Hledání rovnováhy je takový můj
celoživotní úděl, který bych snadno mohla svést na skutečnost, že jsem se ve
znamení Vah narodila. Ale nesvedu. Nebudu alibista ;-)
Nicméně, poslední týdny až měsíce moje
váhové ručičky divoce kmitají a já ne a ne najít ten pokojný, osvobozující a úlevu
přinášející střed.
Hledám rovnováhu v mateřství. Hledám
rovnováhu ve škole. Hledám rovnováhu v míře životní a osobní svobody.
Hledám rovnováhu sama v sobě.
Hledám a nenacházím.
Možná proto, že se snažím až
příliš, možná proto, že se nesnažím dost.
Ale s jistotou vím jedno.
Potřebuju vystoupit z toho každodenního kolotoče a na všechno se podívat
trochu z nadhledu.
…
To jsem si říkala dlouhé týdny.
A pak přišla nabídka od mé maminky
a nebiotatínka. První CELOVÍKENDOVÉ hlídání, po téměř osmi letech rodičovství!
(Díky, díky, díky!!!)
Všechno šlo stranou. Přesně to jsme
potřebovali. Oba.
Vyrazit si jen ve dvou. Na hory. To
pro ten nadhled. A taky vzduch, ticho, sníh a panoramata.
Zhluboka jsme dýchali, pomalu se
courali, dobře jedli, střídmě pili, dlouho spali, trochu plavali, lehce se
potili v sauně, skoro pořád mluvili, chvílemi sdílně mlčeli a hlavně jsme
se hodně a taky nahlas smáli. Ani si nepamatuju, kdy naposledy jsem zvládla
takový maraton záchvatů smíchu! (Což možná postřehli vlastníci instagramových
účtů, kteří měli tu pochybnou čest spatřit některá z našich autentických
instastories…)
Odhodili jsme alespoň na dva dny
všechny povinnosti, starosti a těžkosti dospěláckého žití a užívali si prostého
pubertálního bytí.
Jen my dva, hory, dobré jídlo a
povídání o všem i o ničem.
Báječně jsme se měli.
A i když nemůžu říct, že moje
váhové ručičky náhle jako zázrakem přistály na středu ve všech oblastech mého,
poslední dobou lehce neurotického života, těší mě, že jejich kmitání se lehce
zpomalilo a když budu hodně napínat zrak, možná už konečně někde v dálce před
sebou zahlédnu tu vytouženou rovnováhu.
V tomhle směru jsem zkrátka
nevyléčitelná optimistka
