Jak známo, na dvou židlích se sedí obtížně. A mně se nelíbí sedět ani na dvou blozích. Proto ruším svůj neprosperující a stagnující blog povídek. Který toho stejně mnoho neobsahuje a zbytečně zaclání v kyberprostoru. A realizuji blogovou fůzi.
Povídku Odcházíme (o níž se někteří domnívají, že je pouze pro psychicky otrlé a stabilní jedince, přesouvám na původní místo) a dnes vám předkládám text s názvem Maturitní večírek.
Večírek vznikl jako má maturitní slohová práce, tudíž ač rozhodně není dokonalý. A dnes bych ho rozhodně upravila nebo možná ani nenapsala. Mám k němu silný citový vztah a pokaždé mě na chvilku přenese do, svým způsobem, bezstarostných středoškolských let.
Kdo to tenkrát mohl tušit, že v době, kdy jsem slohovku psala, už jsem byla pár dní těhotná... Vzhledem k obsahu, celkem paradox :-)
Maturitní večírek
|
Poslední zvonění :-) |
Stála jsem u baru a prohlížela si známé tváře. Obvykle jsem sice
nepatřila k lidem, kteří večer ve společnosti stráví osamělým popíjením,
ale také jsem nebyla prototyp společenského hýřila. Tolik jsem se na
dnešní večer těšila a najednou jsem si přála zastavit čas a nepouštět ty
lidi, kteří byli celých osm let součástí mého každodenního života,
pryč. Byl to konec jedné éry a všichni jsme si to uvědomovali. Otřásla
jsem se nad svým sentimentem. Odkdy používám takové fráze? Ale nové
situace si žádají nová pojetí, a ačkoliv sousloví „konec jedné éry“ zní
jako prvotřídní klišé, tuto situaci vystihuje dokonale.
Ano, konec jedné éry. A já mám dojem, že zatímco všichni ostatní dospěli,
já jsem stále nepoznamenaná jakoukoliv zajímavou životní zkušeností.
Mám na mysli především zkušenosti milostné. Kdybych zatoužila být ještě o
trochu více patetická, nazvala bych se nepolíbenou pannou. Jsem
přesvědčená, že tenhle typ myšlenek ve mně vyvolávala jednak vodka a
jednak fakt, že se mezi spolužačkami rozproudila čilá debata na téma
sex. Co jsem k tomu mohla říct? Nic. Absolutně nic. Ještě více
deprimující byla skutečnost, že jsem k získání nějaké pikantní milostné
zkušenosti neměla ani příležitost. Tedy nepočítám-li pokus o slintavý
polibek malého Standy.
Bylo nám asi sedm a naše spřátelené rodiny spolu pravidelně vyjížděli na
dovolenou. To osudné léto jsme vyrazili do Chorvatska. Byl to rok, kdy
jsem si pozvolna začínala uvědomovat své „ženství“ a začala nosit i
druhou, dosud opomíjenou, část plavek. Myslím tím samozřejmě podprsenku.
Jak mě tenkrát rozčilovaly poznámky dospělých, že mi pod ní něco chybí a
jestli nechci počkat, až dorostu. Každopádně se zdálo, že i Standa si
začíná být vědom toho, že nejsem jen dlouhovlasý kluk bez pindíka.
Projevilo se to především jeho nadšením pro hru na doktora a vyvrcholilo
to jeho snahou vášnivě mě políbit. Bohudík nebo možná bohužel jsem
nehodlala svou čistotu a nevinnost zahodit kvůli pihatému Standovi a
dala jsem mu facku. Vyrazila jsem mu tím zub. Naštěstí mléčný.
Asi ve mně zůstalo něco z té nedostupnosti, protože víckrát se mě už
nikdo políbit nepokusil. Někdy lituji, že jsem tenkrát Standu nenechala,
aby mě do téhle, mezi vrstevníky velice oblíbené činnosti, zasvětil.
Znovu jsem se rozhlédla po rozesmátých tvářích okolo a tentokrát se
soustředila především na ty chlapecké. Nikdy dřív mě nenapadlo dívat se
na ně jako na potenciální partnery. Byli to zkrátka spolužáci. Někteří
milí a vtipní, jiní protivní, nudní a šprti. Ale dnes jsme se loučili.
Zřejmě se od této chvíle uvidíme maximálně na nějakém třídním srazu. A
kdo ví, jestli se ještě někdy sejdeme úplně všichni. Koneckonců i během
školní docházky jsme měli absenci nemalou. Najednou jsem je začala
vnímat v úplně jiném světle a v hlavě se mi rodil zvrácený nápad.
Omlouvala jsem to přílišným množstvím vypitého alkoholu, ale už jen to,
že jsem byla schopná nějakého racionálního zdůvodňování, můj argument
zpochybňovalo.
Dosud jsem možná byla příliš vybíravá. Čekala jsem na pověstného prince
na bílém koni. Možná prostě mou jedinou šancí bylo vzít věci do
vlastních rukou. Bylo to bláznivé. Bylo to povrchní. Ale nežiji v době
ani v zemi zmítané válkou, hladem či totalitním režimem. Nemusím řešit
existenční otázky ani se s odvahou a odhodláním vrhat do boje za svobodu
a spravedlnost. Žiji v době, která přímo nahrává pitvání se ve
vlastních malicherných problémech. A tak se pitvám. Že mým největším
problémem je aktuálně můj neexistující milostný život je sice
politováníhodné, ale nijak překvapivé. Koneckonců se tu jedná i o můj
společenský status. Navíc, řešit závažné problémy na vlastním maturitním
večírku by ani nebylo přirozené. Dnes v noci budu zkrátka a dobře
nezodpovědná, povrchní a možná i poprvé v životě spontánní.
Pro jistotu jsem si objednala další vodku. Bude pravděpodobně nejlepší,
když k přívlastkům popisujícím mou dnešní identitu přidám i mírně opilá.
Dnes nekončí jen éra středoškolská, ale i má éra neposkvrněnosti. Stačí
jen vybrat vhodný objekt. Udělám radikální řez. Přestanu snít o panu
Dokonalém a vezmu zavděk tím, co se mi tu dnes večer nabízí. Ani nevím,
kde se ve mně vzala ta jistota, že vybraný exemplář bude s mými záměry
souhlasit. Ale vodka v kombinaci se zoufalstvím, které pramenilo
z představy, že do toho skutečného světa za zdmi našeho bezpečného
gymnázia vstoupím naivně nevinná, na mě zřejmě měla osvobozující účinky.
Na baru se ke mně připojilo několik spolužaček, které si za ta léta
vysloužily titul kamarádky. Pozvaly mě na panáka. Měla bych odmítnout,
napadlo mě, když jsem si uvědomila, s jakou nejistotou stojím na
vlastních nohách, ale nedaly mi příležitost.
„Na nás!“ vykřikla Zuzana a ztratila rovnováhu. Se smíchem jsme ji zvedly a vyprázdnily skleničky.
„Ať nám vyjdou všechny naše plány,“ dodala jsem ještě tiše a nemyslela
přitom na vysokou školu ani podobně vzdálenou budoucnost. Myslela jsem
na dnešní večer a na tři kluky, kteří přicházeli v úvahu.
Holky nadšeně souhlasily. Kdyby jen tušily, co se mi honí hlavou… Ale
co, všechny jsou na tom lépe než já. Zuzana má na každém prstě kluků
deset a svou éru neposkvrněnosti ukončila ještě dřív, než dostala
občanku. Kamila na tom je podobně a Renata s Hankou mají obě „vážný
vztah“. Z naší pětice jsem tu už jen já, která musí spřádat pubertální
plány, za něž se bude ráno proklínat.
Pustila jsem z hlavy sebekritické myšlenky a dala se do výběrového řízení, o němž jeho účastníci neměli ani nejmenší tušení.
První na seznamu byl Petr. Vysoký blonďák, do kterého jsem byla v prváku
platonicky zamilovaná. Mé poblouznění vyprchalo ve chvíli, kdy po mně
na lyžáku chtěl, abych mu nesla lyže, protože pro něj začínaly být
příliš těžké. Jeho rozmazlenost ovšem vyvažovala atraktivita a
sexappeal. Starost mi ale dělala jeho náročnost, pokud šlo o dívky.
Nejsem sice žádné ošklivé káčátko ani zakřiknutá chudinka, ale do mola
brázdící modelky mám daleko. K mé nejistotě navíc pochopitelně přispívá
fakt, že se musím uchylovat k tak ponižujícím praktikám. Přesto si stále
myslím, že jsem vcelku hezká a za to, že jsem se dosud nemohla milostně
realizovat, vděčím své vybíravosti a sarkasmu, který u většiny jedinců
opačného pohlaví vyvolává spíš „odpor“ než náklonnost.
Dalším kandidátem na roli mého „zasvětitele“ byl Tomáš. Ten není takový
sukničkář a muskulaturní samec jako Petr, ale je pohledný a milý. Díky
své povaze měl vždycky množství obdivovatelek především u studentek
nižších ročníků. Je spíš citově založený, ale stoprocentně a ze
spolehlivých zdrojů vím, že není nezkušený panic, který by se při mém
návrhu vyděsil a utekl.
Posledním adeptem byl Adam. Spíš sympatický než hezký, ale přesto mě
přitahoval nejvíc. Je to ten saturninovský typ, který by byl příliš
neváhal a v otázce mísy koblih by se rozhodl jednat. Je mi blízký i svým
sklonem k ironickým poznámkám. K jeho kouzlu patří i jeho nečitelnost a
nepředvídatelnost. Nerad o sobě cokoliv prozrazuje, raději poslouchá.
Vlastně jsem se mohla jen dohadovat, patří-li do kategorie zkušených, či
naopak, ale rozhodla jsem se, že mi to nevadí. Měla jsem vítěze. Je na
čase, aby si vybral svou cenu.
Nechtěla jsem o tom příliš přemýšlet. Snad ze strachu, že bych
shromáždila příliš argumentů proti svému pošetilému jednání a vycouvala.
Očima jsem vyhledala Adama v hloučku spolužáků. Nezdál se být opilý.
Nebyla jsem si ovšem jistá, jestli je to dobře nebo špatně. Já jsem se
každopádně pro jistotu znovu obrátila k barmanovi a nechala si nalít
další skleničku.
Zavřít dveře za svou téměř absolutní nevinností bylo nakonec docela
snadné. Když jsem přistoupila k Adamovi a pozvala ho na panáka, vypadal
celkem potěšeně. Trochu ho zaskočilo, že jsem místo k baru zamířila ven,
ale následoval mě. Pak přišla ta nejtěžší část. Požádat ho, aby mě
políbil.
„Jsi opilá,“ odpověděl automaticky. „Já vím,“ potvrdila jsem.
Adam sice nebyl pan Dokonalý ani princ na bílém koni, ale byl skutečný. A já jsem mohla konečně bez obav vstoupit do nové éry.