neděle 26. listopadu 2017

O hledání ztracené rovnováhy

Hledání rovnováhy je takový můj celoživotní úděl, který bych snadno mohla svést na skutečnost, že jsem se ve znamení Vah narodila. Ale nesvedu. Nebudu alibista ;-)
Nicméně, poslední týdny až měsíce moje váhové ručičky divoce kmitají a já ne a ne najít ten pokojný, osvobozující a úlevu přinášející střed.
Hledám rovnováhu v mateřství. Hledám rovnováhu ve škole. Hledám rovnováhu v míře životní a osobní svobody. Hledám rovnováhu sama v sobě.
Hledám a nenacházím.
Možná proto, že se snažím až příliš, možná proto, že se nesnažím dost.
Ale s jistotou vím jedno. Potřebuju vystoupit z toho každodenního kolotoče a na všechno se podívat trochu z nadhledu.
To jsem si říkala dlouhé týdny.
A pak přišla nabídka od mé maminky a nebiotatínka. První CELOVÍKENDOVÉ hlídání, po téměř osmi letech rodičovství! (Díky, díky, díky!!!)
Všechno šlo stranou. Přesně to jsme potřebovali. Oba.


Vyrazit si jen ve dvou. Na hory. To pro ten nadhled. A taky vzduch, ticho, sníh a panoramata.
Zhluboka jsme dýchali, pomalu se courali, dobře jedli, střídmě pili, dlouho spali, trochu plavali, lehce se potili v sauně, skoro pořád mluvili, chvílemi sdílně mlčeli a hlavně jsme se hodně a taky nahlas smáli. Ani si nepamatuju, kdy naposledy jsem zvládla takový maraton záchvatů smíchu! (Což možná postřehli vlastníci instagramových účtů, kteří měli tu pochybnou čest spatřit některá z našich autentických instastories…)
Odhodili jsme alespoň na dva dny všechny povinnosti, starosti a těžkosti dospěláckého žití a užívali si prostého pubertálního bytí.
Jen my dva, hory, dobré jídlo a povídání o všem i o ničem.
Báječně jsme se měli.
A i když nemůžu říct, že moje váhové ručičky náhle jako zázrakem přistály na středu ve všech oblastech mého, poslední dobou lehce neurotického života, těší mě, že jejich kmitání se lehce zpomalilo a když budu hodně napínat zrak, možná už konečně někde v dálce před sebou zahlédnu tu vytouženou rovnováhu.
V tomhle směru jsem zkrátka nevyléčitelná optimistka ;-)