Jestli něco opravdu nesnáším, tak
je to nutnost nakupovat spodní prádlo.
Především proto, že za posledních šest let jsem díky
těhotenstvím změnila velikost zhruba desetkrát a nemůžu tedy
naběhnout do obchodu, čapnout osvědčený kus a zmizet.
Musím zkoušet, což je samo o sobě značně deprimující.
Zejména kvůli zhoubnému vlivu, který mají převlékací kabinky na ženské sebevědomí.
A já si to včera ještě o něco zpestřila.
Snad v náhlém zatemnění mysli jsem usoudila, že Vilík
bude pro nakupování spodního prádla bezproblémovým společníkem a vzalo ho do
obchodu s sebou. Do ruky dostal preventivní zásobu křupek, zaparkován byl u
stojanu s krajkovými kalhotkami a já se vrhla na průzkum velikostí
košíčků.
Jen o minutku později jsem byla madam prodavačkou „zdvořile“
upozorněna, že není vhodné, aby si můj synek hrál se zbožím.
Když jsem se na synka otočila a zjistila, že si ve vteřině
mé nepozornosti oblékl na hlavu rudá tanga, dala jsem prodavačce za pravdu a
urychleně zmizela ke kabinkám s dosavadním úlovkem.
Viliho jsem pro jistotu uzamkla v kabince spolu se
mnou, nechala ho oslintávat zrcadlo a pustila se do svlékání.
Když jsem byla právě v nejlepším, rozuměj nahoře bez, čapnul
Vili nečekaně mou podprsenku do zubů, protáhl se škvírou pod dveřmi a zdrhnul!
Stihla jsem ho chytit jen za ponožku, která mi pochopitelně
zůstala v ruce, zatímco za dveřmi se ozýval ďábelský batolecí smích.
Zběsilé šoupání nohou mě nenechalo na pochybách, že malý
sígr nasadil tempo a po čtyřech vyrazil mezi regály.
Hodila jsem tričko přes prsa a tváříc se, že mě celá situace
nechává klidnou, počala lovit zlovolného uprchlíka pod stojanem s pyžamy.
Mám za to, že není třeba mé ponižující utrpení dále
rozvádět.
Vili byl zadržen, podprsenku jsem si nekoupila, a když jsem
si nakonec v autě chtěla spravit nervy alespoň douškem coly, přeslazená
limonáda mi v ruce bouchla. Evidentně jakási pomsta boha zdravého
stravování.