Jak jsme si hráli na gurmány

V pátek jsem měla narozeniny a muž rozhodl, že u této příležitosti trochu otužíme nervové soustavy a vyrazíme na oběd do restaurace. Tam se sice stravujeme poměrně často, nikoli však v „nóbl“ podnicích s látkovými ubrousky a pokrmy zabírajícími svými popisy tři až čtyři řádky jídelního lístku. 

Nicméně muž prohlásil, že do třetí cenové nás může vzít kdykoli jindy a tak jsme vyrazili. V plné sestavě.

K mé velké úlevě bylo v restauraci víceméně prázdno. Strategicky jsme se zašili do rohu s výhledem na atrium i s jezírkem a dali si s dětmi opáčko pravidel slušného restauračního chování.

Muž ke značnému údivu servilního číšníka odmítl polední menu a vyžádal si stálý jídelní lístek zaručující údajně přímo gurmánský orgasmus. Ne však pro děti. Ukázalo se, že těm bude muset stačit polévka, neboť ostatní pokrmy z velké části obsahují složky našemu potomstvu nevonící.

Po objednání jsme vypustily děti do atria, za palmou tam přebalili našeho benjamínka a nastala nám chvilka manželského klidu. 

Vilík usnul, Mates s Amálkou sledovali ryby a my s mužem jsme se na okamžik zasnili, jaká že to i s dětmi může být pohoda.

Vzápětí byly děti přivedeny ostrahou, že prý se nemohou samostatně pohybovat kolem jezírka neb hrozí nebezpečí utonutí a zaměstnance kanceláří, z kterých je na jezírko vidět, to znervózňuje. Pak přišel číšník s předkrmem jako pozorností podniku, přičemž děti se začaly tvářit znechuceně už při slovech „uzený losos“ a „hráškový výhonek“ je dorazil úplně.

Hladová Amálka začala natahovat, že tohle není její polívka, kterou si objednala. Mates se s tím moc nepáral, jednoduše shrnul lososa a zeleninu i s hráškovým výhonkem na talířek a slupnul suchý minitoustík. A my s mužem se snažili zachovat dekorum a způsobně si předloženou delikatesu vychutnat.

Když pak donesli jídlo (mně mořského ďasa v šafránové emulzi, pyré z pečených rajčat, sépiové raviolli plněné ricottou a listovým špenátem a pěnu z Iberijské šunky), převrhnul Mates pití, Vilík se probudil a Amálka s nespokojeným výrazem poznamenala, že má v polévce jen dva knedlíčky a že to je málo.

V průběhu jídla, kdy jsme místo prožívání kulinárního orgasmu krotili dětskou zvědavost, hlučnost i znuděnost, jsme si slíbili, že dokud nebude potomstvo plnoleté, do podobného podniku už s nimi nevlezeme.

Ve výsledku to však byl vcelku povedený narozeninový zážitek. Trochu jako groteska, kde člověk k vlastní nelibosti hraje hlavní roli :-)

O Pohádkách z mléčné dráhy

Jednou z mála negativních věcí, které sebou nese raně mateřská role, je fakt, že nemá-li matka dostatek ochotných hlídačů (jejichž počet se snižuje úměrně se zvyšováním počtu potomků), snadno se stane, že kulturně zakrní. A když nezakrní úplně, mohou se dostavit přinejmenším silné abstinenční příznaky. 

Já jsem se ovšem po čase opět dočkala a jednu kulturní dávku si dopřála. Sice dětskou porci, ale radost z toho, že sedím v hledišti a nasávám atmosféru, mi to neumenšilo.

V sestavě Amálka, Matýsek a já, jsme včera vyrazili na dětské představení hostujícího Divadla Tramtarie. A ukázalo se, že Pohádky z mléčné dráhy jsou přesně to pravé pro našeho vesmírofilního Matýska.

Jakmile pohádka doslova odstartovala a na pódiu se objevila raketa a poněkud popletený kosmonaut Milan, byl Matýsek lapen. A když se pak Milanovi podařilo najít neznámé bytosti a na scénu tak přibyli i dva milí zelení Marťánci, roztála i Amálka.

Pohádka byla vážně vtipná, tak trochu ekologická a svým způsobem moudrá. Marťánci měli totiž naprostou pravdu. Když si mi lidi odmítáme jako dospělý hrát, nevážíme si stromů a neumíme vyprávět pohádky, nejsme my to ale hloupoučká planetka?

Děti s napětím sledovaly Milanovo dobrodružství až do příletu záchranného modulu. A následně vydržely celý večer sedět nad svou oblíbenou vesmírnou „encyklopedií“. V pyžamech (Maty s tatínkovou přilbou na motorku na hlavě) si ještě před spaním zaletěly na Měsíc a zasvěceně diskutovaly o Gagarinovi. A dnešní dopoledne trávíme stavbou raket z lega a vytvářením řídících panelů.

Příští pohádkou, na níž se chystáme, je Matylda zasahuje aneb povídačky naší kačky. Jsem zvědavá, na co si budeme hrát pak :-)

Nový trik nejmladší hvězdy

Lidstvu je to sice úplně šumák, ale pro Vilíka je to rozhodně velký krok. 

Dnes, ve večerních hodinách, byl náš čtyř a půlměsíční benjamínek poprvé spatřen, kterak samostatně a na vlastní nebezpečí provádí úkon hodný miminčích mistrů.

Otočku ze zad na břicho!

K opakování tohoto fenomenálního kousku se nám sice hvězdu večera přimět nepodařilo, ale to nijak neumenšilo aplaus publika, které bylo novinkou v repertoáru svého oblíbence nadšeno.

Věříme, že již brzy budeme moci přinést další novinky týkající se slibně nastartované kariéry našeho populárního kojence. Bude se snad jednat o otočku na záda? Plaz? Či dokoce lez?

Pokud jde o našeho Vilibalda, vše je možné, je to prostě borec :-)

Ve skluzu

Nějak se mi to hromadí. Tolik věcí, které bych si ráda zapsala a tak málo času, který se vždycky rozprostře mezi „důležitější“ věci.

Psala bych o tom, jak jsme byli na houbách, zmokli a ztratili dudlík.

O tom, že jsme se konečně pustili do budování terasy a Matýskovými nejlepšími kámoši se stali naši zedníci.

O Vilíkových zubech, které z našeho totálního pohodáře dělají malou plačku, která by se pořád nosila.

A o všech těch maličkostech, díky kterým jsem stále při smyslech, a i když jsem v noci co hodinu vzhůru, děti na sebe ječí a muž je do večera v práci, pořád mám pocit, že jsem vlastně šťastná :-)

(Což jsem pravděpodobně ochotná napsat jedině proto, že v současné chvíli veškeré potomstvo spí a v domě je ticho a klid. Kdo ví, jak se na to budu dívat ráno :-)

Vedu děti k pohybu aneb Děti, z maminky si příklad neberte

Když se narodil Matýsek, první dítko nové rodinné generace a ještě k tomu kluk, prorokovali mu snad všichni mužští příbuzní zářnou sportovní budoucnost. Nejvíc se sázelo asi na hokej. 

Maty se sice v roce naučil křičet na požádání gól a rádoby vítězoslavně nad hlavou mávat minihokejčičkou. Nicméně, to bylo vše. Měl-li se rozhodnout mezi sportovním náčiním a čímkoli jiným, volil variantu číslo dvě. 

A zůstalo mu to dodnes. Stále si plete fotbal s hokejem, tenisovou raketu používá k prosévání písku a víc než fandění ho zajímá rolba.

U Amálčina lože, pokud vím, žádné sportovní sudičky neskandovaly, těžko proto soudit jaký sport, a zda vůbec, osloví ji. Ale pohybu se nevyhýbá, na hřištích Matymu zdatně sekunduje a možná ho předběhne i co se kola týká.

Vilík byl taky sportovní sudby ušetřen. Rodinní příslušníci na naše potomstvo zřejmě rezignovali. Naštěstí. Raději bych, aby si děti samy vybraly, co je baví namísto toho, aby plnily něčí sportovní či jiné ambice. (Což v naší rodině zdá se nehrozí.)

Ale ať je již můj osobní vztah ke sportu jakkoli vlažný, rozhodně bych uvítala, kdyby naše děti alespoň minimálnímu pohybu uvykly a přesvědčily se, že se ho netřeba štítit.

S Matym to bude zdá se nejtěžší. Z kola odmítá sundat postranní kolečka, jelikož usoudil, že by ho jízda na vratkém kole mohla, zcela neúměrně zážitku, ohrozit na životě. Ve vodě je jako ryba, ale pouze s pěnovým páskem, protože co kdyby se utopil? Skupinové sporty, asi taky nebudou pro něj, neboť Mates se často zasní a na míče či puky zapomíná, což by jeho spoluhráči asi nevítali s nadšením.

Ami je větší nezmar. Kolečka z kola by si nechala sundat ráda, ale ještě z něj nedosáhne na zem. Ve vodě se nejraději potápí. A vůbec celkově se do všeho vrhá po hlavě a tvoří tak dokonalý kontrast k Matýskově opatrnosti.

Ve snaze vyjít vstříc oběma a posílit v nich lásku k pohybu, vyrazila jsem s dětmi na jógu. Dětskou, samozřejmě. Amálka s nadšením, že bude cvičit jako jogínci, Maty s odevzdaností, s níž se staví k veškerým pohybovým aktivitám. 

Ukázalo se, že největším kamenem úrazu bude jejich stydlivost a pomalý rozjezd. První půlhodinu se ode mě nehnuly. Oba. Po čase se přesunuly alespoň na přidělené karimatky. A v závěru hodiny Matýsek ožil a zhruba každý druhý cvik, zřejmě, aby nevypadal až moc nadšeně, zacvičil a dokonce s úsměvem. Ami taky jeden dva cviky prubla. Ovšem nadšení se u ní projevilo až při odchodu, kdy se začala dožadovat návratu a tvrdila, že teď už cvičit bude.

Ani Vilík ovšem nezůstává pozadu. Včera jsme spolu absolvovali první lekci miminčího plavání. Maty s Ami taky chodili, tak aby nebyl ochuzen. Jak se dalo čekat, Vilda stoprocentně dostál své pověsti totálního pohodáře. Bazén si užíval, od začátku do konce se smál. A na rozdíl od svých sourozenců na józe, se celou dobu aktivně zapojoval a „cvičil“.

Ve výsledku mám z našich pohybových aktivit tento týden dobrý pocit. Jen Vilíka teď nemůžeme dostat z vany a Mates s Amálkou si oblíbili jogovou polohu zvanou kámen. Nejčastěji ve chvíli, kdy se po nich něco chce :-)