středa 25. dubna 2012

Sourozenecké hrátky a hádky

Buď sbohem, poklidný sourozenecký živote našich ratolestí. Vítej nová éro hašteření, hádek, rvaček a žalování.
No, to možná trošku předbíhám, ale už to k tomu pomalu spěje. Dokud byla Amálka jen většinu dne sladce spícím miminkem, vše bylo v nejlepším pořádku. Matýsek ji občas přišel pohladit, používal ji jako ochotného figuranta při hře Kde má Amálka oko, ucho, pusu…, ale jinak si jí víceméně nevšímal a většinu času ji vesele ignoroval.

Ale postupem času se doba Amálčina bdění prodlužovala, její akční rádius na břiše se zvětšoval a Matýsek ji chtě nechtě musel vzít na vědomí. Zpočátku sice trochu neochotně, ale poslední dobou už si docela zvykl.
Občas jsem je dokonce přistihla při činnosti vzdáleně se podobající sourozenecké hře. Sem tam sice Amálka musela vydržet nějakou tu ránu míčkem do hlavy při Matýskově snaze udělat si ze sestřičky další kuželku. Případně Matýskovo neobratné uklidňování v podobě násilného vnucování dudlíku do nosní dírky. Ale vše zdárně přežila a brášku si bezmezně zamilovala. Dokonce mám dojem, že se jen se mnou při Matýskově občasném poledním spánku nudí, a že se na bráškovi mučení se podobající hrátky těší.

A Matýsek, ač by se tomu náhodnému pozorovateli možná nechtělo věřit, Amálku taky miluje. Jeho nejčastějším projevem něžného bratrského citu je sice láskyplné objetí podobající se sevření hroznýše královského, ale většinou se zdá, že Amálka si i tuto pozornost vysloveně užívá.
Jenže dnes přišel zlomový den. Amálka zjistila, že kooperací rukou, nohou a píďalkovitého pohybu těla se dokáže přemísťovat. Zatím se sice nejedná o závratnou rychlost a ani vzdálenosti, které je schopná urazit nejsou zrovna rekordní. Ale stačí to k tomu, aby se doplazila kupříkladu k Matýskově právě rozestavěné vláčkodráze či komínu z kostek. A jelikož Amálka samozřejmě nezůstane jen u koukání, ale s vervou se pustí do destruktivní činnosti, Matýskova klidná povaha tak dostává pořádně zabrat.

A tak se zpočátku Matýsek pokoušel jít mírovou cestou a snažil se Amálce napůl pantomimicky sdělit, že je příliš malá a má se přesunout zpět na své vymezené teritorium ke svým chrastítkům. Jeho diplomacie se ovšem nesetkala s kladnou odezvou a Amálka ignorujíc Matýskův nešťastný pohled způsobila vykolejení vlakové soupravy. To už bylo na Matýska příliš a rozhodl se jí tedy názorně předvést, kdo je tu pánem. Pokusil se malou ničitelku odtáhnout z místa železniční katastrofy za nohy.
Jak by to pokračovalo nevím, neb jsem byla nucena zasáhnout ve chvíli, kdy Amálka začala velkým řevem proti násilnému opuštění tak těžce vydobité pozice protestovat. Ale už teď se nemůžu dočkat, co vymyslí Matýsek příště.

A pokud jde o Amálku, ta se vzpamatovala celkem rychle a během mé krátké nepřítomnosti si našla nový cíl. Krabici papírových kapesníčků. A rychlost a systematičnost s jakou naše celulózová princezna dokázala zlikvidovat polovinu obsahu krabice, včetně ochutnávky, je až neuvěřitelná.
A tak zůstávám ve střehu a začínám se bát odcházet i na toaletu. Nezbývá mi proto než doufat, že se situace uklidní dříve než si přivodím nějaké urologické potíže.

pondělí 23. dubna 2012

Jak jsem zahájila zkouškové

Taky máte rádi ten pocit, když zvládnete něco, z čeho jste měli strach? Ať už je to nepříjemný rozhovor  (třeba s  babičkou, kterou musíte přesvědčit, že si opravdu nepřejete, aby váš půlroční kojenec svačil pribináčka), návštěva u zubaře (který už týden předem hraje hlavního záporáka ve vašich nočních můrách) nebo zkouška?
A já mám dnes za sebou právě zkoušku. První vlaštovku letního semestru. A ačkoliv jsem se díky bojovým podmínkám vládnoucím v naší domácnosti bála, že přeruším tradici úspěšnosti a zkoušku nezvládnu, odnesla jsem si dnes v indexu krásnou jedničku. Ale bylo to o fous…
Víkend, který se měl nést ve znamení učení, se jako obvykle dle plánu nevydařil. Mě se zmocnil zánět dutin, Jardy kutilská touha udělat schody do sklepa a naše milované ratolesti? Ty se snažily, abychom se ani chvíli nenudili.
Poslední hodiny před zkouškou jsem s dětmi strávila na hřišti snahou unavit je natolik, aby mi svým poledním spánkem poskytly ještě alespoň chvilku, kterou bych mohla věnovat učení. Ovšem snaha byla marná. Unavená jsem byla pouze já.
Další čárou přes rozpočet byl Jardův pozdní příjezd domů. A už jen třešničkou na dortu se zdálo být zjištění, že mi v autě došel benzín. Řekla bych, že jen silou vůle jsme z nádrže vyždímaly těch posledních pár kapek benzínu, díky nimž se mé autíčko dovleklo k čerpací stanici.
A pak už jen pusa od Jardy, zamávat spícím (jakoby nemohli usnout o dvě hodiny dřív) dětem a vydat se hledat místnost číslo 34472. Našla jsem a zvládla jsem. A to hlavně díky otázce číslo tři k níž jsem vysílala pozitivní vibrace.
Takže rozhodně nepodceňujte sílu pozitivního myšlení. A pokud jde o zkoušky, když pro sichr zaúkolujete i své nejbližší, aby v určenou dobu mysleli na určené číslo, určitě tím nic nezkazíte.

neděle 22. dubna 2012

Naše erární kočka

Stejně, jako jsme se zhruba před půl rokem nastěhovali do našeho nového (starého) domu my, připojila se k našemu životu na vesnici zdejší erární kočka. Je mourovatá, tvrdohlavá a vůbec nevypadá na nějakou opuštěnou tulačku.

Já sice nejsem zrovna kočičí člověk, dávám přednost smutným psím očím, ale tuhle kočku mám ráda. Žije tu s námi v symbióze. Když má náladu, nechá se i pohladit. A to i od našeho Matýska, jehož „malá, malá“ je často spíš mučením.

Svým aristokraticky povýšeným pohledem nás vyprovází, když odjíždíme. A stejně tak na nás hrdě shlíží, když se vracíme domů. Bez ptaní se uvelebí, kde je jí libo. Blahosklonně přijme misku mléka. A pak zase zmizí neznámo kam.

pátek 20. dubna 2012

Mé studium s dětmi

Právě jsem dopsala seminární práci na téma nejčastější poruchy chování dětí. A s velkou radostí odkládám literaturu, k tomuto tématu nashromážděnou, někam hodně hluboko do „útrob“ knihovny (alespoň do státnic). Ale ne proto, že by mě to tak hrozně nebavilo. Jen je značně deprimující neustále pozorovat vlastní, evidentně naprosto zdravé, spokojené a neporuchové děti, analyzovat jejich projevy a porovnávat je s příznaky v literatuře.
A to je jen jeden z mých vysokoškolských problémů. K nim při studiu s dětmi samozřejmě patří nedostatek času na jakoukoliv soustředění vyžadující činnost, problematická hlídací logistika i skripta poznamenaná potomkem v orálním stádiu poznávacího vývoje. Dále pak odbíhání z přednášek na kojení případně s telefonem na chodbu při řešení akutních problémů s počůraným synkem či plačící dcerkou. Noční vysedávání nad seminárními pracemi a hrátky na pískovišti s učebnicí psychologie. A v neposlední řadě chaotické až anarchické fungování domácnosti v době zkouškového, kdy většinou není co jíst, není co si obléct a nepořádek narůstá do obludných rozměrů.



Navíc vzhledem k zaměření mého studia na děti, a to zejména děti problematické, v kombinaci s mou přecitlivělou až hyperprotektivní povahou a sugestivní myslí je pro mě některé učivo poněkud nervydrásající.
Například v prvním ročníku, kdy jsem psala práci o opožděném vývoji řeči a neustále nervózně pokukovala po Matym, který si v roce a čtvrt vystačil s mámou, tátou a znakem pro slona a pití. Nebo při učení se o autismu, při němž mi Matýsek dělal společnost, a aniž by mě k zábavě potřeboval neustále si stavěl autíčka do řady. A na mě přitom ze skript blikal popis příznaků, kde v rámci repetetivního chování, stálo opakované tvoření řad z hraček na prvním místě.
Na druhou stranu je jednou za čtrnáct dní docela příjemné vyrazit mezi lidi starší dvou let. Člověku to hned otvírá nové obzory. Navíc odpadá nutnost obléknout se vhodně k plácání báboviček, přeskakování kaluží nebo indiánskému plížení po koberci a já si tak můžu dovolit vzít si třeba i barevné punčocháče a sukni bez obav, že do pěti munut dojdou k úhoně.
A když pak odcházím ze zkoušky, v indexu za jedna a před majestátní budovou univerzity se mi do náručí vrhá potomek s radostným: mamí, nechybí mi ke štěstí snad nic.
Takže studiu zdar a studujícím matkám především!

úterý 17. dubna 2012

Jak jsem prokrastinací k blogu přišla

Nevím jak vám, ale mě se hrozně líbí to poslední dobou tak oblíbené slovo PROKRASTINACE. Ještě nedávno bychom se jen a pouze flákali, ztráceli čas, odkládali povinnosti a dnes? Dnes prosím pěkně prokrastinujeme. Zní to tak krásně odborně a akademicky. Člověk má pak z toho odkládání povinností mnohem lepší pocit.

A tak zatímco bych měla efektivně využít čas k psaní seminární práce, vaření oběda, úklidu všudypřítomných hraček, praní z koše přetékajícího prádla nebo jiné bohulibé činnosti, vesele si tu prokrastinuju a rozšiřuju svou internetovou stopu. A to s optimistickým předpokladem, že někdo bude ochoten číst výplody mé klávesnice.