Dračí bojovka s příběhem se klube na svět

Bojovky milují naši školáci, moje vlastní potomstvo a jako praví odchovanci letních táborů jsme jejich kouzlu už v dětství propadli i my s mužem.

Prázdniny bez tábora jsem si neuměla představit.

Znamenal pro mě spaní ve stanu s podsadou, mytí v ledovém potoce, suché kadibudky, noční hlídky, večerní zpívánky s kytarou, ranní rozcvičky v gumákách, bobříky mlčení, bodování stanů, oddíly, nástupy, a hlavně celotáborové hry.

Určitě jsem měla štěstí na vedoucí srdcaře, protože ty jejich celotáborovky byly jednoduše nezapomenutelné. Ať už jsme hráli na rytíře, indiány, piráty nebo Aztéky, dokázali nás tak dokonale vtáhnout do hry, že se mi ještě teď při vzpomínce na černého indiána Šejna kráčejícího korytem řeky s pistolí a červenými diodami v masce na místě očí ježí vlasy vzadu na zátylku…

Zážitky to byly vždycky intenzivní, a i když dnes, z pohledu lehce hyperprotektivní a přecitlivělé matky, hledím na některé věci s povytaženým obočím a pocitem, že takhle bych teda svoje milované nevinné dětičky traumatizovat nechtěla (viz. například šílené stezky odvahy, ze kterých mě doteď skoro bolí břicho), na všechny ty bojovky, hledání mapy, luštění šifer, lesní stopovačky, zprávy s opálenými okraji a cesty za pokladem, vzpomínám opravdu ráda.

A ráda podobné zážitky zprostředkovávám i našim dětem (k jejich odeslání na tábor jsme ani já ani ony ještě nedozráli), jen v poněkud méně hardcore verzi.

Tradici u nás mají bojovky narozeninové, adventní, mikulášské, na jaře čarodějnické a nárazově jakékoli jiné.

Tak nějak automaticky jsem předpokládala, že podobně to má většina rodičů, že nedělám nic speciálního, a že taková příprava bojovky je pro každého hračka. Ale jak už to tak bývá, zjistila jsem, že to bylo poněkud krátkozraké přesvědčení.

Že pro spoustu lidí jsou bojovky španělská vesnice nebo na jejich vymýšlení prostě jen nemají čas, chuť, případně nápady. Asi stejně jako pro mě je nepokořitelnou výzvou šití dětských kapsářů a roztomilých medvídků nebo pečení kouzelných jednorožcích dortů…

A tak jsem se rozhodla, že zužitkuju svoje táborové zkušenosti z pozice dítěte i praktikanty a taky trojnásobné matky a vytvořím univerzální bojovku pro hraní doma, na zahradě, na výletě nebo na dovolené.

A vznikl nápad na Bojovky s příběhem jejichž první vlaštovkou bude pohádková bojovka s názvem Dračí legenda.

Tenhle nápad mi v hlavě zrál už od školy v přírodě, kdy jsem se vás ptala, jestli byste něco podobného ocenili, ale nebyla energie ani čas.

Teď se mi ovšem obojího podařilo nasyslit dost na to, abych se mohla do tvoření řádně obout, poprosila jsem o pomoc profi výtvarníka, který se ještě nerozhodl, zda chce být jmenován 😊 a pod rukama nám začala vznikat krásná originální hra, z níž mám opravdu velikou radost.

A jak bude taková dračí Bojovka s příběhem vypadat?

Stáhnete si PDF soubor obsahující:

• Průvodce bojovkou s popisem celé hry, včetně možných variant a vylepšení

• Legendu obsahující úvodní příběh o pohádkovém království, v němž se usadil drak a vyzývající děti k tomu, aby království pomohly

• Jednotlivé úkoly, jejichž patrony jsou pohádkové bytosti, a které po vyřešení postupně vedou děti k odhalení drakova tajemství

• Drápisník, nebo-li lístek s mapkou a políčky k zaškrtnutí a zapisování tajenky, pro každého účastníka bojovky

• Omalovánky s pohádkovými postavami, nápady na tematické výtvarné aktivity a volné, graficky sladěné listy pro případné další nápovědy a zprávy, které byste chtěli v rámci hry využít

Vše si vytisknete, nastudujete průvodce, poschováváte jednotlivé úkoly a pustíte se s dětmi do hraní.

Hra bude asi nejvhodnější pro děti mezi 4 a 10 lety, jelikož figuranty a pokusné králíčky mi dělá mé vlastní potomstvo v podobném věkovém rozpětí a bude možné si ji zahrát jak doma v obýváku, třeba když vás přepadnou nemoci, tak venku na výletě, kdy může posloužit jako motivace pro unavené nožičky nebo klidně i na dovolené, kde ji můžete rozložit do několika dnů.

Variant je zkrátka mnoho a fantazii se meze nekladou 😉

V každém případě, pevně doufám, že hru budeme moct vypustit v nejbližších dnech a já se opravdu moc těším (a možná i tak trochu bojím), co na ní řeknete, protože já sama mám právě teď nesmírnou radost, že jsem vám o ní mohla říct!

EDIT:

Bojovka je na světě!!!
Omrknout a objednat si ji můžete TADY a já vám už teď moc děkuji za zájem :-)

6 (barbarských) důvodů, pro které byste měli vzít děti pod stan

Spát ve spacáku, choulit se do hluboké tmy u ohně a po půlnoci si vyprávět vtipy s hvězdičkou, v noci chodit čůrat za stan, ráno se brouzdat rosou, neholit si nohy a vlasy si česat obden, to jsou věci, které k mým prázdninám neodmyslitelně patří.

Dřív jsem jezdila na tábory, dnes bereme společně s kamarády děti pod stan. Občas na krátký vandr a o prázdninách na nenáročné stanování v kempu.

Už jsme se ale přesvědčili, že nám asi jako jedněm z mála nevyhovují vytuněné kempy s certifikáty kvality, animačními programy a elektrickými přípojkami za každým stromem. Právě naopak.

Naším favoritem se stal, letos už podruhé, kemp Moře u rybníku Řeka. Malý, poloprázdný, stylový. Oheň si smíte rozdělat kdekoli a toulající se děti nejsou nikomu na obtíž a vy naopak víte, že se tu nemají kde ztratit. Zkrátka asociálův ráj…

A víte, proč by o takové pořádné prázdninové stanování nemělo přijít žádné dítě?

Uvedu vám 6 (barbarských) důvodů, pro které byste dětem měli pár divokých nocí pod stanem dopřát 😉

1.       Získání fyzické zdatnosti a otužilosti

Spaní ve stanu někdy tlačí, občas člověk zmokne a nemá se kde usušit, nebo mu dokonce nateče do spacáku. Krom toho, hygiena jde tak trochu stranou, špína se už nemyje, ale nechává se odrolit a děti se pěkně zocelí a vybudují si pořádnu imunitu.

2.       Trénování samostatnosti

Takový menší kemp, to je ideální prostředí, kde nechat děti naprosto svému osudu. Aspoň na chvíli. Bez kontroly, dohledu a s důvěrou, že přesně vědí, kde jsou záchody, stan i hospoda. Taková příležitost se jim často nenaskytne, ale přesně to od určitého věku potřebují.

3.       Zjištění, že porušování pravidel někdy není na škodu

Místo večerky se děti strkají do stanu, až když samy odpadnou. Místo ranního holčičího česání se dají zaplést dva culíky, co vydrží klidně i týden. A všechny ty nezdravé, zakázané pochutiny chutnají u táboráku zkrátka nejlíp.

4.       Posílení psychické odolnosti a odvahy

Všechny ty noční zvuky, tma a nutnost vylézt ze spacáku a jít se ve dvě ráno vyčůrat do zimy někde za stanem, to jednoho nevídaně zocelí. Stejně jako výše zmíněné nepohodlí, mokro v botách a škvoři či jiná havěť ve spacáku.

5.       Navazování nových přátelství

Toulání se po kempu s sebou v dětském věku nese jednu báječnou věc. Často totiž narazíte na podobně „osiřelé“ ratolesti, třeba těch Vikingů dole od rybníka nebo toho zvláštního týpka ze zadní louky, a s takovými se kamarádí úplně nejlíp.

6.       Vytržení z civilizace a jejích lákadel

Ve stanu nejsou zásuvky a s nimi ani počítače, televize, mikrovlnné trouby a hudební přehrávače. Místo nich jsou k dispozici klacky, kameny, rybník, les, louka a hlavně kamarádi. A světe div se, ono to funguje! A ke štěstí to úplně stačí.

Já osobně mám tenhle poslední bod asi nejraději. A děti? Ty berou všechno.

Ono se to totiž nezdá, ale nejsou z cukru, tak jim trochu té špíny za nehty, porušení večerky a špinavých nohou ve spacáku dopřejme 😊

A jak to máte se stanováním vy?

Karkulka v Králíkách a Mechobot v muzeu

Být spontánní a nechat věci (vy)plynout. K tomu nás vlastnictví Karkulky tak krásně svádí, že se toho pořád ještě nemůžu nabažit.

A tak si tu hned za čerstva musím uložit vzpomínku na náš první karkulkovský víkend.

To bylo tak.

Můj nebiotatínek měl v pátek vernisáž v Králíkách a jelikož Karkulka se jen den předtím vrátila z opravy, kde byla řádně prohlédnuta, prošťouchnuta a vymazlena, bylo rozhodnuto, že taková příležitost by neměla být zmařena a my jsme se narychlo nabalili a vyrazili.

Až v Králíkách jsme zjistili, že krom samotného zahájení výstavy se na náměstí v průběhu víkendu odehraje i hudebně-umělecký festiválek zvaný Artex.

V pátek jsme tedy byli účastni vernisáže výstavy MECHOBOT V MUZEU, kterou si rozhodně nenechte ujít, pokud se v Králíkách budete někdy během prázdnin vyskytovat, protože Ádovy ilustrace a objekty rozhodně stojí za vidění.

Následně jsme uložily šaty a košile na dno tašek, hodili na sebe tepláky a vyjeli si na kopec u kláštera Hora Matky Boží. Tam jsme na dece lehce barbarsky povečeřeli, prošli se a nechali se okouzlit výhledem a západem slunce, a nakonec jsme si o kopec dál našli lehce zarostlou polňačku a udělali si z ní ložnici.

Druhý den jsme se odhodlaně vrhli na zdolání turistolapky, kterou prý místní moc nemusí, a já se jim ani nedivím, ale je fakt, že výhled je ze Stezky v oblacích fantastický, a když už jsme tak pěkně ušetřili za ubytování (a taky za oběd, který jsme si premiérově uvařili i snědli za obřího slejváku v těsných, ale útulnýcha útrobách Karkulky), rozšoupli jsme se ještě rodinným vstupným do Mamutíkova vodního parku.

Jako děti se tam s vodními mlýnky a korýtky, bludištěm a prolézačkami vyřádily, ale pokud vám nedělá dobře větší koncentrace lidí, vydejte se raději na rozhlednu na protějším kopci. Je zdarma a děti můžou cestou stavět domečky pro skřítky a cpát se borůvkami.

My jsme každopádně po „nabažení se“ lákadly, která jsme v Dolní Moravě stihli, zamířili zpět na kralické náměstí a zapojili se do víru festivalové atmosféry.

Místní i nemístní umělci, včetně našeho Ády tvořili okolo kašny, já jsem se probojovala až k pódiu na koncert Anety Langerové, což byl báječný víkendový bonus, děti se spokojeně pinožily kolem a celé to bylo takové pomenší, ale s báječnou atmosférou, a tak když jsme v jedenáct děti naložili a uložili na kopci nad Králíky, vytáhli si ven karimatku a víno a za poslechu hudby dole z náměstí počítali s mužem padající hvězdy, bylo to tak všedně nevšední a krásné, až jsem z toho, jak nám celá tahle hurá akce vychází, byla naměkko.

V neděli jsme se pak vrátili na náměstí na dražbu děl, která předchozího dne vznikla, rozloučili se s maminkou a nebiotatínkem a vydali se na onu zmiňovanou rozhlednu naproti Stezce v oblacích, zvanou Klepáč.

K mužovu lehkému zármutku jsme nakonec rozhlednu sice nedobyli, ale i cesta může být někdy cíl.

A tak jsme strávili skoro dvě hodiny v polském borůvčí, kluci našli kešku, Ami a já jsme navlékaly borůvkové korále a bylo nám prostě dobře.

Dole pod kopcem jsme si stihli uvařit ještě rychlou večeři s výhledem, děti si vyčistily zuby, a když jsme je pak před půlnocí přenášeli do jejich postelí, říkali jsme si s mužem, že tohle byla fakt paráda.

Ta svoboda a vědomí, jak málo věcí k životu vlastně potřebujeme a zároveň vděčnost za to, že se máme kam vrátit, to je něco, co si asi potřebuju do vědomí vypálit jako cejch, protože na to ták často zapomínám. A možná hlavně proto jsem se do Karkulky tak zamilovala.

Obraz jména Amálie

Seděla uprostřed řeky na kameni, sledovala proud vody a trochu smutně se usmívala. Snad kvůli lidem, kvůli jejich zlobě, bezohlednosti, lásce i nenávisti nebo možná jen proto, že věděla, co ostatním zůstávalo skryto.

Na záda jí splývaly jemné plavé vlasy a dlouhé drobné prsty si pohrávaly s kulatým oblázkem.

Povzdechla si a se zašeptaným přáním hodila kámen zahřátý její dlaní do vody. Hladina se nad ním s jemným šplouchnutím uzavřela a on se snesl ke dnu.

Odevzdala mu, co ji tížilo, a co už sama nechtěla nést.

Ulevilo se jí.

Vstala a lehkým vílím krokem přes kameny odtančila ke břehu. Ještě jednou se otočila k řece, usmála se, a nakonec se ztratila mezi stromy.

Víla Amálie…

Věřím, že duše každého dítěte si sama vybírá své jméno a věřím, že naše Amálka nemohla být nikým jiným než právě Amálkou. Něžnou, milou, zářivou, vlídnou, ale taky odvážnou a silnou.

Dnes má Amálka svátek a mně při té představě vytanul na mysl obraz éterické víly u řeky. Víly Amálie.

Možná mám bujnou fantazii a možná ke mně přišel záblesk něčeho jiného, hlubšího, nepolapitelnějšího.

Ale ať už přišel odkudkoli, přinesl mi zvláštní vnitřní klid a pocit správnosti.

Dívám se na Amálku a vím, že by se nemohla jmenovat jinak.

Krásný svátek, vílečko moje milovaná ❤

Krásné prázdniny!

První prázdninový víkend by se dalo podniknout spoustu věcí.

Výletničit, grilovat, číst, koupat se, vyrazit do kina, objet babičky, roztřídit výkresy a vůbec všechny ty nezbytnosti dovezené ze školy, posekat zahradu, ostříhat levandule, vyplít záhony, udělat si drink a s nohama nahoře pozorovat západ slunce…

Ale já vůbec nic z toho nedělám!

Ne, že by mě to nelákalo.

Ale energie došla.

Takže jediné, na co zmůžu, je spánek.

Spím zhruba tak patnáct hodin denně a stejně je mi to málo.

Před chvíli jsem tupě civěla do skříně, muž ke mně přistoupil a opatrně, trochu jako na cvoka, na mě začal tichým hlasem mluvit:

„Co to děláš?“

„Hledám pyžamo.“

„Lásko, ale to máš přece na sobě…už od pátku!“

Takže asi tak :-D

Všem učitelkám, asistentkám, vychovatelkám a dalším školním zaměstnancům přeji krásné prázdniny 😉