý, nebo se sebou taky rádi kouzlíte? 😉

Karkulka: Dodávka, svoboda a první výlet

Svoboda je pocit, možnost, nastavení, způsob života a myšlení, nad kterým v posledních měsících přemýšlím čím dál intenzivněji. A protože já přemýšlím a sním prakticky pořád, ale s realitou mám někdy trochu potíže, byl mi zřejmě shůry seslán dokonale praktický protějšek.

Já jsem u nás doma tedy od toho, abych stavěla vzdušné zámky a muž mi je buď boří, přestavuje, případně, mám-li štěstí, je zkrátka rovnou realizuje.

A tak mi před dvěma týdny v pondělí dopoledne zavolal, že domů sice bohužel dorazí až v noci, ale pokud to klapne, nedorazí sám…

A nedorazil. Přijel totiž s Karkulkou, dodávkou, o které jsme už nějaký čas hypoteticky mluvili, ale kterou jsem tak trochu pokládala za další ze svých „zámků“.

Jenže tentokrát jsme se do toho zámku bláznivě zamilovali oba, nakazily jsme tímhle poblázněním i děti a muž se po hlavě vrhl do práce.

Tímto mu veřejně skládám poklonu, protože to, co za týden v naší Karkulce vykouzlil, jsem vlastně ani nečekala.

Představovala jsem si, že na první výlet pojedeme s několika matračkami naházenými v zádní části auta a na vaření použijeme stanovací propriety. Muž namísto toho stihl po nocích položit na zem „podlahu“ (chybí už jen vrchní vrstva lina), vyhrát si s kuchyňkou do níž koupil i luxusní dvouplotýnkový vařič, a hlavně dát do kupy komfortní dvoupatrové ležení pro celý náš rodinný gang!

Sám ještě zdaleka není spokojen (to on se svým puntičkářským přístupem bývá málokdy), ale zbytek posádky, tedy děti a já, jsme z Karkulčiny přestavby v sedmém nebi.

Co se týče mého aktivního zapojení do kutilských prací, měla jsem jeden zásadní úkol: nepřekážet! Ukázalo se totiž, že daleko praktičtějším pomocníkem je pro muže náš osmiletý Mates, který na rozdíl ode mě pozná i nářadí, jehož název bych si já musela vygooglit, a kupříkladu na to, jak se sklápí sedačky, přišel dokonce dřív než muž.

Ale teď už se zase vracím zpátky k oné svobodě z prvních řádků.

Právě větší míru svobody, minimálně na poli cestovatelském a dobrodružném, si totiž od Karkulky slibujeme a po prvním testovacím výletě můžeme zvolat jen: jooo, to je ono!

V sobotu odpoledne, po posledních Karkulčiných úpravách, jsme si na google mapách píchli prst do mapy u rybníka poblíž Opočna a vyrazili jsme. Vpředu muž a já, vzadu děti a pes a po počáteční fázi „on mě provokuje!“, „ona mi sahá na sedačku!“, „on mi drká do pití!“, „ona se mi posmívá!“, „on se na mě dívá!“, kdy jsme v rámci pudu sebezáchovy udělali někde u pole první zastávku a nechali potomstvo řádně vylítat, už nám v Karkulce panovala jen báječná pohoda.

Prostě jsme jeli, občas zastavili, vyběhli na kopec, porozhlédli se u rybníka, a nakonec jsme kvůli komárům u vody popojeli kousek dál, k lesu. Záhy se sice ukázalo, že, co se komárů týče, moc jsme si nepomohli, čehož budiž důkazem fakt, že moje nohy ještě teď vypadají jako při brutálních neštovicích, ale i tak to bylo ideální místo pro naši zátěžovou testovací první noc.

Obhlédli jsme okolí, dali si večeři, vyčistili zuby, přečetli pohádku, uspali děti a pak jsme si s mužem rozdělali víno, lehli si na deku, koukali na hvězdy a odháněli komáry. Zkrátka idylka.

Jen z toho spaní jsem měla trochu obavy.

Netrpím sice klaustrofobií, zato jsem si po povídkách E. A. Poea prošla pubertálním obdobím hrůzy z pohřbení za živa a, ač to muž jen nerad slyší, naše „palanda“ takovou útulnou širokou rakvičku za tmy trochu připomíná…

Ovšem jen na první pohled. Po vyzkoušení musím konstatovat, že místa kolem i nad sebou máme my dole i děti nahoře dosatatek, Vili s Amálkou se na horní posteli dokonce posadí, takže až pořešíme lepší matrace, než jsou naše stanovací samonafukovačky, nebude mi v noci ke štěstí chybět vlastně nic. Možná jen ty zatemňovací záclonky, kvůli kterým se snad začnu učit šít 😉

Nicméně i bez matrací jsme se vyspali do růžova, dali si velkou snídani s kafem do plecháčků, ze kterých mi chutná vždycky o moc líp a po ranní hygieně u kanystru s vodou jsme se ještě pocourali kolem, složili postele a vyrazili do Opočna. Na zmrzlinu, do parku a kolem zámku.

Když začalo pršet, zabalili jsme to a popojeli někam dál, kde panovalo slunečno, uvařili si oběd, pojedli v „restauraci U bezu“, na zbytek odpoledne se uklidili k rybníku a domů se nikomu z nás vlastně ještě vůbec nechtělo.

Ovšem, shrnuto a podtrženo, muž byl rád, že jsme za dva dny utratili jen 180 korun za zmrzlinu v Opočně a nanuky u rybníka (ne, že by byl takový škrt, ale vidina lowcost cestování ho velice láká :-D ), já byla nadšená z toho pomalého tempa a společného času a děti?

Děti, jak jsme si už tolikrát ověřily, jsou spokojené prakticky kdekoli. Ze všeho si vezmou to nejlepší, všude najdou něco, čím se zabaví a když jsme při tom ještě navíc pohromadě, je to podle mě vlastně to nejlepší na celé téhle Karkulkovské vizi.

Někdy se totiž vlivem všech těch každodenních faktorů jeden druhému vzdalujeme, ztrácíme se „v překladu“, neposloucháme se a jsme vlastně jen nepřítomně vedle sebe, ale málokdy opravdu spolu.

A právě s tímhle by nám Karkulka mohla pomáhat.

Když se začneme ztrácet a povinnosti, starosti a hádky nás začnou až příliš pohlcovat, zabalíme tašku oblečení, přepravku jídla, naházíme do Karkulky deky a polštáře a vyrazíme. Možná jen o pár kilometrů dál nebo třeba až k oceánu. Ale budeme při tom spolu, a i tu svobodu si nasejeme do zásoby.

K praktickým otázkám:

Protože fotky trochu zkreslují a já navíc nejsem kovaná ve všech těch zdokonaleních, která pro nás muž do Karkulky vymyslel, říkala jsem si, že bych vám, kteří jste se mě na celou dosavadní přestavbu a její výsledek ptali, natočila raději video, takovou virtuální prohlídku… Uvítali byste ji? 😉